Modrovous

Byl jednou jeden muž, který měl krásné domy ve městě i na venkově, zlaté a stříbrné nádobí, nábytek čalouněný výšivkami a kočáry celé pozlacené.

Měl všechno, co si člověk může přát, jen jedno ne. Vousy měl modré, a kvůli nim vypadal tak divně a tak hrozivě, že mu lidé raději šli z cesty. Nikdo mu neřekl jinak než Modrovous.

V sousedství bydlela urozená paní a ta měla dvě dcery, jednu hezčí než druhou. Modrovous přišel tu paní požádat o ruku jedné z nich a nechal na ní, která to bude.

Nechtěla ho ani jedna. Každá ho posílala k té druhé, protože se žádná nedokázala odhodlat vzít si muže s modrými vousy. A byla tu ještě jiná věc. Modrovous už byl několikrát ženatý a nikdo neuměl říct, kam se jeho ženy poděly.

Aby ho lépe poznaly, pozval obě sestry, jejich matku a tři čtyři jejich nejlepší přítelkyně do jednoho ze svých venkovských domů. Celá společnost tam zůstala osm dní.

Byly to samé procházky a hony, samé rybaření, tanec a dlouhé hostiny. Všechno šlo tak dobře, že mladší dcera nakonec uznala, že pán domu je velmi příjemný člověk a že ty vousy zas tak modré nejsou. Sotva se vrátili do města, slavila se svatba.

Za měsíc řekl Modrovous své ženě, že musí odjet za důležitou věcí do jiného kraje a nevrátí se dřív než za šest neděl. Ať se zatím dobře baví, ať si pozve přítelkyně, ať s nimi jede na venkov, bude-li chtít, a ať si dopřejí, na co budou mít chuť.

„Tady jsou klíče od obou velkých komor, kde stojí ten nejlepší nábytek,“ řekl jí. „Tímhle se odemyká komora se zlatým a stříbrným nádobím, které se nedává na stůl každý den. Tyhle jsou od truhlic s penězi, tyhle od kazet se šperky. A tenhle je hlavní klíč, ten otevře v domě každé dveře.“

„Ale tenhle klíček patří ke komůrce na konci dlouhé chodby dole. Otevři si, co chceš, a jdi, kam chceš. Jen do té jedné komůrky ti vstoupit zakazuji. A říkám ti to jasně: jestli ji přece odemkneš, můj hněv nebude znát mezí.“

Slíbila, že udělá přesně to, co jí řekl. Modrovous nasedl do kočáru a odjel.

Sousedky a přítelkyně nečekaly, až pro ně někdo pošle. Byly příliš zvědavé na poklady domu, do kterého se neodvážily, dokud byl pán doma, protože z jeho modrých vousů šel strach.

Běhaly z pokoje do pokoje a jedna komnata byla krásnější než druhá. Nahoře obdivovaly čalouny, postele, pohovky, stolky a zrcadla, ve kterých se člověk viděl od hlavy až k patě, některá v rámech ze skla, jiná ve stříbře a ve zlatě. Nic takového v životě neviděly.

Pořád dokola opakovaly, jaké má jejich přítelkyně štěstí. Ta ale z celého toho bohatství žádnou radost neměla, protože nedokázala myslet na nic jiného než na komůrku dole na konci chodby.

Nakonec jí to nedalo. Beze slova nechala hosty nahoře a seběhla úzkým zadním schodištěm dolů, tak zbrkle, že si dvakrát třikrát málem srazila vaz.

Přede dveřmi se zastavila. Vzpomněla si, co jí muž řekl, a napadlo ji, co se jí může stát, když ho neposlechne. Ale pokušení bylo silnější než ona. Vzala klíček a roztřesenou rukou odemkla.

Nejdřív neviděla nic, protože okenice byly zavřené. Pak si oči zvykly na tmu a ona pochopila, co je to za komůrku.

Byla tu odpověď, kterou jí nikdo neuměl dát: co se stalo se ženami, které si Modrovous vzal před ní. Připravil je o život, jednu po druhé, a ta komůrka mu střežila tajemství.

Myslela, že strachy umře. Klíček jí vyklouzl z ruky a spadl na zem.

Když se zase nadechla, zvedla ho, zamkla za sebou a šla nahoru do svého pokoje, aby se vzpamatovala. Nevzpamatovala se. Pořád se třásla.

Pak uviděla, že je na klíčku skvrna. Dvakrát třikrát ji otřela a skvrna zůstala. Umývala ji, drhla ji pískem i mýdlem, a skvrna zůstávala, protože ten klíček byl začarovaný a čistý být nechtěl. Když ji setřela z jedné strany, objevila se na druhé.

Ještě téhož večera se Modrovous vrátil domů. Prý dostal cestou dopisy a jeho věc se rozhodla v jeho prospěch. Žena dělala, co mohla, aby na ní bylo vidět, jak ji ten rychlý návrat těší.

