Paleček

Byl jednou jeden dřevorubec a jeho žena a měli sedm dětí, samé chlapce. Byli velice chudí a sedm synů jim dělalo velkou starost, protože ani jeden z nich se ještě neuměl uživit sám. Nejvíc je trápil ten nejmladší. Byl drobný, tichý a skoro nemluvil, a rodiče si to mlčení vykládali jako hloupost, ačkoli to byla známka bystrého rozumu. Když přišel na svět, nebyl větší než palec, a tak mu začali říkat Paleček.

Přišel zlý rok a hlad byl tak velký, že se ti chudí lidé rozhodli dětí zbavit. Jednoho večera, když chlapci leželi v posteli a dřevorubec seděl se ženou u ohně, řekl jí s těžkým srdcem:

„Sama vidíš, že už naše děti neuživíme. Nesnesu, aby mi umíraly hlady před očima. Zítra je zavedu do lesa a necháme je tam. Až se zaberou do vázání otýpek, potichu odejdeme a ony si nás ani nevšimnou.“

„Ty bys dokázal odvést vlastní děti a nechat je v lese?“ vykřikla žena.

Marně jí muž připomínal, jak jsou chudí. Byla chudá, ale byla to jejich matka. Když si však představila, že se bude dívat, jak jí děti hynou hlady, nakonec svolila a šla si lehnout s pláčem.

Paleček slyšel každé slovo. Z postele zaslechl, že si rodiče o něčem vážně povídají, tiše vstal a schoval se pod otcovu stoličku, aby je mohl poslouchat a nikdo ho neviděl. Potom si zase lehl, ale do rána oka nezamhouřil a přemýšlel, co udělá. Vstal časně, došel k potoku a naplnil si kapsy bílými oblázky.

Šli do hlubokého lesa, kde na deset kroků jeden druhého neviděli. Otec začal kácet, chlapci sbírali klestí na otýpky. A když rodiče viděli, že jsou všichni zabraní do práce, vzdalovali se od nich krok za krokem, až nakonec zmizeli po úzké postranní pěšince.

Jakmile chlapci zjistili, že jsou sami, dali se do křiku a pláče. Paleček je nechal plakat, protože dobře věděl, kudy se vrátí domů. Cestou totiž po jednom upouštěl bílé oblázky.

„Nebojte se, bratři,“ řekl jim. „Táta s mámou nás tu nechali, ale já vás domů dovedu. Jenom pojďte za mnou.“

Šli za ním a on je přivedl až k domu, po téže cestě, kterou přišli. Vejít si hned netroufli. Postavili se ke dveřím a poslouchali, co si rodiče povídají.

Zrovna toho dne, sotva se dřevorubec se ženou vrátili, poslal jim pán z vesnice deset tolarů, které jim už dávno dlužil a v které oni už dávno nedoufali. Dřevorubec hned poslal ženu k řezníkovi, a ta, protože tak dlouho pořádně nejedla, nakoupila třikrát víc masa, než dva lidé k večeři snědí. Když se najedli, žena povzdechla:

„Kde jsou teď naše ubohé děti! Jak by si na tom, co nám zbylo, pochutnaly. A tys je chtěl v lese nechat, Viléme! Říkala jsem, že toho budeme litovat. Bože můj, možná už je sežrali vlci!“

Dřevorubec to nakonec nevydržel, protože mu dobře dvacetkrát zopakovala, že toho budou litovat a že to říkala předem. Okřikl ji, ať už mlčí.

Žena se rozplakala: „Kde jsou teď mé děti, mé ubohé děti!“

Řekla to tak nahlas, že ji chlapci za dveřmi uslyšeli a všichni najednou se dali do volání: „Tady jsme! Tady jsme!“

Matka běžela otevřít, objímala je a povídala: „Jak jsem ráda, že vás zase vidím, děti moje! Jste unavení a máte hlad.“

Ti hodní lidé byli šťastní, že mají děti zase doma, a ta radost trvala přesně tak dlouho jako těch deset tolarů.

Když byly peníze pryč, vrátil se starý smutek a rodiče se rozhodli, že děti zavedou do lesa znovu. A aby jim to tentokrát vyšlo, chtěli je zavést mnohem dál.

Nemohli si o tom povídat tak potichu, aby je Paleček neslyšel. Umínil si, že se z toho dostane stejně jako poprvé, jenže když ráno vstal pro oblázky, nepořídil nic. Dveře byly zamčené na dva západy. Nevěděl, co si počít, dokud jim matka nedala každému kus chleba k snídani. Tehdy ho napadlo, že místo oblázků použije chléb a bude ho cestou drobit.

