Děvčátko se sirkami

Byl poslední večer v roce. Mrzlo, sněžilo a nad městem se stmívalo.

Tou zimou a tmou šla po ulici malá chudá holčička, prostovlasá a bosá. Z domova vyšla v maminčiných pantoflích, jenže byly veliké. Ztratila je, když přebíhala ulici před dvěma vozy: jeden už nenašla, druhý sebral nějaký kluk a utekl s ním.

Nožky měla od mrazu červené a modré. Ve staré zástěrce nesla sirky a jeden svazeček držela v ruce. Celý den si od ní nikdo nic nekoupil ani jí nedal haléř.

Třásla se zimou a hladem, chudinka malá.

Sníh jí padal do plavých vlasů, ale na to nemyslela. Ze všech oken svítilo světlo a ulicí voněla pečená husa. Na to myslela.

V koutku mezi dvěma domy si sedla a schoulila se do klubíčka. Nožky si přitáhla k sobě, ale bylo jí ještě větší zima.

Domů se jít bála. Neprodala ani jedinou sirku a otec by ji za to jistě potrestal. A doma byla zima stejně, střechou nad hlavou jim hvízdal vítr.

Ručky měla skoro zkřehlé. Kdyby si tak směla vytáhnout jedinou sirku, škrtnout jí o zeď a ohřát si prsty!

Jednu vytáhla. Škrt! Jak zapraskala, jak hořela! Byl to teplý jasný plamínek jako hvězdička, když nad ním podržela dlaně.

Zdálo se jí, že sedí u velkých železných kamen s mosaznými nohami. Oheň hřál tak krásně, že natáhla i nožky. Vtom plamínek zhasl, kamna byla pryč a v ruce jí zůstal ohořelý kousek dřívka.

Škrtla druhou. Kam světlo dopadlo, tam zeď zprůhledněla jako závoj a holčička viděla do pokoje.

Na bílém ubruse voněla pečená husa nadívaná jablky a švestkami. A co bylo ještě krásnější: seskočila z mísy a s nožem a vidličkou v zádech se batolila po podlaze rovnou k ní.

Vtom sirka zhasla a před holčičkou byla zase jen studená zeď.

Škrtla třetí. Teď seděla pod nádherným vánočním stromem, ještě větším než ten, co zahlédla za sklem u bohatého kupce. Na zelených větvích hořely tisíce svíček a shlížely na ni pestré obrázky.

Vztáhla po nich ruce a sirka dohořela. Světýlka stoupala výš a výš, až z nich byly hvězdy. Jedna spadla a nechala za sebou světlou stopu.

„Teď někdo umírá,“ pomyslela si holčička. Babička, jediná, která ji měla ráda a která už dávno umřela, jí říkávala: když padá hvězda, stoupá jedna duše k Pánu Bohu.

Škrtla o zeď další sirkou. V tom světle stála babička, usměvavá a plná lásky.

„Babičko!“ zvolala holčička. „Vezmi mě k sobě! Vím, že zmizíš, jakmile sirka dohoří. Zmizíš jako ta teplá kamna, jako ta dobrá husa a jako ten vánoční strom!“

Rychle škrtla celým svazečkem sirek, aby si babičku udržela.

Sirky zazářily tak jasně, že bylo světleji než v poledne. Babička nikdy nebyla tak krásná a tak veliká.

Vzala holčičku do náruče a obě se vznesly vysoko nad zem, do světla a do radosti. Tam nahoře nebyla zima ani hlad ani strach. Byly u Boha.

Ráno seděla v koutku u zdi holčička s červenými tvářemi a s úsměvem. Umrzla poslední noci starého roku. Vyšlo nad ní novoroční slunce a vedle ní ležel vyhořelý svazeček sirek.

„Chtěla se zahřát,“ říkali lidé.

Nikdo netušil, co krásného viděla a v jaké záři vešla s babičkou do nového roku.