Divoké labutě

Daleko odtud, tam kam odlétají vlaštovky, když u nás nastává zima, žil jeden král, který měl jedenáct synů a jednu dceru, Elišku.

Jedenáct bratrů byli princové a do školy chodili s hvězdou na prsou a šavlí po boku. Psali diamantovými pisátky na zlaté tabulky a uměli všechno stejně dobře nazpaměť, jako uměli číst; hned bylo poznat, že jsou to princové. Sestřička Eliška sedávala na stoličce ze zrcadlového skla a měla obrázkovou knížku, která stála za půl království.

Ó, ty děti se měly znamenitě! Jenže tak to nemělo zůstat navždy.

Jejich otec, který byl králem celé země, se oženil se zlou královnou a ta neměla chudáčky nebohé děti vůbec ráda. Poznaly to hned prvního dne. Na zámku byla veliká nádhera a děti si hrály na „přišla návštěva“; ale místo aby jako jindy dostaly všechny koláče a pečená jablka, jaká jen byla, dala jim královna do šálku jen písek a řekla, ať si představují, že je to něco dobrého.

Příští týden odvezla malou Elišku na venkov k jednomu selskému páru, a netrvalo dlouho a králi nalhala o nebohých princích tolik zlého, že se o ně nakonec vůbec přestal starat.

„Leťte do světa a živte se sami!“ řekla zlá královna. „Leťte jako velicí ptáci bez hlasu!“ Nemohla jim však uškodit tak, jak by byla ráda: proměnili se v jedenáct nádherných divokých labutí. S podivným výkřikem vylétli z oken zámku, přeletěli přes park a zmizeli v lese.

Bylo ještě časně ráno, když letěli kolem stavení, kde v selské světnici spala sestřička Eliška. Vznášeli se nad střechou, otáčeli dlouhými krky a tloukli křídly; ale nikdo je neslyšel a nikdo neviděl. Museli dál, vysoko k oblakům, do širého světa; a letěli k velikému temnému lesu, který sahal až k mořskému břehu.

Ubohá malá Eliška stála v selské světnici a hrála si se zeleným lístkem; jinou hračku neměla. Vypíchla do lístku dírku, dívala se skrz ni ke slunci, a připadalo jí, jako by viděla jasné oči svých bratří; a pokaždé, když jí teplé sluneční paprsky zahřály tváře, vzpomínala na všechny jejich polibky.

Jeden den míjel jako druhý. Když vítr provanul velké růžové keře před stavením, šeptal růžím: „Kdo je krásnější než vy?“ Ale růže vrtěly hlavičkami a říkaly: „Eliška!“ A když stará selka v neděli sedávala přede dveřmi a četla v modlitební knížce, vítr obracel listy a ptal se knihy: „Kdo je zbožnější než ty?“ – „Eliška!“ odpovídala knížka. A byla to čirá pravda, co říkaly růže i modlitební knížka.

Když bylo Elišce patnáct let, měla se vrátit domů. A když královna viděla, jak je krásná, zahořela k ní záští. Ráda by ji byla proměnila v divokou labuť jako její bratry, ale netroufala si to udělat hned, protože král si přál svou dceru spatřit.

Časně zrána šla královna do lázně, vystavěné z mramoru a vyzdobené měkkými poduškami a nejnádhernějšími koberci. Vzala tři ropuchy, políbila je a jedné řekla: „Posaď se Elišce na hlavu, až vstoupí do lázně, aby byla hloupá jako ty!“ Druhé pravila: „Posaď se jí na čelo, aby byla ošklivá jako ty a aby ji ani vlastní otec nepoznal!“ A třetí zašeptala: „Ulehni jí na srdce, ať se v ní zabydlí zlá mysl a ať z toho má samou bolest!“ Pak pustila ropuchy do čisté vody, ta hned zezelenala, zavolala Elišku, svlékla ji a poručila jí sestoupit do vody.

Jakmile se Eliška ponořila, sedla si jí jedna ropucha do vlasů, druhá na čelo a třetí na ňadra. Ale zdálo se, že to Eliška ani nepozoruje; a když se zvedla, plavaly na vodě tři rudé máky. Kdyby ta zvířata nebyla jedovatá a políbená čarodějnicí, byly by se z nich staly rudé růže. Přesto se z nich květiny staly, protože spočívaly na její hlavě, na čele a na srdci. Eliška byla příliš zbožná a nevinná, než aby nad ní kouzla měla moc.

