O tom, kdo se chtěl naučit bát

Byl jednou jeden otec a ten měl dva syny. Starší byl chytrý, mladší hloupý. Když měl starší jít v noci přes hřbitov, ošil se: „Kdepak, tatínku, tam nepůjdu, bojím se!“ A u strašidelných příběhů lidé vzdychali: „Brr, to je strach!“ Mladší seděl v koutě a nechápal. „Pořád říkají, že se bojí, a já se nebojím,“ pomyslel si. „To bude asi nějaké umění.“

Jednou mu otec řekl: „Jsi už velký a silný, musíš se taky něčemu vyučit, abys měl na chleba.“

„Rád, tatínku,“ odpověděl chlapec. „Chtěl bych se naučit bát. Tomu vůbec nerozumím.“

Starší bratr se zasmál: „To je ale hlupák!“

Otec si jen povzdechl: „Bát se naučíš, to jistě. Ale chleba si tím nevyděláš.“

Brzy nato k nim přišel kostelník a otec si mu postěžoval. „To se může naučit u mě,“ řekl kostelník. „Já už ho srovnám.“

U kostelníka chlapec zvonil. Jednou ho kostelník vzbudil o půlnoci a poslal ho na věž. „Však ty se bát naučíš,“ pomyslel si a potají vyšel napřed. Když chlapec vystoupal nahoru, uviděl na schodech stát bílou postavu.

„Kdo je tam?“ zavolal. „Odpověz, nebo táhni pryč!“ Postava neodpověděla a ani se nepohnula.

„Mluv, jestli jsi poctivý člověk,“ zavolal chlapec podruhé, „nebo tě shodím ze schodů!“

Kostelník stál jako z kamene. Chlapec na něj zavolal potřetí, a když ani to nepomohlo, rozběhl se a strčil strašidlo ze schodů. Pak zazvonil, šel domů, beze slova si lehl a spal dál.

Kostelnice dlouho čekala na muže, a když se nevracel, vzbudila chlapce. „Nevíš, kde je můj muž? Šel na věž před tebou.“

„To nevím, paní,“ odpověděl chlapec. „Na schodech stál někdo, kdo neodpovídal, tak jsem ho shodil dolů. Jestli to byl on, mrzí mě to.“

Kostelnice našla muže v koutě, jak naříká se zlomenou nohou. S křikem utíkala k chlapcovu otci: „Kvůli vašemu klukovi má můj muž zlomenou nohu! Odveďte toho budižkničemu z našeho domu!“

Otec se lekl a chlapci vyhuboval. „Tatínku, já za nic nemůžu,“ bránil se chlapec. „Vypadal, jako by měl zlé úmysly, a třikrát jsem mu řekl, ať promluví nebo odejde.“

„S tebou mám jen samé trápení,“ povzdechl si otec. „Tady máš padesát tolarů. Jdi s nimi do světa a nikomu neříkej, odkud jsi a kdo je tvůj otec. Musím se za tebe stydět.“

„Jak chceš, tatínku. Půjdu se naučit bát, aspoň budu umět něco, čím se uživím.“

Za úsvitu chlapec vyrazil a cestou si pořád opakoval: „Kdybych se tak uměl bát!“ Slyšel ho nějaký muž, a když došli k šibenici, řekl mu: „Vidíš tu šibenici se sedmi oběšenci? Sedni si pod ni a počkej do noci. Tam se bát naučíš.“

„To nic není,“ odpověděl chlapec. „Jestli se to tak rychle naučím, dostanete mých padesát tolarů. Přijďte zítra ráno.“

Sedl si pod šibenici a rozdělal oheň. O půlnoci foukal studený vítr a pohupoval oběšenci. „Já tady dole u ohně mrznu,“ pomyslel si chlapec, „a jak teprve musí mrznout ti nahoře!“

Bylo mu jich líto, a tak přistavil žebřík, odvázal jednoho po druhém a všech sedm snesl dolů. Posadil je kolem ohně, ale seděli bez hnutí a od ohně jim chytly šaty. „Dávejte pozor,“ řekl jim chlapec, „nebo vás zase pověsím nahoru!“

Mrtví nic neslyšeli a nechali hadry hořet dál. „Když nechcete dávat pozor, nemůžu vám pomoct,“ rozzlobil se chlapec. Pověsil je zpátky, sedl si k ohni a usnul.

