Dlouhý, Široký a Bystrozraký

Byl jednou jeden starý král a ten měl jen jediného syna. Jednou si syna zavolal a řekl mu: „Můj milý synu, víš dobře, že zralé ovoce opadává, aby udělalo místo novému. I moje hlava už dozrává a možná na ni brzy přestane svítit slunce. Než mě pochováš, rád bych ještě viděl tvou ženu, svou budoucí dceru. Ožeň se, synu můj!“

„Rád bych ti vyhověl, otče,“ odpověděl královic, „ale nemám nevěstu a žádnou neznám.“

Starý král sáhl do kapsy, vytáhl zlatý klíč a podal ho synovi. „Jdi na věž, až do nejvyššího patra, rozhlédni se tam a pak mi pověz, kterou bys chtěl.“

Královic neotálel a šel. Nikdy v životě tam nahoře nebyl a nikdy ani neslyšel, co tam je.

Když vystoupal až do posledního patra, uviděl ve stropě malá železná dvířka jako poklop. Byla zamčená. Odemkl je zlatým klíčem, zvedl je a vylezl nahoru. Byla tam veliká kulatá síň. Strop měla modrý jako nebe za jasné noci a třpytily se na něm stříbrné hvězdy, podlahu pokrýval zelený hedvábný koberec. Ve zdi kolem dokola bylo dvanáct vysokých oken ve zlatých rámech.

V každém okně byla na křišťálovém skle duhovými barvami namalovaná panna s královskou korunou na hlavě. V každém okně jiná a v jiných šatech, jedna krásnější než druhá, až z nich královic nemohl spustit oči. A jak na ně v úžasu hleděl a nevěděl, kterou si vybrat, panny se začaly hýbat jako živé. Ohlížely se po něm a usmívaly se, chybělo jen, aby promluvily.

Tu si královic všiml, že jedno z dvanácti oken je zakryté bílým závěsem. Odhrnul ho, aby viděl, co je pod ním. Byla tam panna v bílých šatech, se stříbrným pásem a s perlovou korunou na hlavě. Ze všech byla nejkrásnější, ale smutná a bledá, jako by vstala z hrobu.

Královic stál před tím obrazem dlouho jako u vytržení. Jak tak na tu pannu hleděl, sevřelo se mu srdce a řekl: „Tuto chci mít a žádnou jinou!“

Jakmile to řekl, panna sklopila hlavu a zčervenala jako růže. A vtom všechny obrazy zmizely.

Když se královic vrátil dolů a vyprávěl otci, co viděl a kterou pannu si vybral, starý král se zachmuřil, zamyslel se a řekl: „Špatně jsi udělal, synu můj, žes odkryl, co bylo zakryté. Tím slovem ses vydal do velikého nebezpečí. Ta panna je v moci zlého černokněžníka, drží ji zajatou na železném zámku. Kdo se ji kdy pokusil vysvobodit, žádný se odtamtud ještě nevrátil. Ale co se stalo, nedá se vzít zpátky. Dané slovo je zákon. Jdi, zkus štěstí a vrať se mi domů zdravý!“

Královic se s otcem rozloučil, vsedl na koně a vydal se pro nevěstu. Cesta ho vedla skrz veliký les. Jel jím pořád dál a dál, až se mu stezka ztratila. Když tak s koněm bloudil houštinami, mezi skalami a bažinami a nevěděl kudy kam, uslyšel za sebou volání: „Hej, počkejte!“

Královic se ohlédl a uviděl vysokého člověka, který za ním spěchal.

„Počkejte a vezměte mě s sebou! Jestli mě vezmete do služby, nebudete litovat.“

„Kdo jsi?“ zeptal se královic. „A co umíš?“

„Jmenuju se Dlouhý a umím se natahovat. Vidíte támhle na té vysoké jedli ptačí hnízdo? To vám sundám, a ani nemusím lézt nahoru.“

Dlouhý se začal natahovat. Tělo mu rostlo tak rychle, že byl za chvilku vysoký jako ta jedle. Sáhl pro hnízdo, v mžiku se zase smrštil a podal ho královici.