Když to zlá královna viděla, natřela Elišku ořechovou šťávou, až celá zhnědla, potřela jí krásnou tvář páchnoucí mastí a nádherné vlasy jí rozcuchala. Nebylo možné poznat v ní tu krásnou Elišku.

Když ji spatřil otec, velmi se zděsil a řekl, že to není jeho dcera. Nikdo ji nechtěl poznat, jenom hlídací pes a vlaštovky; ale to byla ubohá zvířátka, která nic nezmohla.

Ubohá Eliška se dala do pláče a myslela na svých jedenáct bratrů, kteří byli všichni pryč. Zarmoucená se vykradla ze zámku a šla celý den přes pole a bažiny až do velikého lesa. Nevěděla, kam vlastně jde, ale cítila se nesmírně smutná a toužila po svých bratrech; jistě je také, jako ji, vyhnali do světa – a ona je chtěla najít.

Byla v lese jen krátce, když nastala noc; sešla ze všech cest i pěšin. Ulehla tedy na měkký mech, pomodlila se večerní modlitbu a opřela hlavu o pařez. Bylo tu hluboké ticho, vzduch byl mírný a všude kolem v trávě a mechu svítily jako zelený oheň stovky svatojánských mušek; když se lehce dotkla některé větvičky, sesypaly se ty světélkující mušky jako padající hvězdy dolů k ní.

Celou noc se jí zdálo o bratrech; hráli si jako děti, psali diamantovými pisátky na zlaté tabulky a prohlíželi si tu nádhernou obrázkovou knihu, která stála za půl království. Ale na tabulky teď nepsali jako dřív nuly a čárky, nýbrž statečné činy, které vykonali, všechno, co zažili a viděli; a v obrázkové knize bylo všechno živé; ptáci zpívali a lidé vystupovali z knihy a rozprávěli s Eliškou a jejími bratry. Jakmile však obrátili list, hned zase skočili dovnitř, aby nevznikl nepořádek.

Když se probudila, stálo slunce už vysoko. Vidět je ovšem nemohla: vysoké stromy nad ní hustě proplétaly větve. Ale paprsky si tam nahoře pohrávaly jako tkaný zlatý závoj, kolem voněla zeleň a ptáci jí usedali málem na ramena. Slyšela šplouchání vody: bylo to mnoho velkých pramenů, které se sbíhaly do jezera s nejkrásnějším písčitým dnem. Všude kolem sice rostlo husté křoví, ale na jednom místě prorazila jeleni velký otvor, a tudy se Eliška dostala k vodě. Byla tak čistá, že kdyby vítr nepohyboval větvemi a keři, člověk by uvěřil, že jsou malované na dně; tak zřetelně se v ní zrcadlil každý lístek, ten na slunci i ten ve stínu.

Jakmile Eliška spatřila svou vlastní tvář, polekala se, tak byla hnědá a ošklivá; ale sotva si namočila ručku a přetřela si oči a čelo, zase se zaleskla bílá pleť. Svlékla se a vstoupila do svěží vody: krásnější královské dítě, než byla ona, se na světě nenašlo!

Když se zas oblékla a spletla si dlouhé vlasy, šla k bublajícímu prameni, napila se z dlaně a vydala se hlouběji do lesa, sama nevěděla kam. Myslela na bratry, myslela na milého Boha, který ji jistě neopustí. Bůh dal růst planým lesním jablkům, aby nasytila hladové: ukázal jí právě takový strom, jehož větve se prohýbaly pod tíhou plodů. Tam si udělala polední hostinu, pod větve podepřela podpěry a pak vešla do nejtemnější části lesa. Bylo tu tak ticho, že slyšela vlastní kroky i šustění každého suchého listu, který se ohýbal pod její nohou. Nebylo tu vidět jediného ptáka, ani jediný paprsek nepronikal hustými temnými větvemi; vysoké kmeny stály tak blízko u sebe, že to vypadalo, jako by ji obklopovala mříž z trámů, jedna vedle druhé. Ó, taková samota, jakou dosud nikdy nepoznala!

Nastala hluboká tma; už ani jediná svatojánská muška nesvítila v mechu. Zarmoucená ulehla, aby usnula. A tu se jí zdálo, jako by se větve nad ní rozestoupily a milý Bůh na ni shlížel laskavýma očima; a nad jeho hlavou a zpod jeho paží vykukovali malí andílkové.