Otec s matkou je zavedli na nejhlubší a nejtemnější místo v celém lese, a sotva tam byli, vytratili se postranní cestičkou a nechali je tam. Paleček si z toho zprvu nedělal těžkou hlavu, protože věřil, že cestu snadno najde podle drobků, které rozsypal všude, kudy šli. Byl však překvapený, když nenašel ani jediný. Ptáci přiletěli a všechno sezobali.

Teď teprve byli nešťastní, protože čím víc chodili, tím víc bloudili a tím hlouběji zabíhali do lesa. Přišla noc a zvedl se vítr, ze kterého šla hrůza. Ze všech stran jako by slyšeli vytí vlků, kteří si pro ně jdou.

Paleček vylezl na vysoký strom, aby se rozhlédl. Otáčel hlavu na všechny strany a nakonec spatřil malé světélko jako od svíčky, ale hodně daleko, až za lesem. Slezl dolů, a jakmile stál na zemi, neviděl už nic. Přesto šel s bratry na tu stranu, kde světlo zahlédl, a když vyšli z lesa, uviděl to světlo znovu.

Konečně došli k domu, kde ta svíčka svítila. Zaklepali na dveře a otevřela jim hodná žena. Ptala se, co chtějí. Paleček odpověděl, že jsou chudé děti, které zabloudily v lese, a prosí o nocleh.

Žena si je prohlédla, a když viděla, jak jsou hezcí, rozplakala se.

„Ach, děti moje ubohé, kam jste to přišly? Copak nevíte, že tohle je dům lidožrouta, který jí malé děti?“

„Co si počneme, paní?“ odpověděl Paleček a třásl se stejně jako jeho bratři. „Vlci v lese nás dnes v noci určitě sežerou, jestli nás u sebe nenecháte. Když to tak je, ať už nás raději sní váš pán. Snad se nad námi slituje, když ho o to poprosíte.“

Lidožroutova žena si myslela, že je do rána před mužem schová, a tak je pustila dovnitř a zavedla k pěknému ohni, kde se na rožni otáčel celý beran.

Sotva se začali ohřívat, ozvaly se na dveřích tři nebo čtyři silné rány. Lidožrout se vracel. Žena chlapce rychle schovala pod postel a šla otevřít. Lidožrout se nejdřív zeptal, jestli je večeře hotová a jestli je natočené víno, a sedl si ke stolu. Pak začal čenichat napravo nalevo a povídal, že cítí čerstvé maso.

„To musíš cítit to tele, co jsem před chvílí připravovala,“ řekla mu žena.

„Cítím čerstvé maso, povídám ti,“ opakoval lidožrout a podíval se na ni úkosem. „A je tu něco, čemu nerozumím.“

Při těch slovech vstal od stolu a šel rovnou k posteli.

„Tak takhle mě chceš oklamat, ženo!“ zvolal. „A tahle zvěřina přichází právě vhod. Mám za pár dní návštěvu, tři lidožrouty, mé přátele.“

Vytahoval chlapce zpod postele jednoho po druhém. Šel pro velký nůž a cestou k dětem ho brousil o dlouhý kámen, který držel v levé ruce. Jednoho už měl v hrsti, když mu žena řekla:

„Co to děláš, v tuhle hodinu? Copak na to nebudeš mít dost času zítra?“

„Mlč,“ odsekl lidožrout.

„Vždyť tu máš masa dost,“ nedala se žena. „Tele, dva berany a půl vepře!“

„Máš pravdu,“ řekl lidožrout. „Dej jim pořádně navečeřet, ať nezhubnou, a jdi je uložit.“

Lidožrout se zatím vrátil k vínu, celý potěšený, že bude mít čím pohostit přátele. Vypil o tucet číší víc než jindy, a to mu stouplo do hlavy, takže musel jít spát.

Lidožrout měl sedm dcer, samé malé holčičky. Měly krásnou pleť, protože jedly čerstvé maso jako jejich otec, ale oči měly malé, kulaté a šedé, nosy zahnuté a veliká ústa s dlouhými ostrými zuby daleko od sebe. Toho večera je uložili brzy a ležely všechny v jedné veliké posteli, každá se zlatou korunkou na hlavě.

V téže komoře stála druhá postel, stejně velká. Do ní uložila lidožroutova žena sedm chlapců a potom si šla lehnout sama.

Paleček si těch zlatých korunek všiml a bál se, aby lidožrouta v noci nenapadlo udělat hned to, co odložil na ráno. Uprostřed noci tedy vstal, sedmi dcerám sundal zlaté korunky, rozdělil je mezi bratry a jednu si nechal. Potom sebral bratrům i sobě čepice a tichounce je nasadil dcerám na hlavy, aby si lidožrout ve tmě spletl chlapce s dcerami a dcery s chlapci.