„Svůj kousek umíš dobře,“ řekl královic, „ale k čemu mi jsou ptačí hnízda, když mě z tohohle lesa nevyvedeš?“

„Hm, to je maličkost!“ řekl Dlouhý a natahoval se znovu, až byl třikrát vyšší než nejvyšší borovice v lese. Rozhlédl se kolem a povídá: „Tudyhle to máme z lesa nejblíž.“

Pak se smrštil, vzal koně za uzdu a šel napřed. A dřív, než se královic nadál, byli z lesa venku. Před nimi se prostírala daleká široká rovina, za ní vysoké šedé skály jako hradby velikého města a hory porostlé lesem.

„Támhle jde přes rovinu můj kamarád, pane,“ řekl Dlouhý a ukázal stranou. „Toho byste měl vzít do služby taky, ten by vám dobře posloužil.“

„Zavolej na něj, ať vidím, co je zač.“

„Je to trochu daleko, pane,“ řekl Dlouhý. „Sotva by mě slyšel a trvalo by dlouho, než by došel, protože toho musí hodně nosit. Radši pro něj skočím sám.“

A Dlouhý se zase natáhl, tak vysoko, že se mu hlava ztratila v oblacích. Udělal dva tři kroky, popadl kamaráda za ramena a postavil ho před královice. Byl to zavalitý chlapík s břichem jako pivní sud.

„A kdo jsi ty?“ zeptal se ho královic. „Co umíš?“

„Já, pane, se jmenuju Široký a umím se rozšiřovat.“

„Tak mi to ukaž.“

„Pane, ujíždějte, honem, honem zpátky do lesa!“ zvolal Široký a začal se nafukovat.

Královic nechápal, proč by měl ujíždět. Když ale viděl, že Dlouhý uhání k lesu, pobodl koně a pustil se cvalem za ním. A byl nejvyšší čas, jinak by ho Široký i s koněm rozmačkal, tak rychle mu břicho rostlo na všechny strany. Najednou ho bylo všude plno, jako by se tam přivalila hora.

Pak se Široký přestal nafukovat, odfoukl si, až se lesy prohnuly, a byl zase takový jako předtím.

„Tys mě ale prohnal!“ řekl mu královic. „Jenže takového chlapíka nenajdu každý den. Pojď se mnou.“

Tak se vydali dál. Když se přiblížili k těm skalám, potkali člověka, který měl oči zavázané šátkem.

„Pane, to je náš třetí kamarád,“ řekl Dlouhý. „Toho byste měl taky vzít do služby, ten by u vás chleba zadarmo nejedl.“

„Kdo jsi?“ zeptal se ho královic. „A proč máš zavázané oči? Vždyť nevidíš na cestu!“

„Ach, pane, právě naopak! Musím si oči zavazovat proto, že vidím až příliš. Se zavázanýma očima vidím tak jako jiní lidé bez šátku. A když si šátek sundám, prohlédnu všechno skrz naskrz. Když se na něco bystře podívám, chytí to plamenem, a co hořet nemůže, rozskočí se na kusy. Proto se jmenuju Bystrozraký.“

Pak se obrátil k protější skále, sundal šátek a upřel na ni žhavé oči. Skála začala praskat, kusy z ní létaly na všechny strany a za malou chvilku z ní nezbylo nic než hromada písku. V tom písku se cosi třpytilo jako oheň. Bystrozraký pro to došel a přinesl to královici. Bylo to ryzí zlato.

„Hoho, tys chlapík k nezaplacení!“ zvolal královic. „Blázen, kdo by tvé služby nechtěl. Ale když máš tak dobrý zrak, podívej se a pověz mi, jak daleko to mám ještě k železnému zámku a co se tam teď děje.“

„Kdybyste jel sám, pane,“ odpověděl Bystrozraký, „možná byste tam nedojel ani za rok. Ale s námi tam budete ještě dnes. Zrovna nám tam chystají večeři.“

„A co dělá moje nevěsta?“

Bystrozraký se zahleděl do dálky a odpověděl:

Za železnou mřeží na vysoké věži černokněžník ji střeží.

