Divoké labutě

Daleko odtud, tam kam odlétají vlaštovky, když u nás přijde zima, žil král. Měl jedenáct synů a jednu dceru, Elišku.

Jedenáct bratrů byli praví princové, chodili do školy s hvězdou na prsou a šavlí po boku, psali diamantovými pisátky na zlaté tabulky a všechno se učili nazpaměť tak lehce, jako by četli. Elišce, jejich sestřičce, patřila stolička ze zrcadlového skla a obrázková kniha, která stála za půl království. Bylo jim spolu krásně.

Ale otec dětí se oženil se zlou královnou a ta si je neoblíbila hned od prvního dne. Místo koláčů a pečených jablek jim jednou dala do šálků jen písek a řekla, ať si představují, že je to dobrota. A brzy nato poslala malou Elišku na venkov k selskému páru a králi tak dlouho lhala o princích, až o ně přestal dbát.

„Leťte do světa a živte se sami, vy velcí ptáci bez hlasu!“ řekla zlá královna. Neuškodila jim tak, jak by chtěla – jenom je proměnila v jedenáct krásných divokých labutí. S podivným výkřikem vylétli z oken zámku, přeletěli park a zmizeli v lese, dřív než slunce vyšlo vysoko, a nikdo je neviděl odlétat – jen střecha stavení, kde spala jejich sestřička.

Eliška vyrůstala u selského páru a nevěděla, co se stalo. Hrávala si s obyčejným lístkem, dívala se skrz dírku v něm proti slunci a připadalo jí, že vidí jasné oči svých bratrů. Když vítr provanul růže před domem, šeptal jim: „Kdo je krásnější než vy?“ a růže odpovídaly: „Eliška!“ A když stará selka o nedělích četla modlitební knihu, vítr se ptal listů: „Kdo je zbožnější než ty?“ a kniha říkala totéž. A byla to čirá pravda.

Když jí bylo patnáct, měla se vrátit domů. Královna uviděla, jak je krásná, a zahořela k ní zlobou – nejraději by ji byla proměnila v labuť jako bratry, ale netroufla si, protože král toužil svou dceru spatřit.

Zrána šla královna do mramorové lázně. Vzala tři ropuchy, políbila je a každé svěřila zlé přání: jedna měla Elišku učinit hloupou, druhá ošklivou, třetí zlou v srdci. Pak je pustila do vody a přivedla Elišku se koupat. Ropuchy jí sedly na vlasy, na čelo a na ňadra – ale Eliška byla tak čistá a nevinná, že kouzlo na ni nemělo moc. Ropuchy se proměnily jen v tři rudé máky plovoucí na hladině.

Když to královna viděla, natřela Elišce tvář a ruce ořechovou šťávou, až zhnědla, potřela jí vlasy páchnoucí mastí a rozcuchala je. Nikdo krásnou Elišku nepoznal – ani vlastní otec. Poznal ji jen věrný pes a vlaštovky, ale ti nic zmoct nemohli.

Ubohá Eliška se dala do pláče, vzpomněla si na jedenáct bratrů a v tichosti se vykradla ze zámku. Šla celý den poli a bažinami až k velikému lesu – nevěděla kam, jen cítila, že musí bratry najít.

Noc ji zastihla v lese. Ulehla na měkký mech, pomodlila se a usnula, zatímco kolem ní svítily svatojánské mušky jako padající hvězdy. Zdálo se jí o bratrech, jak si hrají jako za starých časů. Ráno se probudila do zeleného, prosluněného lesa, došla k jezeru s křišťálovou vodou a spatřila v ní svou tvář – hnědou a ošklivou se polekala, ale sotva si namočila ruce a otřela čelo, vrátila se jí bílá pleť. Vykoupala se a byla znovu ta nejkrásnější dívka na světě.

Šla dál lesem, živila se planými jablky, které jí Bůh seslal, a jednu noc se jí zdálo, že se nad ní otevřela nebesa a shlížel na ni Bůh s andílky kolem sebe. Ráno potkala starou ženu s košíkem bobulí.

