Chudá, ale hodná osiřelá dívka rozdá cestou pocestným úplně všechno, co má, včetně posledního kousku oblečení. Za její štědrost jí z nebe spadnou hvězdy jako stříbrné tolary a ona dostane nové šaty, takže je zaopatřena na celý život.
Byla jednou jedna holčička, které zemřeli oba rodiče. Neměla nic, jen šaty, co měla na sobě, a v ruce kousek chleba, který jí kdosi dal z útrpnosti. Přesto byla hodná a laskavá, a protože ji opustil celý svět, vydala se s důvěrou v Boha sama do polí.
Cestou potkala chudého muže. „Dej mi prosím něco k jídlu, mám hrozný hlad,“ poprosil ji. Dívka mu podala celý svůj kousek chleba, popřála mu Boží požehnání a šla dál.
Za chvíli potkala plačící dítě. „Zebe mě do hlavy, nemáš něco, čím bych si ji zahřálo?“ Sundala si čepici a dala mu ji.
O kus dál potkala jiné dítě, které se chvělo zimou, protože nemělo na sobě živůtek. Dívka mu dala svůj. A když ušla ještě pár kroků, další dítě ji poprosilo o sukénku, tak jí dala i tu.
Nakonec došla do lesa. Byla už tma. Tu k ní přistoupilo poslední dítě a poprosilo o košilku. Dívka si pomyslela: je tmavá noc, nikdo mě nevidí, klidně mohu dát i tohle. Svlékla si košilku a darovala ji.
A jak tam tak stála, úplně bez ničeho, náhle začaly z nebe padat hvězdy, samé tvrdé, lesklé tolary. A přestože právě odevzdala svou poslední košilku, měla na sobě novou, z toho nejjemnějšího plátna, jaké kdy viděla. Nasbírala si do ní všechny spadlé tolary a byla zaopatřena po celý svůj život.
Převyprávěla Talerie, Zdroj: Kinder- und Haus-Märchen (otevře se v novém okně)
Licence: Volné díloText můžete kopírovat, upravovat a používat, jak chcete. Odkaz na Talerii potěší, povinný není.CC0 1.0 (otevře se v novém okně)