Ráno přišel ten muž pro tolary. „Tak co, víš už, co to je bát se?“

„Jak bych to mohl vědět? Ti nahoře ani nepromluvili a byli tak hloupí, že si nechali hořet hadry.“

„Takového jsem ještě nepotkal,“ řekl muž a odešel s prázdnou.

Chlapec šel dál a zase si povídal: „Kdybych se tak uměl bát!“ Slyšel to forman a vyptával se ho, kdo je a odkud je. Chlapec řekl, že neví. Forman mávl rukou a vzal ho s sebou.

Večer došli do hospody. Hned ve dveřích chlapec nahlas řekl: „Kdybych se tak uměl bát!“

Hostinský se zasmál: „Jestli o to tolik stojíš, tady by k tomu byla příležitost.“

„Mlč,“ okřikla ho hostinská. „Už tolik zvědavců přišlo o život. Škoda by bylo těch hezkých očí.“

Chlapec naléhal, a tak mu hostinský pověděl, že nedaleko stojí zakletý zámek. Kdo v něm vydrží bdít tři noci, dostane od krále za ženu jeho dceru, nejkrásnější pannu pod sluncem. V zámku leží i veliké poklady, které hlídají zlí duchové, a ty by se tím uvolnily. Kdo tam dosud vešel, ten už nevyšel.

Ráno předstoupil chlapec před krále: „Pane králi, kdybyste dovolil, chtěl bych tři noci bdít v zakletém zámku.“

Král si chlapce oblíbil a řekl: „Můžeš si s sebou vzít tři věci, ale nesmějí být živé.“

„Tak prosím o oheň, soustruh a řezbářskou lavici i s nožem.“

Večer si chlapec v jedné komnatě zámku rozdělal oheň, postavil vedle něj lavici s nožem a sedl si k soustruhu. „Kdybych se tak uměl bát!“ řekl. „Ale ani tady se to nenaučím.“

K půlnoci se ozvalo z kouta: „Mňau, mňau, ta zima!“

„Vy hlupáci, co křičíte? Jestli je vám zima, pojďte se ohřát k ohni.“

Vtom k němu jedním skokem přiskočily dvě velké černé kočky, sedly si mu po bocích a divoce na něj hleděly ohnivýma očima. Když se ohřály, řekly: „Kamaráde, nezahrajeme si karty?“

„Proč ne. Ale nejdřív mi ukažte tlapy.“

Kočky vystrčily drápy.

„No tohle, vy máte ale dlouhé drápy! Ty vám musím nejdřív zastřihnout.“ Popadl je za krk a upnul jim tlapy do svěráku na lavici. „Prohlédl jsem vás a do karet se mi už nechce.“ Pak je zabil a hodil do vody.

Vtom se ze všech koutů vyrojily černé kočky a černí psi na žhavých řetězech, strašlivě vřískali a chtěli mu uhasit oheň. Chlapec popadl nůž a zavolal: „Pryč s vámi, havěti jedna!“ Část jich utekla, ostatní zabil a hodil do rybníka.

Potom znovu rozdmýchal oheň. Pak si lehl do velké postele v koutě. Sotva ulehl, postel se sama rozjela po celém zámku. „Jen do toho,“ řekl, „ať to jede!“

Postel se valila přes prahy a po schodech, jako by ji táhlo šest koní, až se najednou, hop, převrátila a ležela na něm jako hora. Chlapec se vyhrabal z peřin a řekl: „Ať si jezdí, kdo chce.“ Lehl si k ohni a spal, dokud se nerozednilo.

Ráno přišel král, a když uviděl chlapce ležet na zemi, myslel si, že je mrtvý. „Škoda toho hezkého mládence,“ řekl.

Chlapec se posadil: „Tak daleko to ještě nedošlo! Jedna noc je za mnou, a ty dvě taky přejdou.“

Král se divil a měl radost. Hostinský v hospodě vytřeštil oči: „Ty žiješ? Tak co, naučil ses bát?“

„Ne, je to všechno marné.“

Druhou noc si sedl k ohni a spustil zase svou starou písničku: „Kdybych se tak uměl bát!“ K půlnoci se ozval lomoz a s křikem spadla komínem půlka člověka.

