Locika

Byl jednou jeden muž a jedna žena a už dlouho si marně přáli dítě. Konečně se v ženě probudila naděje, že jim Pánbůh to přání přece jen splní. V zadní stěně jejich domku bylo malé okénko a z něho bylo vidět dolů do nádherné zahrady, plné těch nejkrásnějších květin a bylin. Kolem dokola se ale táhla vysoká zeď a nikdo se neodvážil vejít dovnitř, protože zahrada patřila čarodějnici. Ta měla velkou moc a bál se jí celý svět.

Jednoho dne stála žena u toho okénka a dívala se dolů do zahrady. Tu spatřila záhon, na kterém rostly ty nejkrásnější lociky. Vypadaly tak svěže a zeleně, že se jí při pohledu na ně sbíhaly sliny a zatoužila se jich najíst. Ta touha v ní rostla den ode dne, a protože žena dobře věděla, že se k žádné z těch locik nikdy nedostane, celá zchřadla a byla čím dál bledší a ubožejší.

Muž se lekl a zeptal se: „Co ti schází, milá ženo?“

„Ach,“ odpověděla, „jestli se nenajím locik ze zahrady za naším domem, umřu.“

Muž ji měl rád a pomyslel si: „Než abych nechal ženu umřít, přinesu jí těch locik, ať to stojí, co chce.“

Za soumraku tedy přelezl zeď do čarodějčiny zahrady, ve spěchu utrhl hrst locik a přinesl je ženě. Ta si z nich hned udělala salát a snědla ho do posledního lístku, tak po něm dychtila. Chutnal jí tak, ale tak, že hned druhý den měla chuť třikrát větší. Aby měl doma pokoj, musel muž do zahrady znovu.

Vypravil se tam zase za soumraku, ale sotva slezl ze zdi dolů, hrozně se ulekl: stála před ním čarodějnice.

„Jak se opovažuješ,“ řekla a zle se na něj podívala, „lézt do mé zahrady a krást mi lociky jako zloděj? To se ti vymstí.“

„Ach, smilujte se nade mnou,“ odpověděl. „Odhodlal jsem se k tomu jen z veliké nouze. Moje žena uviděla vaše lociky z okna a zatoužila po nich tak, že by umřela, kdyby se jich nenajedla.“

Tu čarodějnice svůj hněv zkrotila a řekla mu: „Jestli je to tak, jak povídáš, dovolím ti odnést si locik, kolik budeš chtít. Kladu si ale jednu jedinou podmínku: musíš mi dát dítě, které tvá žena přivede na svět. Bude se mít dobře a budu se o ně starat jako vlastní matka.“

Muž ve strachu slíbil všechno, co po něm čarodějnice chtěla. A když přišel ženin čas a dítě se narodilo, objevila se čarodějnice hned u nich. Dala dítěti jméno Locika a odnesla si je s sebou.

Locika byla nejkrásnější dítě pod sluncem. Když jí bylo dvanáct let, zavřela ji čarodějnice do věže, která stála uprostřed lesa a neměla ani schody, ani dveře. Jen docela nahoře v ní bylo malé okénko. Když se čarodějnice chtěla dostat dovnitř, postavila se dole pod věží a zavolala:

Lociko, Lociko, spusť dolů svůj vlas,ať vyjdu k tobě nahoru zas.

Locika měla dlouhé nádherné vlasy, jemné jako spředené zlato. Jakmile uslyšela čarodějčin hlas, rozpletla si copy a omotala je nahoře kolem okenního háku. Vlasy spadly dvacet loket hluboko a čarodějnice po nich vyšplhala nahoru.

Za pár let se přihodilo, že králův syn jel lesem a cesta ho zavedla kolem té věže. Uslyšel zpěv tak líbezný, že zastavil koně a poslouchal. To zpívala Locika, která si ve své samotě krátila dlouhou chvíli zpěvem. Králevic chtěl vystoupit nahoru k ní a hledal ve věži dveře, ale žádné tam nebyly. Odjel tedy domů, jenže ten zpěv ho dojal tak, že se do lesa vracel den co den a poslouchal.

