Král Drozdí brada

Byl jednou jeden král a ten měl dceru tak krásnou, že se jí nikdo nevyrovnal. Jenže byla přitom pyšná a domýšlivá a žádný nápadník jí nebyl dost dobrý. Jednoho po druhém odmítala a ještě si z nich tropila žerty.

Král jednou vystrojil velikou slavnost a pozval na ni ženichy zblízka i zdaleka. Seřadili se podle hodnosti a stavu: nejdřív králové, pak vévodové, knížata, hrabata a baroni a docela na konci zemani.

Královská dcera procházela mezi řadami a na každém našla nějakou chybu.

První byl příliš tlustý. „Vinný sud!“ řekla.

Druhý příliš dlouhý. „Dlouhý jako bidlo, a chůze žádná!“

Třetí příliš malý. „Krátký jako špalek, k ničemu se nehodí!“

Čtvrtý příliš bledý. „Bledá smrt!“

Pátý příliš červený. „Rudý jako krocan!“

Šestý nebyl dost rovný. „Zelené dřevo, sušené za pecí!“

A tak měla na každém něco. Nejvíc se ale navážela do jednoho hodného krále, který stál docela vpředu a kterému brada vyrostla trochu nakřivo.

„Jémine!“ zvolala a dala se do smíchu. „Ten má bradu jako drozd zobák!“

Od té chvíle mu neřekli jinak než Drozdí brada.

Starý král viděl, že se jeho dcera jen posmívá a že všemi shromážděnými nápadníky pohrdla. Rozhněval se a přísahal, že ji dá prvnímu žebrákovi, který se objeví přede dveřmi.

Za pár dní se pod oknem rozezpíval potulný muzikant, aby si vyzpíval pár drobných. Král ho uslyšel a poručil, ať ho pustí nahoru.

Muzikant vešel ve špinavých roztrhaných šatech, zazpíval králi i jeho dceři, a když dozpíval, poprosil o almužnu.

„Tvůj zpěv se mi líbil tak,“ řekl král, „že ti dám za ženu tuhle svou dceru.“

Královská dcera se zděsila, ale král stál na svém.

„Přísahal jsem, že tě dám prvnímu žebrákovi, který se namane. A co jsem přísahal, to dodržím.“

Žádné námitky nepomohly. Došli pro faráře a princezna se s muzikantem musela na místě dát oddat. Když bylo po všem, řekl král: „Teď se už nehodí, abys jako žebračka zůstávala na mém zámku. Půjdeš se svým mužem.“

Žebrák ji vzal za ruku a vyvedl ji ven a ona s ním musela pěšky do světa. Když přišli do velikého lesa, zeptala se:

Ach, komu patří ten krásný les?

Ten patří králi Drozdí bradě.Kdybys ho byla vzala, byl by tvůj.

Ach, já ubohá panna mladá,kéž by byl můj král Drozdí brada!

Potom šli přes louku a ona se zeptala znovu:

Komu patří ta krásná zelená louka?

Ta patří králi Drozdí bradě.Kdybys ho byla vzala, byla by tvá.

Ach, já ubohá panna mladá,kéž by byl můj král Drozdí brada!

Pak procházeli velikým městem a ona se zeptala potřetí:

Komu patří to krásné veliké město?

To patří králi Drozdí bradě.Kdybys ho byla vzala, bylo by tvé.

Ach, já ubohá panna mladá,kéž by byl můj král Drozdí brada!

„Vůbec se mi nelíbí,“ ozval se muzikant, „že si pořád přeješ za muže někoho jiného. To ti nejsem dost dobrý?“

Nakonec došli k docela malinké chaloupce a ona řekla:

Ach bože, ta chaloupka je maličká!Komu jen patří ta ubohá chatrč?

„To je můj a tvůj dům,“ odpověděl muzikant. „Tady spolu budeme bydlet.“

Musela se sehnout, aby prošla nízkými dveřmi.

„Kde jsou služebné?“ zeptala se královská dcera.

„Jaképak služebné!“ odpověděl žebrák. „Co chceš mít hotové, musíš si udělat sama. Rozdělej oheň, postav vodu a uvař mi večeři. Jsem unavený.“

Královská dcera ale neuměla ani zatopit, ani vařit, a žebrák musel sám přiložit ruku k dílu, aby to jakžtakž dopadlo.

Snědli tu skrovnou večeři a ulehli. Ráno ji ale hned za svítání hnal z postele, protože se měla starat o dům.

Pár dní takhle žili, jak to šlo, a snědli všechno, co měli doma. Pak muž řekl: „Ženo, takhle to dál nepůjde. Jíme a nic si nevyděláme. Budeš plést košíky.“

Šel ven, nařezal vrbové proutí a přinesl ho domů. Pustila se do pletení, ale tvrdé proutí jí rozedřelo jemné ruce do krve.

