Přeskočit na obsah
Dívka s velmi dlouhým zlatým copem se za soumraku vyklání z okna vysoké kamenné věže porostlé břečťanem.Původní

Locika

Bratři Grimmové

7 min čteníod 8 let

Čarodějnice zavře Lociku do věže bez dveří, kam za ní šplhá po copech králův syn. Když to čarodějnice zjistí, ustřihne jí vlasy a vyžene ji do pustiny; králevic skočí z věže, oslepne v trní a bloudí lesem, dokud ji nenajde s dvojčaty: její slzy mu vrátí zrak a on si ji odvede do království, kde žijí šťastně.


Byl jednou jeden muž a jedna žena a už dlouho si marně přáli dítě. Konečně se v ženě probudila naděje, že jim Pánbůh to přání přece jen splní. V zadní stěně jejich domku bylo malé okénko a z něho bylo vidět dolů do nádherné zahrady, plné těch nejkrásnějších květin a bylin. Kolem dokola se ale táhla vysoká zeď a nikdo se neodvážil vejít dovnitř, protože zahrada patřila čarodějnici. Ta měla velkou moc a bál se jí celý svět.

Jednoho dne stála žena u toho okénka a dívala se dolů do zahrady. Tu spatřila záhon, na kterém rostly ty nejkrásnější lociky. Vypadaly tak svěže a zeleně, že se jí při pohledu na ně sbíhaly sliny a zatoužila se jich najíst. Ta touha v ní rostla den ode dne, a protože žena dobře věděla, že se k žádné z těch locik nikdy nedostane, celá zchřadla a byla čím dál bledší a ubožejší.

Muž se lekl a zeptal se: „Co ti schází, milá ženo?“

„Ach,“ odpověděla, „jestli se nenajím locik ze zahrady za naším domem, umřu.“

Muž ji měl rád a pomyslel si: „Než abych nechal ženu umřít, přinesu jí těch locik, ať to stojí, co chce.“

Za soumraku tedy přelezl zeď do čarodějčiny zahrady, ve spěchu utrhl hrst locik a přinesl je ženě. Ta si z nich hned udělala salát a snědla ho do posledního lístku, tak po něm dychtila. Chutnal jí tak, ale tak, že hned druhý den měla chuť třikrát větší. Aby měl doma pokoj, musel muž do zahrady znovu.

Vypravil se tam zase za soumraku, ale sotva slezl ze zdi dolů, hrozně se ulekl: stála před ním čarodějnice.

„Jak se opovažuješ,“ řekla a zle se na něj podívala, „lézt do mé zahrady a krást mi lociky jako zloděj? To se ti vymstí.“

Muž v plášti šplhá dolů ze zdi zahrady se svazkem locik v ruce a vyděšeně shlíží na čarodějnici v hávu, která na něj dole zvedá ruku, večerní obloha v pozadí.

„Ach, smilujte se nade mnou,“ odpověděl. „Odhodlal jsem se k tomu jen z veliké nouze. Moje žena uviděla vaše lociky z okna a zatoužila po nich tak, že by umřela, kdyby se jich nenajedla.“

Tu čarodějnice svůj hněv zkrotila a řekla mu: „Jestli je to tak, jak povídáš, dovolím ti odnést si locik, kolik budeš chtít. Kladu si ale jednu jedinou podmínku: musíš mi dát dítě, které tvá žena přivede na svět. Bude se mít dobře a budu se o ně starat jako vlastní matka.“

Muž ve strachu slíbil všechno, co po něm čarodějnice chtěla. A když přišel ženin čas a dítě se narodilo, objevila se čarodějnice hned u nich. Dala dítěti jméno Locika a odnesla si je s sebou.

Locika byla nejkrásnější dítě pod sluncem. Když jí bylo dvanáct let, zavřela ji čarodějnice do věže, která stála uprostřed lesa a neměla ani schody, ani dveře. Jen docela nahoře v ní bylo malé okénko. Když se čarodějnice chtěla dostat dovnitř, postavila se dole pod věží a zavolala:

Lociko, Lociko, spusť dolů svůj vlas,ať vyjdu k tobě nahoru zas.

Locika měla dlouhé nádherné vlasy, jemné jako spředené zlato. Jakmile uslyšela čarodějčin hlas, rozpletla si copy a omotala je nahoře kolem okenního háku. Vlasy spadly dvacet loket hluboko a čarodějnice po nich vyšplhala nahoru.

