Divoké labutě

Daleko odtud, tam, kam odlétají vlaštovky, když u nás začíná zima, žil král, který měl jedenáct synů a jednu jedinou dceru. Ta se jmenovala Eliška.

Všech jedenáct bratrů byli princové a do školy chodili s hvězdou na prsou a se šavlí po boku. Psali démantovými pisátky na zlaté tabulky a všechno uměli nazpaměť stejně dobře, jako to uměli přečíst. Stačilo je chvilku poslouchat a člověk hned poznal, že to jsou princové. Sestra Eliška sedávala na stoličce ze zrcadlového skla a měla obrázkovou knihu, za kterou se dala zaplatit polovina království.

Ano, těm dětem se vedlo dobře. Jenže takhle to zůstat nemělo.

Jejich otec, který byl králem nad celou tou zemí, se oženil podruhé, a to se zlou královnou, jež ubohé děti neměla ani trochu ráda. Poznaly to hned prvního dne. Na celém zámku bylo plno nádhery a děti si hrály na to, že přijela návštěva. Jindy při takové hře dostávaly všechny koláče a všechna pečená jablka, jaká se jen v kuchyni našla. Teď jim macecha nasypala do šálku písek a řekla jim, ať si klidně představují, že je to něco dobrého.

Týden nato odvezla malou Elišku na venkov k sedlákovi a jeho ženě. A netrvalo dlouho a namluvila králi o princích tolik zlého, že se o ně přestal starat.

„Leťte si do světa a živte se sami!“ řekla jim zlá královna. „Leťte jako velcí ptáci, kteří nemají hlas!“

Ublížit jim tak zle, jak si přála, se jí ale přece jen nepovedlo. Stalo se z nich jedenáct nádherných divokých labutí. S podivným výkřikem vylétly ze zámeckých oken, přenesly se vysoko přes celý park a zmizely daleko v lese.

Bylo ještě časné ráno, když letěly kolem stavení, kde jejich sestra Eliška spala v sedlákově světnici. Chvíli se vznášely nad střechou, otáčely dlouhými krky a tloukly křídly, ale nikdo je neslyšel a nikdo je neviděl. Musely dál, vysoko k oblakům a ven do širého světa. Letěly k velikému temnému lesu, který sahal až k mořskému břehu.

Ubohá malá Eliška zůstala ve světnici a hrála si se zeleným listem, žádnou jinou hračku neměla. Propíchla do něj dírku, dívala se skrz ni nahoru ke slunci, a bylo jí, jako by viděla jasné oči svých bratrů. A pokaždé, když jí teplé paprsky dopadly na tvář, vzpomněla si na všechny jejich polibky.

Jeden den ubíhal jako druhý. Když vítr profoukl velké růžové keře před domem, šeptal růžím: „Kdo může být krásnější než vy?“ Ale růže vrtěly hlavami a odpovídaly: „Eliška.“ A když stará hospodyně sedávala v neděli přede dveřmi a četla si v modlitební knížce, vítr jí obracel listy a ptal se té knížky: „Kdo může být zbožnější než ty?“ „Eliška,“ říkala knížka. A byla to čirá pravda, co říkaly růže i modlitební knížka.

Když bylo Elišce patnáct let, měla se vrátit domů. Královna uviděla, jak je krásná, a začala ji nenávidět. Nejraději by ji byla proměnila v divokou labuť jako její bratry, jenže hned se toho neodvážila, protože král chtěl svou dceru vidět.

Časně ráno šla královna do lázně, která byla postavená z mramoru a vystlaná měkkými poduškami a nejkrásnějšími pokrývkami. Vzala tři ropuchy, políbila je a první z nich řekla: „Sedni si Elišce na hlavu, až vejde do vody, ať zhloupne jako ty.“ Druhé řekla: „Ty si sedni na její čelo, ať zoškliví jako ty, aby ji nepoznal ani vlastní otec.“ A třetí zašeptala: „Ty jí spočiň na srdci. Ať v ní vyroste zloba, která ji bude trápit.“

Pak ropuchy pustila do čisté vody a ta se rázem zbarvila dozelena. Zavolala Elišku, svlékla ji a poručila jí, ať vstoupí do lázně. A jak se Eliška ponořila, jedna ropucha jí usedla do vlasů, druhá na čelo a třetí na prsa. Zdálo se, že o nich vůbec neví. Když se zvedla, plavaly po hladině tři rudé vlčí máky. Kdyby ta zvířata nebyla jedovatá a kdyby je čarodějnice nepolíbila, byly by se z nich staly rudé růže. Ale květiny se z nich staly tak jako tak, protože spočívaly na její hlavě, na jejím čele a u jejího srdce. Eliška byla příliš zbožná a příliš nevinná, než aby na ni čáry stačily.