„Neviděla jsi jedenáct princů?“ zeptala se Eliška.

„Neviděla,“ řekla stařenka, „ale včera jsem viděla jedenáct labutí se zlatými korunkami, jak plavou po řece.“

A ukázala jí cestu k vodě. Eliška šla podél řeky až k moři, kde se zastavila na břehu bez lodi a bez plachty. Sbírala oblázky uhlazené vodou a pomyslela si: „Voda se valí bez únavy, a tak obrušuje i to nejtvrdší. I já chci být tak trpělivá.“ Na chaluhách našla jedenáct bílých labutích per a sebrala je do kytice.

Když slunce klesalo, spatřila jedenáct labutí se zlatými korunkami, jak letí k pevnině. Sotva slunce zapadlo za moře, spadlo jim peří a před Eliškou stálo jedenáct krásných princů – jejích bratrů. Vrhla se jim do náruče s pláčem i smíchem a bratři ji poznali, ačkoli tak vyrostla a zkrásněla.

„My,“ řekl nejstarší, „létáme jako divoké labutě, dokud je slunce na obloze, a jen v noci jsme zase lidmi. Naše nová vlast leží daleko za mořem, a na cestě tam je jen jediný osamělý útes, kde smíme přenocovat. Jen jednou za rok smíme přiletět domů, na jedenáct dní, a pokaždé jsme tě hledali. Teď musíme odletět za dva dny – ale jak tě máme vzít s sebou? Nemáme loď ani člun.“

„Vezměte mě s sebou,“ řekla Eliška.

Celou noc pletli síť z vrbové kůry a rákosu. Do ní Eliška ulehla, a jakmile vyšlo slunce, bratři se proměnili v labutě, uchopili síť do zobáků a vznesli se s ní vysoko nad moře.

Letěli celý den. K večeru se přihnala bouře a slunce se sklánělo k obzoru dřív, než našli osamělý útes uprostřed moře. Eliščino srdce se chvělo strachem – kdyby slunce zapadlo dřív, než bratři dosednou, spadli by do vln jako lidé a utonuli. Ale právě když poslední paprsek zhasl, dotkla se její noha skály. Bratři stáli kolem ní v lidské podobě, těsně namačkaní na malém útesu, zatímco moře stříkalo pěnu a nebe planulo blesky. Ale drželi se za ruce a zpívali žalmy, dokud nepřišlo ráno tiché a jasné.

Znovu vzlétli a přenesli Elišku přes moře do nové krásné země s modrými horami, cedrovými lesy a zámky. Než slunce zapadlo, usadili ji na skalní útes u velké jeskyně, porostlé zelení jako vyšívaným kobercem.

„Dej Bůh, aby se mi dnes v noci zdálo, jak vás mohu vysvobodit,“ zašeptala Eliška, než usnula.

A zdálo se jí, že letí k oblačnému zámku, a vyšla jí vstříc víla, podobná té stařence z lesa.

„Tvé bratry lze vysvobodit,“ řekla víla, „ale máš dost odvahy? Vidíš tuto kopřivu? Takové rostou u tvé jeskyně, i na hřbitovních hrobech – jen ty se hodí. Musíš je trhat holýma rukama, i když ti spálí kůži do puchýřů, rozdupat je bosýma nohama na len a z něho uplést jedenáct pancířů s dlouhými rukávy. Hoď je na labutě a kouzlo se zlomí. Ale pamatuj: od chvíle, kdy začneš, až do chvíle, kdy skončíš, nesmíš promluvit jediné slovo – jinak to slovo zabije tvé bratry jako dýka.“

A dotkla se její ruky kopřivou, jako by ji spálila, a Eliška se probudila. Vedle ní ležela opravdová kopřiva. Poděkovala Bohu a dala se do práce.

Kopřivy pálily jako oheň a nechávaly jí na rukou puchýře, ale ona to ráda snášela. Když se bratři večer vrátili a spatřili její spálené ruce a mlčící rty, pochopili, co pro ně dělá. Nejmladší se rozplakal, a kam padly jeho slzy, tam bolest mizela.

