Děvčátko se sirkami

Byla nesmírná zima; padal sníh a už se skoro setmělo — byl to poslední večer v roce.

V té zimě a tmě šla po ulici malá chudá dívka, holohlavá a bosá. Když odcházela z domu, měla sice na nohou trepky, ale co jí byly platné? Byly to obrovské trepky, které do té doby nosívala její matka — tak velké byly. Děvčátko je ztratilo, když utíkalo přes ulici, protože se proti sobě strašně rychle řítily dva vozy. Jednu trepku už nenašlo a druhou popadl nějaký kluk a utekl s ní. Tak teď kráčelo děvčátko bosé a jeho nožky byly zimou rudé a modré. V červené zástěrce neslo hromadu sirek a jeden svazek jich držela v ruce. Za celý dlouhý den jí nikdo nic nekoupil, nikdo jí nedal ani haléř.

Třásla se zimou i hladem a plížila se ulicí, hotový obraz bídy, ta ubohá maličká!

Sněhové vločky jí pokrývaly dlouhé plavé vlasy, které jí v pěkných kadeřích splývaly kolem krku; ale na to teď opravdu nemyslela. Ze všech oken zářila světla a všude to nádherně vonělo pečení: byl přece Silvestr. Ano, na to myslela!

V koutku, který tvořily dva domy, z nichž jeden vybíhal o kus dál než druhý, se posadila a schoulila. Nožky si přitáhla k sobě, ale bylo jí ještě větší zima, a domů se vrátit netroufala. Vždyť neprodala ani jedinou sirku a nenesla ani haléř. Otec by ji jistě zbil — a doma byla také zima. Nad hlavou měli jen střechu, kterou hvízdal vítr, i když největší škvíry byly ucpané slámou a hadry.

Ručky měla už skoro ztuhlé zimou. Ach, jak by mohla jediná sirka pomoct, kdyby si jen jednu ze svazku vytáhla, škrtla o zeď a prstíky si u ní zahřála! Vytáhla jednu. Škrt! Jak zajiskřila, jak hořela! Byl to teplý, jasný plamínek jako světýlko, když nad ním podržela ruce; bylo to podivuhodné světýlko! Děvčátku se opravdu zdálo, že sedí u velikých železných kamen s naleštěnými mosaznými nožkami a mosaznou ozdobou nahoře. Jak v nich hořel oheň, jak příjemně hřál! Malá už natahovala nohy, aby si i ty zahřála — jenže plamínek zhasl, kamna zmizela a v ruce jí zůstal jen ohořelý zbytek sirky.

Škrtla o zeď druhou; zasvítila, a kam její záře padla na zeď, tam se zeď stala průhlednou jako závoj: dívka viděla dovnitř do pokoje. Na stole byl prostřen bílý ubrus a na něm se lesklo porcelánové nádobí, a nádherně se z něj kouřilo od pečené husy, nadité jablky a sušenými švestkami. A co bylo ještě krásnější — husa skočila z mísy dolů a batolila se po podlaze, nůž a vidličku v zádech, rovnou k ubohému děvčátku. Vtom sirka zhasla a zůstala jen tlustá, vlhká a studená zeď.

Zapálila další sirku. A hle, seděla teď pod nádherným vánočním stromem; byl ještě větší a krásněji ozdobený než ten, který zahlédla skleněnými dveřmi u bohatého kupce. Na zelených větvičkách hořely tisíce světel a shlížely na ni pestré obrázky, jaké bývají za výklady. Dívka po nich vztáhla ruce — vtom sirka zhasla. Vánoční světla stoupala výš a výš; teď je viděla jako hvězdy na obloze; jedna z nich spadla dolů a nechala za sebou dlouhou světlou čáru.

„Teď někdo umírá!“ pomyslelo si děvčátko, protože její stará babička, ta jediná, která ji měla ráda a která už umřela, jí vyprávěla, že když spadne hvězda, stoupá jedna dušička k Bohu.

Škrtla o zeď další sirku, znovu se rozjasnilo, a v té záři stála stará babička, jasná a zářivá, tak mírná a plná lásky.

„Babičko!“ zvolala malá. „Ach, vezmi mě s sebou! Vím, že odejdeš, jakmile sirka zhasne; zmizíš jako ta teplá kamna, jako ta nádherná pečená husa a jako ten velký, skvostný vánoční strom!“ A honem škrtla celý svazek sirek najednou, protože chtěla babičku pevně zadržet. A sirky vzplály takovým jasem, že bylo světleji než za bílého poledne; babička nikdy dřív nebyla tak krásná, tak veliká; vzala děvčátko do náruče a obě se v záři a radosti vznesly vysoko nad zem, nekonečně vysoko — a tam nahoře nebyla ani zima, ani hlad, ani úzkost — byly u Boha.

Ale v koutku, opřené o zeď, sedělo v studeném ranním úsvitu ubohé děvčátko s červenými tvářemi a s úsměvem na rtech — zmrzlé posledního večera starého roku. Novoroční slunce vyšlo nad malou mrtvolkou. Dítě tam sedělo strnule se svými sirkami, z nichž jeden svazek byl celý spálený. „Chtěla se zahřát,“ říkali lidé. Nikdo netušil, jaké krásné věci viděla a v jaké záři vešla s babičkou do novoroční radosti.