Čert se třemi zlatými vlasy

Byla jednou jedna chudá žena a narodil se jí synek. Přišel na svět v košilce, a tak mu prorokovali, že si ve čtrnácti letech vezme královskou dceru.

Zanedlouho zavítal do té vsi král, ale nikdo ho nepoznal. Ptal se lidí, co je nového.

„Narodilo se tu dítě v košilce,“ řekli mu. „A prý si ve čtrnácti letech vezme královskou dceru.“

Krále ta věštba popudila, protože měl zlé srdce. Zašel k rodičům, tvářil se přívětivě a řekl:

„Chudáci, přenechte mi to dítě. Já se o ně postarám.“

Zprvu se bránili, ale cizí pán nabízel těžké zlato, a protože se jejich synek narodil v košilce, řekli si, že se mu všechno musí obrátit k dobrému. A tak nakonec svolili.

Král dítě uložil do bedýnky a hodil ji do hluboké vody.

Bedýnka se ale nepotopila, plavala jako lodička. Zachytila se až dvě míle od královského města, na jezu u mlýna. Mlýnský chasník ji přitáhl hákem, a když ji otevřel, ležel v ní čilý a veselý chlapeček.

Odnesl ho mlynáři a mlynářce. Ti neměli děti a zaradovali se.

Nalezence dobře opatrovali a vyrostl u nich v hodného mladíka.

Po čtrnácti letech zastihla krále bouřka a schoval se právě v tom mlýně. Zeptal se mlynářových, jestli je ten velký hoch jejich syn.

„Není,“ odpověděli. „To je nalezenec. Před čtrnácti lety připlaval v bedýnce k jezu.“

Král poznal, že je to právě to dítě, které kdysi hodil do vody.

„Dobří lidé,“ řekl, „nemohl by ten hoch donést psaní paní královně? Dám mu za to dva zlaťáky.“

Král napsal královně list: jakmile chlapec s tím psaním dorazí, má být připraven o život, a to dřív, než se král vrátí.

Chlapec se vydal na cestu, zabloudil a k večeru se ocitl ve velikém lese. V temnotě uviděl světélko, šel za ním a došel k chaloupce. U ohně seděla sama stará žena.

„Odkud jdeš a kam máš namířeno?“

„Jdu ze mlýna a nesu psaní paní královně,“ odpověděl. „Zabloudil jsem a rád bych tu přenocoval.“

„Ty ubohý hochu,“ řekla, „dostal ses do loupežnického domu. Až se loupežníci vrátí, bude s tebou zle.“

„Ať přijde, kdo chce, já se nebojím. Jenom jsem tak unavený, že už dál nemůžu.“

Natáhl se na lavici a usnul. Zanedlouho přišli loupežníci a ptali se, co je to za cizího hocha.

„Nevinné dítě,“ řekla stařena. „Zabloudilo v lese a nese psaní paní královně.“

Loupežníci dopis otevřeli a přečetli. I jejich tvrdá srdce se obměkčila. Vůdce psaní roztrhal a napsal jiné: chlapce mají ihned oddat s královskou dcerou.

Ráno mu dali dopis a ukázali správnou cestu. Královna udělala, co v listu stálo: vystrojila svatbu a provdala princeznu za dítě štěstěny. Mladík byl hezký a laskavý a žili spolu spokojeně.

Za nějaký čas se král vrátil a viděl, že se věštba vyplnila.

„Jak se to stalo?“ zvolal. „Ve svém dopise jsem poručil něco docela jiného.“

Královna mu list podala. Král poznal, že mu psaní vyměnili, a zeptal se mladíka, jak to bylo.

„O ničem nevím. Musel mi ho někdo vyměnit v noci, když jsem spal v lese.“

Král se rozhněval.

„Tak lehké to mít nebudeš. Kdo chce mou dceru, ten mi musí přinést z pekla tři zlaté vlasy z čertovy hlavy. Přines, co žádám, a dcera ti zůstane.“

Dítě štěstěny odpovědělo:

„Ty zlaté vlasy přinesu. Čerta se nebojím.“

Vydal se na cestu. U brány velikého města se ho strážný ptal, co umí a co ví.

„Vím všechno,“ odpověděl.

„Tak nám prokaž službu,“ řekl strážný, „a pověz nám, proč naše kašna na náměstí, ze které tryskalo víno, vyschla a nedá už ani vodu.“

„To se dozvíte,“ odpověděl. „Jen počkejte, až se budu vracet.“

U brány druhého města se ho strážný ptal, co umí a co ví.

„Vím všechno,“ odpověděl.

„Tak nám prokaž službu a pověz nám, proč strom v našem městě, který nosíval zlatá jablka, teď nevyžene ani list.“

„To se dozvíte,“ odpověděl. „Jen počkejte, až se budu vracet.“

Pak došel k veliké vodě a i převozník se ho ptal, co umí a co ví.

„Vím všechno,“ odpověděl.

„Tak mi prokaž službu,“ řekl převozník, „a pověz mi, proč musím pořád jezdit sem a tam a nikdo mě nevystřídá.“

„To se dozvíš,“ odpověděl. „Jen počkej, až se budu vracet.“

Na druhém břehu našel vchod do pekla. Bylo tam černo a plno sazí. Čert nebyl doma, jen jeho bába seděla v křesle.