Když to zlá královna viděla, natřela ji ořechovou šťávou, až celá zhnědla, spanilý obličej jí potřela páchnoucí mastí a krásné vlasy jí rozcuchala. Poznat tu překrásnou Elišku bylo docela nemožné.

Když ji uviděl otec, ulekl se a řekl, že to není jeho dcera. Nikdo ji nechtěl znát, jenom pes na řetěze a vlaštovky, které poletovaly nad svým hnízdem. Jenže to byla ubohá zvířata a ta nemají co mluvit.

Eliška se rozplakala a myslela na svých jedenáct bratrů, kteří byli všichni pryč. Smutná se vykradla ze zámku a šla celý den přes pole a přes močály, až došla do velikého lesa. Vůbec nevěděla, kam jde a kam by se měla obrátit, ale bylo jí nekonečně smutno a toužila po bratrech. Určitě je taky někdo vyhnal do světa, říkala si, a ona je bude hledat a najde je.

V lese byla teprve krátce, když padla noc. Ztratila cestu i pěšinu, a tak si lehla do měkkého mechu, pomodlila se večerní modlitbu a hlavu si opřela o pařez. Byl tam hluboký klid, vzduch byl mírný a všude kolem v trávě a v mechu svítily stovky svatojánských broučků jako zelený oheň. Když se rukou lehce dotkla jedné větvičky, snesli se ti světélkující broučci k ní dolů jako padající hvězdy.

Celou noc se jí zdálo o bratrech. Zase si spolu hráli jako děti, psali démantovými pisátky na zlaté tabulky a prohlíželi si tu nádhernou obrázkovou knihu, která stála polovinu království. Na tabulky ale nepsali jako dřív jenom nuly a čárky, nýbrž statečné činy, které vykonali, a všechno, co zažili a viděli. A v obrázkové knize bylo všechno živé; ptáci zpívali a lidé vycházeli z knihy ven a povídali si s Eliškou a s jejími bratry. Když se list obrátil, hned zase skočili dovnitř, aby v knize nenastal nepořádek.

Když se probudila, stálo slunce už vysoko. Vidět je ovšem nemohla, vysoké stromy nad ní rozprostíraly husté větve. Ale paprsky si tam nahoře hrály jako tkaný zlatý závoj, ze zeleně stoupala vůně a ptáci jí usedali skoro až na ramena. Slyšela šplouchat vodu: byly to velké prameny, které se všechny slévaly do jezera s nejkrásnějším písčitým dnem. Kolem dokola rostlo husté křoví, ale na jednom místě prorazila jelení zvěř široký průchod a tudy se Eliška dostala k vodě. Byla tak čirá, že kdyby vítr nehýbal větvemi a keři, člověk by uvěřil, že jsou namalované na dně. Tak zřetelně se v ní zrcadlil každý list, ten prosvícený sluncem i ten, který ležel ve stínu.

Jakmile Eliška spatřila vlastní obličej, lekla se, tak byl hnědý a ošklivý. Ale když si namočila ručku a přejela si po očích a po čele, bílá pleť se zase zaleskla. Svlékla se tedy a vešla do svěží vody. Krásnější královské dítě, než byla ona, se na celém světě najít nedalo.

Když se zase oblékla a spletla si dlouhé vlasy, došla k bublajícímu prameni, napila se z dlaně a putovala hlouběji do lesa, sama nevěděla kam. Myslela na bratry a myslela na milého Boha, který ji jistě neopustí. Bůh nechává růst plané jabloně, aby nasytil hladové, a jednu takovou jí ukázal; větve se ohýbaly pod tíhou plodů. Tady poobědvala, ty větve pak z vděčnosti podepřela suchými haluzemi a vešla do nejtemnější části lesa. Bylo tam takové ticho, že slyšela vlastní kroky i šustění každého suchého listu, který se ohnul pod její nohou. Ani ptáček tam nebyl a ani sluneční paprsek nepronikl velkými tmavými větvemi; vysoké kmeny stály tak těsně u sebe, že když se před sebe podívala, zdálo se jí, že ji ze všech stran obklopuje mříž z trámů. Byla to samota, jakou do té doby nikdy nepoznala.

