Přeskočit na obsah
Bosá holčička stojí v noci na temné louce s rozpaženýma rukama, z nebe padají zlaté hvězdy a mění se v mince.

Hvězdné tolary

Bratři Grimmové

2 min čteníod 4 let

Osiřelá holčička dá cestou hladovému muži svůj poslední chléb a třem dětem čepici, živůtek i sukýnku. V tmavém lese dá holčička jinému dítěti i svou košilku, a vtom se z nebe snesou hvězdy, v trávě se z nich stanou lesklé stříbrné tolary a ona má najednou novou košilku z nejjemnějšího plátna, do které si je posbírá.


Byla jednou jedna holčička, které umřel tatínek i maminka. Zůstala na světě docela sama a byla tak chudá, že neměla ani komůrku, kde by bydlela, ani postýlku, kde by spala.

Nezůstalo jí nic než šaty, které měla na sobě, a kousek chleba v ruce. Ten jí dal někdo, komu jí bylo líto.

Byla to hodná a zbožná holčička. A protože ji celý svět opustil, vydala se s důvěrou v Pánaboha ven do polí.

Cestou potkala chudého muže.

„Dej mi prosím něco k jídlu,“ poprosil. „Mám takový hlad.“

Holčička mu podala celý svůj kousek chleba, do posledního drobku.

Bosá holčička v čepici, hnědém živůtku a dlouhé sukýnce podává oběma rukama kus chleba hubenému vousatému muži s holí, kolem se táhnou prázdná pole.

„Ať ti to Pánbůh požehná,“ řekla a šla dál.

Za chvíli potkala dítě, které plakalo.

„Zebe mě do hlavy,“ naříkalo. „Dej mi něco, čím si ji přikryju.“

Holčička si sundala čepici a dala mu ji.

Bosá holčička ve světlé košilce, hnědém živůtku bez rukávů a dlouhé sukýnce klečí na cestě a nasazuje bílou čepici plačícímu dítěti, které stojí v hadrech.

Ušla kus cesty a potkala další dítě. Nemělo na sobě živůtek a třáslo se zimou. O nic neprosilo, ale holčička si svůj živůtek svlékla a dala mu ho.

O kousek dál ji zastavilo další dítě a poprosilo o sukýnku. I tu holčička dala.

Nakonec došla do lesa. Mezi stromy už byla tma. A tam čekalo poslední dítě a prosilo o košilku.

V nočním lese pod srpkem měsíce stojí bosá holčička už jen ve světlé košilce s rukávy k zápěstí, kterou si svírá u boků, a otrhané dítě k ní natahuje ruce.

Holčička se zastavila.

„Je tmavá noc a nikdo mě tady neuvidí,“ pomyslela si. „Košilku klidně můžu dát.“

Svlékla si ji a dala ji i jemu.

Tak stála v tmavém lese a neměla už vůbec nic, ani nitku na sobě.

A vtom se z nebe začaly snášet hvězdy. Padaly a padaly, a jak dopadly do trávy, byly z nich samé lesklé stříbrné tolary.

A přestože holčička svou košilku darovala, měla najednou novou. Byla z toho nejjemnějšího plátna.

Do ní si tolary posbírala a byla bohatá po celý svůj život.

Převyprávěla Talerie, zdroj: Kinder- und Hausmärchen (otevře se v novém okně)Licence: Volné dílo