Přeskočit na obsah
Mladá žena v modrých šatech stojí v dlouhé prosvětlené chodbě, v jedné ruce drží svíci, ve druhé klíček a dívá se na zavřené tmavé dveře na jejím konci.

Modrovous

Charles Perrault

13 min čtení od 8 let

Modrovous má domy, zlaté nádobí i pozlacené kočáry, a přece mu lidé kvůli modrým vousům jdou z cesty. Mladší ze dvou sester si ho vezme, i když nikdo neví, kam se poděly jeho dřívější ženy. Když odjíždí, svěří jí klíče od celého domu a zakáže jí vstoupit do jediné komůrky na konci chodby.


Byl jednou jeden muž, který měl krásné domy ve městě i na venkově, zlaté a stříbrné nádobí, nábytek čalouněný výšivkami a kočáry celé pozlacené.

Měl všechno, co si člověk může přát, jen jedno ne. Vousy měl modré, a kvůli nim vypadal tak divně a tak hrozivě, že mu lidé raději šli z cesty. Nikdo mu neřekl jinak než Modrovous.

V sousedství bydlela urozená paní a ta měla dvě dcery, jednu hezčí než druhou. Modrovous přišel tu paní požádat o ruku jedné z nich a nechal na ní, která to bude.

Nechtěla ho ani jedna. Každá ho posílala k té druhé, protože se žádná nedokázala odhodlat vzít si muže s modrými vousy. A byla tu ještě jiná věc. Modrovous už byl několikrát ženatý a nikdo neuměl říct, kam se jeho ženy poděly.

Aby ho lépe poznaly, pozval obě sestry, jejich matku a tři čtyři jejich nejlepší přítelkyně do jednoho ze svých venkovských domů. Celá společnost tam zůstala osm dní.

Byly to samé procházky a hony, samé rybaření, tanec a dlouhé hostiny. Všechno šlo tak dobře, že mladší dcera nakonec uznala, že pán domu je velmi příjemný člověk a že ty vousy zas tak modré nejsou. Sotva se vrátili do města, slavila se svatba.

Modrovous se v čele prostřené tabule při svíčkách směje, mladá žena vedle něj se po něm ohlíží a kolem stolu sedí další hosté.

Za měsíc řekl Modrovous své ženě, že musí odjet za důležitou věcí do jiného kraje a nevrátí se dřív než za šest neděl. Ať se zatím dobře baví, ať si pozve přítelkyně, ať s nimi jede na venkov, bude-li chtít, a ať si dopřejí, na co budou mít chuť.

„Tady jsou klíče od obou velkých komor, kde stojí ten nejlepší nábytek,“ řekl jí. „Tímhle se odemyká komora se zlatým a stříbrným nádobím, které se nedává na stůl každý den. Tyhle jsou od truhlic s penězi, tyhle od kazet se šperky. A tenhle je hlavní klíč, ten otevře v domě každé dveře.“

„Ale tenhle klíček patří ke komůrce na konci dlouhé chodby dole. Otevři si, co chceš, a jdi, kam chceš. Jen do té jedné komůrky ti vstoupit zakazuji. A říkám ti to jasně: jestli ji přece odemkneš, můj hněv nebude znát mezí.“

Modrovous v síni s vysokými okny vkládá mladé ženě do rukou velký svazek klíčů a jeden malý zlatý klíček přitom drží zvednutý stranou.

Slíbila, že udělá přesně to, co jí řekl. Modrovous nasedl do kočáru a odjel.

Sousedky a přítelkyně nečekaly, až pro ně někdo pošle. Byly příliš zvědavé na poklady domu, do kterého se neodvážily, dokud byl pán doma, protože z jeho modrých vousů šel strach.

Běhaly z pokoje do pokoje a jedna komnata byla krásnější než druhá. Nahoře obdivovaly čalouny, postele, pohovky, stolky a zrcadla, ve kterých se člověk viděl od hlavy až k patě, některá v rámech ze skla, jiná ve stříbře a ve zlatě. Nic takového v životě neviděly.

