Čert se třemi zlatými vlasy

Byla jednou jedna chudá žena a ta přivedla na svět synáčka. Narodil se v košilce, a tak lidé hned věštili, že až mu bude čtrnáct let, vezme si za ženu královskou dceru.

Stalo se, že tou vesnicí brzy poté projížděl král, převlečený tak, že ho nikdo nepoznal. Ptal se, co je nového, a lidé mu vyprávěli o šťastném dítěti a jeho věštbě. Král ale měl tvrdé srdce a věštba se mu nelíbila. Šel za chudými rodiči, choval se přívětivě a nabídl jim za dítě spoustu zlata. Nejdřív nechtěli, ale nakonec si řekli: „Vždyť je to dítě štěstěny, jistě se mu dobře povede,“ a chlapce mu dali.

Král položil dítě do bedýnky a odjel s ní, dokud nedorazil k hluboké řece. Tam bedýnku hodil do vody a myslel si, že se nechtěného zetě navždy zbavil. Bedýnka se ale nepotopila. Plula tiše jako malá loďka a dovnitř nevnikla ani kapka vody. Tak plula dál, až uvázla u mlýna. Mlynářský chlapec ji přitáhl hákem a místo pokladu v ní našel svěžího, čiperného hošíka. Mlynář se ženou vlastní děti neměli, a tak se moc zaradovali a přijali ho s láskou za vlastního. Nalezenec u nich vyrostl, hodný a šikovný.

O léta později zavítal král při bouřce náhodou do toho mlýna. Zeptal se, jestli je ten urostlý mladík jejich synem. „Ne,“ odpověděli mlynáři, „je to nalezenec. Před čtrnácti lety připlul v bedýnce po řece.“ Tu král poznal, že je to ono dítě, které kdysi hodil do vody. Požádal mladíka, aby zanesl dopis královně, a slíbil mu za to odměnu. Tajně ale do dopisu napsal, že chlapec má být bez odkladu vhozen do nejhlubšího žaláře, ještě než se král vrátí.

S dopisem se chlapec vydal na cestu, v lese zabloudil a večer došel k malé chaloupce, kde u ohně seděla sama stará žena. Když ho spatřila, polekala se. „Přišel jsi do loupežnického doupěte,“ varovala ho. „Až se vrátí, bude to pro tebe nebezpečné.“ Chlapec byl ale tak unavený, že ulehl na lavici a usnul.

Když se loupežníci vrátili, chtěli nejdřív vědět, kdo to tam leží. Stařena se za něj přimluvila a loupežníci dopis otevřeli. Když si přečetli, co král zamýšlí, i tak tvrdým mužům se ho zželelo. Jejich vůdce dopis roztrhal a napsal nový: chlapec se má bez odkladu oženit s královou dcerou. Druhý den ráno mu ukázali správnou cestu a královna, když si dopis přečetla, dala uspořádat skvělou svatbu. Tak se dítě štěstěny oženilo s princeznou a oba spolu žili šťastně a spokojeně.

Když se král vrátil domů a viděl, co se stalo, byl užaslý i rozhněvaný zároveň. Královna mu ukázala dopis a on hned poznal, že byl vyměněn. Chlapec ale o ničem nevěděl. Král mu řekl: „Tak snadno si mou dceru neponecháš. Kdo ji chce mít, musí mi z pekla přinést tři zlaté vlasy z hlavy čertovy.“ Doufal, že se ho tím navždy zbaví. Dítě štěstěny ale klidně odpovědělo: „Ty vlasy přinesu. Nebojím se.“ A vydalo se na cestu.

Cesta ho zavedla do města, kde vyschla studna na náměstí, ze které dřív tekl víno. Strážný u brány se ho ptal, jestli neví proč. „Počkejte, až se budu vracet,“ slíbil chlapec. V dalším městě stál strom, který kdysi nesl zlatá jablka a teď na něm nezůstal ani lísteček. I tady chlapec slíbil, že přinese odpověď. Nakonec došel k velké řece, kde ho musel převézt převozník a stěžoval si, že musí jezdit sem a tam bez ustání a nikdo ho nikdy nevystřídá. I jemu chlapec slíbil, že se cestou zpátky ozve.

