Statečný cínový vojáček

Bylo jednou pětadvacet cínových vojáčků a všichni byli bratři, protože se narodili z jedné staré cínové lžíce. Pušku drželi u ramene, hlavu nesli zpříma a dívali se přímo před sebe, a jejich uniforma svítila červení a modří. První, co na tomhle světě uslyšeli, když se z krabice, ve které leželi, zvedlo víko, bylo slovo: „Cínoví vojáčci!“ Vykřikl to malý chlapec a zatleskal rukama. Dostal je darem k narozeninám a hned je všechny postavil vedle sebe na stůl. Jeden vojáček se podobal druhému jako vejce vejci, jenom ten poslední byl odlit až docela nakonec a cínu už na něj nezbylo dost. Přesto stál na své jediné noze stejně pevně jako ostatní vojáčci na svých dvou, a právě on je ten, o kterém se bude vyprávět.

Na stole, kam je chlapec postavil, bylo ještě spousta jiných hraček, ale nejvíc ze všeho poutal oči papírový zámek. Malými okny bylo vidět dovnitř do sálů. Před zámkem stály drobné stromky kolem malého zrcadla, které vypadalo jako průzračné jezero. Plavaly po něm labutě z vosku a zhlížely se v něm. Všechno to bylo pěkné, ale nejpěknější ze všeho byla malá dáma, která stála uprostřed otevřených vrat zámku. Byla také vystřižená z papíru, ale měla sukni z nejjemnějšího plátna a přes ramena úzkou modrou stužku jako šerpu. Uprostřed té stužky seděla lesklá růže z pozlátka, velká jako celý její obličej. Malá dáma měla obě paže rozpřažené, protože to byla tanečnice, a pak zvedla jednu nohu tak vysoko, že ji cínový vojáček vůbec nedokázal najít, a myslel si, že má jako on jenom jednu nohu.

„To by byla žena pro mě!“ pomyslel si. „Jenže je moc vznešená, bydlí v zámku, a já mám jenom krabici, a je nás v ní pětadvacet. To pro ni není žádné místo! Ale seznámit se s ní musím!“ Natáhl se, jak byl dlouhý, za tabatěrku, která stála na stole. Odtamtud si tu jemnou malou dámu mohl dobře prohlížet, a ona pořád stála na jedné noze, aniž by ztratila rovnováhu.

Když nastal večer, ostatní cínoví vojáčci se vrátili do krabice a lidé v domě šli spát. Tehdy si hračky začaly hrát samy: na návštěvu, na válku i na ples. Cínoví vojáčci v krabici rachotili, protože chtěli být při tom, ale víko nadzvednout nedokázali. Louskáček dělal kotrmelce a griflík si sám pro sebe skotačil po tabulce. Byl z toho takový rámus, že se probudil kanárek a začal mluvit s nimi, a ještě k tomu ve verších. Jediní dva, kdo se nehnuli z místa, byli cínový vojáček a tanečnice. Ona se držela zpříma na špičce jedné nohy a měla obě paže rozpřažené, on stál stejně vytrvale na své jediné noze a oči z ní ani na okamžik nespustil.

Vtom hodiny odbily dvanáctou, a prásk, víčko z tabatěrky odskočilo. Nebyl v ní ale tabák, nýbrž malý černý skřítek. Byla to totiž kouzelná krabička.

„Cínový vojáčku,“ řekl skřítek, „nekoukej po tom, do čeho ti nic není!“

Cínový vojáček dělal, jako by nic neslyšel.

„No počkej do zítřka!“ řekl skřítek.

Když přišlo ráno a děti vstaly, postavily cínového vojáčka do okna. A ať už za to mohl skřítek, nebo průvan, okno se najednou rozlétlo a vojáček spadl střemhlav ze třetího patra dolů. To byla hrozná jízda! Nohu vystrčil rovnou do výšky a zůstal trčet hlavou dolů, na své vojenské čepici, s bodákem zabodnutým mezi dlažebními kameny.

Služebná a malý chlapec hned seběhli dolů, aby ho hledali. Málem na něj šlápli, a přece ho neviděli. Kdyby byl cínový vojáček zavolal: „Tady jsem!“, jistě by ho našli. Jenže on nepovažoval za správné hlasitě křičet, když byl v uniformě.

Pak se dalo do deště. Kapky padaly čím dál hustěji, až se z toho nakonec stal pořádný liják. Když liják přešel, přišli dva kluci z ulice.