Když se ráno probudila, nevěděla, jestli se jí to zdálo, nebo jestli to bylo doopravdy. Popošla několik kroků a potkala starou ženu s košíkem plným bobulí; stařenka jí několik dala. Eliška se zeptala, jestli neviděla projíždět lesem jedenáct princů.

„Neviděla,“ řekla stařena, „ale včera jsem viděla jedenáct labutí se zlatými korunami na hlavách plavat tudy po řece!“

A zavedla Elišku o kousek dál ke stráni; dole pod ní se vinula říčka a stromy na jejích březích vztahovaly dlouhé, listnaté větve jeden k druhému, a kde k sobě podle svého vzrůstu nedosáhly, tam se z hlíny vyrvaly kořeny a visely, propletené s větvemi, nad vodou.

Eliška se se stařenou rozloučila a šla podél říčky až tam, kde ústila do širého, otevřeného moře.

Před mladou dívkou se rozprostíralo celé to nádherné moře, ale nikde ani plachta, nikde ani loďka. Jak se má dostat dál? Prohlížela si nesčetné oblázky na břehu; voda je všechny obrousila dokulata. Sklo, železo, kameny – všechno, co tam bylo naplaveno, dostalo svůj tvar od vody, která je přece mnohem měkčí než její jemná ruka. „Voda se valí bez únavy, a tak se všechno tvrdé uhlazuje; i já chci být tak neúnavná. Děkuji vám za vaše poučení, vy čisté, valící se vlny; jednou, to mi říká mé srdce, mě zanesete k mým bratrům!“

Na naplaveném mořském chaluhoví leželo jedenáct bílých labutích per; Eliška je posbírala do kytičky. Byly na nich kapky vody – jestli to byla rosa, nebo slzy, to nikdo nemohl poznat. Bylo tam na břehu pusto, ale ona to necítila; moře totiž ukazovalo věčnou proměnu, ano, více v jediné hodině než sladké jezero za celý rok. Přišel-li veliký černý mrak, bylo to, jako by moře chtělo říct: „I já umím být temné,“ a vítr zafoukal a vlny obracely bílé hřbety navrch. Když se však mraky zbarvily do ruda a větry usnuly, podobalo se moře růžovému lístku; brzy bylo zelené, brzy bílé. Ale ať odpočívalo sebeklidněji, u břehu byl přece jen slabý pohyb; voda se zdvihala tichounce jako hruď spícího dítěte.

Když se slunce chystalo k západu, spatřila Eliška, jak k pevnině letí jedenáct divokých labutí se zlatými korunami na hlavách; vznášely se jedna za druhou a vypadaly jako dlouhá bílá stuha. Eliška vyběhla na stráň a skryla se za keř; labutě usedly poblíž ní a tloukly velikými bílými perutěmi.

Jakmile slunce zapadlo za vodu, spadlo najednou labutí peří a stálo tam jedenáct krásných princů, Eliščiných bratří. Hlasitě vykřikla; ačkoli se velmi změnili, přece poznala, že jsou to oni, cítila, že to musí být oni. Vrhla se jim do náručí a volala je jménem; a princové byli přešťastní, když viděli svou malou sestřičku, a poznali i ji, teď už vzrostlou a krásnou. Smáli se a plakali a brzy si vypověděli, jak zle se k nim všem chovala macecha.

