Perníkový panáček

Byla jednou jedna chaloupka na kraji vesnice, a v ní žili stará babička se starým dědečkem. Jednoho slunečného rána se babička rozhodla udělat dědečkovi radost a upéct perníkového panáčka s veselým úsměvem z bílé polevy a dvěma rozinkami místo očí.

Rozválela těsto, vykrojila hezkého panáčka a dala ho péct do trouby. Jenže sotva otevřela dvířka, perníkový panáček se posadil, seskočil z plechu a vyrazil rovnou ze dveří ven.

„Vrať se!“ volala babička a běžela za ním. Za ní pospíchal i dědeček a mával přitom čepicí. Ale perníkový panáček se jen smál a volal:

„Utíkám, utíkám, hbitý jako ptáček, chytit mě nemůžeš, jsem perníkový panáček!“

A za chvíli byli babička s dědečkem daleko za ním, celí udýchaní.

Panáček běžel dál, až doběhl na pole, kde dva mlatci mlátili cepy obilí. „Utekl jsem babičce i dědečkovi a uteču i vám!“ zavolal na ně a hned dodal svou písničku: „Utíkám, utíkám, hbitý jako ptáček, chytit mě nemůžeš, jsem perníkový panáček!“ Mlatci se za ním rozběhli, ale marně, panáček byl pryč dřív, než se nadáli.

Běžel dál a potkal krávu na louce. „Utekl jsem babičce, dědečkovi i dvěma mlatcům, a uteču i tobě, kravičko!“ volal. „Utíkám, utíkám, hbitý jako ptáček, chytit mě nemůžeš, jsem perníkový panáček!“ Kráva se rozeběhla za ním, těžkopádně a pomalu, ale panáček byl rychlejší.

Pak minul koně na pastvině. „Utekl jsem babičce, dědečkovi, dvěma mlatcům i krávě, a uteču i tobě, koníku!“ volal a znovu zazpíval svou písničku. Kůň se dal do cvalu, ale panáček uháněl jako vítr a zůstával mu pořád o krok napřed.

Nakonec doběhl k široké řece. Voda v ní byla rychlá a hluboká a nikde žádný most. Panáček se zastavil, nevěděl, jak se dostat na druhý břeh. V trávě u břehu ležela liška.

„Ty ale umíš běhat,“ řekla liška. Panáček se hrdě vypnul, vypočítal jí celou svou cestu, babičku, dědečka, mlatce, krávu i koně, a na závěr zazpíval svou písničku: „Utíkám, utíkám, hbitý jako ptáček, chytit mě nemůžeš, jsem perníkový panáček!“

„Tebe chytat vůbec nechci,“ řekla liška mazaně. „Ale tahle řeka je na takového maličkého panáčka moc hluboká. Vylez mi na ocas, přeplavu tě na druhou stranu.“ Panáček jí uvěřil a vylezl jí na ocas.

„Tady už namokneš, vylez mi na hřbet,“ řekla liška, když byli kousek od břehu. Panáček vylezl. Za chvíli liška řekla znovu: „Voda stoupá, vylez mi na rameno.“ Panáček poslechl. A když byli už skoro u druhého břehu, liška zašeptala: „Vylez si na čumák, jinak tě to celého smáčí.“

Panáček vylezl lišce až na špičku čumáku, jistý, že teď už je v bezpečí. Ale sotva byl dost blízko, liška pootevřela tlamu a jedním rychlým cvaknutím byl konec perníkového panáčka, který uběhl tak dlouhou cestu, ale nakonec ne dost dlouhou.