Noc byla velmi temná, v mechu nezasvítil ani jediný svatojánský brouček. Zarmoucená si lehla, aby usnula. A tu se jí zdálo, že se větve nad ní rozestoupily a milý Bůh na ni shlédl mírnýma očima a maličcí andělé mu vykukovali nad hlavou a zpod paží.

Když se ráno probudila, nevěděla, jestli se jí to zdálo, nebo jestli to tak doopravdy bylo.

Zvedla se, ušla několik kroků kupředu a potkala starou ženu, která nesla v košíku jahody. Stařenka jí jich několik dala. Eliška se zeptala, jestli neviděla lesem projíždět jedenáct princů.

„Neviděla,“ řekla stařenka. „Ale včera jsem viděla jedenáct labutí se zlatými korunami na hlavách, jak plavou tady nedaleko dolů po řece.“

A zavedla Elišku kousek dál ke stráni. Dole pod ní se vinula říčka. Stromy na jejích březích natahovaly dlouhé olistěné větve jeden ke druhému, a kde na sebe podle svého přirozeného vzrůstu dosáhnout nemohly, tam se ze země vyrvaly kořeny a visely nad vodou propletené s větvemi, takže se nad říčkou klenulo krásné zelené loubí.

Eliška se se stařenkou rozloučila a šla podél říčky až tam, kde se vlévala do širého otevřeného moře.

Před dívkou leželo celé to nádherné moře, ale nebyla na něm jediná plachta a nebyl na něm ani člun. Jak se má dostat dál? Prohlížela si nesčetné kamínky na břehu; voda je všechny ohladila do kulata. Sklo, železo, kameny, všechno, co tam leželo naplaveno, dostalo svůj tvar od vody, a ta je přece mnohem měkčí než její jemná ruka.

„Valí se to bez ustání a bez únavy, a tak se všechno tvrdé uhlazuje,“ řekla si. „Chci být stejně neúnavná. Děkuji vám za to poučení, vy čisté valící se vlny. Jednou mě, to mi říká srdce, donesete k mým bratrům.“

Na naplavených chaluhách leželo jedenáct bílých labutích per. Eliška je posbírala do kytice. Byly na nich kapky vody; jestli to byla rosa, nebo slzy, to poznat nemohl nikdo. Pusto a smutno bylo na tom břehu, ale ona to necítila, protože moře nabízí věčnou proměnu a za pár hodin jí ukáže víc než sladká jezera za celý rok. Když připlul velký černý mrak, bylo to, jako by moře chtělo říct: „Taky se umím zachmuřit.“ Pak se opřel vítr a vlny obracely bělmo navrch, jako by ukazovaly bílé zuby. Když se ale mraky zbarvily doruda a větry usnuly, podobalo se moře růžovému plátku; hned bylo zelené, hned zase bílé. A jakkoli tiše leželo, u břehu se pořád nepatrně hýbalo; voda se zdvihala slabě jako hruď spícího dítěte.

Když se slunce chystalo zapadnout, uviděla Eliška jedenáct divokých labutí se zlatými korunami na hlavách, jak letí k zemi. Vznášely se jedna za druhou a vypadalo to jako dlouhá bílá stuha. Eliška vystoupila na stráň a schovala se za keř. Labutě usedly nedaleko ní a zatloukly velkými bílými perutěmi.

Jakmile se slunce skrylo za vodu, labutí peří rázem spadlo a stálo tam jedenáct krásných princů, Eliščiných bratrů. Hlasitě vykřikla. Byli sice hodně změnění, ale ona věděla, že jsou to oni, cítila, že to nemůže být nikdo jiný. Vrhla se jim do náruče a volala je jménem, jednoho po druhém, a princové byli blažení, když viděli svou malou sestru, a poznali i oni ji, teď už velkou a krásnou. Smáli se a plakali a brzy si navzájem pověděli, jak zlá k nim ke všem macecha byla.