„My bratři,“ řekl nejstarší, „létáme jako divoké labutě, dokud je slunce na obloze; jakmile zapadne, dostáváme zpět svou lidskou podobu. Proto musíme dávat pozor, abychom při západu slunce měli pevnou půdu pod nohama; kdybychom v tu chvíli letěli vysoko k oblakům, zřítili bychom se jako lidé do hlubiny. Zde nebydlíme; za mořem leží stejně krásná země jako tahle. Ale cesta tam je daleká: musíme přes celé moře a na té cestě není jediný ostrov, kde bychom mohli přenocovat. Jen uprostřed vyčnívá malý útes; je právě tak velký, že se na něm můžeme těsně jeden vedle druhého uložit. Když je moře rozbouřené, stříká voda vysoko nad nás; a přece za ten útes Bohu děkujeme. Tam nocujeme v lidské podobě; bez něho bychom nikdy nemohli navštívit svou drahou vlast, neboť k tomu letu potřebujeme dva nejdelší dny v roce. Jen jednou za rok smíme spatřit svůj domov; jedenáct dní tu smíme zůstat a přelétat nad velikým lesem, odkud vidíme zámek, ve kterém jsme se narodili a kde bydlí náš otec, i vysokou kostelní věž, u níž je pochovaná naše matka. Tady nám připadá, jako by stromy a keře byly naši příbuzní; tady běhají divocí koně po stepích, jak jsme to vídali v dětství; tady zpívá uhlíř staré písně, podle kterých jsme jako děti tančili; tady je naše vlast, sem nás to táhne, a tady jsme našli i tebe, drahá sestřičko! Dva dny tu ještě smíme zůstat, pak musíme zase pryč přes moře, do nádherné země, která však není naším domovem. Jak tě jen odtud dostaneme? Nemáme loď ani člun!“

„A jak vás mohu vysvobodit?“ zeptala se sestra. A rozprávěli spolu skoro celou noc; jen několik hodin si zdřímli.

Elišku probudil úder labutích křídel, která nad ní zašuměla: bratři byli zase proměněni a létali ve velkých kruzích, až nakonec odletěli daleko; ale jeden z nich, ten nejmladší, zůstal. Labuť jí položila hlavu do klína a Eliška ji hladila po perutích; celý den byli spolu. K večeru se ostatní vrátili, a když slunce zapadlo, stáli tu opět ve své lidské podobě.

„Zítra odsud odletíme a nesmíme se vrátit dřív než za celý rok. Ale takhle tě tu nemůžeme nechat! Máš odvahu letět s námi? Moje paže je dost silná, aby tě přenesla lesem; cožpak bychom všichni dohromady neměli dost silné perutě, abychom tě přenesli přes moře?“

„Ano, vezměte mě s sebou!“ řekla Eliška.

Celou noc pletli z ohebné vrbové kůry a houževnatého rákosu síť, a byla veliká a pevná. Na tu síť si Eliška lehla, a když vyšlo slunce a bratři se proměnili v divoké labutě, uchopili síť do zobáků a se svou milou sestrou, která ještě spala, vzlétli vysoko k oblakům. Sluneční paprsky jí dopadaly rovnou do tváře, a proto letěla jedna z labutí nad její hlavou, aby ji svými širokými perutěmi zastínila.

Byli už daleko od pevniny, když se Eliška probudila; myslela, že se jí to ještě zdá, tak zvláštní jí připadalo být nesena vysoko vzduchem přes moře. Vedle sebe měla položenu větévku s nádhernými zralými bobulemi a svazek chutných kořínků; to nasbíral nejmladší z bratří a položil jí to k ní. Vděčně se na něho usmála, poznala ho: byl to on, kdo nad ní letěl a stínil ji svými perutěmi.

Byli tak vysoko, že největší loď, kterou pod sebou viděli, vypadala jako bílý racek plující po vodě. Za nimi stál veliký mrak: byla to hora. A na ní viděla Eliška svůj vlastní stín a stín jedenácti labutí; tak obrovské se tam vznášely. Byl to obraz nádhernější, než jaký kdy spatřila. Když ale slunce vystoupilo výš a mrak zůstal pozadu, ten vznášející se stínový obraz zmizel.

Celý den letěli dál a dál jako svištící šíp vzduchem; ale šlo to pomaleji než jindy, vždyť teď nesli sestru. Zvedala se zlá bouře; přicházel večer; Eliška úzkostně sledovala, jak slunce klesá, a osamělý útes v moři nebylo pořád vidět. Zdálo se jí, že labutě tloukou křídly silněji. Ach, to ona byla vinna, že nemohou letět rychleji! Až slunce zapadne, promění se v lidi, spadnou do moře a utopí se. Modlila se z hloubi srdce k milému Bohu, ale útes stále nikde. Černý mrak se blížil; mračna stála jako jediná veliká hrozivá vlna, která se hnala vpřed jako olovo; blesk stíhal blesk.