„Hej!“ zavolal chlapec. „Ještě jedna půlka chybí!“

Lomoz se ozval znovu a spadla i druhá půlka. Zatímco chlapec rozdmýchával oheň, půlky se spojily a na jeho lavici usedl ošklivý chlap. „To místo je moje,“ řekl chlapec, odstrčil ho a sedl si zpátky.

Pak padali komínem další chlapi. Přinesli si devět kostí a dvě lebky, postavili kuželky a hráli.

„Poslyšte, můžu hrát s vámi?“ zeptal se chlapec.

„Můžeš, jestli máš peníze.“

„Peněz mám dost. Ale vaše koule nejsou pořádně kulaté.“ Upnul lebky do soustruhu a osoustružil je dokulata. „Tak, teď se budou lépe kutálet!“ Hrál s nimi a prohrál pár krejcarů. Když odbilo dvanáct, všechno zmizelo. Lehl si a usnul.

Ráno se král vyptával, jak se mu vedlo.

„Hrál jsem kuželky a prohrál pár krejcarů. Náramně jsem se bavil. Ale co to je bát se, pořád nevím.“

Třetí noc si sedl na své místo a mrzutě řekl: „Kdybych se tak uměl bát!“ Pozdě večer přineslo šest velkých chlapů rakev. „To bude jistě můj bratránek, co umřel před pár dny,“ řekl chlapec a zavolal: „Pojď, bratránku, pojď!“

Sundal víko a v rakvi ležel mrtvý muž, studený jako led. „Počkej, já tě ohřeju,“ řekl chlapec. Ohřátýma rukama mu hladil tvář, pak si ho posadil u ohně na klín a mnul mu ruce. Když ani to nepomohlo, napadlo ho, že se ve dvou v posteli zahřejí. Uložil mrtvého do postele a lehl si vedle něj. Za chvíli se mrtvý zahřál a začal se hýbat.

„Vidíš, bratránku, jak jsem tě zahřál!“

Mrtvý ale vykřikl: „Teď tě uškrtím!“

„Cože? Takhle mi děkuješ? Hned půjdeš zpátky do rakve!“ Chlapec ho tam hodil, zaklapl víko a těch šest chlapů rakev zase odneslo. „Tady se bát nenaučím, ani kdybych žil sto let,“ povzdechl si.

Tu vešel stařec s dlouhým bílým vousem, větší než všichni ostatní. „Ty skrčku, teď se bát naučíš, protože umřeš!“

„Ne tak zhurta,“ odpověděl chlapec. „Jsem stejně silný jako ty, ne-li silnější.“

„To uvidíme. Jestli jsi silnější, nechám tě jít.“

Stařec ho vedl temnými chodbami do kovárny a jednou ranou sekery zarazil kovadlinu do země. „To já umím líp,“ řekl chlapec a šel k druhé kovadlině. Stařec se postavil vedle a bílý vous mu visel dolů. Chlapec vzal sekeru, jednou ranou kovadlinu rozštípl a starcův vous do ní přiskřípl. „Teď tě mám!“

Potom vzal železnou tyč a bil starce, až stařec naříkal a prosil, ať přestane, že mu dá veliké bohatství. Chlapec ho pustil. Stařec mu ve sklepě ukázal tři truhly plné zlata. „Jedna patří chudým, druhá králi a třetí tobě.“ Vtom odbilo dvanáct a duch zmizel. Chlapec ve tmě nahmatal cestu do komnaty a usnul u svého ohně.

Ráno přišel král. „Tak teď už jistě víš, co to je bát se.“

„Nevím. Byl tu bratránek a nějaký vousáč mi ukázal zlato, ale co to je bát se, mi nikdo neřekl.“

„Vysvobodil jsi zámek,“ řekl král, „a dostaneš za ženu mou dceru.“

„To je moc hezké, ale pořád nevím, co to je bát se.“

Pak byla veliká svatba. Mladý král byl se svou ženou šťastný, a přece pořád říkal: „Kdybych se tak uměl bát!“ Až to mladou královnu omrzelo.

Její komorná řekla: „Paní královno, já vám pomůžu. Však on se bát naučí.“

Šla k potoku, který tekl zahradou, a dala nachytat celé vědro hrouzků. V noci, když mladý král spal, stáhla mu žena přikrývku a vylila na něj studenou vodu i s hrouzky, takže se kolem něj mrskaly rybičky.

Tu se probudil a vykřikl: „Ach, já se bojím, já se bojím, milá ženo! Teď už vím, co to je bát se!“