„My bratři,“ řekl nejstarší, „létáme jako divoké labutě, dokud je slunce na nebi. Jakmile zapadne, dostáváme zpátky lidskou podobu. Proto musíme vždycky dbát na to, abychom měli při západu slunce pevnou zem pod nohama. Kdybychom v tu chvíli mířili vzhůru k mrakům, zřítili bychom se jako lidé do hlubiny. Tady nebydlíme. Za mořem leží země stejně krásná jako tahle. Ale cesta k ní je daleká, musíme přes celé velké moře a po celou tu cestu není jediný ostrov, kde bychom mohli přenocovat. Uprostřed vyčnívá jenom malé skalisko, tak veliké, že si na něm smíme odpočinout, jen když si lehneme těsně jeden vedle druhého. Když je moře rozbouřené, tříští se voda vysoko nad námi. Přesto za to skalisko Bohu děkujeme. Přenocujeme tam v lidské podobě, a bez toho bychom svou milovanou vlast nikdy nemohli navštívit, protože k letu potřebujeme dva nejdelší dny v roce. Jenom jednou za rok se smíme podívat domů. Jedenáct dní tu smíme zůstat a přelétat nad velikým lesem, odkud vidíme zámek, ve kterém jsme se narodili a kde bydlí náš otec, a odkud je vidět i vysoká kostelní věž, pod níž je pochovaná naše matka. Tady je nám, jako by stromy a keře byly naši příbuzní. Tady běhají po pastvinách divocí koně, jako jsme to vídali v dětství. Tady zpívá uhlíř staré písně, na které jsme jako děti tančili. Tady je naše vlast, sem nás to táhne, a tady jsme našli tebe, milá sestřičko. Dva dny tu ještě můžeme zůstat, pak musíme pryč přes moře do nádherné země, která ale není naše vlast. Jak tě odsud dostaneme? Nemáme ani loď, ani člun.“

„Jak vás mám vysvobodit?“ zeptala se sestra.

A povídali si skoro celou noc, spali jenom pár hodin.

Elišku probudil tlukot labutích křídel, který jí zaburácel nad hlavou. Bratři byli zase proměnění, létali ve velkých kruzích a nakonec zmizeli v dálce. Ale jeden z nich, ten nejmladší, zůstal. Labuť jí položila hlavu do klína a Eliška ji hladila po bělostném krku a po perutích. Byli spolu celý den. K večeru se ostatní vrátili, a když slunce zapadlo, stáli tu ve své přirozené podobě.

„Zítra odsud odlétáme a nemůžeme se vrátit dřív než za celý rok. Ale takhle tě tady nenecháme. Máš odvahu jít s námi? Moje paže je dost silná, aby tě přenesla lesem. Neměli bychom snad všichni dohromady tak silná křídla, abychom tě přenesli přes moře?“

„Ano, vezměte mě s sebou,“ řekla Eliška.

Celou noc strávili tím, že z ohebné vrbové kůry a houževnatého rákosu pletli síť, a ta jim pod rukama vyrostla veliká a pevná. Eliška si na ni lehla, a když vyšlo slunce a bratři se proměnili v divoké labutě, uchopili síť zobáky a vylétli s milovanou sestrou, která ještě spala, vysoko k oblakům. Sluneční paprsky jí dopadaly rovnou do tváře, a tak jedna z labutí letěla nad její hlavou, aby ji široké perutě stínily.

Když se Eliška probudila, byli už daleko od země. Myslela si, že se jí to pořád ještě zdá, tak podivné jí připadalo být nesena vysoko vzduchem nad mořem. Vedle sebe měla větvičku s krásnými zralými bobulemi a svazek chutných kořínků. Nasbíral jí je nejmladší bratr. Vděčně se na něj usmála, protože ho poznala; byl to on, kdo jí letěl nad hlavou a stínil ji křídly.

Byli tak vysoko, že největší loď, kterou pod sebou viděli, vypadala jako bílý racek ležící na vodě. Za nimi stál veliký mrak, a to byla hora. A na ní uviděla Eliška svůj vlastní stín a stíny jedenácti labutí; tak obrovské tam letěly. Byl to obraz nádhernější než všechny, které kdy viděla. Ale jak slunce stoupalo výš a mrak zůstával pozadu, plující stínový obraz zmizel.

Celý den letěli dál a dál jako svištící šíp vzduchem, ale šlo to pomaleji než jindy, protože teď nesli sestru. Zvedala se nepohoda a blížil se večer. Eliška úzkostlivě sledovala, jak slunce klesá, a osamělé skalisko v moři pořád nebylo vidět. Zdálo se jí, že labutě tlučou křídly silněji. Ach, byla to její vina, že nepostupují dost rychle. Až slunce zapadne, promění se v lidi, spadnou do moře a utopí se. Vysílala k nebi vroucí prosby a modlila se z hloubi srdce k milému Bohu, ale skalisko pořád nikde. Černý mrak se blížil; mračna stála jako jediná obrovská hrozivá vlna, která se hnala kupředu skoro jako olovo. Blesk stíhal blesk.