Tak došel až ke vchodu do pekla. Uvnitř byla černá, sazemi zčernalá tma, ale sám čert doma nebyl, jen jeho babička seděla ve velkém křesle. Nevypadala vůbec zle. „Co chceš?“ zeptala se. Když jí chlapec vysvětlil, oč mu jde, řekla: „To je velká žádost. Když tě tu čert najde, bude s tebou zle. Ale je mi tě líto, zkusím ti pomoct.“ Proměnila ho v malého mravence a nechala ho vlézt do záhybů sukně.

Než ho ukryla, chlapec se ještě zeptal na tři hádanky: na vyschlou studnu, na uschlý strom a na nevystřídaného převozníka. „Jen buď pěkně tiše,“ řekla stařena, „a dobře poslouchej, co bude čert ve spánku vykládat.“

Když se čert večer vrátil domů, nedůvěřivě začenichal ve vzduchu. „Cítím lidské maso,“ řekl a hledal po všech koutech, ale nic nenašel. Babička ho vyhubovala a poslala ho k jídlu. Pak si unaveně položil hlavu do jejího klína a nechal se prohledávat ve vlasech, až usnul a chrápal. Tu mu potají vytrhla jeden zlatý vlas.

„Au!“ vykřikl čert. „Zdálo se mi něco zlého,“ zalhala babička, „o studni, ze které tekávalo víno a teď úplně vyschla.“ „Kdyby to jen věděli,“ zabručel čert ospale, „pod kamenem ve studni sedí ropucha. Zabijte ji, a víno poteče znovu.“

Babička ho prohledávala dál, dokud znovu tvrdě neusnul, a vytrhla mu druhý vlas. „Co to děláš?“ vyjel. „Odpusť,“ řekla, „zase se mi něco zdálo, o stromu, který už nenese zlatá jablka a nemá ani lístek.“ „Kdyby to jen věděli,“ zívl čert, „u kořene ho hlodá myš. Zabijte ji, a strom zase ponese ovoce.“

Naposledy počkala babička, až tvrdě usnul, a vytrhla mu třetí zlatý vlas. Tentokrát vyskočil rozzlobeně, ale ona ho zase upokojila domnělým snem, o převozníkovi, kterého nikdo nikdy nevystřídá. Čert zvědavě zamumlal: „Ten hlupák! Stačí, aby tomu, kdo se chce nechat převézt, vtiskl bidlo do ruky. Pak musí jezdit ten druhý a on sám bude volný.“ Poté klidně prospal až do rána.

Když čert zase odešel, babička vytáhla mravence a proměnila chlapce zpátky. „Tady máš tři zlaté vlasy,“ řekla, „a odpovědi jsi přece slyšel sám.“ Chlapec jí srdečně poděkoval a spokojeně se vydal na cestu domů.

U převozníka splnil slib, až ho ten převezl na druhý břeh, a teprve pak mu pověděl čertovu radu. Ve městě s uschlým stromem prozradil lidem, že u kořene ho hlodá myš, a odměnili ho dvěma osly obtíženými zlatem. Ve městě s vyschlou studnou vyprávěl o ropuše pod kamenem a i tady dostal dva osly plné zlata.

Tak se dítě štěstěny vrátilo domů se čtyřmi naloženými osly za svou ženou, která se z celého srdce zaradovala, že ho vidí zase zdravého a v pořádku. Králi odevzdal tři zlaté vlasy z čertovy hlavy, jak bylo požadováno. Když ale král uviděl čtyři osly se zlatem, celý zdychtivěl a zeptal se, odkud ten poklad je. „Na břehu jedné řeky leží zlato jako písek,“ řekl chlapec. „Převozník vás převeze na druhý břeh a tam si můžete naplnit pytle.“

Plný chtivosti se král hned vydal k řece. Převozník ho převezl, a sotva stanuli na druhém břehu, vtiskl mu bidlo do ruky a sám vyskočil na zem. Od toho dne musel král místo něj jezdit sem a tam bez odpočinku, spravedlivý trest za všechnu tvrdost, kterou kdysi dítěti štěstěny způsobil.

Jestlipak tam ještě dnes jezdí? Kdo ví, snad ještě pořád čeká, až mu někdo bidlo z ruky vezme.