Císařovy nové šaty

Před mnoha lety žil jeden císař, který měl tak nesmírně rád nové šaty, že za ně utrácel všechny peníze, jen aby byl pěkně vystrojený. Nestaral se o vojáky, nestaral se o divadlo a na projížďky vyjížděl hlavně proto, aby ukázal, co má na sobě. Na každou hodinu dne měl jiný kabát, a zatímco o jiných panovnících se říká, že jsou v radě, o něm se říkalo: „Císař je v šatně.“

Ve velkém městě, kde bydlel, bylo veselo a každý den tam přijížděli cizinci. Jednoho dne přijeli i dva podvodníci. Vydávali se za tkalce a tvrdili, že umějí utkat tu nejkrásnější látku, jakou si člověk dovede představit. Nejenže prý má neobyčejné barvy a vzor, ale šaty z ní ušité mají zázračnou vlastnost: jsou neviditelné pro každého, kdo se nehodí na svůj úřad nebo kdo je nenapravitelně hloupý.

„To by byly nádherné šaty,“ pomyslel si císař. „Kdybych je měl na sobě, hned bych poznal, kteří lidé v mé říši se na svůj úřad nehodí. Rozeznal bych chytré od hloupých! Takovou látku pro mě musejí utkat hned.“ A dal oběma podvodníkům velkou zálohu, aby mohli začít.

Postavili dva tkalcovské stavy a dělali, že pracují, jenže na stavech neměli ani nitku. Bez ostychu si říkali o nejjemnější hedvábí a o nejkrásnější zlato, všechno strkali do vlastních kapes a u prázdných stavů předstírali pilnou práci dlouho do noci.

„Rád bych věděl, jak daleko s tou látkou jsou,“ pomyslel si císař. Při té myšlence mu ale bylo trochu úzko, protože kdo je hloupý nebo se nehodí na svůj úřad, ten látku neuvidí. O sebe se sice nebál, ale přece jen se rozhodl poslat napřed někoho jiného. Ve městě už každý věděl, jakou zvláštní moc ta látka má, a všichni byli zvědaví, jak neschopný nebo hloupý je jejich soused.

„Pošlu k tkalcům svého starého poctivého ministra,“ řekl si císař. „Ten látku posoudí nejlépe, protože má rozum a nikdo nerozumí svému úřadu tak dobře jako on.“

Starý dobrý ministr tedy vešel do sálu, kde oba podvodníci seděli u prázdných stavů a pracovali.

„Bůh nás chraň,“ pomyslel si a vykulil oči. „Vždyť nic nevidím!“ Ale neřekl to nahlas.

Oba podvodníci ho poprosili, aby přistoupil blíž, a ptali se, jestli není ten vzor krásný a barvy nádherné. Přitom ukazovali na prázdný stav. Ubohý starý ministr otvíral oči, jak jen mohl, ale nic neviděl, protože tam nic nebylo. „Panebože,“ pomyslel si, „to jsem snad hloupý? To by mě nikdy nenapadlo a nikdo se to nesmí dozvědět. Copak se nehodím na svůj úřad? Ne, nikomu nesmím říct, že tu látku nevidím.“

„Tak co, nic k tomu neřeknete?“ zeptal se jeden z tkalců.

„Ó, je půvabná, docela rozkošná!“ odpověděl starý ministr a podíval se přes brýle. „Ten vzor a ty barvy! Ano, povím císaři, že se mi moc líbí.“

„To nás těší,“ řekli oba tkalci a začali barvy jmenovat a ten podivuhodný vzor vykládat. Starý ministr dával dobrý pozor, aby to všechno dokázal doma zopakovat. A také to udělal.

Potom podvodníci žádali víc peněz, víc hedvábí a víc zlata. Všechno si nechali pro sebe, na stav se nedostala ani nitka, a oni dál pracovali u prázdného stavu jako dosud.

Brzy poslal císař dalšího poctivého úředníka, aby se podíval, jak tkaní pokračuje a jestli budou šaty brzy hotové. Dopadl přesně jako ministr: díval se a díval, ale kromě prázdného stavu tam nic nebylo, a tak nic neviděl.

„Že je to krásný kus látky?“ ptali se oba podvodníci a ukazovali a vykládali nádherný vzor, který tam vůbec nebyl.

„Hloupý nejsem,“ pomyslel si ten muž. „Takže se nehodím na svůj pěkný úřad. To je zvláštní, ale nikdo to na mně nesmí poznat.“ A tak chválil látku, kterou neviděl, a ujišťoval je, že z těch barev a z toho vzoru má velkou radost. „Ano, je to naprosto rozkošné,“ řekl potom císaři.

