Hvězdné tolary

Byla jednou jedna holčička, které umřel tatínek i maminka. Byla tak chudá, že už neměla ani komůrku, kde by bydlela, ani postýlku, kde by spala; nakonec jí nezbylo nic než šaty, které měla na sobě, a v ruce kousek chleba, který jí darovalo soucitné srdce. Byla ale hodná a zbožná. A protože ji celý svět opustil, vydala se s důvěrou v milého Boha ven do polí.

Tu potkala chudého muže, který pravil: „Ach, dej mi něco k jídlu, mám takový hlad.“ Podala mu celý svůj kousek chleba, řekla „Bůh ti žehnej“ a šla dál.

Pak přišlo dítě, naříkalo a prosilo: „Zebe mě do hlavy, daruj mi něco, čím bych si ji přikrylo.“ Sundala tedy svou čepičku a dala mu ji. A když ušla ještě kousek cesty, potkala jiné dítě, které nemělo živůtek a mrzlo: dala mu svůj. A o kus dál zas jedno prosilo o sukénku; i tu ze sebe dala.

Konečně došla do lesa, a to už se setmělo. Tu přišlo ještě jedno dítě a poprosilo o košilku, a zbožná dívenka si pomyslela: „Je tmavá noc, nikdo tě nevidí, můžeš svou košilku klidně dát.“ Svlékla ji a darovala i tu.

A jak tam tak stála a neměla už vůbec nic, začaly najednou z nebe padat hvězdy a byly to samé tvrdé, blyštivé tolary. A ačkoli právě darovala svou košilku, měla na sobě novou — z nejjemnějšího plátna. Do ní tolary nasbírala a byla bohatá po celý svůj život.