Dlouhý, Široký a Bystrozraký

Byl jednou jeden starý král a ten měl jediného syna. Jednoho dne si ho zavolal a řekl mu: „Můj milý synu, zralé ovoce opadává a moje hlava už taky dozrává. Než mě pochováš, rád bych ještě viděl tvou nevěstu. Ožeň se, synu můj!“

„Rád bych, otče,“ odpověděl královic, „ale žádnou nevěstu neznám.“

Starý král mu podal zlatý klíč. „Jdi na věž, do nejvyššího patra. Pak mi pověz, kterou by sis vybral.“

Královic vystoupal na věž, nahoře odemkl zlatým klíčem železná dvířka ve stropě a vešel do veliké kulaté síně. Strop byl modrý jako noční nebe, posetý stříbrnými hvězdami, a v oknech kolem dokola byly na křišťálovém skle namalované panny s královskou korunou, jedna krásnější než druhá. Jak se na ně díval, panny se začaly hýbat jako živé a usmívat se na něj.

Dvanácté okno bylo zakryté bílým závěsem. Královic ho odhrnul a uviděl pannu v bílých šatech, se stříbrným pásem a perlovou korunou. Ze všech byla nejkrásnější, ale smutná a bledá, jako by vstala z hrobu. Díval se na ni, až ho rozbolelo srdce, a řekl: „Tuto chci mít a žádnou jinou!“

Panna sklopila hlavu a zčervenala jako růže. V tu ránu všechny obrazy zmizely.

Když to královic pověděl otci, starý král se zachmuřil. „Zle jsi udělal, synu můj. Odkryl jsi, co bylo zakryté, a tím slovem ses vydal do velikého nebezpečí. Tu pannu drží zlý černokněžník na železném zámku. Kdo ji šel vysvobodit, už se nevrátil. Ale dané slovo je zákon. Jdi, zkus své štěstí, a vrať se mi zdravý domů!“

Královic sedl na koně a vydal se na cestu. Ve velikém lese zabloudil, a jak tak bloudil, uslyšel za sebou: „Hej, počkejte! Vezměte mě do služby, nebudete litovat.“

Ohlédl se a uviděl vysokého člověka. „Kdo jsi a co umíš?“

„Jmenuju se Dlouhý a umím se natahovat. Vidíte na té jedli ptačí hnízdo? Sundám vám ho a nemusím ani lézt nahoru.“

A už se Dlouhý natahoval, až byl vysoký jako ta jedle. Sáhl pro hnízdo, zase se zmenšil a podal ho královici.

„Šikovný jsi,“ řekl královic, „ale k čemu mi je hnízdo, když mě z lesa nevyvedeš?“

„To je maličkost!“ Dlouhý se natáhl, až byl třikrát vyšší než nejvyšší borovice, rozhlédl se, zmenšil se a vzal koně za uzdu. Než se královic nadál, byli z lesa venku. Před nimi ležela široká rovina a za ní šedé skály.

„Támhle jde můj kamarád, pane,“ řekl Dlouhý. „Toho byste měl taky vzít do služby. Radši pro něj skočím.“

Natáhl se, až mu hlava zmizela v oblacích, udělal dva tři kroky a postavil před královice zavalitého chlapíka s břichem jako sud.

„Kdo jsi ty a co umíš?“ zeptal se královic.

„Jmenuju se Široký, pane, a umím se rozšiřovat.“

„Tak se ukaž.“

„Pane, honem ujíždějte zpátky do lesa!“ vykřikl Široký a začal se nafukovat.

Když královic viděl, jak Dlouhý utíká, pobodl koně a cválal za ním. Bylo načase. Široký se nafukoval na všechny strany, jako by se valila hora, a byl by královice i s koněm rozmačkal. Pak vydechl, až se lesy ohnuly, a splaskl.

„Ty jsi mě prohnal!“ řekl královic. „Ale takového chlapíka nenajdu každý den. Pojď se mnou.“

U skal potkali muže, který měl oči zavázané šátkem.