Teď už bylo slunce docela u okraje moře a Elišce se chvělo srdce. Vtom se labutě vrhly dolů tak rychle, že si myslela, že padá. Ale hned se zase vznášely. Slunce bylo do poloviny pod vodou, a teprve tehdy uviděla pod sebou to malé skalisko. Nevypadalo větší, než kdyby tuleň vystrčil z vody hlavu. Slunce klesalo rychle, teď už z něj byla jenom hvězda. A vtom se její noha dotkla pevné země. Slunce zhaslo jako poslední jiskra v hořícím papíře. Ruku v ruce stáli kolem ní bratři, a víc místa, než právě pro ně a pro ni, tam ani nebylo. Moře bilo do skaliska a přelévalo se přes ně jako vodní tříšť, obloha hořela nepřetržitým ohněm a hrom burácel ránu za ranou. Ale sestra a bratři se drželi za ruce a zpívali žalmy, ze kterých čerpali útěchu a novou odvahu.

Za rozbřesku byl vzduch čistý a tichý, a jakmile slunce vystoupilo, odlétly labutě s Eliškou pryč. Moře bylo ještě rozbouřené, a jak byli vysoko ve vzduchu, vypadala bílá pěna na černozeleném moři jako miliony labutí plovoucích po hladině.

Když slunce vystoupilo výš, uviděla Eliška před sebou hornatou zemi, která napůl plula ve vzduchu, se zářícími ledovými poli na skalách. Uprostřed se zvedal zámek dlouhý snad celou míli, s odvážnými sloupořadími jedním nad druhým; dole se vlnily palmové lesy a nádherné květy velké jako mlýnská kola. Zeptala se, jestli tohle je ta země, kam letí, ale labutě zavrtěly hlavami, protože to, co viděla, byl nádherný, neustále se měnící oblačný zámek Fata Morgány, a do toho zámku nesměly přinést žádného člověka. Eliška z něj úžasem nemohla odtrhnout oči, a vtom se hory, lesy i zámek zřítily a stálo před nimi dvacet hrdých kostelů, všechny stejné, s vysokými věžemi a lomenými okny. Zdálo se jí, že slyší varhany, ale bylo to moře. Teď už byla docela u těch kostelů, a vtom se z nich stalo celé loďstvo, které pod ní plulo. Když se ale podívala dolů, byly to jen mořské mlhy klouzající nad vodou. Tak měla před očima věčnou proměnu, až konečně uviděla skutečnou zem, k níž mířili. Zvedaly se tam nádherné modré hory s cedrovými lesy, města a zámky. Dlouho před západem slunce už seděla na skále před velikou jeskyní, zarostlou jemným zeleným popínavým rostlinstvem, které vypadalo jako vyšívané koberce.

„Tak uvidíme, co se ti tady dnes v noci bude zdát,“ řekl nejmladší bratr a ukázal jí její ložnici.

„Dej Bůh, ať se mi zdá, jak vás mám vysvobodit,“ odpověděla.

Ta myšlenka ji zaměstnávala tak živě, že se vroucně modlila k Bohu o pomoc, a modlila se dál i ve spánku. A tu se jí zdálo, že vylétla vysoko do vzduchu k oblačnému zámku Fata Morgány a že jí naproti jde víla, krásná a zářící. A přece se docela podobala té stařence, která jí v lese dala jahody a vyprávěla jí o labutích se zlatými korunami na hlavách.

„Tvoji bratři mohou být vysvobozeni,“ řekla víla. „Ale máš dost odvahy a vytrvalosti? Voda je měkčí než tvé jemné ruce, a přece přetváří kameny. Jenže necítí bolest, kterou pocítí tvé prsty, nemá srdce a netrpí úzkostí a mukami, která musíš vydržet ty. Vidíš tu kopřivu, kterou držím v ruce? Takových roste plno kolem jeskyně, ve které spáváš. Použít se dají jenom ty a pak ty, které rostou na hrobech na hřbitově. To si zapamatuj. Ty musíš natrhat, i když ti spálí ruce do puchýřů. Kopřivy podrť nohama a dostaneš z nich len. Z toho musíš uplést a svázat jedenáct krunýřů s dlouhými rukávy. Hoď je na jedenáct labutí a kouzlo bude zlomeno. Ale dobře si rozvaž: od chvíle, kdy tu práci začneš, až do chvíle, kdy ji dokončíš, byť by nad tím uplynula léta, nesmíš promluvit. První slovo, které vyřkneš, projede jako vražedná dýka srdcem tvých bratrů. Na tvém jazyku visí jejich život. Pamatuj si to všechno!“

A zároveň se jí kopřivou dotkla ruky. Bylo to jako planoucí oheň a Eliška se tím probudila. Byl jasný den a hned vedle místa, kde spala, ležela kopřiva, docela taková, jakou viděla ve snu. Klesla na kolena, poděkovala milému Bohu za ten paprsek naděje, který jí ve snu zasvitl, a vyšla z jeskyně, aby začala svou práci.

