Přeskočit na obsah
Talerie
Statečný cínový vojáček

Statečný cínový vojáček

Hans Christian Andersen

7 min čtení6–12 let

Statečný cínový vojáček se zamiluje do krásné papírové tanečnice stojící před zámkem na stole a neváhá ji pozorovat, i když jej za to skřítek z kouzelné tabatěrky potrestá vyhodením z okna. Vojáček prožívá neuvěřitelné dobrodružství: pluje v novinové loďce bouřlivou strouhou, skončí v břiše velké ryby a nakonec se vrátí do pokoje, kde se setká s milovanou tanečnicí. Když je bez důvodu hozen do ohně, tanečnice jej v poslední chvíli následuje a oba se spolu v plamenech navždy spojí – z vojáčka zbude malé cínové srdíčko a z tanečnice jen spálená růžička.

Jemné převyprávěníPůvodní znění

Bylo jednou pětadvacet cínových vojáčků a všichni byli bratři, protože se zrodili z jedné staré cínové lžíce. Drželi pušku na rameni, hlavu měli vzpřímenou a stejnokroj červený a modrý. První slovo, které na tomto světě uslyšeli, když se zvedlo víko krabice, v níž leželi, znělo: „Cínoví vojáci!“ Zvolal to malý chlapec a radostně zatleskal – dostal je totiž k narozeninám a hned je rozestavil po stole. Jeden se podobal druhému jako vejce vejci, jen ten poslední byl odlit, když už cínu nezbývalo dost, a měl proto jen jednu nohu. Přesto na ní stál stejně pevně jako ostatní na dvou – a právě o něm bude naše vyprávění.

Na stole, kam je postavili, bylo mnoho jiných hraček, ale nejvíc oko potěšil půvabný papírový zámek s malými okénky, jimiž bylo vidět dovnitř. Před zámkem stály stromečky kolem malého zrcadla, které vypadalo jako čiré jezero, a po něm plavaly voskové labutě. Bylo to všechno moc hezké, ale nejkrásnější ze všeho byla malá dáma, která stála v otevřených vratech zámku. Byla vystřižená z papíru, ale měla sukýnku z nejjemnějšího plátna a přes ramena modrou stužku jako plášť, se zářivou růžicí uprostřed. Byla to tanečnice. Jednu ruku měla rozpjatou a druhou nohu zvedala tak vysoko, že ji cínový vojáček vůbec neviděl, a tak si myslel, že má – stejně jako on – jen jednu nohu.

„To by byla žena pro mě,“ pomyslel si. „Jenže je moc vznešená, bydlí v zámku. Já mám jen krabici a je nás v ní pětadvacet, tam pro ni místo není. Ale seznámit se s ní musím!“ A položil se za tabatěrku, která stála na stole, odkud mohl tu jemnou dámu pozorovat, jak stojí na jedné noze, aniž by ztratila rovnováhu.

Když nastal večer, ostatní cínoví vojáčci se vrátili do krabice a lidé v domě šli spát. Tehdy se hračky daly do hry – „na návštěvu“ i „na válku a bál“. Vojáci v krabici rachotili, chtěli si taky hrát, ale víko nemohli zvednout. Louskáček dělal kotrmelce a křída vesele skřípala po tabulce. Byl z toho takový rámus, že se probudil kanárek a přidal se do zpěvu. Jediní dva, kdo se nehnuli z místa, byli cínový vojáček a tanečnice. Ona stála na špičce jedné nohy s rozpjatýma rukama, on stál stejně pevně na své jediné noze a oči z ní ani na chvíli nespustil.

Vtom hodiny odbily dvanáctou a víko tabatěrky odskočilo – klap! Nebyl v ní tabák, ale malý černý skřítek. Byla to totiž kouzelná krabička.

„Cínový vojáku,“ řekl skřítek, „nedívej se po tom, do čeho ti nic není.“

Vojáček dělal, jako by neslyšel.

„No počkej, do zítřka!“ pohrozil skřítek.

Ráno postavily děti vojáčka na okno, a ať už za to mohl skřítek, nebo jen průvan, okno se náhle rozlétlo a vojáček spadl střemhlav ze třetího patra dolů. Byla to strašná jízda – letěl nohou vzhůru a dopadl na čáku a bodák, který se mu zabodl mezi dlažební kameny.

Služebná a chlapec ho hned šli hledat, a přestože málem šlápli přímo na něj, nenašli ho. I kdyby zavolal: „Tady jsem!“, jistě by ho slyšeli, ale nepovažoval za vhodné hlasitě křičet, když byl ve stejnokroji.