„To je náš třetí kamarád, pane,“ řekl Dlouhý. „Ten by u vás chleba zadarmo nejedl.“

„Proč máš zavázané oči?“ zeptal se královic. „Vždyť nevidíš na cestu!“

„Naopak, pane, vidím až moc. Bez šátku prohlédnu všechno skrz naskrz, a na co se upřeně podívám, to vzplane, a co hořet nemůže, rozskočí se na kusy. Proto se jmenuju Bystrozraký.“

Sundal šátek a upřel žhavé oči na skálu naproti. Skála praskala a praskala, až z ní zbyla hromada písku, a v tom písku se třpytilo ryzí zlato.

„Ty jsi k nezaplacení!“ řekl královic. „Pověz mi, jak daleko je to k železnému zámku a co se tam děje.“

„Sám byste tam nedojel ani za rok, pane,“ odpověděl Bystrozraký, „ale s námi tam budete ještě dnes.“

„A co dělá moje nevěsta?“

Bystrozraký odpověděl:

Za železnou mřeží na vysoké věži černokněžník ji střeží.

„Kdo máte dobré srdce, pomozte mi ji vysvobodit!“ řekl královic.

Všichni tři mu slíbili pomoc. Vedli ho průrvou, kterou Bystrozraký udělal ve skalách, a dál přes hory a lesy. Když už slunce zapadalo, vjel královic po železném mostě do brány železného zámku. A jakmile slunce zapadlo, most se sám zvedl, brány se s ranou zavřely a všichni čtyři zůstali zavření uvnitř.

Na nádvoří, ve stájích i v komnatách stálo v šeru mnoho pánů, služebníků i koní, ale všichni byli zkamenělí. V jídelně byl stůl plný jídla a pití, prostřený pro čtyři. Čekali, a když nikdo nepřišel, sedli si a jedli.

Vtom se rozlétly dveře a vstoupil černokněžník, shrbený holohlavý stařec s vousy po kolena a se třemi železnými obručemi místo opasku. Za ruku vedl pannu v bílých šatech, bledou a smutnou. Královic ji hned poznal, ale než stačil promluvit, černokněžník řekl:

„Vím, proč jsi přišel. Chceš odvést tuhle královnu. Dobře, vezmi si ji, jestli ji dokážeš tři noci uhlídat, aby ti neutekla. Jestli ti uteče, zkameníš i se svými služebníky jako všichni před tebou.“ Ukázal královně, kam si má sednout, a odešel.

Královic na ni mluvil, ale panna neodpovídala, ani se neusmála, jako by byla z mramoru. Sedl si vedle ní a umínil si, že celou noc nezamhouří oko. Dlouhý se natáhl jako řemen a ovinul se kolem celé komnaty, Široký se nafoukl ve dveřích tak, že by neproklouzla ani myška, a Bystrozraký se postavil na stráž ke sloupu. Za chvilku na ně ale padla ospalost, ani nevěděli jak, a spali jako dřeva až do rána.

Za svítání se královic probudil první a bylo mu, jako by mu někdo vrazil nůž do srdce: královna byla pryč. Hned vzbudil služebníky.

„Nebojte se, pane,“ řekl Bystrozraký. „Už ji vidím! Sto mil odtud je les, v lese starý dub a na vršku dubu žalud. Ten žalud je ona.“

Dlouhý si posadil Bystrozrakého na ramena, natáhl se a šel, co krok, to deset mil. Za chvilku byli zpátky.

„Pane, pusťte ho na zem!“ řekl Dlouhý a podal královici žalud.

Královic ho pustil a v tu ránu stála královna vedle něho. Když vyšlo slunce, vešel do komnaty černokněžník a potutelně se usmíval. Jakmile ale uviděl královnu, zamračil se, a prásk! Jedna železná obruč na něm praskla a odskočila. Vzal pannu za ruku a odvedl ji.

Přes den chodil královic po zámku. V jedné síni stál cizí královic a v obou rukou držel napřažený tesák, ale rána už nedopadla, zkameněl. Jinde rytíř zakopl o práh a padal, ale nedopadl. Pod komínem seděl sloužící a zvedal k ústům sousto pečeně, ale do úst ho nedonesl. Každý zůstal přesně tak, jak byl, když černokněžník řekl: „Zkameňte!“

Večer přivedl černokněžník královnu znovu, a přestože se všichni bránili spánku, zase usnuli. Za svítání královic vyskočil a zatahal Bystrozrakého za rameno: „Hej, vstávej, Bystrozraký! Víš, kde je královna?“

Bystrozraký si protřel oči. „Už ji vidím! Dvě stě mil odtud je hora, v té hoře skála, v té skále drahý kámen a ten kámen je ona.“

Dlouhý vzal Bystrozrakého na ramena a šel, co krok, to dvacet mil. Bystrozraký upřel na horu žhavé oči, hora se rozsypala, skála pukla na tisíc kusů a mezi nimi se zatřpytil drahý kámen.