Slunce se dotýkalo hladiny, Eliščino srdce se chvělo; vtom se labutě snesly dolů tak prudce, že se domnívala, že padá. Ale hned se zase vznesly. Slunce bylo napůl pod vodou: teprve teď spatřila pod sebou malý útes. Nevypadal větší než tuleň, který vystrkuje hlavu z vody. Slunce klesalo velmi rychle; teď už bylo jen jako hvězda: a tu se její noha dotkla pevné země. Slunce zhaslo jako poslední jiskra v hořícím papíře: ruku v ruce viděla kolem sebe stát bratry; ale víc místa než právě pro ně a pro ni tam ani nebylo. Moře tlouklo do útesu a jako prach ji zmáčely stříkající vlny; obloha planula neustálým ohněm a hrom burácel ránu za ranou; ale sestra a bratři se drželi za ruce a zpívali žalmy, ze kterých čerpali útěchu a novou odvahu.

Za rozbřesku byl vzduch čistý a tichý; jakmile slunce vystoupilo, odletěly labutě s Eliškou z ostrůvku pryč. Moře bylo ještě rozbouřené; když byli vysoko ve vzduchu, vypadala bílá pěna na černozeleném moři jako miliony labutí plujících po vodě.

Když slunce vystoupilo výš, spatřila Eliška před sebou, napůl se vznášející ve vzduchu, hornatou zemi s lesknoucím se ledem na skalách; a uprostřed se tyčil zámek dlouhý snad na míle, s odvážnými sloupovými chodbami jedna nad druhou; dole se vlnily palmové lesy a nádherné květiny. Zeptala se, jestli je to ta země, kam letí; ale labutě zavrtěly hlavami, neboť to, co viděla, byl nádherný, věčně se proměňující oblačný zámek Fata Morgány; tam nesměly přinést žádného člověka. Eliška na něj upírala oči, a vtom se hory, lesy i zámek zřítily a před nimi stálo dvacet hrdých kostelů, všechny stejné, s vysokými věžemi a špičatými okny. Zdálo se jí, že slyší varhany, ale bylo to moře. Už byla docela blízko těch kostelů, a tu se z nich stalo celé loďstvo, které pod ní plulo; když se však podívala dolů, byly to jen mořské mlhy klouzající nad vodou. Tak měla před očima věčnou proměnu, až konečně spatřila skutečnou zemi, k níž letěly; tam se zvedaly nádherné modré hory s cedrovými lesy, města a zámky. Dlouho před západem slunce už seděla na skále před velikou jeskyní, zarostlou jemnými zelenými popínavými rostlinami; vypadaly jako vyšívané koberce.

„Teď se podíváme, co se ti tuhle noc bude zdát,“ řekl nejmladší bratr a ukázal jí její ložnici.

„Dej Bůh, aby se mi zdálo, jak vás mohu vysvobodit!“ řekla Eliška. A ta myšlenka ji živě zaměstnávala; vroucně prosila Boha o pomoc, ano, i ve spánku se dál modlila. A tu jí připadalo, jako by letěla vysoko vzduchem k oblačnému zámku Fata Morgány; a víla jí vyšla vstříc, krásná a zářivá, a přitom se docela podobala té staré ženě, která jí v lese dala bobule a vyprávěla o labutích se zlatými korunami na hlavách.

„Tvoje bratry lze vysvobodit,“ řekla, „ale máš dost odvahy a vytrvalosti? Voda je sice měkčí než tvoje jemné ruce, a přece obrušuje kameny; jenže necítí bolest, kterou budou cítit tvé prsty, nemá srdce, netrpí úzkostí a mukami, které musíš vydržet ty. Vidíš tuhle kopřivu, kterou držím v ruce? Takových roste mnoho kolem jeskyně, kde spíš; ale hodí se jen ty a ty, které rostou na hrobech na hřbitově – dobře si to pamatuj. Musíš je natrhat, i když ti spálí ruce plné puchýřů. Ušlapávej ty kopřivy bosýma nohama, tak z nich získáš len; z něho musíš uplést a svázat jedenáct pancířů s dlouhými rukávy; hoď je na jedenáct labutí, a kouzlo bude zlomeno. Ale dobře si pamatuj: od chvíle, kdy tuto práci začneš, až do okamžiku, kdy ji dokončíš, i kdyby to mělo trvat léta, nesmíš promluvit. První slovo, které vyřkneš, projede jako smrtící dýka srdcem tvých bratří! Na tvém jazyku visí jejich život. Pamatuj si to všechno!“

A přitom se dotkla její ruky kopřivou; bylo to jako planoucí oheň, a Eliška se tím probudila. Byl jasný den, a hned vedle místa, kde spala, ležela kopřiva – právě taková, jakou viděla ve snu. Padla na kolena, poděkovala milému Bohu a vyšla z jeskyně, aby začala svou práci.