Pak se spustil déšť, čím dál hustší, až z něj byl pořádný liják. Když přestal, přišli dva uličníci.

„Podívej,“ řekl jeden, „tady leží cínový voják! Ať se sveze na loďce!“

Udělali z novin lodičku, posadili vojáčka doprostřed a pustili ho po strouze, sami běželi vedle a tleskali. Strouha se po dešti proměnila v divokou řeku a lodička se houpala na vlnách nahoru a dolů, chvílemi se roztočila tak rychle, že se vojáček zachvěl – ale zůstal statečný, ani brvou nehnul, hleděl přímo před sebe a držel pušku pevně na rameni. Náhle vplula loďka pod dlouhý most a nastala taková tma jako v jeho krabici.

„Kampak se to asi dostanu,“ pomyslel si. „Ano, za to všechno může ten skřítek. Ach, kdyby tak vedle mě seděla ta malá dáma, ať je tu klidně tma ještě jednou tak veliká.“

Tu se objevila veliká vodní krysa, která bydlela pod mostem.

„Máš pas? Sem s pasem!“ zavolala.

Ale vojáček mlčel a jen pevněji sevřel pušku. Loďka plula dál, krysa za ní, cenila zuby a volala na třísky a stébla: „Zadržte ho, zadržte! Nezaplatil mýto, neukázal pas!“

Proud ale sílil a sílil. Vojáček už viděl konec mostu a jasný den, ale zaslechl i hukot, který by nahnal strach i statečnému muži – strouha totiž ústila právě tam do velkého kanálu, a to bylo pro něj nebezpečné jako pro nás pád přes obrovský vodopád.

Byl už tak blízko, že se nedalo zastavit. Lodička vylétla ven, otočila se třikrát, čtyřikrát a naplnila se vodou až po okraj. Musela se potopit. Vojáček stál až po krk ve vodě, papír se stále víc rozpadal a voda mu už sahala přes hlavu. Vzpomněl si na malou půvabnou tanečnici, kterou už nikdy neuvidí, a v uších mu zněla tichá slova:

„Pluj jen dál, ó bojovníku, osud čeká v tomto mžiku.“

Papír se roztrhl a vojáček se zřítil do vody – a vtom ho spolkla velká ryba.

Ach, jaká tma byla v rybím břiše! Ještě temnější a těsnější než pod mostem. Ale vojáček zůstal statečný, ležel, jak byl dlouhý, s puškou na rameni.

Ryba plavala sem a tam, dělala prudké pohyby, pak náhle znehybněla. Projelo jí to jako blesk, zazářilo světlo a nějaký hlas zvolal: „Cínový voják!“ Rybu totiž chytili, přinesli na trh, prodali a dostala se do kuchyně, kde ji kuchařka rozřízla velkým nožem. Vzala vojáčka dvěma prsty kolem pasu a odnesla ho do pokoje, kde ho všichni chtěli vidět – toho podivuhodného muže, který se plavil v rybím břiše. Ale vojáček nebyl pyšný.

Postavili ho na stůl, a hle – jaké podivné věci se na světě dějí! Byl zase v témž pokoji jako předtím, viděl tytéž děti a na stole stál týž nádherný zámek s tou půvabnou tanečnicí. Stále stála na jedné noze, druhou zvednutou vysoko do vzduchu – i ona byla statečná. To vojáčka dojalo. Málem by se rozplakal cínovými slzami, ale to se pro vojáka nehodilo. Jen se na ni díval, a ona mlčky hleděla na něj.

Vtom jeden z chlapců vzal vojáčka a bez jakéhokoli důvodu ho hodil rovnou do kamen. Jistě za to mohl ten skřítek z tabatěrky.

Vojáček stál v plamenech a cítil hrozné horko – zda pocházelo z ohně, nebo z lásky, to nevěděl. Barvy z něj už dávno vybledly, ať už cestou, nebo žalem. Díval se na malou dámu, ona hleděla na něj, a on cítil, jak se pomalu roztéká – ale stál dál statečně, s puškou na rameni.

Tu se náhle otevřely dveře, vítr popadl tanečnici a ona vlétla lehounká jako víla do kamen k vojáčkovi, vzplanula – a byla pryč. Vojáček se roztavil v malou hrudku. Když druhého dne služebná vybírala popel, našla ho v podobě malého cínového srdíčka. A z tanečnice zbyla jen třpytivá růžice, spálená na uhel.