Za pár let se přihodilo, že králův syn jel lesem a cesta ho zavedla kolem té věže. Uslyšel zpěv tak líbezný, že zastavil koně a poslouchal. To zpívala Locika, která si ve své samotě krátila dlouhou chvíli zpěvem. Králevic chtěl vystoupit nahoru k ní a hledal ve věži dveře, ale žádné tam nebyly. Odjel tedy domů, jenže ten zpěv ho dojal tak, že se do lesa vracel den co den a poslouchal.

Jednou, když tak stál za stromem, uviděl, že přichází čarodějnice, a slyšel, jak volá nahoru:

Lociko, Lociko, spusť dolů svůj vlas,ať vyjdu k tobě nahoru zas.

Locika spustila copy dolů a čarodějnice po nich vystoupila k ní. „Jestli se nahoru leze po tomhle žebříku, zkusím také jednou štěstí,“ řekl si králevic. A hned druhý den, když se začalo stmívat, přišel k věži a zavolal:

Lociko, Lociko, spusť dolů svůj vlas,ať vyjdu k tobě nahoru zas.

Vlasy vzápětí spadly dolů a králevic vystoupil nahoru.

Locika se zprvu hrozně vylekala, když k ní dovnitř vešel muž, jakého její oči ještě nikdy nespatřily. Ale králevic s ní začal mluvit docela přívětivě a vyprávěl jí, že ho její zpěv dojal tolik, že mu to nedalo pokoje a že ji musel spatřit na vlastní oči. Locika ztratila strach, a když se jí zeptal, jestli si ho vezme za muže, a ona viděla, že je mladý a hezký, pomyslela si: „Ten mě bude mít radši než stará matka Gothel.“ Řekla ano a vložila mu ruku do dlaně.

Potom dodala: „Ráda s tebou půjdu, jenže nevím, jak se dostanu dolů. Až přijdeš, přines pokaždé přadeno hedvábí. Upletu z něj žebřík, a až bude hotový, slezu dolů a ty mě vezmeš na koně.“

Domluvili se, že k ní do té doby bude chodit každý večer, protože ve dne k ní chodila stařena. Čarodějnice o tom vůbec nic nevěděla, až se jednou Locika prořekla: „Povězte mi, matko Gothel, jak to, že jste mnohem těžší než mladý králevic, když vás vytahuji nahoru? Ten je u mě nahoře v mžiku.“

„Ty bezbožné dítě!“ vykřikla čarodějnice. „Co to od tebe musím slyšet! Myslela jsem, že jsem tě odloučila od celého světa, a tys mě přece podvedla!“

V hněvu popadla Locičiny krásné vlasy, párkrát si je omotala kolem levé ruky, pravou rukou sáhla po nůžkách, a šmik, šmik, vlasy byly ustřižené a krásné copy ležely na zemi. A čarodějnice byla tak nemilosrdná, že ubohou Lociku odvedla do pusté krajiny, kde musela žít v bídě a v soužení.

Čarodějnice zvedá ustřižený zlatý cop nad hlavu, zbytek leží stočený na podlaze; ostříhaná Locika stojí opodál se svěšenýma rukama a klopí zrak.

Ještě téhož dne, kdy Lociku zapudila, uvázala čarodějnice večer ustřižené copy nahoře k okennímu háku, a když králevic přišel a zavolal:

Lociko, Lociko, spusť dolů svůj vlas,ať vyjdu k tobě nahoru zas.

spustila mu vlasy dolů. Králevic vystoupil nahoru, ale nenašel tam svou milovanou Lociku, nýbrž čarodějnici, která si ho měřila zlýma, jedovatýma očima.

„Aha!“ zvolala posměšně. „Přicházíš si pro svou milou, jenže krásný ptáček už v hnízdě nesedí a nezpívá. Kočka si ho odnesla a tobě ještě vyškrábe oči. Locika je pro tebe ztracená, už ji nikdy nespatříš.“

Králevic byl bolestí bez sebe a v zoufalství skočil z věže dolů. Život si zachránil, ale trní, do kterého spadl, mu vypíchalo oči. Bloudil od té doby slepý po lese, nejedl nic než kořínky a lesní plody a nedělal nic jiného, než že naříkal a plakal nad ztrátou své nejmilejší ženy.

Tak chodil několik let v bídě sem a tam, až se nakonec dostal do té pusté krajiny, kde Locika bídně živořila s dvojčaty, která se jí narodila, s chlapečkem a s děvčátkem. Uslyšel hlas a zdál se mu tak povědomý, že se za ním vydal. A jak přicházel blíž, Locika ho poznala, padla mu kolem krku a plakala. Dvě její slzy mu přitom skanuly na oči, ty se zase vyjasnily a on jimi viděl jako dřív.