„Vidím, že to nejde,“ řekl muž. „Zkus raději příst, snad ti to půjde lépe.“

Sedla si a zkoušela příst, jenže tvrdá nit se jí brzy zařezala do měkkých prstů.

„Tak vidíš,“ řekl muž. „K žádné práci se nehodíš. S tebou jsem si nadrobil. Zkusím to s hrnci a hliněným nádobím. Budeš sedávat na trhu a prodávat.“

„Ach,“ pomyslela si, „co když na trh přijdou lidé z otcova království a uvidí mě tam sedět nad zbožím? Jak se mi budou smát!“

Nebylo to ale nic platné. Musela se podvolit, jestli neměli umřít hlady.

Napoprvé to šlo dobře. Lidé od té krásné ženy kupovali rádi a platili, co si řekla. Mnozí jí dokonce nechali peníze a hrnce k tomu.

Žili z toho, dokud to vydrželo, a pak muž nakoupil další hromadu nádobí. Posadila se s tím nádobím do rohu trhu, rozestavěla hrnce kolem sebe a nabízela.

Vtom se přihnal opilý husar, vjel na koni rovnou mezi hrnce a všechno se rozletělo na tisíc střepů.

Dala se do pláče a strachy nevěděla, co si počít. „Ach, jak to se mnou dopadne!“ naříkala. „Co tomu řekne můj muž!“

Běžela domů a vypravovala mu, co se stalo.

„Kdopak si taky sedá s hliněným nádobím do rohu trhu!“ řekl muž. „Nech už toho pláče. Vidím, že na pořádnou práci nestačíš. Byl jsem na zámku našeho krále a ptal se, jestli by nepotřebovali děvečku do kuchyně. Slíbili, že tě vezmou. Budeš za to mít jídlo zadarmo.“

Tak se z královské dcery stala kuchyňská děvečka. Musela kuchaři pomáhat a dělat tu nejtěžší práci.

Do obou kapes si přivázala po hrníčku a nosila si v nich domů, co jí ze zbytků připadlo. Tím se pak oba živili.

Stalo se, že se měla slavit svatba nejstaršího královského syna. Chudá žena vyšla nahoru, postavila se ke dveřím do sálu a chtěla se aspoň dívat.

Rozsvítili světla a dovnitř vcházel jeden host krásnější než druhý, všude samá nádhera a lesk. Tu se smutkem v srdci vzpomněla na svůj osud a proklínala tu svou pýchu a zpupnost, které ji tak ponížily a uvrhly do takové bídy.

Z drahých jídel, která nosili dovnitř a zase ven, k ní stoupala vůně a služebníci jí občas hodili pár soust. Schovávala je do hrníčků, aby si je odnesla domů.

Vtom vešel královský syn, oblečený v sametu a hedvábí, se zlatými řetězy na krku.

Jak uviděl tu krásnou ženu stát ve dveřích, chytil ji za ruku a chtěl si s ní zatančit. Ona se bránila a lekla se, protože poznala, že je to král Drozdí brada, ten, který se o ni ucházel a kterého s posměchem odbyla.

Bránila se marně. Vtáhl ji do sálu, a tu se přetrhla tkanice, na které kapsy visely. Hrníčky vypadly, polévka se rozlila a sousta se rozkutálela po zemi.

Když to lidé viděli, strhl se všeobecný smích a posměch a jí bylo tak hanba, že by se byla nejraději propadla do země.

Vyběhla ze dveří a chtěla utéct, ale na schodech ji dohonil jakýsi muž a přivedl ji zpátky. A když se na něj podívala, byl to zase král Drozdí brada.

Promluvil na ni laskavě: „Neboj se. Ten muzikant, co s tebou bydlel v té ubohé chaloupce, jsem byl já. Přestrojil jsem se pro tebe. A ten husar, který ti rozjel hrnce, jsem byl také já. To všechno se stalo proto, aby byla tvá pýcha pokořena a abys pykala za tu zpupnost, se kterou ses mi vysmívala.“

Tu se dala do hořkého pláče. „Provinila jsem se a nejsem hodna být tvou ženou.“

„Netrap se,“ řekl. „Zlé dny jsou pryč. Teď budeme slavit naši svatbu.“

Přišly komorné a oblékly ji do nejnádhernějších šatů. Přišel i její otec a celý dvůr a přáli jí štěstí ke svatbě s králem Drozdí bradou.

A teprve tehdy začala ta pravá radost. Přál bych si, abychom u toho byli i my dva.