Děvčátko se sirkami

Byla krutá zima. Sněžilo a už se skoro setmělo. Byl to poslední večer v roce.

V té zimě a tmě šlo po ulici malé chudé děvčátko, prostovlasé a bosé. Když odcházelo z domu, mělo sice na nohou pantofle, ale ty mu nebyly nic platné. Byly to pantofle po mamince, a proto tak obrovské. Holčička o ně přišla, když přebíhala ulici, protože se kolem strašně rychle přehnaly dva vozy. Jeden pantofel už nenašla a druhý popadl nějaký kluk a utekl s ním. Nejspíš si myslel, že z něj bude kolébka, až bude mít vlastní děti.

Tak teď šla bosa a nožky měla zimou celé rudé a modré. Ve staré zástěrce nesla hromadu sirek a jeden svazeček držela v ruce. Za celý dlouhý den od ní nikdo nic nekoupil a nikdo jí nedal ani haléř.

Třásla se zimou a hladem a plížila se dál po ulici, hotový obrázek bídy, ta ubohá maličká!

Sníh jí padal na dlouhé světlé vlasy, které se jí v pěkných kadeřích vlnily kolem krku. Na to ovšem teď nemyslela. Ze všech oken zářila světla a všude to nádherně vonělo pečenou husou. Vždyť byl Silvestr. Ano, na to myslela!

V koutě, který svíraly dva domy, protože jeden z nich vybíhal o kus dál než druhý, si sedla a schoulila se do klubíčka. Nožky si přitáhla k sobě, ale bylo jí ještě větší zima, a domů se vrátit netroufala. Neprodala přece ani jedinou sirku a nenesla domů ani haléř. Otec by ji jistě zbil, a doma byla zima stejně. Měli nad sebou jenom střechu, kterou hvízdal vítr, i když ty největší díry ucpali slámou a hadry.

Ručky měla zimou skoro ztuhlé. Ach, jedna sirka by jí mohla udělat tak dobře! Kdyby si jen směla jednu jedinou vytáhnout ze svazečku, škrtnout jí o zeď a ohřát si prstíky.

Jednu vytáhla. Škrt! Jak zaprskala, jak hořela! Byl to teplý, jasný plamínek jako svíčka, když nad ním podržela dlaně. Byla to podivuhodná svíčka! Děvčátku se opravdu zdálo, že sedí před velikými železnými kamny s naleštěnýma mosaznýma nohama a mosaznou korunou nahoře. Jak v nich plápolal oheň, jak utěšeně a příjemně hřál! Maličká už natahovala i nohy, aby ohřála také je. Vtom plamínek zhasl, kamna zmizela a v ruce jí zůstal jen ohořelý zbyteček sirky.

Škrtla o zeď druhou. Rozsvítila se, a kam dopadla její zář, tam zeď zprůsvitněla jako závoj: holčička viděla dovnitř do pokoje. Na stole byl prostřený bílý ubrus, na něm se lesklo porcelánové nádobí a nádherně se kouřilo z pečené husy nadívané jablky a sušenými švestkami. A co bylo ještě krásnější: husa skočila z mísy dolů a batolila se po podlaze s nožem a vidličkou v zádech rovnou k ubohému děvčátku. Vtom sirka zhasla a zůstala jen tlustá, studená a vlhká zeď, o kterou se opírala.

Zapálila ještě jednu. Teď seděla pod nádherným vánočním stromkem. Byl ještě větší a bohatěji ozdobený než ten, který viděla skleněnými dveřmi u bohatého kupce. Na zelených větvích hořely tisíce světel a shlížely na ni pestré obrázky, jaké se dávají do výkladů. Holčička po nich natáhla ruce. Vtom sirka zhasla. Vánoční světýlka stoupala výš a výš, až je viděla jako hvězdy na nebi. Jedna z nich spadla a nechala za sebou dlouhou ohnivou stopu.

„Teď někdo umírá,“ pomyslelo si děvčátko. Stará babička, jediný člověk, který ji měl rád a který už byl po smrti, jí totiž vyprávěla, že když padá hvězda, stoupá jedna duše k Bohu.

Škrtla o zeď další sirkou. Zase se rozjasnilo a v té záři stála stará babička, jasná a zářící, tak vlídná a láskyplná.

„Babičko!“ zvolala maličká. „Vezmi mě s sebou! Já vím, že odejdeš, jakmile sirka zhasne. Zmizíš jako ta teplá kamna, jako ta krásná pečená husa a jako ten veliký, zářivý vánoční stromek!“

A rychle škrtla celým svazečkem sirek, protože chtěla babičku udržet pořádně pevně. Sirky se rozhořely takovým jasem, že bylo světleji než v pravé poledne. Babička nikdy předtím nebyla tak krásná, tak veliká. Vzala holčičku do náruče a obě se vznesly v záři a radosti vysoko nad zem, nekonečně vysoko. A tam nahoře nebyla zima ani hlad ani strach. Byly u Boha.

Ale v chladné ranní hodině sedělo v koutě chudé děvčátko, opřené o zeď, s červenými tvářemi a s úsměvem na rtech. Umrzlo poslední večer starého roku. Novoroční slunce vyšlo nad tím malým tělíčkem. Dítě tam sedělo ztuhlé, se sirkami, z nichž jeden svazeček celý shořel.

„Chtěla se ohřát,“ říkali lidé.

Nikdo netušil, co všechno krásného to děvčátko vidělo a v jaké záři vstoupilo s babičkou do novoroční radosti.