Ráno ji požádal o klíče. Podala mu je, ale ruka se jí třásla tak, že hned uhodl, co se stalo.

„Jak to, že mezi nimi není klíček od komůrky?“ zeptal se.

„Asi jsem ho nechala nahoře na stole,“ řekla.

„Tak mi ho přines,“ řekl Modrovous. „Nezapomeň na to.“

Odkládala to, jak dlouho mohla, ale nakonec pro klíček došla. Modrovous si ho prohlédl a otočil mezi prsty.

„Odkud se na tom klíčku vzala ta skvrna?“ zeptal se.

„To nevím,“ řekla ubohá žena, bledá jako stěna.

„Ty to nevíš,“ řekl Modrovous. „Já to vím moc dobře. Chtěla jsi do té komůrky. Dobrá, tak do ní půjdeš a zůstaneš tam s těmi paními, které jsi tam viděla.“

S pláčem mu padla k nohám a prosila ho o odpuštění. Byla tak zoufalá, že by obměkčila i kámen. Ale Modrovousovo srdce bylo tvrdší než kámen.

„Musíš zemřít,“ řekl, „a hned.“

„Když mám zemřít,“ odpověděla a podívala se na něj očima plnýma slz, „dopřej mi aspoň chvilku na modlitbu.“

„Pár minut,“ řekl Modrovous, „a ani okamžik víc.“

Jakmile byla sama, zavolala na svou sestru, která se jmenovala Anna.

„Sestro Anno, vystup prosím tě nahoru na věž a podívej se, jestli nejedou naši bratři. Slíbili, že dnes přijedou. Jestli je uvidíš, dej jim znamení, ať si pospíší.“

Sestra Anna vyšla na věž a ubohá žena na ni volala ze schodů:

„Anno, sestro Anno, nevidíš nikoho přijíždět?“

A sestra Anna odpovídala:

„Nevidím nic než prach, co se zlatí ve slunci, a trávu, co se zelená.“

Modrovous zatím dole vzal do ruky šavli a křičel ze všech sil:

„Pojď okamžitě dolů, nebo si pro tebe přijdu!“

„Ještě chviličku, prosím tě,“ volala na něj žena.

A hned nato zavolala tiše nahoru do schodů: „Anno, sestro Anno, nevidíš nikoho přijíždět?“

A sestra Anna odpovídala: „Nevidím nic než prach, co se zlatí ve slunci, a trávu, co se zelená.“

„Pojď už dolů,“ hřměl Modrovous, „nebo si pro tebe dojdu!“

„Už jdu,“ řekla žena.

A pak zavolala: „Anno, sestro Anno, nevidíš nikoho přijíždět?“

„Vidím velký oblak prachu,“ odpověděla sestra Anna, „blíží se sem.“

„Jsou to naši bratři?“

„Nejsou, sestro. Je to stádo ovcí.“

„Přijdeš už?“ křičel Modrovous.

„Ještě okamžik,“ řekla žena.

A pak zavolala: „Anno, sestro Anno, nevidíš nikoho přijíždět?“

„Vidím dva jezdce,“ řekla sestra Anna, „ale jsou ještě hodně daleko.“

Za chvilku zavolala z věže dolů: „Zaplaťpánbůh, jsou to naši bratři! Mávám na ně, co mi síly stačí, ať si pospíší.“

Tu se Modrovous rozkřičel tak, že se celý dům zatřásl. Žena sešla dolů a padla mu k nohám, s rozpuštěnými vlasy a uplakanou tváří.

„To ti nepomůže,“ řekl Modrovous. „Musíš zemřít.“

Jednou rukou ji chytil za vlasy a druhou zvedl šavli. Žena k němu vzhlédla a poprosila ho ještě o okamžik.

„Ne,“ řekl. „Pomodli se naposled.“

A zvedl paži.

V tu chvíli někdo zabušil na bránu tak silně, že se Modrovous zarazil uprostřed pohybu. Brána se rozletěla a do dvora vjeli dva jezdci s kordy v rukou. Byli to bratři jeho ženy, jeden dragoun a druhý mušketýr, a seskočili z koní dřív, než Modrovous pochopil, co se děje.

Modrovous pustil ženiny vlasy a dal se na útěk. Bratři byli rychlejší a dohonili ho, ještě než doběhl ke schodům. Upadl a už nevstal.

Žena byla tak zesláblá leknutím, že neměla sílu vstát a bratry obejmout.

Modrovous neměl dědice, a tak všechno, co bylo jeho, patřilo teď jí. Z jedné části vystrojila sestře Anně svatbu s mladým šlechticem, který ji už dlouho miloval. Z druhé pomohla oběma bratrům ke kapitánskému místu u vojska. Zbytek si nechala. Později se vdala za laskavého a poctivého muže, a ten byl k ní tak hodný, že časem na zlé dny s Modrovousem zapomněla.