Jemnýma rukama sáhla do ošklivých kopřiv; pálily jako oheň, spálily jí na rukou a pažích velké puchýře; ale ráda to snášela, jen když mohla vysvobodit své drahé bratry. Každou kopřivu ušlapala bosýma nohama a spřádala zelený len.

Když slunce zapadlo, přišli bratři a polekali se, když ji našli tak němou; mysleli, že je to nové kouzlo zlé macechy. Ale když spatřili její ruce, pochopili, co pro ně dělá. Nejmladší bratr se rozplakal; a kam dopadly jeho slzy, tam necítila žádnou bolest, tam zmizely palčivé puchýře.

Celou noc strávila u své práce, neboť neměla klid, dokud by nevysvobodila milé bratry. Následujícího dne, když byly labutě pryč, seděla ve své samotě; ale ještě nikdy jí čas neuběhl tak rychle. Jeden pancíř byl hotov a začala druhý.

Vtom mezi horami zazněl lovecký roh: Elišku popadl strach. Zvuk se blížil; slyšela štěkot psů; polekaně utekla do jeskyně, kopřivy, které nasbírala a přečesala, svázala do otýpky a sedla si na ni.

Hned nato vyskočil ze soutěsky velký pes, a hned zase druhý, a ještě jeden; hlasitě štěkali, odbíhali a zase se vraceli. Netrvalo to ani pár minut a před jeskyní stáli všichni lovci, a nejkrásnější mezi nimi byl král té země. Přistoupil k Elišce: krásnější dívku ještě nikdy neviděl.

„Jak ses sem dostala, ty nádherné dítě?“ zeptal se. Eliška zavrtěla hlavou: nesměla přece mluvit, šlo o vysvobození a život jejích bratří. A ruce schovala pod zástěru, aby král neviděl, co musí snášet.

„Pojď se mnou!“ řekl. „Tady nemůžeš zůstat. Jsi-li tak hodná, jako jsi krásná, obléknu tě do hedvábí a sametu, posadím ti na hlavu zlatou korunu a budeš bydlet a vládnout v mém nejbohatším zámku!“ A zdvihl ji na svého koně. Plakala a lomila rukama, ale král řekl: „Chci jen tvé štěstí! Jednou mi za to poděkuješ.“ S těmi slovy vyrazil tryskem přes hory, Elišku před sebou na koni, a lovci se hnali za ním.

Když slunce zapadalo, leželo před nimi krásné královské město s kostely a kupolemi. Král zavedl Elišku do zámku, kde v mramorových sálech šuměly velké vodotrysky a kde se na stěnách i stropech skvěly obrazy. Ale ona pro to neměla oči, plakala a truchlila. Bez odporu se nechala od dvorních dam obléci do královských šatů, vplést si perly do vlasů a natáhnout jemné rukavičky na spálené prsty.

Když stála v celé té nádheře, byla oslnivě krásná, takže se před ní celý dvůr hluboko uklonil. A král si ji vyvolil za svou nevěstu, ačkoli arcibiskup vrtěl hlavou a šeptal, že ta krásná lesní dívka je jistě čarodějnice: oslepila králi oči a poblouznila mu srdce.

Ale král na to nedbal, dal zahrát hudbě, přinést nejvzácnější pokrmy a nejpůvabnější dívky kolem ní tančit. Vodili ji voňavými zahradami do nádherných sálů, ale na její rty ani do jejích očí nevstoupil jediný úsměv: stála tam jako obraz zármutku. Pak král otevřel malou komnatu hned vedle, kde měla spát; byla vyzdobena nádhernými zelenými koberci a podobala se jeskyni, v níž předtím byla. Na zemi ležela otýpka lnu, který napředla z kopřiv, a pod stropem visel pancíř, který byl už dopleten. To všechno si jeden z lovců přinesl z jeskyně jako zvláštnost.

„Tady se můžeš ve snech vracet do své dřívější domoviny,“ řekl král. „Tady je práce, která tě tam zaměstnávala; teď, uprostřed vší té nádhery, tě potěší vzpomínat na onen čas.“

Když Eliška spatřila to, co jí tak leželo na srdci, pohrál jí kolem úst úsměv a do tváří se jí vrátila krev. Myslela na vysvobození svých bratří, políbila králi ruku, a on ji přitiskl k srdci a dal všemi kostelními zvony ohlásit svatbu. Krásná němá dívka z lesa se stala královnou země.

