Zlatá husa

Za dávných časů žil jeden sedlák a měl tři syny. Nejmladšímu říkali všichni Hloupý Honza, protože ho nikdo nebral vážně, posmívali se mu a při každé příležitosti ho odstrkovali.

Jednoho dne se nejstarší syn vypravil do lesa naštípat dříví. Než odešel, dala mu matka pěkný vejcový koláč a láhev vína, aby na cestě netrpěl hladem ani žízní. Sotva vešel mezi stromy, potkal tam malého šedivého mužíčka. Ten ho pozdravil a řekl: „Dej mi kousek koláče a doušek vína, jsem tak hladový a tak žíznivý.“ Rozšafný syn mu ale odpověděl: „Kdybych ti dal svůj koláč a své víno, nezbylo by mi nic. Táhni si, odkud jsi přišel.“ Nechal mužíčka stát a šel dál. Když se pustil do práce, dlouho mu to nevydrželo: sekera mu sjela z kmene a zasáhla ho do ruky, takže se musel vrátit domů a nechat si ránu obvázat. A byla to práce toho šedivého mužíčka.

Nazítří se do lesa vydal druhý syn a matka mu na cestu dala stejně jako prvnímu koláč a láhev vína. I jemu vyšel vstříc starý šedivý mužíček a prosil o kousek koláče a doušek vína. Také druhý syn mu rozumně odpověděl: „Co bych dal tobě, to by scházelo mně. Táhni si po svých.“ Nechal mužíčka stát a šel dál. Trest na sebe nenechal dlouho čekat: po pár ranách sekerou se trefil sám sobě do nohy a museli ho odnést domů.

Tehdy řekl Honza: „Tati, pusť mě do lesa, taky chci naštípat dříví.“ Otec mu odpověděl: „Tví bratři se při tom zranili, nech to raději být, tomu ty nerozumíš.“ Honza ale prosil tak dlouho, až otec nakonec řekl: „Tak si jdi, na vlastní kůži se poučíš.“

Matka mu dala placku upečenou z vody a popela a k tomu láhev kyselého piva. Když přišel do lesa, potkal i on toho starého šedivého mužíčka. Ten ho pozdravil a řekl: „Dej mi kousek své placky a doušek ze své láhve, jsem tak hladový a tak žíznivý.“ Honza odpověděl: „Mám jenom popelovou placku a kyselé pivo. Jestli ti to nevadí, sedneme si a najíme se spolu.“ Sedli si tedy vedle sebe, a když Honza vytáhl svou placku, byl to najednou pěkný vejcový koláč a kyselé pivo se proměnilo v dobré víno. Jedli a pili spolu, a pak mužíček řekl: „Protože máš dobré srdce a rád se rozdělíš o to málo, co máš, přeji ti štěstí. Tamhle stojí starý strom, poraz ho, a v kořenech něco najdeš.“ Nato se mužíček rozloučil a zmizel.

Honza šel ke stromu a porazil ho. Když strom padl, seděla mezi kořeny husa s peřím z čistého zlata. Zvedl ji, vzal pod paži a zamířil do hostince, kde chtěl přenocovat. Hostinský měl tři dcery. Jakmile husu uviděly, byly zvědavé, co je to za podivného ptáka, a každá by moc ráda vytáhla jedno zlaté pero. Nejstarší si pomyslela: „Určitě se naskytne chvíle, kdy si jedno pero vytrhnu.“ Sotva Honza na chvíli odešel, chytila husu za křídlo, jenže jí na něm zůstala viset ruka i prsty. Brzy nato přišla druhá dcera s myšlenkou jen na to, jak sehnat zlaté pero. Sotva se ale dotkla sestry, přilepila se k ní. Nakonec přiběhla i třetí se stejným úmyslem. Sestry na ni volaly: „Nechoď sem, proboha, nechoď sem!“ Ona ale nechápala proč, a pomyslela si: „Když jsou u toho ony, můžu být u toho i já.“ Přiskočila blíž, dotkla se sestry a přilepila se k ní také. Tak musely všechny tři strávit noc u husy.