Jemnýma rukama sáhla dolů do těch ošklivých kopřiv. Pálily jako oheň a spálily jí do rukou a do paží velké puchýře. Ale ráda to snesla, jen když mohla milované bratry vysvobodit. Každou kopřivu podrtila bosýma nohama a ze zeleného lnu, který z nich získala, pak pletla.

Když slunce zapadlo, přišli bratři a lekli se, že je němá. Mysleli si, že je to nové kouzlo zlé macechy. Ale když uviděli její ruce, pochopili, co pro ně dělá. Nejmladší bratr se rozplakal, a kam dopadly jeho slzy, tam necítila bolest, tam palčivé puchýře mizely.

Noc strávila prací, protože neměla klid, dokud milované bratry nevysvobodí. Následující den, když byly labutě pryč, seděla ve své samotě, ale čas jí ještě nikdy neutíkal tak rychle. Jeden krunýř byl už hotový a ona začínala druhý.

Vtom se mezi horami rozezněl lovecký roh. Zmocnil se jí strach. Zvuk se blížil a blížil, slyšela štěkot psů. Vyděšeně utekla do jeskyně, kopřivy, které nasbírala a načesala na vlákno, svázala do otepi a sedla si na ni.

Hned nato vyskočil ze soutěsky velký pes, a hned za ním druhý a ještě jeden. Hlasitě štěkali, běželi zpátky a zase se vraceli. Netrvalo to ani pár minut a před jeskyní stáli všichni lovci, a ten nejkrásnější z nich byl král té země. Přistoupil k Elišce; nikdy neviděl krásnější dívku.

„Jak ses sem dostala, ty nádherné dítě?“ zeptal se.

Eliška zavrtěla hlavou. Mluvit přece nesměla, šlo o vysvobození a o život jejích bratrů. A schovala ruce pod zástěru, aby král neviděl, co musí snášet.

„Pojď se mnou,“ řekl. „Tady zůstat nemůžeš. Jsi-li tak dobrá, jak jsi krásná, obléknu tě do hedvábí a sametu, posadím ti na hlavu zlatou korunu a budeš bydlet a vládnout v mém nejbohatším zámku.“

Pak ji zvedl na koně. Plakala a lomila rukama, ale král řekl: „Chci jenom tvoje štěstí. Jednou mi za to poděkuješ.“

S těmi slovy vyrazil pryč přes hory, Elišku před sebou v sedle, a lovci cválali za nimi.

Když slunce zapadlo, leželo před nimi krásné královské město s kostely a kupolemi. A král uvedl Elišku do zámku, kde ve vysokých mramorových sálech vysílaly velké vodotrysky své proudy do výšky a kde se na stěnách i na stropech skvěly drahocenné obrazy, které vyprávěly o slavných činech krále a pána té země. Ona pro to však neměla oči, jenom plakala a truchlila. Poslušně nechala dvorní dámy, ať jí obléknou královské šaty, ať jí do vlasů vpletou perly a ať jí na spálené prsty navléknou jemné rukavičky.

Když tam pak stála v celé té nádheře, byla oslnivě krásná, takže se před ní celý dvůr hluboce uklonil. A král si ji vyvolil za nevěstu, přestože arcibiskup vrtěl hlavou a šeptal, že ta krásná dívka z lesa je určitě čarodějnice: že králi oslepila oči a poblouznila mu srdce.

Král ho ale neposlouchal. Nechal zahrát hudbu, nechal nosit na stůl nejvzácnější jídla a kolem Elišky tančily nejpůvabnější dívky. Vodili ji voňavými zahradami do skvostných sálů, ale na rtech ani v očích se jí neobjevil jediný úsměv. Stála tam bledá a zarmoucená jako živý obraz žalu. Pak král otevřel malou komnatu hned vedle, kde měla spát. Byla ozdobená vzácnými zelenými koberci a podobala se jeskyni, ve které Elišku našel. Na podlaze ležela otep lnu, který upředla z kopřiv, a pod stropem visel hotový krunýř. To všechno si jeden z lovců odnesl jako pozoruhodnost.