Arcibiskup šeptal králi do uší zlá slova, ale nepronikla mu k srdci. Svatba se měla konat; korunu jí na hlavu musel vsadit sám arcibiskup, a se zlým úmyslem jí tu úzkou obroučku vtiskl pevně na čelo, až to bolelo. Ale těžší obruč jí svírala srdce: žal nad bratry. Tělesnou bolest necítila. Ústa měla němá; jediné slovo by přece stálo bratry život; ale z jejích očí zářila vroucí láska k dobrému, krásnému králi, který dělal všechno, aby ji potěšil. Z celého srdce ho měla den ode dne raději; ó, kdyby se mu tak mohla svěřit a postěžovat si na svá muka! Jenže musela mlčet, mlčky musela dokonat své dílo. Proto se každou noc vykrádala od jeho boku do malé komnaty, vyzdobené jako jeskyně, a doplétala jeden pancíř za druhým. Ale když začala sedmý, došel jí len.

Věděla, že na hřbitově rostou kopřivy, které potřebuje; jenže je musela natrhat sama. Jak se tam jen dostane?

„Ó, co je bolest v mých prstech proti mukám, která snáší mé srdce!“ pomyslela si. „Musím to zkusit! Pán ode mne svou ruku neodtáhne!“ S úzkostí v srdci, jako by chystala nějaký zlý čin, vykradla se za měsíčné noci dolů do zahrady, prošla alejemi a opuštěnými ulicemi až ven na hřbitov. Tam na jednom z nejširších náhrobků seděl kruh oblud – ohyzdné čarodějnice, které si svlékaly hadry, jako by se chtěly koupat, a pak dlouhými hubenými prsty rozhrabávaly čerstvé hroby, s ďábelskou hltavostí z nich vytahovaly mrtvé a jedly jejich maso. Eliška musela projít těsně kolem nich a ony na ni upíraly zlé oči; ale ona se tiše modlila, nasbírala palčivé kopřivy a odnesla si je domů na zámek.

Viděl ji jen jediný člověk: arcibiskup; ten bděl, když ostatní spali. Teď měl konečně jistotu, že s královnou není něco v pořádku: že je to čarodějnice, a proto poblouznila krále i lid.

Ve zpovědnici králi řekl, co viděl a čeho se obává. A jak z jeho jazyka plynula ta tvrdá slova, obrazy svatých vrtěly hlavami, jako by chtěly říct: „Není to tak! Eliška je nevinná!“ Ale arcibiskup si to vyložil jinak; myslel, že svědčí proti ní a že vrtí hlavami nad jejím hříchem. Tu se králi skutálely po tvářích dvě těžké slzy; šel domů s pochybností v srdci a v noci předstíral, že spí. Ale klidný spánek na jeho oči nepřišel, dobře pozoroval, jak Eliška vstává. Každou noc to opakovala, a on ji pokaždé tiše sledoval a viděl, jak mizí ve své komnatě.

Den ode dne měl král zachmuřenější tvář; Eliška to viděla, ale nechápala proč; jen ji to děsilo, a co všechno vytrpěla v srdci pro bratry! Na královský samet a purpur jí kanuly horké slzy; ležely tam jako třpytivé démanty, a všichni, kdo tu bohatou nádheru viděli, si přáli být královnou. Práci měla brzy hotovou; scházel už jen jediný pancíř; ale neměla už ani len, ani jedinou kopřivu. Ještě jednou, naposledy, musela tedy na hřbitov natrhat pár hrstí. S úzkostí myslela na tu osamělou cestu a na hrozné obludy; ale její vůle byla pevná, stejně jako její důvěra v Pána.

Eliška šla; ale král a arcibiskup šli za ní. Viděli ji zmizet mřížovou brankou na hřbitov, a když přišli blíž, seděly na náhrobku ty obludy, jak je Eliška vídala; a král se odvrátil, neboť si mezi nimi představil tu, jejíž hlava ještě toho večera spočívala na jeho hrudi.

„Lid ji musí odsoudit!“ řekl. A lid ji odsoudil: měla zemřít v plamenech.