Tu královic řekl: „Kdo je dobrý, ať mi ji pomůže vysvobodit!“

A všichni tři slíbili, že mu pomohou. Vedli ho mezi šedými skalami průlomem, který do nich Bystrozraký udělal očima, a pak dál a dál přes skály, vysoké hory i hluboké lesy. Kde jim stála v cestě nějaká překážka, ti tři ji hned odklidili.

Když se slunce chýlilo k západu, hory se začaly snižovat, lesy řídly a skály se schovávaly ve vřesu. Když už bylo slunce nízko nad obzorem, uviděl královic nedaleko před sebou železný zámek. Když zapadalo, jel po železném mostě do brány. A sotva zapadlo, železný most se sám zvedl, brány se jedním rázem zabouchly a královic i jeho služebníci byli v železném zámku zajatí.

Rozhlédli se kolem. Královic odvedl koně do stáje, kde už bylo všechno připravené, a pak šli do zámku. Na nádvoří, ve stáji, v zámecké síni i v komnatách viděli v šeru spoustu bohatě oblečených lidí, pánů i služebníků, ale nikdo z nich se ani nepohnul. Všichni byli zkamenělí.

Prošli několik komnat a přišli do jídelny. Byla jasně osvětlená, uprostřed stál stůl, na něm dost dobrého jídla i pití, a bylo prostřeno pro čtyři. Čekali a čekali, mysleli si, že někdo přijde. Když ale dlouho nikdo nepřicházel, sedli si, jedli a pili, co hrdlo ráčilo.

Když se najedli, začali se rozhlížet, kde budou spát. Vtom se dveře prudce rozletěly a do komnaty vstoupil černokněžník. Byl to shrbený stařec v dlouhém černém plášti, s holou hlavou a šedivými vousy až po kolena, a místo opasku měl kolem těla tři železné obruče. Za ruku vedl krásnou, překrásnou pannu v bílých šatech. Měla stříbrný pás a na hlavě perlovou korunu, ale byla bledá a smutná, jako by vstala z hrobu.

Královic ji hned poznal, vyskočil a šel jí naproti.

Než však stačil promluvit jediné slovo, oslovil ho černokněžník: „Vím, proč jsi přišel. Chceš odtud odvést tuhle královnu. Dobrá, ať je po tvém, vezmi si ji, jestli ji dokážeš tři noci uhlídat, aby ti neutekla. Jestli ti uteče, zkameníš i se svými služebníky jako všichni, kdo přišli před tebou.“ Pak ukázal královně na křeslo, aby si sedla, a odešel.

Královic se na pannu nemohl vynadívat, tak byla krásná. Začal na ni mluvit a vyptával se jí na všechno možné, ale ona neodpovídala, neusmála se a na nikoho se ani nepodívala, jako by byla z mramoru. Sedl si tedy vedle ní a umínil si, že celou noc nezamhouří oka, aby mu neutekla.

A pro větší jistotu se Dlouhý natáhl jako řemen a ovinul se kolem celé komnaty podél stěn. Široký si sedl do dveří, nafoukl se a ucpal je tak, že by neproklouzla ani myška. Bystrozraký se postavil na stráž ke sloupu uprostřed komnaty. Ale za chvilku začali všichni dřímat, usnuli a spali celou noc jako zabití.

Ráno, když se začalo rozednívat, probudil se královic první. A bylo mu, jako by mu někdo vrazil nůž do srdce: královna byla pryč. Hned vzbudil služebníky a ptal se jich, co teď.

„Nic si nedělejte, pane!“ řekl Bystrozraký a ostře se zahleděl z okna. „Už ji vidím. Sto mil odtud je les, uprostřed lesa starý dub a na tom dubu nahoře žalud. A ten žalud je ona. Ať mě Dlouhý vezme na ramena, a dostaneme ji.“

Dlouhý si ho hned posadil na ramena, natáhl se a šel, co krok, to deset mil, a Bystrozraký mu ukazoval cestu.

Dřív, než by člověk jednou oběhl chalupu, byli zase zpátky. Dlouhý podal královici žalud a řekl: „Pane, pusťte ho na zem!“

Královic ho pustil, a v tu ránu stála královna vedle něho. Když se pak nad horami začalo ukazovat slunce, dveře se s hřmotem rozletěly a do komnaty vešel černokněžník a potutelně se usmíval. Jakmile ale uviděl královnu, zamračil se, zabručel, a třesk, jedna železná obruč na něm pukla a odskočila. Pak vzal pannu za ruku a odvedl ji.