Jednou, když tak stál za stromem, uviděl, že přichází čarodějnice, a slyšel, jak volá nahoru:

Lociko, Lociko, spusť dolů svůj vlas,ať vyjdu k tobě nahoru zas.

Locika spustila copy dolů a čarodějnice po nich vystoupila k ní. „Jestli se nahoru leze po tomhle žebříku, zkusím také jednou štěstí,“ řekl si králevic. A hned druhý den, když se začalo stmívat, přišel k věži a zavolal:

Lociko, Lociko, spusť dolů svůj vlas,ať vyjdu k tobě nahoru zas.

Vlasy vzápětí spadly dolů a králevic vystoupil nahoru.

Locika se zprvu hrozně vylekala, když k ní dovnitř vešel muž, jakého její oči ještě nikdy nespatřily. Ale králevic s ní začal mluvit docela přívětivě a vyprávěl jí, že ho její zpěv dojal tolik, že mu to nedalo pokoje a že ji musel spatřit na vlastní oči. Locika ztratila strach, a když se jí zeptal, jestli si ho vezme za muže, a ona viděla, že je mladý a hezký, pomyslela si: „Ten mě bude mít radši než stará matka Gothel.“ Řekla ano a vložila mu ruku do dlaně.

Potom dodala: „Ráda s tebou půjdu, jenže nevím, jak se dostanu dolů. Až přijdeš, přines pokaždé přadeno hedvábí. Upletu z něj žebřík, a až bude hotový, slezu dolů a ty mě vezmeš na koně.“

Domluvili se, že k ní do té doby bude chodit každý večer, protože ve dne k ní chodila stařena. Čarodějnice o tom vůbec nic nevěděla, až se jednou Locika prořekla: „Povězte mi, matko Gothel, jak to, že jste mnohem těžší než mladý králevic, když vás vytahuji nahoru? Ten je u mě nahoře v mžiku.“

„Ty bezbožné dítě!“ vykřikla čarodějnice. „Co to od tebe musím slyšet! Myslela jsem, že jsem tě odloučila od celého světa, a tys mě přece podvedla!“

V hněvu popadla Locičiny krásné vlasy, párkrát si je omotala kolem levé ruky, pravou rukou sáhla po nůžkách, a šmik, šmik, vlasy byly ustřižené a krásné copy ležely na zemi. A čarodějnice byla tak nemilosrdná, že ubohou Lociku odvedla do pusté krajiny, kde musela žít v bídě a v soužení.

Ještě téhož dne, kdy Lociku zapudila, uvázala čarodějnice večer ustřižené copy nahoře k okennímu háku, a když králevic přišel a zavolal:

Lociko, Lociko, spusť dolů svůj vlas,ať vyjdu k tobě nahoru zas.

spustila mu vlasy dolů. Králevic vystoupil nahoru, ale nenašel tam svou milovanou Lociku, nýbrž čarodějnici, která si ho měřila zlýma, jedovatýma očima.

„Aha!“ zvolala posměšně. „Přicházíš si pro svou milou, jenže krásný ptáček už v hnízdě nesedí a nezpívá. Kočka si ho odnesla a tobě ještě vyškrábe oči. Locika je pro tebe ztracená, už ji nikdy nespatříš.“

Králevic byl bolestí bez sebe a v zoufalství skočil z věže dolů. Život si zachránil, ale trní, do kterého spadl, mu vypíchalo oči. Bloudil od té doby slepý po lese, nejedl nic než kořínky a lesní plody a nedělal nic jiného, než že naříkal a plakal nad ztrátou své nejmilejší ženy.

Tak chodil několik let v bídě sem a tam, až se nakonec dostal do té pusté krajiny, kde Locika bídně živořila s dvojčaty, která se jí narodila, s chlapečkem a s děvčátkem. Uslyšel hlas a zdál se mu tak povědomý, že se za ním vydal. A jak přicházel blíž, Locika ho poznala, padla mu kolem krku a plakala. Dvě její slzy mu přitom skanuly na oči, ty se zase vyjasnily a on jimi viděl jako dřív.

Odvedl si ji do svého království, kde ho radostně přijali, a byli tam spolu ještě dlouho šťastní a spokojení.