Děvčátko se sirkami

Byla krutá zima. Padal sníh a pomalu se stmívalo — byl poslední večer starého roku.

V té zimě a tmě šla ulicí malá chudá dívka, bosá a s hlavou nepokrytou. Z domova sice vyšla v trepkách, ale byly to matčiny staré trepky, tak veliké, že jí sklouzly z nohou, když přebíhala ulici a uhýbala dvěma kolům, která se proti sobě řítila. Jednu trepku už nenašla, druhou popadl jakýsi chlapec a utekl s ní jako se vzácnou hračkou. A tak teď děvčátko šlo bosé, nožky měla od zimy celé rudé a zmodralé. V zástěře nesla hromádku sirek a jeden svazek držela v ruce. Celý dlouhý den jí nikdo nic nekoupil, nikdo jí nedal ani halíř.

Třásla se hladem i zimou a plížila se ulicí, malá, ztracená postavička v tom velkém večerním shonu. Sníh jí sedal do světlých vlasů, které se jí v kadeřích vinuly kolem krku, ale na to teď nemyslela. Ze všech oken zářila světla a ven se linula vůně pečeného masa — vždyť byl Silvestr. Ano, na to myslela.

V koutě, který svíraly dva domy — jeden vystupoval o kus dál než druhý — se schoulila a přitáhla si nožky k sobě. Ale zima byla čím dál horší, a domů se vrátit netroufala. Neprodala jedinou sirku, nenesla domů ani halíř, a otec by se jistě zlobil. Doma ostatně nebylo o mnoho tepleji: měli nad hlavou jen střechu, kterou hvízdal vítr, přestože největší škvíry ucpali slámou a hadry.

Ruce měla už skoro ztuhlé zimou. Pomyslela si: co kdyby vytáhla jednu sirku ze svazku, škrtla o zeď a zahřála si u plamínku prsty? Vytáhla jednu. Škrtlo to! Jak jasně vzplála, jak hřejivě hořela! Byl to teplý, jasný plamínek jako malá svíčka, a když nad ním podržela ruce, zdálo se jí, že sedí u velikých kamen s lesklými mosaznými nožkami. Oheň v nich příjemně hřál. Děvčátko už natahovalo nohy, aby si zahřálo i je — ale vtom plamínek zhasl, kamna zmizela a v ruce jí zůstal jen ohořelý zbyteček sirky.

Škrtla o zeď další. Rozzářila se, a tam, kam dopadlo její světlo, se zeď proměnila, jako by se stala průhlednou. Dívka viděla dovnitř do teplé místnosti: na stole prostřeném bílým ubrusem se leskl porcelán a linula se vůně pečené husy nadívané jablky a sušenými švestkami. A ta husa, jako by to bylo to nejpřirozenější na světě, seskočila z mísy a batolila se po podlaze rovnou k ní. Vtom sirka zhasla a zůstala jen studená, vlhká zeď.

Zapálila třetí. Teď seděla pod nádherně ozdobeným vánočním stromem, ještě větším a krásnějším než ten, který jednou viděla za sklem u bohatého kupce. Na větvičkách hořely tisíce světýlek a shlížely na ni pestré obrázky. Vztáhla k nim ruce — a sirka zhasla. Ale světýlka jako by stoupala výš a výš, až se z nich staly hvězdy na noční obloze. Jedna z nich právě padala a za sebou nechávala světlou stopu.

„Teď někdo umírá,“ pomyslela si malá, protože babička, jediná, kdo ji měl opravdu rád a která už dávno zemřela, jí kdysi vyprávěla, že padající hvězda znamená, že něčí duše stoupá k Bohu.

Škrtla další sirkou o zeď, a v jejím světle uviděla babičku, jak tam stojí, jasná a mírná, celá plná lásky.

„Babičko!“ zvolala dívka. „Vezmi mě s sebou! Vím, že zmizíš, jakmile sirka dohoří — tak jako ta kamna, ta husa i ten krásný stromeček!“

A rychle škrtla celý zbylý svazek najednou, protože chtěla babičku udržet u sebe co nejdéle. Sirky vzplály tak jasně, že bylo světleji než ve dne. Babička byla krásnější a větší než kdy dřív; vzala děvčátko do náruče, a obě se v tom teplém světle vznesly vysoko, výš než střechy domů, výš než mraky, kam už nedosáhne ani zima, ani hlad, ani strach.

Ráno ji lidé našli v koutě mezi domy. Sedělo tam malé děvčátko s tvářičkami zčervenalými mrazem a s tichým úsměvem na rtech. V poslední noci starého roku pokojně usnula a už se neprobudila; novoroční slunce ji našlo tam, kde seděla, s vyhaslými sirkami v klíně — jeden svazek byl celý spálený.

„Chudinka, chtěla se jen zahřát,“ říkali si lidé, když šli kolem.

Nikdo z nich netušil, jak krásné věci ta noc dívence ukázala a v jaké záři odešla se svou babičkou vstříc novému roku.