Pořád dokola opakovaly, jaké má jejich přítelkyně štěstí. Ta ale z celého toho bohatství žádnou radost neměla, protože nedokázala myslet na nic jiného než na komůrku dole na konci chodby.

Nakonec jí to nedalo. Beze slova nechala hosty nahoře a seběhla úzkým zadním schodištěm dolů, tak zbrkle, že si dvakrát třikrát málem srazila vaz.

Přede dveřmi se zastavila. Vzpomněla si, co jí muž řekl, a napadlo ji, co se jí může stát, když ho neposlechne. Ale pokušení bylo silnější než ona. Vzala klíček a roztřesenou rukou odemkla.

Nejdřív neviděla nic, protože okenice byly zavřené. Pak si oči zvykly na tmu a ona pochopila, co je to za komůrku.

Byla tu odpověď, kterou jí nikdo neuměl dát: co se stalo se ženami, které si Modrovous vzal před ní. Připravil je o život, jednu po druhé, a všechny ležely tady, v komůrce, která mu střežila tajemství.

Myslela, že strachy umře. Klíček jí vyklouzl z ruky a spadl na zem.

Když se zase nadechla, zvedla ho, zamkla za sebou a šla nahoru do svého pokoje, aby se vzpamatovala. Nevzpamatovala se. Pořád se třásla.

Pak uviděla, že je na klíčku skvrna. Dvakrát třikrát ji otřela a skvrna zůstala. Umývala ji, drhla ji pískem i mýdlem, a skvrna zůstávala, protože ten klíček byl začarovaný a čistý být nechtěl. Když ji setřela z jedné strany, objevila se na druhé.

Mladá žena sedí u dřevěného stolu a hadříkem otírá tmavou skvrnu na klíčku. Vedle ní hoří svíčka a na desce stolu zůstávají tmavé šmouhy.

Ještě téhož večera se Modrovous vrátil domů. Prý dostal cestou dopisy a jeho věc se rozhodla v jeho prospěch. Žena dělala, co mohla, aby na ní bylo vidět, jak ji ten rychlý návrat těší.

Ráno ji požádal o klíče. Podala mu je, ale ruka se jí třásla tak, že hned uhodl, co se stalo.

„Jak to, že mezi nimi není klíček od komůrky?“ zeptal se.

„Asi jsem ho nechala nahoře na stole,“ řekla.

„Tak mi ho přines,“ řekl Modrovous. „Nezapomeň na to.“

Odkládala to, jak dlouho mohla, ale nakonec pro klíček došla. Modrovous si ho prohlédl a otočil mezi prsty.

„Odkud se na tom klíčku vzala ta skvrna?“ zeptal se.

„To nevím,“ řekla ubohá žena, bledá jako stěna.

„Ty to nevíš,“ řekl Modrovous. „Já to vím moc dobře. Chtěla jsi do té komůrky. Dobrá, tak do ní půjdeš a zůstaneš tam s těmi paními, které jsi tam viděla.“

S pláčem mu padla k nohám a prosila ho o odpuštění. Byla tak zoufalá, že by obměkčila i kámen. Ale Modrovousovo srdce bylo tvrdší než kámen.

„Musíš zemřít,“ řekl, „a hned.“

„Když mám zemřít,“ odpověděla a podívala se na něj očima plnýma slz, „dopřej mi aspoň chvilku na modlitbu.“

„Pár minut,“ řekl Modrovous, „a ani okamžik víc.“

Jakmile byla sama, zavolala na svou sestru, která se jmenovala Anna.

„Sestro Anno, vystup prosím tě nahoru na věž a podívej se, jestli nejedou naši bratři. Slíbili, že dnes přijedou. Jestli je uvidíš, dej jim znamení, ať si pospíší.“

Sestra Anna vyšla na věž a ubohá žena na ni volala ze schodů:

„Anno, sestro Anno, nevidíš nikoho přijíždět?“

A sestra Anna odpovídala:

„Nevidím nic než prach, co se zlatí ve slunci, a trávu, co se zelená.“

Mladá žena v modrých šatech stojí ve svém pokoji u úzkého kamenného schodiště a úzkostně volá nahoru, oknem je vidět prázdná cesta mezi zelenými poli.

