Žabí princ

Za dávných časů, kdy přání ještě něco znamenala, žil král, jehož dcery byly všechny krásné. Ale nejmladší byla tak krásná, že se jí i slunce, které už tolik věcí vidělo, pokaždé podivilo, kdykoli jí zasvitlo do tváře. Nedaleko královského zámku ležel veliký, temný les, a v tom lese, pod starou lípou, byla studánka. Když bylo horko, chodívala princezna do lesa a sedávala na okraji chladné vody. A když se nudila, brala zlatý míček, házela ho do výšky a zase ho chytala. Byla to její nejmilejší hra.

Jednou se stalo, že jí zlatý míček nespadl zpátky do nastavené dlaně, ale minul ji a skutálel se rovnou do vody. Princezna ho sledovala očima, ale míček zmizel, studánka byla hluboká, tak hluboká, že nebylo vidět dno. Dala se do pláče a plakala čím dál hlasitěji, nemohla se utišit. A jak tak naříkala, ozval se jí u boku hlas: „Co je ti, princezno? Pláčeš tak, že by se nad tebou slitoval i kámen.“ Rozhlédla se, odkud hlas přichází, a uviděla žábu, jak vystrkuje z vody svou tlustou, nehezkou hlavu. „Ach, to jsi ty, ty stará šplouchalko,“ řekla. „Pláču nad svým zlatým míčkem, spadl mi do studánky.“ „Netrap se a neplač,“ odpověděla žába. „Já ti pomohu. Ale co mi dáš, když ti tvou hračku vylovím?“ „Cokoli budeš chtít, milá žábo,“ řekla princezna. „Šaty, perly i drahé kamení, i tu zlatou korunku, co nosím.“ Žába na to řekla: „Tvé šaty, tvé perly ani tvou zlatou korunku nechci. Ale jestli si mě zamiluješ a necháš mě být svým přítelem a kamarádem na hraní, sedět u tvého stolečku vedle tebe, jíst z tvého zlatého talířku, pít z tvého pohárku a spát v tvé postýlce, jestli mi to slíbíš, sestoupím dolů a přinesu ti tvůj zlatý míček zpátky.“ „Ach ano,“ řekla princezna, „slibuji ti všechno, co budeš chtít, jen mi vrať ten míček.“ Ale v duchu si myslela: co ta hloupá žába plácá, sedí ve vodě mezi svými druhy a kváká, nikdy nemůže být přítelem člověka.

Jakmile žába dostala slib, ponořila hlavu a klesla ke dnu, a po chvíli vyplavala nahoru, s míčkem v tlamičce, a hodila ho do trávy. Princezna byla celá šťastná, když zas viděla svou krásnou hračku, zvedla ji a utíkala pryč. „Počkej, počkej,“ volala žába, „vezmi mě s sebou, já neumím běhat tak rychle jako ty.“ Ale co jí bylo platné, že za ní křičela své kvák, kvák, jak nejhlasitěji dovedla? Princezna ji vůbec neposlouchala, spěchala domů a na chudáka žábu brzy zapomněla. Ta se musela vrátit zpátky do své studánky.

Druhý den, když princezna seděla s králem a celým dvorem u stolu a jedla ze svého zlatého talířku, ozvalo se plesk, plesk, plesk, jak něco šplhalo nahoru po mramorových schodech. A když to došlo až nahoru, zaklepalo to na dveře a zavolalo: „Nejmladší princezno, otevři mi hned.“ Princezna běžela ke dveřím podívat se, kdo tam je, ale jakmile otevřela, seděla tam žába. Rychle dveře zase zabouchla, posadila se zpátky ke stolu a bylo jí velmi úzko. Král si všiml, jak jí buší srdce, a zeptal se: „Dítě, čeho se bojíš? Copak přede dveřmi stojí obr a chce si tě odvést?“ „Ach ne,“ odpověděla, „to není obr, ale ošklivá žába.“ „Co po tobě ta žába chce?“ „Ach, tatínku, včera jsem seděla v lese u studánky a hrála si, a spadl mi do vody zlatý míček. A protože jsem tak plakala, žába mi ho vylovila. A protože si to tolik přála, slíbila jsem jí, že bude mým přítelem. Nikdy jsem si ale nemyslela, že se dokáže dostat ven ze své vody. A teď je venku a chce dovnitř za mnou.“ Vtom se ozvalo druhé zaklepání a znovu se ozvalo:

„Nejmladší princezno, otevři mi hned, což nevíš, cos mi slíbila, sotva minul den, tam u studánky chladné, kde jsme spolu stáli? Nejmladší princezno, otevři mi hned.“

Král na to řekl: „Co jsi slíbila, to musíš i splnit. Jdi a pusť ji dovnitř.“ Princezna šla a otevřela dveře, žába vskočila dovnitř a hopsala za ní až k jejímu křeslu. Tam se posadila a zavolala: „Zvedni mě nahoru k sobě.“ Princezna váhala, dokud jí to král nepřikázal. Sotva žába seděla na křesle, chtěla na stůl, a když tam seděla, řekla: „Teď mi přisuň blíž svůj zlatý talířek, ať jíme spolu.“ To princezna udělala, ale bylo na ní vidět, že se jí do toho vůbec nechce. Žábě chutnalo znamenitě, princezně ale skoro každé sousto uvázlo v krku. Nakonec žába řekla: „Najedla jsem se dosyta a jsem unavená. Teď mě odnes do své komůrky a nachystej svou hedvábnou postýlku, půjdeme spát.“ Princezna se dala do pláče, bála se studené žáby, netroufala si na ni ani sáhnout, a ta teď měla spát v její krásné, čisté postýlce. Král se ale rozhněval a řekl: „Kdo ti pomohl, když jsi byla v nouzi, tím pak nesmíš pohrdat.“ Vzala ji tedy dvěma prsty, odnesla nahoru a posadila do kouta. Ale sotva ulehla do postele, připlazila se žába blíž a řekla: „Jsem unavená, chci spát, stejně jako ty. Zvedni mě nahoru, nebo to řeknu tvému otci.“ Tu se princezna doopravdy rozzlobila, zvedla ji a mrštila jí ze vší síly o zeď: „Teď budeš mít konečně pokoj, ošklivá žábo.“

Jenže když žába dopadla na zem, nebyla to už žába, ale královský syn s krásnýma, laskavýma očima. A ten se pak podle vůle jejího otce stal jejím milým přítelem a manželem. Vyprávěl jí, že ho zaklela zlá čarodějnice a že ho ze studánky mohla vysvobodit jedině ona. Druhý den ráno se měli spolu vydat do jeho království. Té noci ještě usnuli, a když je ráno probudilo slunce, přijel k zámku kočár, tažený osmi bílými koňmi. Koně měli na hlavách bílá pštrosí péra a šli ve zlatých řetězech, a vzadu na kočáře stál sluha mladého krále, věrný Jindřich. Věrný Jindřich se tak trápil, když byl jeho pán proměněn v žábu, že si dal kolem srdce ovinout tři železné obruče, aby mu srdce nepuklo žalem a smutkem. Kočár měl mladého krále odvézt zpátky do jeho království. Věrný Jindřich oba pomohl naložit, postavil se znovu vzadu na kočár a byl celý šťastný, že je jeho pán vysvobozen. A když ujeli kus cesty, uslyšel královský syn za sebou zapraskání, jako by se něco zlomilo. Otočil se tedy a zavolal:

„Jindřichu, vůz se láme!“

„Ne, pane, vůz to není, to praská obruč z mého srdce, co mi je svíralo v trápení, když jste seděl ve studni sám, když jste býval ještě žabí pán.“

Ještě jednou a ještě jednou to na cestě zapraskalo, a princ si pokaždé myslel, že se láme kočár. Byly to však jen obruče, které praskaly a odpadávaly ze srdce věrného Jindřicha, protože jeho pán byl vysvobozen a šťastný.