V holé kamenité pustině pod bledým nebem objímá plačící mladá žena s krátkými vlasy mladíka v hnědém plášti, který k ní slepě natahuje ruce.

Odvedl si ji do svého království, kde ho radostně přijali, a byli tam spolu ještě dlouho šťastní a spokojení.

Převyprávěla Talerie, zdroj: Kinder- und Hausmärchen (otevře se v novém okně)Licence: Volné dílo

Podobné pohádky

Popelka

9 min čteníod 6 let

O této pohádce

Locika vyšla poprvé roku 1812 v Berlíně: bratři Grimmové ji zařadili pod číslem 12 do prvního dílu svých Dětských a domácích pohádek. Podle Bolteho a Polívky ji vyprávěl Jacob Grimm; od koho ji znal, neuvádějí. Už roku 1790 ji vyprávěl Friedrich Schulz v pátém svazku svých Kleine Romane, vydaném v Lipsku.

V dalších vydáních bratři text měnili. Roku 1812 patří zahrada víle a dívku prozradí těsné šatičky. Od roku 1819 zahrada patří čarodějnici a dívka se prozradí otázkou, proč se jí čarodějnice vytahuje hůř než mladík, s nímž se tajně schází. Obě naše převyprávění vycházejí ze 7. vydání (1857), takzvaného vydání poslední ruky.

Locika u Grimmů roku 1812 a 1857

Grimmové 1812Grimmové 1857
Komu patří zahradavílečarodějnici
Matkauž čeká dítědoufá, že jí Bůh splní přání
Do věževe dvanácti letechve dvanácti letech
Králův syn a Locikabez žádosti o ruku, scházejí se tajněpožádá ji o ruku a ona svolí
Co ji prozradíšatičky jsou jí těsnéčarodějnice se jí vytahuje hůř než princ
Princovy očipřijde o ně při pádu, bez trnívypíchá mu je trní
Dvojčatachlapec a děvčátkochlapec a děvčátko
Konecprinc zase vidí a tím text končíodvede ji do svého království
Zobrazit více
Lociko, Lociko, spusť dolů svůj vlas,ať vyjdu k tobě nahoru zas.
Grimmové, 1857: Rapunzel, Rapunzel, / laß mir dein Haar herunter.

Jak pohádku vypráví náš text

Na stránce si můžete vybrat ze dvou našich převyprávění. Verze s označením Jemnější je kratší, verze s označením Původní je obsáhlejší a zachovává víc podrobností z vydání 1857, třeba to, že Locičiny vlasy spadají dvacet loket hluboko. V obou se holčička jmenuje stejně jako locika, po které matka tolik toužila, a ve dvanácti letech ji čarodějnice zavře do věže. Králův syn se Lociky zeptá, jestli si ho vezme, a ona svolí. Prozradí se otázkou, proč matku Gothel vytahuje nahoru mnohem hůř než jeho.

Nejtěžší chvíle přicházejí ke konci: čarodějnice v hněvu ustřihne Locice copy a odvede ji do pusté krajiny, králův syn skočí z věže do trní a oslepne. V Původní verzi mu čarodějnice předtím vyhrožuje, že mu kočka vyškrábe oči. Králův syn pak léta bloudí, až dojde do pusté krajiny k Locice, která tam žije s dvojčaty, chlapečkem a holčičkou. Její slzy mu vrátí zrak a obě verze končí šťastně.

Podobné příběhy

Grimmové sami odkazují na Basileho Pentameron, kde se pohádka jmenuje Petrosinella. Podle Bolteho a Polívky tam žena sama bere ze zahrady čarodějnice petržel a milenci nakonec utečou spolu: dívka za sebe hodí tři duběnky, z nich vzejde pes, lev a vlk a vlk čarodějnici roztrhá. Francouzskou podobu, Persinette, napsala Mademoiselle de La Force. Šplhání po dívčích vlasech zná už Firdausího epos: Rudabe spustí copy ze střechy svého paláce a Sal po nich vyleze nahoru. Podle Grimmů se v pohádkách často stává, že někdo z rodičů, obvykle matka, slíbí své budoucí dítě, aby ukojil chvilkovou chuť.

Bolte a Polívka uvádějí mezi hesenskými vyprávěními o Rampelníkovi také jedno, v němž žena jí ze zahrady třešně a musí slíbit své dítě; u něj odkazují na Lociku. V obou pohádkách je dítě přislíbeno ještě před narozením, jinak jde ale o dva různé příběhy.

Zdroje

Dobové texty

Údaje jsme v těchto zdrojích ověřili 13. října 2026.

Omalovánky k vytisknutí

Kde ještě tuto pohádku najdete