Celý ten den neměl královic nic na práci, a tak chodil po zámku i kolem zámku a prohlížel si, co je kde podivného. Všude to vypadalo, jako by život vyhasl v jediném okamžiku.

V jedné síni uviděl nějakého královice, jak drží oběma rukama napřažený tesák, jako by chtěl někoho přetnout vejpůl. Ale rána nedopadla: zkameněl. V jedné komnatě stál zkamenělý rytíř, jako by před někým ve strachu utíkal; zakopl o práh a padal, ale nedopadl. Pod komínem seděl sluha, v jedné ruce držel kus pečeně od večeře a druhou nesl sousto k ústům. Nedonesl. Když ho měl už před samými ústy, zkameněl taky.

A mnoho dalších tam viděl zkamenělých, každého v tom postavení, v jakém byl, když černokněžník řekl: „Zkameňte!“ Zkamenělí tam stáli i mnozí krásní koně. V zámku i kolem něj bylo všechno pusté a mrtvé. Stromy tam byly, ale bez listí. Louky tam byly, ale bez trávy. Řeka tam byla, ale netekla. Nikde ani ptáček zpěváček, ani kvítko, země dítko, a ve vodě ani rybička bělička.

Ráno, v poledne i večer čekala na královice a jeho služebníky v zámku hojná a dobrá hostina. Jídla se nosila sama a víno se samo nalévalo. Po večeři se zase otevřely dveře a černokněžník přivedl královnu, aby ji královic hlídal. Všichni si umínili, že se spánku ubrání ze všech sil, ale nebylo to nic platné. Zase usnuli.

Když se ráno za svítání královic probudil a viděl, že královna zmizela, vyskočil a zatahal Bystrozrakého za rameno: „Hej, vstávej, Bystrozraký! Víš, kde je královna?“

Bystrozraký si protřel oči, zahleděl se a řekl: „Už ji vidím. Dvě stě mil odtud je hora, v té hoře skála a v té skále drahý kámen. A ten kámen je ona. Když mě tam Dlouhý donese, dostaneme ji.“

Dlouhý ho hned vzal na ramena, natáhl se a šel, co krok, to dvacet mil. Bystrozraký pak upřel na horu žhavé oči. Hora se rozsypala, skála uvnitř se rozskočila na tisíc kousků a mezi nimi se zatřpytil drahý kámen. Vzali ho a přinesli královici. Jakmile ho pustil na zem, stála tam zase královna.

Když potom přišel černokněžník a uviděl ji tam, oči se mu zlostí zablýskly, a třesk, zase na něm pukla jedna železná obruč a odletěla. Zabručel a odvedl královnu z komnaty.

Ten den bylo zase všechno jako včera. Po večeři černokněžník opět přivedl královnu, podíval se královici ostře do očí a posměšně prohodil: „Uvidí se, kdo s koho! Jestli vyhraješ ty, nebo já.“ A s tím odešel.

Ten večer se všichni snažili ještě víc, aby neusnuli. Nechtěli si ani sednout, chtěli celou noc prochodit. Ale nic naplat, ten spánek byl začarovaný: jeden po druhém usínali za chůze, a královna jim stejně utekla.

Ráno se královic zase probudil první, a když královnu neviděl, vzbudil Bystrozrakého: „Hej, vstávej, Bystrozraký! Podívej se, kde je královna!“

Bystrozraký se dlouho díval ven. „Ó, pane,“ řekl, „je daleko, daleko! Tři sta mil odtud je Černé moře, uprostřed toho moře na dně leží mušle a v té mušli zlatý prsten. A ten prsten je ona. Ale nic si nedělejte, stejně ji dostaneme! Jenže dnes musí Dlouhý vzít s sebou i Širokého, budeme ho potřebovat.“

Dlouhý si vzal na jedno rameno Bystrozrakého, na druhé Širokého, natáhl se a šel, co krok, to třicet mil. Když přišli k Černému moři, ukázal mu Bystrozraký, kde má sáhnout do vody pro mušli. Dlouhý natahoval ruku, co nejvíc mohl, ale na dno přece jen nedosáhl.

