Zlatá husa

Byl jednou jeden muž a měl tři syny. Nejmladšímu z nich říkali všichni jen Hlupáček, protože ho měli za hloupého, smáli se mu a při každé příležitosti ho odstrkovali.

Jednou se nejstarší syn vypravil do lesa na dřevo. Než odešel, dala mu matka na cestu krásný vaječný koláč a láhev vína, aby cestou neměl hlad ani žízeň. Sotva vešel do lesa, potkal starého šedivého mužíka. Ten ho pozdravil a poprosil: „Dej mi kousek koláče a dovol mi napít se tvého vína, jsem tak hladový a tak žíznivý.“

Ten chytrák mu odpověděl: „Kdybych ti dal svůj koláč a svoje víno, nezbylo by mi nic. Jdi si po svých.“ Nechal mužíka stát a šel dál. Jenže sotva začal sekat do stromu, sekera mu uklouzla a zajela mu do ruky, takže se musel vrátit domů a dát si ránu ošetřit. A za tím neštěstím stál právě ten šedivý mužík.

Po něm se do lesa vydal druhý syn, a matka mu nachystala na cestu totéž co jeho bratrovi: vaječný koláč a láhev vína. I jemu vyšel v lese naproti tentýž šedivý mužík, pozdravil ho a poprosil: „Dej mi kousek koláče a dovol mi napít se tvého vína, jsem tak hladový a tak žíznivý.“

Druhý syn mu odpověděl stejně rozumně jako jeho bratr: „Co bych ti dal, to bych sám postrádal. Jdi si po svých.“ Nechal mužíka stát a šel sekat dřevo. Ani jemu se trest nevyhnul: po několika ranách do kmene se sekl sekerou do vlastní nohy a museli ho odnést domů.

Tehdy řekl Hlupáček: „Otče, dovol, ať jdu do lesa na dřevo já.“

Otec mu odpověděl: „Tvoji bratři si tam jen ublížili, nech to být, tomu ty nerozumíš.“ Hlupáček ale prosil tak dlouho, až otec konečně řekl: „Tak si tedy jdi. Snad tě to aspoň něčemu naučí.“

Matka mu dala koláč zadělaný jen na vodě a upečený v popelu a k tomu láhev kyselého piva. Jak přišel do lesa, potkal i on šedivého mužíka, a ten ho pozdravil a poprosil: „Dej mi kousek svého koláče a dovol mi napít se z tvé láhve, jsem tak hladový a tak žíznivý.“

Hlupáček mu odpověděl: „Mám jen popelový koláč a kyselé pivo, ale jestli ti to nevadí, sedneme si a budeme jíst spolu.“

Sedli si tedy, a když Hlupáček vytáhl svůj popelový koláč, byl to najednou krásný vaječný koláč, a z kyselého piva bylo dobré víno. Jedli a pili spolu, a potom mužík řekl: „Máš dobré srdce a rád se rozdělíš o to málo, co máš, a proto ti nadělím štěstí. Tamhle stojí starý strom, ten pokácej, a v jeho kořenech něco najdeš.“ A s tím se s ním rozloučil.

Hlupáček šel ke stromu a pokácel ho, a jak strom padl, uviděl v jeho kořenech husu s peřím z ryzího zlata. Vytáhl ji, vzal ji do náruče a vydal se s ní na cestu. Večer se zastavil v jednom hostinci, kde chtěl přenocovat. Hostinský měl tři dcery, a ty, jakmile husu uviděly, hned chtěly vědět, co je to za podivného ptáka, a každá by nejraději vytáhla jedno z jeho zlatých per.

Nejstarší dcera si řekla, že se jistě naskytne chvilka, kdy s husou zůstane sama, a jen co Hlupáček vyšel z pokoje, chytila husu za křídlo. V tu chvíli jí ale prsty i celá ruka na huse uvízly a nešly odtrhnout.

Zanedlouho přišla druhá sestra a myslela jen na to, jak si odnese zlaté pero. Sotva se ale dotkla sestry, přilnula k ní stejně.

Nakonec přišla se stejným úmyslem i třetí sestra. Obě starší na ni křičely: „Nechoď blíž, proboha, nechoď blíž!“ Ona ale nechápala, proč by měla zůstat stát, a řekla si, že když už u toho jsou ony dvě, může být u toho i ona. Přiskočila tedy, a jak se dotkla sestry, přilnula k ní zrovna tak. A tak musely všechny tři strávit noc u husy.

