Císařovy nové šaty

Před mnoha lety žil jeden císař, který si na nových šatech tolik zakládal, že za ně utrácel všechny své peníze, jen aby byl pořád pěkně vystrojený. Nestaral se o své vojáky, nestaral se o divadlo a nejraději se projížděl, aby mohl ukazovat nové šaty. Měl kabát pro každou hodinu dne, a tak jako se o králi říká, že je v radě, tady se pokaždé říkalo: „Císař je v šatně!“

Ve velkém městě, kde bydlel, panoval čilý ruch a každý den tam přijížděli cizinci. Jednoho dne přijeli také dva podvodníci. Vydávali se za tkalce a tvrdili, že umějí utkat nejkrásnější látku, jakou si člověk vůbec dokáže představit. Prý nejsou neobyčejně krásné jen barvy a vzor, ale šaty ušité z té látky mají navíc podivuhodnou vlastnost: jsou neviditelné pro každého, kdo se nehodí pro svůj úřad nebo je nenapravitelně hloupý.

„To by byly nádherné šaty,“ pomyslel si císař. „Kdybych je měl na sobě, hned bych poznal, kteří muži v mé říši se nehodí pro úřad, který zastávají. Rozeznal bych chytré od hloupých! Ano, tu látku pro mě musí utkat ihned!“ A dal oběma podvodníkům hodně peněz jako závdavek, aby mohli začít s prací.

Ti tedy postavili dva tkalcovské stavy a dělali, jako by pracovali — jenže na stavech neměli vůbec nic. Přesto rovnou žádali to nejjemnější hedvábí a nejnádhernější zlato. To si strkali do vlastních kapes a u prázdných stavů předstírali práci až dlouho do noci.

„Rád bych věděl, jak daleko s tou látkou jsou,“ pomyslel si císař. Když si ale vzpomněl, že ten, kdo je hloupý nebo se nehodí pro svůj úřad, ji neuvidí, bylo mu úzko. O sebe sice strach neměl, ale přece jen chtěl napřed poslat někoho jiného, aby zjistil, jak to vypadá. Všichni lidé ve městě už věděli, jakou zvláštní moc ta látka má, a každý byl zvědavý, jak neschopný nebo hloupý je jeho soused.

„Pošlu k tkalcům svého starého poctivého ministra,“ pomyslel si císař. „Ten dokáže nejlépe posoudit, jak látka vypadá, protože je rozumný a nikdo nezastává svůj úřad lépe než on!“

A tak starý dobrý ministr vešel do síně, kde oba podvodníci seděli a pracovali u prázdných stavů. „Bůh nás chraň!“ pomyslel si starý ministr a vyvalil oči. „Vždyť nic nevidím!“ Ale to neřekl nahlas.

Oba podvodníci ho prosili, aby přistoupil blíž, a ptali se ho, zda to není pěkný vzor a krásné barvy. Přitom ukazovali na prázdný stav a ubohý starý ministr dál vyvaloval oči, ale nic neviděl, protože tam nic nebylo. „Pane Bože,“ pomyslel si, „snad nejsem hloupý? To bych nikdy nevěřil a nikdo se to nesmí dozvědět! Nebo se snad nehodím pro svůj úřad? Ne, to nejde, abych řekl, že tu látku nevidím!“

„Copak, vy nic neříkáte?“ zeptal se jeden z tkalců.

„Ó, je to půvabné, docela rozkošné!“ odpověděl starý ministr a díval se skrz brýle. „Ten vzor a ty barvy! Ano, povím císaři, že se mi to náramně líbí.“

„To nás těší!“ řekli oba tkalci a začali jmenovat barvy a vysvětlovat neobyčejný vzor. Starý ministr dával dobrý pozor, aby mohl říct totéž, až se vrátí k císaři — a také to udělal.

Podvodníci teď žádali víc peněz, víc hedvábí a víc zlata, které prý potřebují k tkaní. Všechno si strkali do vlastních kapes, na stav nepřišla jediná nit, ale dál předstírali práci u prázdného stavu jako doposud.

Císař brzy poslal k tkalcům dalšího poctivého státníka, aby zjistil, jak práce pokračuje a zda bude látka brzy hotová. Dopadlo to s ním stejně jako s prvním: díval se a díval, ale protože kromě prázdného stavu tam nic nebylo, nic neviděl.

„Není to pěkný kus látky?“ ptali se oba podvodníci a ukazovali a vysvětlovali nádherný vzor, který tam vůbec nebyl.

„Hloupý nejsem,“ pomyslel si státník, „takže se asi nehodím pro svůj dobrý úřad. To je dost divné, ale nesmím to na sobě dát znát!“ A tak chválil látku, kterou neviděl, a ujišťoval je, jak ho těší ty krásné barvy a ten skvostný vzor. „Ano, je to docela rozkošné!“ řekl potom císaři.