Ve městě se o té nádherné látce mluvilo na každém rohu.

Teď ji chtěl vidět císař sám, dokud je ještě na stavu. Se zástupem vybraných mužů, mezi nimiž byli i oba poctiví úředníci, se vydal k oběma vychytralým podvodníkům, kteří teď tkali ze všech sil, ale bez jediného vlákna a bez jediné nitě.

„Že je to nádhera?“ řekli oba úředníci, kteří tam už jednou byli. „Račte se podívat, Vaše Veličenstvo, jaký vzor, jaké barvy!“ A ukázali na prázdný stav, protože byli přesvědčeni, že ostatní tu látku vidí.

„Cože?“ pomyslel si císař. „Vždyť nevidím vůbec nic! To je hrozné. Jsem hloupý? Copak se nehodím za císaře? Nic horšího by mě nemohlo potkat.“ Nahlas ale řekl: „Ó, je to velmi pěkné! Má to mé nejvyšší uznání.“ Spokojeně pokýval hlavou a prohlížel si prázdný stav, protože přece nemohl přiznat, že nic nevidí. Celá družina se dívala a dívala a jeden viděl právě tolik co druhý, jenže všichni říkali po císaři: „Ó, to je krása!“ A radili mu, aby si ty nové nádherné šaty vzal poprvé na velký průvod, který se chystal. „Je to velkolepé, půvabné, znamenité!“ šlo z úst do úst a všichni se tvářili, že mají upřímnou radost. Císař oběma podvodníkům udělil rytířský kříž do knoflíkové dírky a titul císařských dvorních tkalců.

Celou noc před tím ránem, kdy se měl průvod konat, byli podvodníci vzhůru a hořelo u nich víc než šestnáct svící. Lidé viděli, že mají plné ruce práce s císařovými novými šaty. Dělali, že snímají látku ze stavu, velkými nůžkami stříhali do vzduchu, šili jehlami bez nitě a nakonec řekli: „Tak, šaty jsou hotové!“

Císař přišel osobně se svými nejvznešenějšími pány a oba podvodníci zvedli ruku do výšky, jako by v ní něco drželi, a povídali: „Tady jsou kalhoty! Tady kabát! Tady plášť!“ a tak dál. „Je to lehké jako pavučina. Člověk by řekl, že nemá na sobě vůbec nic, ale právě v tom je ta krása.“

„Ano!“ přisvědčovali všichni páni, ale nikdo nic neviděl, protože tam nic nebylo.

„Račte se, Vaše císařské Veličenstvo, svléknout,“ řekli podvodníci, „a my vám ty nové oblékneme tady před velkým zrcadlem.“

Císař odložil všechny šaty a podvodníci dělali, že mu jeden kus po druhém navlékají. Císař se přitom před zrcadlem otáčel na všechny strany.

„Jak mu to sluší! Jak dokonale to padne!“ volali všichni. „Ten vzor, ty barvy! To je nádherný oblek.“

„Venku už čekají s nebesy, která se ponesou nad Vaším Veličenstvem,“ oznámil nejvyšší ceremoniář.

„Hleďte, jsem hotov,“ řekl císař. „Padne mi to dobře?“ A ještě jednou se otočil k zrcadlu, aby to vypadalo, že si svou nádheru pořádně prohlíží.

Komorníci sáhli rukama k zemi, jako by zvedali vlečku, kterou měli nést, a pak šli a tvářili se, že něco drží ve vzduchu. Netroufali si dát najevo, že nic nevidí.

Tak kráčel císař v průvodu pod nádhernými nebesy a všichni lidé na ulici i v oknech volali: „Bože, ty císařovy nové šaty nemají obdoby! Jakou má vlečku! Jak dobře mu to padne!“ Nikdo nechtěl dát najevo, že nic nevidí, protože to by znamenalo, že se nehodí na svůj úřad nebo že je hrozně hloupý. Žádné císařovy šaty neměly takový úspěch jako tyhle.

„Vždyť na sobě nic nemá!“ ozvalo se nakonec jedno malé dítě.

„Panebože, slyšte hlas nevinného!“ řekl otec. A jeden druhému šeptal, co to dítě povědělo.

„Vždyť na sobě nic nemá!“ volal nakonec všechen lid.

Císaře to zasáhlo, protože měl pocit, že mají pravdu. Pomyslel si ale: „Teď už ten průvod musím vydržet do konce.“ A komorníci šli ještě vzpřímeněji a nesli vlečku, která tam vůbec nebyla.