„Tady se můžeš zasnít zpátky do svého dřívějšího domova,“ řekl král. „Tohle je práce, která tě tam zaměstnávala. Teď, uprostřed vší té nádhery, tě potěší na ten čas vzpomínat.“

Když Eliška uviděla to, co jí leželo tak blízko u srdce, pohrál jí kolem úst úsměv a do tváří se jí vrátila krev. Myslela na vysvobození svých bratrů, políbila králi ruku a on ji přitiskl k srdci a dal všemi kostelními zvony vyhlásit svatbu. Krásná němá dívka z lesa se stala královnou země.

Arcibiskup šeptal králi do uší zlá slova, ale ta mu nepronikla až k srdci. Svatba se měla konat a korunu musel Elišce na hlavu vsadit sám arcibiskup. Se zlým úmyslem jí ten úzký kroužek přitiskl pevně na čelo, až to bolelo. Kolem srdce jí ale ležel kruh těžší: žal po bratrech. Tělesnou bolest necítila. Ústa měla němá, jediné slovo by přece stálo bratry život. Ale z očí jí mluvila vroucí láska k dobrému a krásnému králi, který dělal všechno, aby ji potěšil. Celým srdcem si ho den ode dne získávala víc. Ach, kdyby se mu tak mohla svěřit a postěžovat si mu na svá trápení! Jenže musela mlčet, mlčky musela dokončit své dílo. A tak se v noci vykrádala od jeho boku, chodila do té malé komnaty vyzdobené jako jeskyně a pletla jeden krunýř za druhým. Když ale začala sedmý, došel jí len.

Na hřbitově, to věděla, rostly kopřivy, které by mohla potřebovat. Musela si je ale natrhat sama. Jak se tam dostat?

„Ach, co je bolest v mých prstech proti mukám, která snáší mé srdce!“ pomyslela si. „Musím se odvážit. Pán ode mne svou ruku neodtáhne.“

S takovou úzkostí v srdci, jako by chystala něco zlého, se za měsíčné noci vykradla dolů do zahrady, prošla alejemi a opuštěnými ulicemi a vyšla ven na hřbitov. Tam na jednom z nejširších náhrobků uviděla sedět kruh ohyzdných čarodějnic. Svlékaly si hadry, jako by se chtěly koupat, a pak dlouhými hubenými prsty rozhrabávaly čerstvé hroby, s ďábelskou chtivostí z nich vytahovaly mrtvé a jedly jejich maso. Eliška musela projít těsně kolem nich a ony na ni upíraly zlé pohledy. Ale ona se tiše modlila, nasbírala palčivé kopřivy a odnesla si je domů na zámek.

Viděl ji jenom jediný člověk: arcibiskup. Byl vzhůru, když všichni ostatní spali. Teď měl přece jen pravdu s tím, co si myslel, totiž že s královnou není všechno tak, jak by mělo být. Je to čarodějnice, a proto poblouznila krále i lid.

Ve zpovědnici pověděl králi, co viděl a čeho se obává. A jak mu ta tvrdá slova plynula z jazyka, obrazy svatých vrtěly hlavami, jako by chtěly říct: „Tak to není! Eliška je nevinná!“ Arcibiskup si to však vyložil jinak; myslel si, že svědčí proti ní, že vrtí hlavami nad jejím hříchem. Tu se králi skutálely po tvářích dvě těžké slzy. Šel domů s pochybností v srdci a v noci předstíral, že spí. Jenže klidný spánek mu do očí nepřišel a on si všiml, jak Eliška vstává. Opakovala to každou noc a on ji pokaždé tiše sledoval a viděl, jak mizí ve své komnatě.

Den ode dne měl zachmuřenější tvář. Eliška to viděla, ale nechápala proč. Děsilo ji to, a co všechno v srdci vytrpěla kvůli bratrům! Na královský samet a purpur jí kanuly horké slzy a ležely tam jako třpytivé démanty, a všichni, kdo tu bohatou nádheru viděli, si přáli být královnou. Zatím byla se svou prací brzy hotová, chyběl už jenom jeden jediný krunýř. Jenže neměla len a neměla ani jedinou kopřivu. Ještě jednou, naposledy, tedy musela na hřbitov natrhat pár hrstí. S úzkostí myslela na tu osamělou cestu a na ty hrozné čarodějnice, ale její vůle byla pevná a stejně pevná byla i její důvěra v Pána.

Eliška šla. Král a arcibiskup ale šli za ní. Viděli ji zmizet v mřížové brance hřbitova, a když k té brance přišli, seděly na náhrobku ohyzdné čarodějnice, přesně tak, jak je Eliška viděla. A král se odvrátil, protože mezi nimi si představoval tu, jejíž hlava ještě ten večer spočívala na jeho hrudi.

„Ať ji odsoudí lid!“ řekl. A lid ji odsoudil: měla zemřít v plamenech.