Modrovous zatím dole vzal do ruky šavli a křičel ze všech sil:

„Pojď okamžitě dolů, nebo si pro tebe přijdu!“

„Ještě chviličku, prosím tě,“ volala na něj žena.

A hned nato zavolala tiše nahoru do schodů: „Anno, sestro Anno, nevidíš nikoho přijíždět?“

A sestra Anna odpovídala: „Nevidím nic než prach, co se zlatí ve slunci, a trávu, co se zelená.“

„Pojď už dolů,“ hřměl Modrovous, „nebo si pro tebe dojdu!“

„Už jdu,“ řekla žena.

A pak zavolala: „Anno, sestro Anno, nevidíš nikoho přijíždět?“

„Vidím velký oblak prachu,“ odpověděla sestra Anna, „blíží se sem.“

„Jsou to naši bratři?“

„Nejsou, sestro. Je to stádo ovcí.“

„Přijdeš už?“ křičel Modrovous.

„Ještě okamžik,“ řekla žena.

A pak zavolala: „Anno, sestro Anno, nevidíš nikoho přijíždět?“

„Vidím dva jezdce,“ řekla sestra Anna, „ale jsou ještě hodně daleko.“

Za chvilku zavolala z věže dolů: „Zaplaťpánbůh, jsou to naši bratři! Mávám na ně, co mi síly stačí, ať si pospíší.“

Tu se Modrovous rozkřičel tak, že se celý dům zatřásl. Žena sešla dolů a padla mu k nohám, s rozpuštěnými vlasy a uplakanou tváří.

„To ti nepomůže,“ řekl Modrovous. „Musíš zemřít.“

Jednou rukou ji chytil za vlasy a druhou zvedl šavli. Žena k němu vzhlédla a poprosila ho ještě o okamžik.

„Ne,“ řekl. „Pomodli se naposled.“

A zvedl paži.

V tu chvíli někdo zabušil na bránu tak silně, že se Modrovous zarazil uprostřed pohybu. Brána se rozletěla a do dvora vjeli dva jezdci s kordy v rukou. Byli to bratři jeho ženy, jeden dragoun a druhý mušketýr, a seskočili z koní dřív, než Modrovous pochopil, co se děje.

Modrovous pustil ženiny vlasy a dal se na útěk. Bratři byli rychlejší, dohonili ho, ještě než doběhl ke schodům, a probodli ho kordy. Upadl a už nevstal.

Otevřenou bránou vjíždějí dva jezdci s kordy v rukou, Modrovous utíká přes dlážděný dvůr a jeho žena s rozpuštěnými vlasy sedí vysíleně na schodu.

Žena byla tak zesláblá leknutím, že neměla sílu vstát a bratry obejmout.

Modrovous neměl dědice, a tak všechno, co bylo jeho, patřilo teď jí. Z jedné části vystrojila sestře Anně svatbu s mladým šlechticem, který ji už dlouho miloval. Z druhé pomohla oběma bratrům ke kapitánskému místu u vojska. Zbytek si nechala. Později se vdala za laskavého a poctivého muže, a ten byl k ní tak hodný, že časem na zlé dny s Modrovousem zapomněla.

Jak se vám pohádka líbila?

Převyprávěla Talerie, zdroj: Contes de Perrault (otevře se v novém okně) Volné dílo

Podobné příběhy

Rampelník

7 min čtení od 6 let

Paleček

15 min čtení od 6 let

Popelka

15 min čtení od 6 let

Sněhurka

15 min čtení od 7 let

O této pohádce

Pohádku o Modrovousovi napsal Charles Perrault. Poprvé vyšla roku 1697 v Paříži ve sbírce jeho pohádek, kterou vydal Claude Barbin, a stojí v ní mezi Červenou Karkulkou a Kocourem v botách. Od koho Perrault příběh znal, žádný z pramenů, které jsme četli, neuvádí.