Přinesli ho královici, a jakmile ho pustil na zem, stála tam královna. Když ráno přišel černokněžník, zlostí mu zajiskřily oči, a prásk! Druhá obruč praskla a odletěla. Zabručel a královnu odvedl.

Třetí večer ji přivedl, podíval se královici ostře do očí a posměšně řekl: „Uvidí se, kdo s koho!“

Té noci si ani nesedli, celou dobu chodili sem a tam. Jenže ten spánek byl začarovaný: jeden po druhém usnuli za chůze a královna jim zase utekla.

Ráno královic vzbudil Bystrozrakého: „Hej, vstávej, Bystrozraký! Podívej se, kde je královna!“

Bystrozraký se dlouho díval. „Ach, pane, je daleko! Tři sta mil odtud je Černé moře, na jeho dně leží mušle a v mušli zlatý prsten. Ten prsten je ona. Dnes musí jít i Široký, budeme ho potřebovat.“

Dlouhý vzal oba na ramena a šel, co krok, to třicet mil. U moře natahoval ruku, jak nejdál mohl, ale na dno nedosáhl.

„Počkejte, kamarádi, já vám pomůžu,“ řekl Široký, nafoukl se, lehl si na břeh a pil. Voda klesala a klesala, až Dlouhý dosáhl na dno a vytáhl mušli s prstenem.

Jenže Široký měl v sobě půl moře a byl těžký. V jednom údolí ho proto Dlouhý setřásl z ramene a z údolí bylo v mžiku veliké jezero. Široký se z něj sotva vyhrabal, ale Dlouhý už s Bystrozrakým spěchal dál a nechal ho tam.

Nad zámkem se zatím za horami rozednívalo a služebníci pořád nešli. Královice svíral smrtelný strach, až mu na čele vyvstal studený pot. Sotva se na východě ukázal žhavý proužek slunce, stál na prahu černokněžník. Když viděl, že královna tam není, ošklivě se zachechtal a vkročil dovnitř.

Bystrozraký ale z dálky viděl, v jakém nebezpečí je jeho pán, a řekl to Dlouhému. Dlouhý udělal krok a hodil prsten oknem. Řinč! Okno se rozletělo, prsten dopadl na zem a stála tam královna. Černokněžník zařval, až se zámek otřásl, a prásk! Třetí obruč pukla a odskočila. Z černokněžníka se stal havran a vyletěl rozbitým oknem ven.

Tu panna poprvé promluvila. „Děkuji vám, že jste mě vysvobodil,“ řekla královici a zčervenala jako růže.

A celý zámek ožil. Cizí královic máchl tesákem do vzduchu a zastrčil ho do pochvy. Rytíř dopadl, vstal a sáhl si na nos, jestli ho má celý. Sloužící pod komínem strčil sousto do úst a jedl dál. Každý dodělal, co začal. Ve stájích zařehtali koně.

Vysvobození páni přišli královici děkovat. On ale řekl: „Mně děkovat nemusíte. Nebýt mých věrných služebníků Dlouhého, Širokého a Bystrozrakého, byl bych teď tím, čím jste byli vy.“

Pak se královic s nevěstou a s Dlouhým a Bystrozrakým vydal domů k otci a páni ho doprovázeli. Cestou potkali Širokého a vzali ho s sebou.

Když je starý král uviděl, radostí se rozplakal. Brzy nato byla veliká svatba. Po svatbě přišli Dlouhý, Široký a Bystrozraký za mladým králem a řekli mu, že půjdou zase do světa hledat práci.

Mladý král je přemlouval: „Zůstaňte u mě! Dám vám všechno, co budete do smrti potřebovat, a nebudete muset nic dělat.“

Jenže život bez práce se jim nelíbil. Rozloučili se a odešli, a dodnes se někde po světě toulají a hledají práci.