Kamenná polévka

Byl jednou jeden tulák a ten šel lesem. Stavení tu stála daleko od sebe a on se už bál, že ho noc zastihne pod širým nebem. Pak ale mezi stromy zahlédl světlo. Byla to chalupa a v ní hořel na ohništi oheň. To by bylo něco, prohřát se u toho ohně a dostat něco pod zub, pomyslel si a odbelhal se k ní.

Zrovna mu naproti vyšla stará žena.

„Dobrý večer a pozdrav pánbůh!“ řekl tulák.

„Dobrý večer,“ řekla žena. „A odkud jdete?“

„Z krajů jižně od slunce a východně od měsíce,“ řekl tulák. „A teď se vracím domů, protože jsem prošel celý svět, jenom tuhle vaši ves ne.“

„To musíte být pořádný světoběžník,“ řekla žena. „A co tu pohledáváte?“

„Nocleh,“ řekl. „Nic víc.“

„To jsem si mohla myslet,“ řekla žena. „Ale jděte si po svých. Muž není doma a já tu nemám hostinec.“

„Milá paní,“ řekl tulák, „nebuďte tak tvrdá. Oba jsme lidé a lidé si mají pomáhat, tak je to psáno.“

„Pomáhat?“ řekla žena. „Pomáhat! A kdo pomůže mně? V domě nemám ani skývu chleba. Ne, hledejte si nocleh jinde.“

Jenže tulák byl jako všichni lidé jeho řemesla a jedním odmítnutím se odbýt nedal. Žena bručela a naříkala, jak jen uměla, a on prosil a prosil jako vyhládlý pes, až nakonec povolila. Spát prý může na podlaze.

To je od ní hezké, pomyslel si a poděkoval.

Odpověděl jí rýmem, protože to byl veselý chlapík a rým měl vždycky po ruce.

Líp spát doma na podlaze než venku v lese na mraze.

Sotva vešel dovnitř, hned viděl, že na tom žena není zdaleka tak zle, jak tvrdila. Byla to ale lakomá a nenasytná osoba toho nejhoršího druhu a pořád jen na něco naříkala.

Tulák se tvářil co nejmileji a tím nejsladším hlasem poprosil o něco k jídlu.

„A kde bych to vzala?“ řekla žena. „Sama jsem dneska neměla v ústech ani sousto.“

Jenže tulák byl liška podšitá.

„Chudák babička, vy musíte mít hlad,“ řekl. „No nic, budu vás asi muset pozvat na večeři já.“

„Vy mě?“ řekla žena. „Nezdá se mi, že byste měl čím koho hostit. Copak byste mi tak asi nabídl?“

Tulák jí odpověděl rýmem.

Kdo hodně chodí, ten hodně vidí, a kdo hodně vidí, ten si vždycky poradí.

„A kdo neztratí hlavu, ten se neztratí. Půjčte mi hrnec, babičko!“

Ženu už zvědavost přímo pálila, a tak mu hrnec půjčila.

Nabral do něj vodu, postavil ho na oheň a foukal do uhlíků, až kolem hrnce šlehaly plameny. Pak vytáhl z kapsy hladký kulatý kámen, třikrát ho obrátil v dlani a spustil ho do vody.

Žena vyvalila oči.

„Co z toho bude?“ zeptala se.

„Kamenná polévka,“ řekl tulák a začal vodu míchat vařečkou.

„Kamenná polévka?“ řekla žena.

„Kamenná polévka,“ řekl tulák.

Stará žena už za svůj život leccos viděla a leccos slyšela, ale že by někdo uvařil polévku z kamene, o tom nikdy neslyšela.

„To by se chudým lidem hodilo vědět,“ řekla. „Ráda bych se to naučila.“

„Co za nic nestojí, to se každému nabízí,“ řekl tulák. Jestli se to prý chce naučit, ať se dívá. A míchal dál.

Žena si dřepla k ohni, objala si kolena a očima sledovala každý jeho pohyb.