„Počkejte, kamarádi, jen chviličku počkejte, já vám pomůžu,“ řekl Široký a nafoukl se, co mu břicho stačilo. Pak si lehl na břeh a pil. Za malou chvilku voda opadla tolik, že Dlouhý na dno snadno dosáhl a mušli z moře vytáhl.

Vyndal z ní prsten, vzal kamarády na ramena a spěchal zpátky. Jenže s takovým nákladem se mu běželo zle, protože Široký měl v sobě půl moře vody. A tak ho v jednom údolí shodil z ramene na zem. Bouchlo to, jako když shodí z věže měch, a v mžiku bylo celé údolí pod vodou jako veliké jezero. Široký se z něj sotva vyhrabal.

Zatím měl královic v zámku těžkou chvíli. Nad horami se začala ukazovat ranní záře, a služebníci se pořád nevraceli. Čím zářivější paprsky stoupaly k nebi, tím víc se bál. Na čele mu vyrazil smrtelný pot. Brzy se na východě ukázalo slunce jako tenký žhavý proužek.

Tu se s ranou rozlétly dveře a na prahu stál černokněžník. Rozhlédl se po komnatě, a když viděl, že královna tu není, ošklivě se zachechtal a vkročil dovnitř.

Ale vtom, řinč, okno se rozletělo na kusy, na zem dopadl zlatý prsten a hned tu zase stála královna. Bystrozraký totiž viděl, co se v zámku děje a v jakém nebezpečí je jeho pán, a řekl to Dlouhému. Dlouhý udělal krok a hodil prsten oknem do komnaty.

Černokněžník zařval zlostí, až se zámek otřásl, a prásk, třetí železná obruč na něm pukla a odskočila. Z černokněžníka se stal havran a vyletěl rozbitým oknem ven.

A hned nato krásná panna promluvila. Poděkovala královici, že ji vysvobodil, a zčervenala jako růže.

V zámku i kolem zámku najednou všechno ožilo. Ten, který držel v síni napřažený tesák, švihl jím do vzduchu, až to zasvištělo, a zastrčil ho do pochvy. Ten, který zakopl o práh, dopadl na zem, ale hned vstal a chytil se za nos, jestli ho má ještě celý. Ten, který seděl pod komínem, strčil si sousto pečeně do úst a jedl dál. A tak každý dokončil, co začal, tam, kde přestal.

Ve stájích vesele dupali a řehtali koně. Stromy kolem zámku se zazelenaly jako brčál, louky byly plné pestrého kvítí, vysoko ve vzduchu švitořil skřivánek a v bystré řece se proháněla hejna drobných rybiček. Všude bylo živo, všude veselo!

Zatím se do komnaty, kde byl královic, sešlo mnoho pánů a všichni mu děkovali, že je vysvobodil. On ale řekl: „Mně nemáte za co děkovat. Nebýt mých věrných služebníků, Dlouhého, Širokého a Bystrozrakého, byl bych teď tím, čím jste byli vy.“

Hned potom se vydal na cestu domů ke svému otci, starému králi, s nevěstou a se služebníky Dlouhým a Bystrozrakým, a všichni páni ho doprovázeli. Cestou potkali Širokého a vzali ho s sebou.

Starý král plakal radostí, že se synovi tak poštěstilo. Myslel si totiž, že se syn už nevrátí. Brzy nato byla veliká svatba. Trvala tři týdny a byli na ni pozváni všichni páni, které královic vysvobodil.

Když bylo po svatbě, přišli Dlouhý, Široký a Bystrozraký za mladým králem a oznámili mu, že půjdou zase do světa hledat práci. Mladý král je přemlouval, aby u něho zůstali: „Dám vám všechno, co budete potřebovat až do smrti, a nebudete muset nic dělat!“

Ale takový zahálčivý život se jim nelíbil. Rozloučili se s ním a stejně odešli. A dodnes se někde po světě toulají a hledají práci.