Ráno vzal Hlupáček husu do náruče a vydal se na cestu, aniž se staral o tři dcery, které na ní visely. Musely běžet za ním, tu vlevo, tu vpravo, jak ho zrovna nohy nesly.

Uprostřed pole je potkal farář, a jak ten výjev uviděl, spustil: „Styďte se, vy nestydaté holky, co běháte za mladým chlapcem přes pole, sluší se to?“ S těmi slovy chytil nejmladší z nich za ruku a chtěl ji odtrhnout. Jak se jí ale dotkl, přilnul k ní zrovna tak on sám a musel běžet s nimi.

Zanedlouho přiběhl kostelník a uviděl faráře, jak běží hned za třemi dívkami. Podivil se a zavolal na něj: „Kam vás to, pane faráři, tak žene? Nezapomeňte, že dnes máme ještě křest!“ Rozeběhl se k němu a chytil ho za rukáv, ale i on zůstal přilepený.

Jak takhle běželi v pěti jeden za druhým, potkali cestou dva sedláky, kteří se s motykami na ramenou vraceli z pole. Farář na ně zavolal a poprosil je, ať jeho a kostelníka vysvobodí. Jenže jen co se dotkli kostelníka, přilepili se stejně jako všichni ostatní, a teď jich za Hlupáčkem a jeho husou běželo sedm.

Hlupáček tak došel do města, kde vládl král. Ten měl dceru tak vážnou, že ji nikdo nedokázal rozesmát, a proto vyhlásil zákon: kdo ji rozesměje, ožení se s ní. Jak se to Hlupáček dozvěděl, šel s husou a se svým průvodem rovnou před princeznu. Ta uviděla sedm lidí, jak běží jeden za druhým, a rozesmála se tak nahlas, že nemohla přestat.

Hlupáček si ji tedy vyžádal za nevěstu, ale král o takového zetě nestál. Vymýšlel jednu námitku za druhou a řekl, že mu Hlupáček nejprve musí přivést muže, který by dokázal vypít celý sklep vína.

Hlupáček si vzpomněl na šedivého mužíka a doufal, že mu pomůže. Šel do lesa, a na tom místě, kde kdysi pokácel strom, uviděl sedět muže s velice ztrápeným výrazem. Zeptal se ho, co ho tak trápí.

Muž odpověděl: „Mám takovou žízeň, že ji nedokážu utišit. Studenou vodu nesnesu, sud vína jsem už vypil, ale co je jeden sud proti takové žízni?“

Hlupáček řekl: „S tím ti pomůžu. Jen pojď se mnou, napiješ se dosyta.“ Zavedl ho do královského sklepa, a muž se dal do velkých sudů, pil a pil, až ho z toho rozbolely boky, a než uplynul den, měl vypitý celý sklep.

Hlupáček se znovu hlásil o svou nevěstu, ale král se zlobil, že by mu dceru měl odvést nějaký chlapík, kterému každý říkal Hlupáček, a vymyslel novou podmínku: nejprve mu musí přivést muže, který by dokázal sníst celou horu chleba.

Hlupáček neotálel a šel rovnou do lesa. Na tom samém místě seděl muž, který si utahoval opasek kolem těla a tvářil se velmi mrzutě. Řekl: „Snědl jsem celou pec chleba, ale co to pomůže, když má člověk takový hlad jako já. Žaludek mám prázdný, a jestli nechci umřít hlady, musím si pořád utahovat opasek.“

Hlupáček se zaradoval a řekl: „Pojď se mnou, najíš se dosyta.“ Zavedl ho ke královskému dvoru, kde král dal svézt všechnu mouku z celého království a napéct z ní ohromnou horu chleba. Muž z lesa se před ni postavil, začal jíst, a za jediný den z hory nezbylo nic.

Hlupáček se potřetí hlásil o svou nevěstu, ale král hledal ještě jednu výmluvu a chtěl loď, která by dokázala plout po zemi i po vodě. Řekl mu, že jen co s ní připluje, hned dostane jeho dceru za ženu.

Hlupáček šel rovnou do lesa, kde znovu seděl ten starý šedivý mužík, kterému kdysi dal svůj koláč. Mužík mu řekl: „Pil jsem a jedl za tebe, a teď ti dám i tu loď. Všechno to dělám proto, že jsi ke mně byl milosrdný.“ A dal mu loď, která uměla plout po zemi i po vodě. Jak to král uviděl, nemohl mu už dceru dál odpírat.

Slavila se svatba, a když král později zemřel, zdědil Hlupáček celé království. Žil pak dlouhá léta spokojeně se svou ženou.