Druhého rána vzal Honza husu do náruče a vydal se na cestu, aniž by se staral o tři dívky, které na ní visely. Musely běžet za ním, jak je to zrovna smýklo doleva nebo doprava. Uprostřed pole je potkal farář, a když uviděl ten podivný průvod, zvolal: „Styďte se, nestydaté holky! Co běháte za mladým chasníkem přes pole, copak se to sluší?“ S těmi slovy chytil nejmladší za ruku a chtěl ji odtáhnout, ale sotva se jí dotkl, přilepil se k ní také a musel běžet s nimi. Netrvalo dlouho a přišel kostelník, uviděl faráře, jak spěchá se třemi dívkami v patách, podivil se a zvolal: „Pane faráři, kam tak spěcháte? Nezapomeňte, že dnes máme ještě křtiny!“ Přiběhl k němu a chytil ho za rukáv, ale i on zůstal viset. Jak tak všech pět běželo jeden za druhým, potkali dva sedláky, kteří se vraceli z pole s motykami. Farář na ně zavolal a prosil je, ať jeho i kostelníka vysvobodí. Sotva se ale dotkli kostelníka, přilepili se také. Bylo jich tedy už sedm, kdo běžel za Honzou a jeho husou.

Honza pak dorazil do jednoho města. Vládl tam král, který měl dceru tak vážnou, že ji nikdo nedokázal rozesmát. Král proto vyhlásil zákon: kdo princeznu rozesměje, dostane ji za ženu. Jakmile se to Honza doslechl, šel se svou husou a celým tím průvodem rovnou před princeznu. Když uviděla sedm lidí, jak běží jeden za druhým, propukla v tak hlasitý smích, že už nemohla přestat. Honza si ji tedy zažádal za nevěstu. Králi se ale takový zeť nelíbil. Vymýšlel si nejrůznější námitky a řekl, že mu Honza musí nejprve přivést muže, který dokáže vypít celý sklep vína.

Honza si vzpomněl na šedivého mužíčka, který by mu jistě pomohl, a vydal se zpátky do lesa. Na místě, kde kdysi porazil strom, seděl muž s velmi zarmouceným výrazem. Honza se ho zeptal, co ho tak trápí. Muž odpověděl: „Mám takovou žízeň, že ji nedokážu uhasit. Studenou vodu nesnáším. Sud vína jsem sice právě vypil, ale co je kapka na rozpáleném kameni?“ „S tím ti pomůžu,“ řekl Honza. „Pojď se mnou, dosyta se napiješ.“ Odvedl ho do královského sklepa, a muž se pustil do velkých sudů, pil a pil, až ho z toho bolela kyčel, a než uplynul den, měl vypitý celý sklep.

Honza si znovu žádal svou nevěstu, ale král se zlobil, že by prostý chasník, kterému každý říkal Hloupý Honza, měl odvést jeho dceru, a vymyslel novou podmínku: Honza mu musí přivést muže, který sní celou horu chleba. Honza dlouho neváhal a šel rovnou do lesa. Na stejném místě seděl muž, který si utahoval opasek, tvářil se sklíčeně a povídal: „Snědl jsem celou pec plnou chleba, ale co to pomůže, když má člověk takový hlad jako já? Žaludek mám pořád prázdný, a když si nechci umřít hlady, musím se pořád utahovat.“ Honza měl radost a řekl: „Vydej se se mnou, najíš se dosyta.“ Odvedl ho na královský dvůr, kde nechal král svézt mouku z celého království a upéct z ní obrovskou horu chleba. Muž z lesa se před ni postavil, začal jíst, a za jediný den z hory nezbylo nic.

Potřetí si Honza žádal svou nevěstu. Král ale hledal ještě jednu výmluvu a chtěl loď, která by se plavila po souši i po vodě. „Jakmile s takovou lodí připluješ,“ řekl, „hned dostaneš mou dceru za manželku.“ Honza zamířil rovnou do lesa. Tam seděl starý šedivý mužíček, kterému kdysi dal svůj koláč, a řekl mu: „Pil jsem a jedl za tebe, dám ti tedy i tu loď. Dělám to všechno proto, že jsi ke mně byl milosrdný.“ A dal mu loď, která jezdila po souši i plula po vodě. Když to král uviděl, nemohl už svou dceru dál odpírat. Konala se svatba, a Honza po králově smrti zdědil celé království. Žil pak dlouhá léta šťastně po boku své ženy.