Všichni lidé ve městě mluvili o té nádherné látce.

Teď se na ni chtěl podívat sám císař, dokud byla ještě na stavu. S celým zástupem vybraných mužů, mezi nimiž byli i ti dva poctiví státníci, kteří tam už byli, se vypravil k oběma mazaným podvodníkům, kteří teď tkali ze všech sil — ovšem bez jediného vlákna a bez nitě.

„Není to nádhera?“ řekli oba staří státníci, kteří tam už jednou byli. „Pohleďte, Vaše Veličenstvo, jaký vzor, jaké barvy!“ A ukazovali na prázdný stav, protože si mysleli, že ostatní tu látku určitě vidí.

„Cože?“ pomyslel si císař. „Vždyť nic nevidím! To je strašné! Jsem snad hloupý? Nehodím se snad být císařem? To by bylo to nejhorší, co by mě mohlo potkat.“ — „Ó, je to překrásné!“ řekl nahlas. „Má to mou nejvyšší spokojenost!“ A spokojeně pokyvoval hlavou a díval se na prázdný stav, protože nechtěl přiznat, že nic nevidí. Celý jeho doprovod se díval a díval a viděl právě tolik co ostatní, ale všichni říkali jako císař: „Ó, to je pěkné!“ A radili mu, aby si tyto nové nádherné šaty vzal poprvé na sebe při velkém průvodu, který se měl konat. „Je to skvostné, půvabné, znamenité!“ šlo z úst do úst a všichni se tvářili, jako by z toho měli upřímnou radost. Císař pak udělil oběma podvodníkům titul císařský dvorní tkadlec.

Celou noc před ránem, kdy se měl konat průvod, byli podvodníci vzhůru a rozžali víc než šestnáct svící. Lidé viděli, jak pilně pracují, aby dokončili císařovy nové šaty. Dělali, jako by snímali látku ze stavu, stříhali velkými nůžkami do vzduchu, šili jehlami bez nití a nakonec prohlásili: „Tak, šaty jsou hotové!“

Císař přišel sám se svými nejvznešenějšími kavalíry a oba podvodníci zvedli jednu ruku do výše, jako by v ní něco drželi, a řekli: „Hleďte, tady jsou kalhoty! Tady kabát! Tady plášť!“ a tak dále. „Je to lehké jako pavučina; člověk by řekl, že nemá vůbec nic na sobě, ale právě v tom je ta krása!“

„Ano!“ přisvědčovali všichni kavalíři, ale nic neviděli, protože tam nic nebylo.

„Ráčí-li teď Vaše císařské Veličenstvo nejmilostivěji odložit své šaty,“ řekli podvodníci, „oblečeme vám ty nové, tady před velkým zrcadlem!“

Císař odložil všechny své šaty a podvodníci se tvářili, jako by mu oblékali jeden kus nových šatů za druhým, ty prý hotové. A císař se před zrcadlem otáčel a natáčel na všechny strany.

„Ach, jak mu sluší! Jak dokonale padnou!“ říkali všichni. „Jaký vzor, jaké barvy! To je nádherný oděv!“

„Venku už čekají s nebesy, která ponesou nad Vaším Veličenstvem při průvodu,“ ohlásil nejvyšší obřadník.

„Hleďte, jsem hotov!“ řekl císař. „Nesluší mi to?“ A ještě jednou se otočil k zrcadlu, aby to vypadalo, že si svou nádheru pořádně prohlíží.

Komorníci, kteří měli nést vlečku, sahali rukama k zemi, jako by ji zvedali; kráčeli a tvářili se, jako by ve vzduchu něco drželi. Neodvážili se dát najevo, že nic nevidí.

A tak šel císař v průvodu pod nádhernými nebesy a všichni lidé na ulici i v oknech volali: „Bože, jak jsou císařovy nové šaty nedostižné! Jakou má vlečku, jak krásně mu to sedí!“ Nikdo nechtěl dát najevo, že nic nevidí, protože by se tím prozradilo, že se nehodí pro svůj úřad nebo že je náramně hloupý. Žádné císařovy šaty ještě neměly takový úspěch jako tyto.

„Ale vždyť nemá nic na sobě!“ řeklo nakonec jedno malé dítě.

„Panebože, poslyšte hlas nevinného!“ řekl otec. A jeden druhému začal šeptem opakovat, co dítě řeklo.

„Ale vždyť nemá nic na sobě!“ volal nakonec všechen lid. To se císaře dotklo, neboť měl pocit, že mají pravdu, ale pomyslel si: „Teď už ten průvod musím dokončit.“ A komorníci šli ještě vzpřímeněji a nesli vlečku, která tam vůbec nebyla.