„Obyčejně z toho bývá dobrá polévka,“ řekl. „Dneska bude nejspíš trochu řídká, protože z toho samého kamene vařím celý týden. Kdyby tak byla po ruce hrstka prosáté mouky, hned by to bylo, jak má být. Ale co člověk nemá, o tom nemá cenu přemýšlet.“ A míchal dál.

„Mouka by se u mě někde našla,“ řekla žena a šla pro ni. A byla to mouka pěkná a bílá.

Tulák ji po hrstech sypal do hrnce a míchal, a žena zírala hned na něj, hned do hrnce, až jí málem vypadly oči z důlků.

„Takovou polévku by člověk mohl nabídnout i hostům,“ řekl a přisypal další hrst. „Kdybych do ní měl kousek nasoleného hovězího a pár brambor, chutnala by i panstvu, jakkoli by bylo vybíravé. Ale co člověk nemá, o tom nemá cenu přemýšlet.“

Když se nad tím žena pořádně zamyslela, brambory se u ní přece jen našly a kousek hovězího k nim. Přinesla je tulákovi, ten je vhodil do hrnce a míchal dál, a ona zase seděla a zírala.

„Tahle polévka by byla dost dobrá i pro největší pány v zemi,“ řekl.

„To se podívejme,“ řekla žena. „A všechno z jednoho kamene!“

„Kdyby k tomu byla ještě trocha krup a doušek mléka, mohli bychom pozvat samotného krále,“ řekl tulák. „Ten ji má každý boží večer, to vím jistě, sloužil jsem u královského kuchaře.“

„Pozvat krále! To se podívejme!“ plácla se žena do kolen. Z tuláka a z jeho vznešených známostí jí šla hlava kolem.

„Ale co člověk nemá, o tom nemá cenu přemýšlet,“ řekl tulák.

A tu si žena vzpomněla, že trochu krup doma má. A mléko? Mléka měla dost, nejlepší kráva se jí zrovna otelila. Šla pro obojí.

Tulák míchal a žena zírala, hned na něj, hned do hrnce.

A pak tulák najednou vylovil z hrnce kámen.

„Hotovo. Teď si dáme pořádnou hostinu,“ řekl. „Ovšem k takové polévce si král s královnou vždycky nalijí kalíšek pálenky a ukrojí si k ní chleba s máslem. A když jedí, mají na stole ubrus. Ale co člověk nemá, o tom nemá cenu přemýšlet.“

Jenže staré ženě už mezitím taky trochu stouplo do hlavy, jak je najednou vznešená. Jestli ke královské večeři chybí opravdu jen tohle, ať to má aspoň jednou úplně stejné jako král. Šla ke skříni a vynesla láhev pálenky, kalíšky, chléb, máslo, sýr, uzené i telecí, až stůl vypadal jako prostřený pro hosty.

Takovou hostinu v životě neměla a takovou polévku v životě neochutnala. A všechno prý z pouhého kamene!

Byla celá bez sebe, že se naučila vařit tak lacino, a nevěděla, čím by tulákovi ještě udělala radost.

A tak jedli a pili a pili a jedli, až byli oba unavení a ospalí.

Tulák si chtěl lehnout na podlahu. Ale to přece ne, myslela si žena, to nejde.

„Takový vzácný host musí spát v posteli,“ řekla.

Nemusela ho pobízet dvakrát. „To je jako o Vánocích,“ řekl. „A hodnější ženu jsem v životě nepotkal. Inu, blaze tomu, kdo potká hodné lidi.“ Pak si lehl do postele a usnul.

Ráno, sotva se probudil, dostal kávu a k ní kalíšek pálenky.

A když odcházel, dala mu žena lesklý tolar.

„A díky, mockrát díky za to, co jste mě naučil,“ řekla. „Teď už si budu žít dobře, když umím uvařit polévku z kamene.“

„Ono to není nic těžkého, když má člověk po ruce něco dobrého, co do ní přidá,“ řekl tulák a vydal se na cestu.

Žena stála ve dveřích a dívala se za ním.

„Takových je jako šafránu,“ řekla.