Lidožrout se o půlnoci probudil a litoval, že odložil na zítřek, co mohl udělat večer. Vyskočil z postele, popadl velký nůž a řekl: „Půjdeme se podívat, jak se daří našim mladíkům. Ať to nemusíme dělat dvakrát.“

Po hmatu vystoupal do komory svých dcer a přistoupil k posteli, kde spali chlapci. Spali všichni kromě Palečka, který se hrozně vylekal, když ucítil, jak mu lidožroutova ruka ohmatává hlavu, tak jako ohmatala hlavy všech bratrů. Jakmile lidožrout nahmatal zlaté korunky, zarazil se.

„Málem jsem provedl pěknou věc,“ zabručel. „Vidím, že jsem se včera večer napil až moc.“

Potom šel k posteli svých dcer, a když nahmatal chlapecké čepice, řekl: „Tady jsou, ti naši. Do práce, a bez váhání.“ A ve tmě udělal vlastním sedmi dcerám to, co chystal chlapcům. Spokojeně se vrátil do své postele.

Jakmile Paleček uslyšel, že lidožrout chrápe, vzbudil bratry a řekl jim, ať se rychle obléknou a jdou za ním. Tiše sešli do zahrady a přeskočili zeď. Běželi skoro celou noc, celí se třásli a nevěděli, kam jdou.

Ráno lidožrout vstal a řekl ženě: „Jdi nahoru a ustroj mi ty včerejší mladíky.“

Lidožroutova žena se podivila, jak je její muž najednou hodný, protože si myslela, že jí nařizuje chlapce obléknout. Vystoupala nahoru a to, co uviděla, ji zdrtilo. Jejích sedm dcer bylo mrtvých. Omdlela hned na prahu.

Lidožrout se bál, aby jí ta práce netrvala moc dlouho, a šel nahoru za ní.

„Co jsem to udělal!“ vykřikl. „Zaplatí mi za to, ti darebáci, a hned teď.“

Chrstl ženě do tváře plný hrnec vody, a když se probrala, poručil: „Rychle mi podej mé sedmimílové boty, ať je dohoním.“

Vydal se na cestu, dlouho běhal křížem krážem a nakonec se dostal na tu cestu, po které šli chlapci. Byli už jen sto kroků od otcova domu. Viděli lidožrouta, jak přeskakuje z hory na horu a překračuje řeky, jako by to byly potůčky. Paleček zahlédl nedaleko dutou skálu, schoval do ní šest bratrů, vlezl tam za nimi a nespouštěl z lidožrouta oči.

Ten byl z toho zbytečného běhání celý utahaný, protože v sedmimílových botách se člověk pořádně unaví, a chtěl si odpočinout. Náhodou si sedl právě na tu skálu, pod kterou byli chlapci schovaní. Únavou už nemohl dál, a tak po chvíli usnul a chrápal tak strašlivě, že se ubozí chlapci báli stejně jako ve chvíli, kdy nad nimi stál s velkým nožem.

Paleček se bál míň. Řekl bratrům, ať se o něj nestrachují a rychle utíkají domů, dokud lidožrout tvrdě spí. Poslechli ho, dali se do běhu a doběhli až k otcovu domu.

Paleček přistoupil k lidožroutovi, opatrně mu stáhl boty a hned si je obul. Byly veliké a široké, jenže byly kouzelné: uměly se zvětšit i zmenšit podle nohy toho, kdo si je obul.

Šel rovnou k lidožroutovu domu, kde našel jeho ženu, jak pláče u svých dcer.

„Váš muž je ve velkém nebezpečí,“ řekl jí Paleček. „Zajala ho tlupa lupičů, kteří přísahali, že ho zabijí, jestli jim nevydá všechno své zlato a stříbro. Zahlédl mě a poprosil mě, abych vám o tom přišel povědět a vyřídil vám, ať mi dáte všechno, co má cenného, a nic si nenecháte, protože jinak s ním nebudou mít slitování. A protože to velice spěchá, dal mi tyhle sedmimílové boty, abych si pospíšil, a taky proto, abyste si nemyslela, že jsem podvodník.“

Ta dobrá žena se hrozně polekala a hned mu dala všechno, co měla. A tak se Paleček, obtěžkaný celým lidožroutovým bohatstvím, vrátil do otcova domu, kde ho přivítali s velikou radostí.

Je ovšem dost lidí, kteří s tímhle koncem nesouhlasí. Tvrdí, že Paleček lidožroutovi nikdy nic nevzal, jen ty sedmimílové boty, a i ty jen proto, že v nich lidožrout honil malé děti. Vyprávějí, že se v nich Paleček vydal ke královskému dvoru, kde měli velkou starost o vojsko, které stálo dvě stě mil daleko, a o to, jak dopadla bitva. Přišel prý za králem a nabídl mu, že mu do večera přinese zprávy. Když si potom jako královský posel nashromáždil pěkný majetek, vrátil se domů k otci. Postaral se o celou rodinu: otci i bratrům opatřil dobrá místa a všem zajistil živobytí.