Náš text je převyprávěním vydání, které roku 1902 uspořádal kanovník Pierre Féron. Oproti textu z roku 1697 v tomto vydání chybí obě veršovaná ponaučení a řada drobností, třeba že mladší dceři začaly vousy připadat méně modré. Komůrka se sraženou krví v něm ale zůstala. Některé škrtnuté podrobnosti jsme do převyprávění vrátili.

Perrault roku 1697 a Féronovo vydání z roku 1902

Perrault 1697Vydání 1902
Kdo před ním utíkákaždá žena i dívkavšichni
Dcery sousedkydvě, dokonale krásnédvě, o kráse ani slovo
Výběr nevěstyModrovous nechá volbu na matcevynechán
Týden na venkověmladí ze sousedství, celé noci žertujíobojí chybí
Modré vousymladší dceři už nepřipadají tak modréjen: je to velmi poctivý muž
Komůrkasražená krev, mrtvé ženy podél stěnstejně
Sestra Annavdá se za mladého šlechtice, dávného ctitelevdá se za šlechtice
Ponaučenídvě, ve veršíchžádné
Zobrazit více
Anno, sestro Anno, nevidíš nikoho přijíždět? Nevidím nic než prach, co se zlatí ve slunci, a trávu, co se zelená.
Charles Perrault, vydání 1902: Anne, ma sœur Anne, ne vois-tu rien venir ? / Je ne vois rien que le soleil qui poudroie, et l'herbe qui verdoie.

Jak pohádku vypráví náš text

Převyprávění se drží děje vydání 1902, ale několik věcí bere z Perraultova prvního vydání: obě sousedčiny dcery jsou hezké, matka smí vybrat, kterou z nich Modrovousovi dá, mladší dcera nakonec uzná, že ty vousy zas tak modré nejsou, a sestra Anna se vdá za mladého šlechtice, který ji už dlouho miloval. Kolik žen měl Modrovous před mladší dcerou, neříká Perrault ani náš text.

Stejně jako u Perraulta se žena zdola znovu a znovu ptá sestry Anny na věži, jestli nevidí někoho přijíždět. Francouzské „poudroyer“ znamená, že slunce zvedá třpytivý prach; v našem textu je z toho prach, co se zlatí ve slunci. V zakázané komůrce žena zjistí, že Modrovous své dřívější manželky zabil, a on pak chce zabít i ji. Náš text to říká přímo, ale neukazuje, jak je zabil, a o krvi nemluví; na konci Modrovouse probodnou bratři jeho ženy.

Příbuzné pohádky a jedna záměna

Bratři Grimmové otiskli roku 1812 pod číslem 62 německou pohádku Blaubart, kterou podle Bolteho a Polívky slyšeli na podzim téhož roku v Kasselu od rodiny Hassenpflugových. Modrovous je v ní král, bratři jsou tři, sestra Anna chybí a zakrvácený zlatý klíček schová žena přes noc do sena. V dalších vydáních už tato pohádka není. Zakázanou komnatu mají Grimmové ještě v pohádce Fitchers Vogel, kde se místo klíčku zakrvácí vejce. Česky příběh roku 1874 vyprávěl František Doucha; v jeho podání se za Modrovouse vdá starší dcera a sestra zůstává bezejmenná.

V Perraultově Modrovousovi někteří hledali bretonského šlechtice Gillese de Rais, popraveného roku 1440; Bolte a Polívka o tom pochybují. Heslo v Ottově slovníku naučném (1901) se od Perraulta liší: dělá z Modrovouse rytíře a mluví o sedmé ženě, třech bratrech a zlatém klíči. U Perraulta je to muž s krásnými domy, počet žen neuvádí, bratři jsou dva a klíček je malý.

Zdroje

Dobové texty

Odborný komentář

Katalog

Údaje jsme v těchto zdrojích ověřili 24. října 2026.

Omalovánky k vytisknutí

Kde ještě tuto pohádku najdete