Kamenná polévka

Tulák šel houstnoucím lesem, tma se snášela a nikde ani stříška, když mezi stromy zahlédl mihotavé světlo. Vycházelo z malé chaloupky, kde na ohništi vesele hořel oheň. Zaklepal, a ze dveří vyšla stařenka, celá zachumlaná proti zimě.

„Dobrý večer a buďte zdráva,“ řekl tulák a smekl klobouk.

Chtěla vědět, odkud se tu vzal. „Z jihu od slunce a z východu od měsíce,“ odpověděl, „a teď už mířím konečně domů, protože věřím, že jsem viděl každý kout světa kromě téhle jedné farnosti.“ Zeptal se, jestli by mu nenechala aspoň kousek podlahy na noc.

Stařenka o tom nechtěla ani slyšet. Muž jí byl na cestách, chaloupka není žádný hostinec pro kdejakého pocestného, a navíc, dodala, v celém domě nemá ani drobeček k jídlu. Ale tulák prosil tak sladce a naléhal tak dlouho, jako hladový pes škrabající na dveře, že nakonec povolila a nechala ho lehnout si k ohni.

Sotva byl uvnitř, hned poznal, že stařenka zdaleka není tak chudá, jak předstírá. Byla jen šetrná se vším, co měla, šetrnější než kdekdo jiný. Přesto se co nejlaskavěji zeptal, jestli by mu nenašla něco k snědku.

„A kde bych to jako vzala?“ řekla. „Sama jsem od rána nic nejedla.“

„Chudinko babičko, vždyť musíte být hlady celá pryč,“ řekl tulák samou účastí. „Tak to bude asi muset být naopak, že vás nakrmím já. Půjčila byste mi hrnec?“

I přes svou skrblivost ji popadla zvědavost a hrnec mu donesla. Napustil ho vodou, rozdmýchal oheň, až vesele plál, sáhl do kapsy a vytáhl malý, hladký, oblý kámen. Třikrát jím otočil v dlani a s žbluňknutím ho hodil do hrnce.

„A co z toho má jako být?“ zeptala se.

„Kamenná polévka,“ odpověděl tulák a míchal vařečkou, jako by to byla ta nejobyčejnější věc na světě.

V životě neslyšela, že by se dala vařit polévka z kamene, a zvědavost v ní zvítězila nad lakotou. „Obyčejně z toho bývá pěkný vývar,“ ujistil ji tulák, „i když tahle dávka bude řídká, protože jsem musel tenhle kámen použít celý týden.“ Pokrčil rameny a přidal malý veršík:

„Z kamene vývar, jenže řídký, přisyp mouku, bude hustý.“

To si stařenka nemohla nechat ujít, když měla dobrý vývar tak na dosah. Odešla a vrátila se s pěknou moukou, a tulák ji vmíchal do hrnce.

„Tohle,“ řekl a ochutnal, „by se dalo nabídnout i vzácné návštěvě. I když kousek solené hovězí a pár brambor by z toho udělalo pochoutku pro panstvo.“ Stařenka tedy přinesla i hovězí a brambory, a vše šlo do hrnce, až celá chaloupka začala vonět jako kuchyně, kde se chystá něco, na co stojí za to čekat.

„Tohle by bylo dost dobré pro nejlepší stůl v zemi,“ řekl, a ona nad tím jen kroutila hlavou. „A to všechno z jednoho kamínku!“

„Ještě trochu krupice a kapku mléka,“ pokračoval, „a mohli bychom tím posloužit samotnému králi. Přesně tohle jí totiž on sám k večeru, to vím jistě, protože jsem kdysi sloužil v královské kuchyni.“ Stařenka s očima navrch hlavy pospíchala ke své krávě, co nedávno otelila, a přinesla krupici i teplé mléko. Vmíchal všechno dovnitř, pomalu a slavnostně jako pravý dvorní kuchař, a ona ho pozorovala, jako by před ní ve vlastní kuchyni čaroval.

„Jeden kámen,“ šeptala si pro sebe, „a podívejme se, co se z něj stává.“

Nakonec kámen naběračkou vylovil z hrnce ven. „Tak,“ řekl. „Teď je to skutečná hostina. I když, abyste věděla, král s královnou si k tomu vždycky dopřejí ještě kapku kořalky, kus dobrého chleba a čistý ubrus na stole.“

Stařenka se v tu chvíli cítila docela velkopansky a nehodlala si nechat od žádného krále utřít nos. Přinesla kořalku a sklenice, máslo a sýr, uzené maso a co ještě měla, až její stolek vypadal jako na svatbě. Tak dobrou večeři v životě nejedla, ani takovou polévku neochutnala, a to všechno, říkala si, z jediného kamene. Byla tak nadšená, že se naučila takový úsporný trik, že nevěděla, čím by hostu ještě posloužila. Jedli a pili spolu, smáli se tomu divu, až byli oba ospalí a sytí.

Když se tulák chystal uložit na podlahu jako předtím, stařenka o tom nechtěla ani slyšet. Host, který umí takhle vařit, si zaslouží pořádnou postel, řekla, a pořádnou postel taky dostal.

Ráno mu dala kávu, kapku kořalky na cestu a k tomu ještě lesklou minci. „Děkuji vám za to, čemu jste mě naučil,“ řekla. „Od teď si budu žít dobře, když už vím, jak se vaří polévka z kamene.“

„Není na tom nic těžkého,“ řekl tulák, mrkl na ni a přidal ještě jeden veršík: „Kámen chuť ani sílu nemá, hostinu udělá ruka štědrá.“ A s tím smekl klobouk a vydal se dál svou cestou.

Stařenka stála ve dveřích dlouho, dívala se, jak se zmenšuje na cestě, menší a menší, až ho pohltil les. „Takoví lidé,“ řekla si nakonec a zavrtěla hlavou, „nerostou na každém keři.“