Nejmladší královské dceři spadne zlatý míček do studánky pod lípou, tak hluboké, že v ní není vidět dno. Žabák ho vyloví, ale ne za šaty, perly ani zlatou korunu. Chce sedávat u jejího stolu, jíst z jejího talířku a spát v její postýlce, a ona mu slíbí všechno, jen aby míček dostala zpátky.
Za starých časů, kdy přání ještě pomáhala, žil král, jehož dcery byly všechny krásné. Nejmladší ale byla tak krásná, že se divilo i samo slunce, kdykoli jí zasvítilo do tváře. Nedaleko zámku byl tmavý les a v něm pod starou lípou studánka. Když bylo horko, chodívala si tam královská dcera sedat a vyhazovala do výšky zlatý míček, svou nejmilejší hračku.
Jednou jí míček nedopadl do dlaně, odskočil stranou a žbluňkl do vody. Studánka byla hluboká, tak hluboká, že v ní nebylo vidět dno. Dívka se dala do pláče a plakala čím dál hlasitěji.
„Copak je ti, královská dcero? Pláčeš, až by se nad tebou i kámen ustrnul.“
Rozhlédla se a spatřila žabáka, jak vystrkuje z vody tlustou hlavu.
„Ach, to jsi ty, starý šplouchale,“ řekla. „Pláču pro zlatý míček, spadl mi do studánky.“
„Upokoj se a neplač,“ odpověděl žabák. „Poradit umím. Ale co mi dáš, když ti ho vylovím?“
„Co budeš chtít, milý žabáku,“ řekla honem. „Své šaty, perly i drahé kameny, i zlatou korunu, co nosím.“
„Šaty ani perly, ani zlatou korunu nechci,“ odpověděl žabák. „Ale jestli mě budeš mít ráda a budu tvým druhem, jestli budu smět sedávat u stolu vedle tebe, jíst z tvého talířku, pít z tvého pohárku a spát v tvé postýlce, potopím se a míček ti přinesu.“
„Ano, ano, slíbím ti všechno, jen mi ho vrať.“ V duchu si však myslela, že hloupý žabák, který kváká ve své vodě, druhem člověka být nemůže.
Žabák se ponořil a za chvilku plaval zpátky s míčkem v tlamě. Hodil ho do trávy, královská dcera se zaradovala, zvedla ho a utíkala pryč.
„Počkej, počkej!“ volal žabák. „Vezmi mě s sebou, já přece neumím běhat jako ty.“
Kvákal, jak nejhlasitěji dovedl, ale dívka ho neposlouchala. Doma na chudáka žabáka brzy zapomněla a jemu nezbylo než slézt zase do studánky.
Druhého dne seděla u tabule s králem a s dvořany. Vtom se po mramorových schodech ozvalo šplouch, šplouch. Něco stoupalo nahoru, zaklepalo na dveře a zavolalo: „Královská dcero nejmladší, otevři mi.“
Sotva otevřela, seděl tam žabák. Rychle dveře přibouchla a vrátila se ke stolu. Král viděl, jak jí buší srdce, a zeptal se:
„Copak se ti stalo, dítě? Stojí snad přede dveřmi obr a chce si tě odnést?“
„Ach ne, žádný obr,“ odpověděla. „Je to ošklivý žabák.“
„A co po tobě chce?“
„Milý otče, včera mi u studánky spadl zlatý míček do vody. Tolik jsem plakala, že mi ho žabák vylovil, a chtěl za to slib, že bude mým druhem. Nenapadlo mě, že se dostane ze své vody ven, a teď je tady.“
Vtom někdo zaklepal podruhé a volal:
Královská dcero nejmladší, otevři mi, copak nevíš, cos mi včera u chladné studánky slíbila? Královská dcero nejmladší, otevři mi.
Tu řekl král: „Co jsi slíbila, to musíš také splnit. Jdi a otevři mu.“
Šla a otevřela. Žabák skočil dovnitř a hopkal jí v patách až k židli. Tam volal: „Zvedni mě k sobě.“ Otálela, dokud jí to král neporučil.
Sotva byl žabák na židli, chtěl na stůl, a když tam seděl, řekl: „Přisuň mi svůj zlatý talířek, ať se najíme spolu.“ Udělala to, ale nerada. Jemu chutnalo, jí zůstávalo skoro každé sousto v krku. Nakonec řekl:
„Najedl jsem se dosyta a jsem unavený. Odnes mě do své komůrky a ustel svou hedvábnou postýlku, půjdeme spát.“
Královská dcera se rozplakala. Bála se studeného žabáka a netroufala si na něj ani sáhnout. Ale král se rozhněval:
„Kdo ti pomohl, když ti bylo nejhůř, tím potom nesmíš pohrdat.“
Vzala tedy žabáka dvěma prsty, odnesla ho nahoru a posadila do kouta. Sotva si lehla, přilezl k posteli: „Chci spát stejně dobře jako ty. Zvedni mě k sobě, nebo to povím tvému otci.“
Tu se doopravdy rozzlobila, popadla ho a vší silou jím mrštila o zeď. „Teď už budeš mít pokoj, ošklivý žabáku!“
Jenže jak padal, nebyl to už žabák. Stál před ní princ s krásnýma a laskavýma očima. Vyprávěl jí, že ho začarovala zlá čarodějnice a vysvobodit ho nemohl nikdo jiný než královská dcera. Král si přál, aby se princ stal jejím milým druhem a manželem, a ráno měli spolu odjet do jeho království.
Když je probudilo slunce, stál před zámkem kočár s osmi bílými koňmi ve zlatých postrojích. Vzadu čekal princův sluha, věrný Jindřich. Ten se kdysi nad zakletím svého pána rmoutil tak, že si dal srdce sevřít třemi železnými obručemi, aby mu žalem nepuklo. Teď oběma pomohl do kočáru a radoval se, že je jeho pán vysvobozen.
Kus cesty ujeli, když princ uslyšel za sebou prasknutí. Otočil se a zavolal:
„Jindřichu, kočár praská.“
Ne, pane, to nepraská vůz, to puká obruč kolem mého srdce, které bolelo tak dlouho, dokud jste seděl ve studánce, dokud jste byl žabákem.
A ještě jednou a ještě jednou to na cestě prasklo a princi se pokaždé zdálo, že se láme kočár. Byly to však jen obruče, které odskakovaly od srdce věrného Jindřicha, protože jeho pán byl vysvobozený a šťastný.
Převyprávěla Talerie, zdroj: Kinder- und Hausmärchen (otevře se v novém okně) Volné dílo Text můžete kopírovat, upravovat a používat, jak chcete. Odkaz na Talerii potěší, povinný není. CC0 1.0 (otevře se v novém okně)