Z nádherných královských sálů ji odvedli do temné vlhké kobky, kam mřížemi hvízdal vítr; místo sametu a hedvábí jí dali otýpku kopřiv, které nasbírala – na tu si mohla položit hlavu; a tvrdé, palčivé pancíře, které upletla, jí měly být přikrývkou. Ale nic milejšího jí nemohli dát; zas se pustila do práce a modlila se k Bohu. Venku zpívali uličníci posměšné písně o ní; ani jediná duše ji nepotěšila laskavým slovem.

Tu k večeru zašuměly u mříže labutí perutě: byl to nejmladší z bratří. Našel sestru; a ona hlasitě vzlykala radostí, ačkoli věděla, že příští noc bude nejspíš poslední, kterou má žít. Ale teď už byla práce skoro dokončena a bratři byli tady.

Arcibiskup přišel, aby s ní byl v poslední hodině: to králi slíbil. Ale ona vrtěla hlavou a prosila pohledem i posunky, aby odešel. Této noci přece musela dokončit své dílo, jinak by bylo všechno marné – bolest, slzy i probdělé noci. Arcibiskup se vzdálil se zlými slovy, ale ubohá Eliška věděla, že je nevinná, a pokračovala ve své práci.

Po podlaze pobíhaly myšky; nosily jí kopřivy k nohám, aby aspoň něčím pomohly; a drozd usedl na mříž okna a celou noc zpíval tak vesele, jak jen uměl, aby Eliška neztratila odvahu.

Ještě se šeřilo; slunce mělo vyjít teprve za hodinu, když u brány zámku stálo jedenáct bratří a žádalo, aby byli předvedeni před krále. To že nejde, dostali odpověď; je přece ještě noc, král spí a nesmí se budit. Prosili, hrozili, přišla stráž, ba dokonce vyšel sám král a ptal se, co to má znamenat. Vtom vyšlo slunce, a bratři nikde; jen nad zámkem přeletělo jedenáct divokých labutí.

Z městské brány se hrnul všechen lid: chtěl vidět, jak čarodějnici upálí. Starý kůň táhl vůz, na kterém seděla; oblékli jí halenu z hrubého pytloviny; nádherné vlasy jí rozpuštěné visely kolem krásné hlavy; tváře měla bledé jako smrt, rty se jí tiše pohybovaly, zatímco prsty upravovaly zelený len. Ani cestou na smrt nepřerušila začaté dílo; deset pancířů jí leželo u nohou a na jedenáctém pracovala. Luza se jí posmívala.

„Podívejte se na tu čarodějnici, jak si něco mumlá! Nemá v ruce ani modlitební knížku, jen se babrá ve svých ohavných kejklích; roztrhejte jí to na tisíc kusů!“

A všichni se na ni vrhli a chtěli jí pancíře roztrhat; vtom přiletělo jedenáct divokých labutí, usadily se kolem ní na voze a tloukly velikými perutěmi. To se dav polekaně stáhl.

„To je znamení z nebes! Určitě je nevinná!“ šeptali mnozí. Ale neodvážili se to říct nahlas.

Teď ji uchopil za ruku kat; ona však rychle přehodila jedenáct pancířů přes labutě. A hned tam stálo jedenáct krásných princů. Jenže nejmladší měl místo jedné paže labutí peruť, neboť na jeho pancíři chyběl rukáv: ten nestačila dodělat.

„Teď smím mluvit!“ zvolala. „Jsem nevinná!“

A lid, který viděl, co se stalo, se před ní sklonil jako před světicí; ona však klesla bez sebe bratřím do náruče: tak na ni zapůsobilo napětí, úzkost a bolest.

„Ano, je nevinná,“ řekl nejstarší bratr, a teď vyprávěl všechno, co se stalo. A zatímco mluvil, rozlila se kolem vůně jako od milionů růží, neboť každé poleno na hranici zapustilo kořeny a vyhnalo větve; stál tam vysoký a veliký voňavý keř plný rudých růží, a nahoře seděl bílý zářivý květ; svítil jako hvězda. Ten král utrhl a připnul jej Elišce na hruď: a ona se probudila s mírem a blažeností v srdci.

A všechny kostelní zvony se samy od sebe rozezvučely a ptáci přilétali ve velikých hejnech. K zámku se ubíral svatební průvod, jaký ještě žádný král nespatřil!