Ze skvostných královských sálů ji odvedli do tmavé vlhké díry, kde dovnitř hvízdal mříží vítr. Místo sametu a hedvábí jí dali otep kopřiv, kterou nasbírala; na tu si mohla položit hlavu. Přikrývkou jí měly být tvrdé palčivé krunýře, které upletla. Nic milejšího jí ale dát nemohli. Zase se pustila do práce a modlila se k Bohu. Venku o ní uliční kluci zpívali posměšné písničky a ani jediná duše ji nepotěšila laskavým slovem.

Tu k večeru zašuměly těsně u mříže labutí perutě: byl to nejmladší z bratrů. Našel sestru. A ona hlasitě vzlykla radostí, i když věděla, že nadcházející noc je nejspíš poslední, kterou má žít. Ale práce už byla skoro hotová a bratři byli tady.

Přišel arcibiskup, aby s ní byl v poslední hodině; slíbil to králi. Ona ale vrtěla hlavou a pohledy i posunky ho prosila, aby odešel. Tuto noc přece musela své dílo dokončit, jinak by všechno bylo zbytečné, všechno: bolest, slzy i probdělé noci. Arcibiskup odešel se zlými slovy, ale ubohá Eliška věděla, že je nevinná, a pokračovala v práci.

Po podlaze pobíhaly myšky a přitahovaly jí kopřivy až k nohám, aby aspoň něčím pomohly. A drozd usedl na okenní mříž a zpíval celou noc tak vesele, jak jen dovedl, aby Eliška neztratila odvahu.

Ještě se jenom šeřilo, slunce mělo vyjít až za hodinu, když u zámecké brány stálo jedenáct bratrů a žádali, aby je předvedli před krále. To že není možné, odpověděli jim, vždyť je ještě noc, král spí a nesmí se budit. Prosili, vyhrožovali, přišla stráž, ba i sám král vyšel ven a ptal se, co to má znamenat. Vtom vyšlo slunce a žádní bratři už tam nebyli. Nad zámkem však letělo jedenáct divokých labutí.

Z městské brány se valil všechen lid, každý chtěl vidět, jak bude čarodějnice upálena. Starý kůň táhl káru, na které Eliška seděla. Oblékli jí halenu z hrubé pytloviny, nádherné vlasy jí volně visely kolem krásné hlavy, tváře měla smrtelně bledé a rty se jí tiše pohybovaly, zatímco prsty upravovaly zelený len. Ani cestou na smrt nepřerušila započatou práci. Deset krunýřů jí leželo u nohou, na jedenáctém pracovala. Chátra se jí hrubě posmívala.

„Podívejte se na tu krvelačnou čarodějnici, jak si mumlá! Modlitební knížku v ruce nemá, jenom tam sedí a provozuje své ohavné kejkle. Roztrhejte jí to na tisíc kusů!“

A s hrozným křikem se na ni vrhli a chtěli jí ty krunýře roztrhat. Vtom přiletělo jedenáct divokých labutí, usedly kolem ní na káru a zatloukly velkými perutěmi. Dav polekaně ustoupil.

„To je znamení z nebes! Určitě je nevinná!“ šeptali mnozí. Ale nahlas si to říct netroufali.

Teď ji kat uchopil za ruku. Rychle hodila jedenáct krunýřů na labutě. A hned kolem ní stálo jedenáct krásných princů. Jenom ten nejmladší měl místo jedné paže labutí křídlo, protože v jeho krunýři chyběl rukáv; ten už Eliška nestihla dodělat.

„Teď smím mluvit!“ zvolala. „Jsem nevinná!“

A lid, který viděl, co se stalo, se před ní sklonil jako před světicí. Ona však klesla bez života bratrům do náruče: tak na ni zapůsobilo to napětí, ta úzkost a ta bolest.

„Ano, je nevinná,“ řekl nejstarší bratr a vypověděl všechno, co se stalo. A zatímco mluvil, rozlila se vůně jako od milionů růží, protože každé poleno na hranici zapustilo kořeny a vyhnalo větve. Stál tam voňavý keř, vysoký a veliký, plný rudých růží, a docela nahoře seděl květ bílý a zářivý, který svítil jako hvězda. Ten král utrhl a připnul jej Elišce na ňadra. A ona se probudila s pokojem a blažeností v srdci.

A všechny kostelní zvony se rozezvučely samy od sebe a ptáci přilétali ve velkých hejnech. Byl to svatební průvod zpátky na zámek, jaký ještě žádný král neviděl.