„Podívej!“ řekl jeden. „Leží tu cínový vojáček! Ten musí ven a na loďku!“

Udělali z novin loďku, posadili vojáčka doprostřed a on plul strouhou dolů. Oba kluci běželi vedle něj po břehu strouhy a tleskali rukama. Panečku, jaké vlny se v té strouze zvedaly a jaký tam byl proud! Však se po tom dešti taky valila voda. Papírová loďka se houpala nahoru a dolů a chvílemi se otočila tak rychle, že se cínový vojáček zachvěl. Zůstal ale statečný, ani brvou nehnul, díval se přímo před sebe a držel pušku u ramene. Najednou loďku zaneslo pod dlouhý most nad strouhou a byla tam taková tma, jako by seděl ve své krabici.

„Kam se to jenom dostanu?“ pomyslel si. „Ano, ano, tím vším je vinen ten skřítek! Ach, kdyby tu v loďce seděla ta malá dáma, mohla by tu být tma třeba dvakrát taková!“

Vtom se objevila velká vodní krysa, která pod tím mostem bydlela.

„Máš pas?“ zeptala se krysa. „Sem s pasem!“

Ale cínový vojáček mlčel a držel pušku ještě pevněji.

Loďka plula dál a krysa za ní. Jak cenila zuby a jak volala na třísky a na stébla slámy:

„Zadržte ho! Zadržte ho! Nezaplatil clo! Neukázal pas!“

Proud ale sílil a sílil. Cínový vojáček už tam, kde most končil, viděl jasný den, jenže slyšel také hukot, kterého by se lekl i statečný muž. Považte jen: přesně tam, kde most končil, ústila strouha do velkého kanálu, a to bylo pro něj stejně nebezpečné, jako by bylo pro nás sjet velký vodopád.

Teď už byl tak blízko, že se zastavit nedalo. Loďka vyjela ven a ubohý cínový vojáček se držel tak zpříma, jak jen dokázal. Nikdo o něm přece nesměl říkat, že jenom mrkl očima. Loďka se třikrát, čtyřikrát otočila dokola a naplnila se vodou až po okraj. Musela se potopit. Cínový vojáček stál po krk ve vodě, loďka klesala hloub a hloub, papír se čím dál víc rozmáčel, a teď už mu voda šla přes hlavu. Tu pomyslel na tu malou hezkou tanečnici, kterou už nikdy neuvidí, a v uších mu znělo:

Plav si, plav si, vojáku,smrt tě čeká v soumraku.

Pak se papír roztrhl a cínový vojáček se propadl dolů. V tu chvíli ho ale spolkla veliká ryba.

Ach, jak bylo v rybím břiše temno! Byla tam ještě větší tma než pod mostem nad strouhou, a k tomu hrozně těsno. Cínový vojáček ale zůstal statečný a ležel, jak byl dlouhý, s puškou u ramene.

Ryba plavala sem a tam a strašlivě sebou zmítala. Nakonec se docela utišila. Projelo jí něco jako blesk, zasvitlo jasné světlo a nějaký hlas hlasitě zavolal: „Cínový vojáček!“ Rybu totiž chytili, odnesli na trh, prodali a donesli nahoru do kuchyně, kde ji kuchařka rozřízla velkým nožem. Vzala vojáčka dvěma prsty v pase a odnesla ho do pokoje, kde ho všichni chtěli vidět, takového pozoruhodného muže, který se projel v rybím břiše. Cínový vojáček ale nebyl pyšný. Postavili ho na stůl, a teď dávejte pozor, jak podivně to na světě někdy chodí! Cínový vojáček byl v témž pokoji, ve kterém byl předtím. Viděl tytéž děti a na stole stály tytéž hračky: nádherný zámek s tou hezkou malou tanečnicí. Pořád ještě stála na jedné noze a druhou měla vysoko ve vzduchu. I ona byla statečná. To cínového vojáčka dojalo. Málem by byl plakal cínové slzy, jenže se to nehodilo. Díval se na ni, ale ona neřekla nic.

Vtom vzal jeden z těch malých chlapců cínového vojáčka a hodil ho rovnou do kamen, a nijak to nevysvětlil. Určitě za to mohl ten skřítek z tabatěrky.

Cínový vojáček tam stál celý ozářený a cítil hrozné horko, ale jestli je to od skutečného ohně, nebo od lásky, to nevěděl. Barvy z něj byly pryč. Jestli se to stalo na cestách, nebo za to mohl zármutek, to nedokázal nikdo říct. Díval se na malou dámu, ona se dívala na něj, a on cítil, že taje. Přesto stál dál statečně s puškou u ramene. Tu se najednou otevřely dveře, vítr popadl tanečnici, a ona vlétla jako víla do kamen k cínovému vojáčkovi, vzplanula plamenem a byla pryč. Tehdy se cínový vojáček roztavil v hroudu, a když služebná druhý den vybírala popel, našla ho jako malé srdíčko. Z tanečnice zbyla jenom růže z pozlátka, spálená na uhel.