Jednoho dne zazněl v horách lovecký roh a psi zahnali Elišku do jeskyně, kde se schovala se svým nedokončeným dílem. Ale lovci ji našli – a mezi nimi byl sám král té země, nejkrásnější muž, jakého kdy viděl. Uchvátila ho její krása.

„Pojď se mnou,“ řekl. „Budeš mou královnou.“ Eliška plakala a lomila rukama, ale nemohla promluvit, a král ji vzal s sebou na koni do svého zámku.

Oblékli ji do hedvábí a sametu, vpletli jí perly do vlasů, ale ona zůstávala smutná, jako obraz zármutku – dokud král nedal přinést do její komnaty otýpku lnu a jeden hotový pancíř, které nechal přivézt z jeskyně jako vzácnost. Tehdy se jí konečně objevil úsměv na rtech, protože pochopila, že tu může pokračovat ve svém díle. Políbila králi ruku, a on ji vzal za manželku a nechal rozeznít všechny zvony města.

Ale arcibiskup králi našeptával, že mlčenlivá dívka z lesa je čarodějnice. Král ta slova odmítal, dokud jednou v noci sám neviděl, jak Eliška vstává a mizí ve své komnatě. Znepokojen ji začal sledovat.

Práce se blížila ke konci, ale lnu se jí nedostávalo, a tak musela znovu na hřbitov pro kopřivy. Tam v měsíční noci uviděla kruh strašných čarodějnic sedících na hrobech – ale prošla kolem nich s modlitbou na rtech a nasbírala, co potřebovala. Tentokrát ji však viděl arcibiskup, který v noci bděl, a šel s králem za ní. Král, když spatřil svou ženu mezi hrobovými přízraky, odvrátil tvář se zlomeným srdcem.

„Lid ji musí odsoudit,“ řekl smutně. A lid rozhodl, že má zemřít v ohni.

Vsadili ji do temné kobky, kde místo hedvábí měla jen otýpku kopřiv a tvrdé pancíře místo přikrývky. Ale nic milejšího jí dát nemohli – pustila se znovu do práce a modlila se. Myšky jí nosily kopřivy k nohám a drozd na okně jí celou noc zpíval, aby neztratila odvahu.

Krátce před svítáním přiletěl k mříži nejmladší bratr; poznal ji a ona se rozplakala radostí, i když věděla, že možná zemře, ještě než dokončí dílo.

Ráno vezli Elišku na popravčím voze městem. V rukou stále držela zelený len a pletla poslední pancíř; deset leželo u jejích nohou hotových. Dav se jí posmíval a chtěl jí dílo vytrhnout z rukou – ale vtom se sneslo jedenáct divokých labutí a usadilo se kolem vozu, tlukouc mocnými křídly, až se zástup polekaně rozestoupil.

Když ji kat uchopil za ruku, Eliška rychle přehodila jedenáct pancířů přes labutě – a hned tam stálo jedenáct krásných princů. Jen nejmladší měl místo paže stále labutí křídlo, protože na jeho rukávu chybělo dopletené místo.

„Teď smím mluvit!“ zvolala Eliška. „Jsem nevinná!“

A lid před ní poklekl jako před světicí, zatímco ona klesla bratrům do náruče, vysílená vším, co prožila. Nejstarší bratr vypověděl před všemi celý jejich příběh, a zatímco mluvil, hranice dřeva kolem nich zazelenala a rozkvetla do vonícího keře plného rudých růží, s jedním zářivým bílým květem navrchu. Král jej utrhl a připnul Elišce na hruď, a ona se probudila s pokojem a štěstím v srdci.

Všechny zvony ve městě se samy rozezněly a ptáci se slétali ve velikých hejnech, když se král s Eliškou a jejími jedenácti bratry vraceli na zámek v svatebním průvodu, jaký nikdy žádný král nespatřil.