Rampelník

Byl jednou jeden chudý mlynář a ten měl krásnou dceru. Jednou se dostal ke králi a pochlubil se mu: „Mám dceru, která umí příst ze slámy zlato.“

„To se mi líbí,“ odpověděl král. „Přiveď ji zítra na zámek. Vyzkouším ji.“

Král zavedl dívku do komory plné slámy, dal jí kolovrat a řekl: „Pusť se do práce. Jestli do rána nespředeš tu slámu na zlato, přijdeš o život.“ Potom komoru zamkl.

Dívka o předení zlata nevěděla vůbec nic, a tak se dala do pláče. Vtom se dveře otevřely a vstoupil malý mužíček.

„Dobrý večer, mlynářova dcero,“ pozdravil. „Proč tolik pláčeš?“

„Ach,“ odpověděla dívka, „mám ze slámy upříst zlato, a neumím to.“

„Co mi dáš, když to upředu za tebe?“

„Svůj náhrdelník,“ řekla dívka.

Mužíček náhrdelník vzal, sedl ke kolovratu a vrr, vrr, vrr, cívka byla plná. Nasadil druhou a vrr, vrr, vrr, plná byla i ta. Tak to šlo do rána, kdy se všechny cívky leskly zlatem.

Král zlato uviděl a zaradoval se, ale zatoužil po něm ještě víc. Dal dívku odvést do komory větší a poručil jí, ať i tu slámu do rána spřede, je-li jí život milý.

Dívka plakala. Tu se dveře zase otevřely a mužíček stál v komoře.

„Co mi dáš, když ti slámu upředu na zlato?“

„Prstýnek z prstu,“ odpověděla dívka.

Mužíček si prsten vzal a do rána bylo z celé slámy zářivé zlato. Král se radoval, ale zlata neměl dost, a tak dal dívku odvést do komory ještě větší.

„I tuhle slámu musíš do rána spříst,“ řekl. „Jestli se ti to podaří, staneš se mou ženou.“

Když byla dívka sama, mužíček přišel potřetí.

„Co mi dáš, když ti slámu upředu i tentokrát?“

„Už nemám nic, co bych ti dala,“ odpověděla dívka.

„Tak mi slib, že mi dáš své první dítě, až budeš královnou.“

Kdo ví, jak to dopadne, pomyslela si dívka, a slíbila mu to. Mužíček sedl ke kolovratu a než se rozednilo, byla i tahle sláma spředená na zlato. Ráno král našel všechno tak, jak si přál, a vystrojil svatbu. Z mlynářovy dcery byla královna.

Za rok se jí narodilo krásné dítě. Na mužíčka už ani nevzpomněla, a tu jednoho dne vstoupil do její komnaty.

„Dej mi, co jsi slíbila.“

Královna se ulekla a nabídla mu všechno bohatství království, jen ať jí dítě nechá.

„Ne,“ řekl mužíček. „Něco živého je mi milejší než všechny poklady světa.“

Královna se dala do takového pláče, že se nad ní mužíček slitoval.

„Dám ti tři dny,“ řekl. „Jestli do té doby uhodneš mé jméno, dítě si necháš.“

Královna přemýšlela o všech jménech, která kdy slyšela, a vypravila posla do světa, ať zjistí, jaká jména na světě jsou. Nazítří mužíčkovi odříkala Kašpara, Melichara, Baltazara a potom jedno jméno za druhým. Po každém však řekl: „Tak se nejmenuji.“

Druhý den mu předříkávala ta nejpodivnější jména z okolí.

„Nejmenuješ se Žebrožrout? Nebo Skopolýtko? Nebo Šňůronožka?“

„Tak se nejmenuji,“ odpověděl pokaždé.

Třetího dne se vrátil posel. Nové jméno prý nenašel žádné, ale u vysoké hory, kde lišky dávají dobrou noc, uviděl před domkem oheň. Kolem ohně poskakoval na jedné noze prapodivný mužíček a zpíval si:

Dnes si peču, zítra vařím, pozítří mi královna dítě dá. Nikdo neví, nikdo netuší, že Rampelník jsem já!

Když mužíček zakrátko vstoupil a zeptal se na své jméno, ptala se nejprve královna.

„Jmenuješ se Kuneš?“

„Tak se nejmenuji.“

„Jmenuješ se Jindra?“

„Tak se nejmenuji.“

„A nejmenuješ se snad Rampelník?“

„To ti pověděl sám čert, to ti pověděl sám čert!“ vykřikl mužíček. Vzteky dupl tak silně, že se pod ním rozestoupila země, a zmizel v ní. Víc už ho nikdo nespatřil a královna si své dítě nechala.