„Co tu chceš?“ zeptala se, ale netvářila se nijak zle.

„Rád bych tři zlaté vlasy z čertovy hlavy,“ odpověděl. „Jinak si nesmím nechat svou ženu.“

„To je hodně,“ řekla bába. „Až se čert vrátí a najde tě tu, bude s tebou zle. Je mi tě ale líto, zkusím ti pomoct.“

Proměnila ho v mravence a řekla: „Vlez mi do záhybů sukně, tam jsi v bezpečí.“

„Dobře, ale rád bych se dozvěděl ještě tři věci: proč vyschla kašna, ze které tryskalo víno, proč strom nenese zlatá jablka a proč nikdo nevystřídá převozníka.“

„To jsou těžké otázky,“ řekla. „Jen se drž tiše a poslouchej, co bude čert říkat.“

Když se setmělo, přišel čert domů a hned poznal, že vzduch není čistý.

„Čichám, čichám člověčinu. Něco tu není v pořádku.“

Hledal, ale nic nenašel. Bába ho vyplísnila:

„Zrovna jsem uklidila, a ty mi to tu zase přeházíš. Pořád máš v nose člověčinu! Sedni si a najez se.“

Když se najedl, položil bábě hlavu do klína, ať mu probírá vlasy, a brzy usnul. Tu mu bába vytrhla první zlatý vlas.

„Au!“ vykřikl čert. „Co to děláš?“

„Měla jsem těžký sen,“ řekla bába, „a chytila jsem se ti do vlasů.“

„A copak se ti zdálo?“

„Zdálo se mi o kašně, ze které tryskalo víno a která teď vyschla. Čímpak to je?“

„Kdyby to tak věděli!“ odpověděl čert. „Sedí tam v kašně pod kamenem ropucha. Ať ji zabijí a víno zase poteče.“

Bába mu probírala vlasy dál, až zase usnul. Tu mu vytrhla druhý vlas.

„Hu! Co to provádíš?“ rozkřikl se čert.

„Nezlob se, udělala jsem to ze sna.“

„A copak se ti zdálo tentokrát?“

„Zdálo se mi o stromu, který nosíval zlatá jablka a teď nevyžene ani list. Čímpak to je?“

„Kdyby to tak věděli!“ odpověděl čert. „U kořene mu hlodá myš. Ať ji zabijí a strom zase ponese zlatá jablka. Ale dej mi se svými sny pokoj. Jestli mě ještě jednou vzbudíš, dostaneš pohlavek.“

Bába ho udobřila a probírala mu vlasy, až zase usnul. Tu vytrhla třetí zlatý vlas. Čert vyletěl a křičel, ale ona ho utišila.

„Kdo za to může, když se člověku zdají zlé sny?“

„A copak se ti zdálo?“ zeptal se zvědavě.

„Zdálo se mi o převozníkovi, který musí pořád jezdit sem a tam a nikdo ho nevystřídá. Čímpak to je?“

„Ale ten hlupák!“ odpověděl čert. „Až někdo přijde a bude se chtít převézt, ať mu dá bidlo do ruky. Pak musí převážet ten druhý a on je volný.“

Bába nechala starého čerta spát až do rána.

Když čert odešel, vytáhla mravence ze záhybu sukně a vrátila dítěti štěstěny lidskou podobu.

„Tady máš ty tři zlaté vlasy. A co čert na tvé otázky odpověděl, to jsi jistě slyšel.“

Poděkoval bábě a opustil peklo. U vody už čekal převozník.

„Nejdřív mě převez,“ řekl mladík, „a pak ti povím, jak se vysvobodíš.“

Na druhém břehu mu poradil: „Až zase někdo přijde a bude se chtít převézt, dej mu bidlo do ruky.“

Ve městě s neplodným stromem čekal strážný na odpověď.

„Zabijte myš, která mu hlodá kořen, a strom zase ponese zlatá jablka.“

Strážný mu poděkoval a dal mu odměnou dva osly obtížené zlatem.

Nakonec přišel do města, kde vyschla kašna.

„V kašně pod kamenem sedí ropucha. Musíte ji najít a zabít, a z kašny zase poteče víno.“

Strážný poděkoval a dal mu také dva osly obtížené zlatem.

Doma se jeho žena srdečně zaradovala. Králi přinesl tři zlaté vlasy z čertovy hlavy, a když král uviděl čtyři osly se zlatem, byl náramně spokojený.

„Teď jsou všechny podmínky splněny a dcera ti zůstane,“ řekl. „Ale odkud je tolik zlata, milý zeti? Vždyť je to nesmírný poklad!“

„Jel jsem přes řeku. Leží tam na břehu místo písku.“

„Můžu si pro ně dojet také?“ zeptal se král dychtivě.

„Kolik jen budete chtít. Na řece je převozník, ať vás převeze, a na druhé straně si naplníte pytle.“

Lakomý král se hned vypravil k řece a zamával na převozníka. Když přirazili k druhému břehu, dal mu převozník bidlo do ruky a vyskočil na břeh. Král musel od té chvíle převážet za trest za své hříchy.

Jestlipak převáží dodnes? Inu, kdo by mu to bidlo asi tak vzal?