Statečný cínový vojáček

Bylo jednou pětadvacet cínových vojáčků a všichni byli bratři, protože se zrodili z jedné staré cínové lžíce. Pušku drželi na rameni, hlavu vzpřímenou a jejich stejnokroj byl červený a modrý. První slovo, které v tomto světě uslyšeli, když se zvedlo víko krabice, v níž leželi, bylo: „Cínoví vojáci!“ Zvolal to malý chlapec a zatleskal rukama — dostal je totiž k narozeninám a hned si je rozestavil po stole. Jeden voják se podobal druhému jako vejce vejci, jen jediný byl odlit naposledy, a to už cínu nezbývalo dost. Přesto stál na své jediné noze tak pevně jako ostatní na dvou — a právě on je ten, o kterém se bude vyprávět.

Na stole, kam je postavili, bylo i mnoho jiných hraček, ale nejvíc do očí padal půvabný zámek z papíru. Malými okénky bylo vidět dovnitř do síní. Před zámkem stály stromečky kolem dokola malého zrcadla, které vypadalo jako čiré jezero, a po něm plavaly voskové labutě a shlížely se ve vodě. To všechno bylo krásné, ale nejkrásnější ze všeho byla malá dáma, jež stála uprostřed otevřených vrat zámku. Byla také vystřižená z papíru, ale měla sukni z nejjemnějšího plátna a přes ramena úzkou modrou stužku jako plášť. Uprostřed té stužky se skvěla třpytivá růžice, velká jako celá její tvář. Dáma měla obě ruce rozpjaté, neboť to byla tanečnice, a jednu nohu zvedala tak vysoko, že ji cínový vojáček vůbec nedokázal najít, a tak si myslel, že má jen jednu nohu jako on.

„To by byla žena pro mě!“ pomyslel si. „Jenže je velmi vznešená, bydlí v zámku. Já mám jen krabici, a to je nás v ní pětadvacet — tam pro ni místo není! Ale seznámit se s ní musím!“ A tak si lehl, jak byl dlouhý, za tabatěrku, která stála na stole. Odtud si mohl tu jemnou dámu pěkně prohlížet, jak stále stojí na jedné noze, aniž by ztratila rovnováhu.

Když nastal večer, všichni ostatní cínoví vojáčci se vrátili do své krabice a lidé v domě šli spát. Tu začaly hračky hrát — jak „Přišla návštěva“, tak „Válku a taneční bál“. Cínoví vojáci v krabici rachotili, protože chtěli být také u toho, ale víko nedokázali nadzvednout. Louskáček dělal kotrmelce a rydlo se bavilo na tabulce. Byl z toho takový rámus, že se probudil kanárek a začal se do toho míchat — a to ještě ve verších. Jediní dva, kdo se nehnuli z místa, byli cínový vojáček a tanečnice. Ona stála na špičce jedné nohy a měla rozpjaté ruce, on stál stejně pevně na své jediné noze a oči z ní nespustil ani na okamžik.

Vtom hodiny odbily dvanáctou a — klap! — víko tabatěrky odskočilo. Uvnitř ale nebyl tabák, nýbrž malý černý skřítek. Byla to totiž taková kouzelná krabička.

„Cínový vojáku!“ řekl skřítek. „Nedívej se po tom, do čeho ti nic není!“

Ale cínový vojáček dělal, jako by neslyšel.

„No jen počkej do zítřka!“ řekl skřítek.

Když nastalo ráno a děti vstaly, postavily cínového vojáčka na okno. A tu — ať už za to mohl skřítek, nebo průvan — okno se náhle rozlétlo a vojáček spadl střemhlav ze třetího patra dolů. To byla strašná jízda! Nohu měl vztyčenou k nebi a přistál na čáku a na bodáku, který se mu zabodl mezi dlažební kameny.

Služebná a malý chlapec hned seběhli dolů, aby ho hledali. A přestože málem šlápli přímo na něj, nespatřili ho. Kdyby byl cínový vojáček zavolal: „Tady jsem!“ jistě by ho našli. Jenže nepovažoval za vhodné hlasitě křičet, když byl ve stejnokroji.

Tu se spustil déšť. Kapky padaly stále hustěji, až se z toho stal pořádný liják. Když přestalo pršet, přišli dva uličníci.

„Podívej!“ řekl jeden. „Tady leží cínový voják! Ten musí ven a povozit se na loďce!“

Udělali z novin loďku, vojáčka posadili doprostřed a on se plavil dolů po strouze. Oba kluci běželi vedle a tleskali rukama. Bože chraň, jaké vlny bily ve strouze a jaký tam byl proud — vždyť déšť ji dočista zaplavil! Papírová loďka se houpala nahoru a dolů a chvílemi se roztočila tak rychle, že se cínový vojáček zachvěl. Ale zůstal statečný, ani brvou nehnul, hleděl přímo před sebe a držel pušku na rameni. Náhle vplula loďka pod dlouhý most nad strouhou a nastala taková tma jako v jeho krabici.

„Kampak se to asi dostanu?“ pomyslel si. „Ano, ano, za to všechno může ten skřítek! Ach, kdyby tak vedle mě v loďce seděla ta malá dáma, ať je tu klidně ještě jednou taková tma!“

Vtom se objevila velká vodní krysa, která bydlela pod mostem.

„Máš pas?“ zeptala se krysa. „Sem s tím pasem!“

Ale cínový vojáček mlčel a jen pevněji sevřel pušku. Loďka plula dál a krysa za ní. Uf, jak cenila zuby a volala na třísky a na stébla:

„Zadržte ho! Zadržte ho! Nezaplatil mýto! Neukázal pas!“

Jenže proud sílil a sílil. Cínový vojáček už tam, kde most končil, zahlédl jasný den, ale zároveň zaslechl hučení, které by nahnalo strach i statečnému muži. Jen si to představte: strouha ústila právě tam, kde most končil, do velkého kanálu. To by pro něj bylo stejně nebezpečné jako pro nás plavba přes obrovský vodopád.

Byl už tak blízko, že se nemohl zastavit. Loďka vylétla ven a ubohý cínový vojáček se držel tak zpříma, jak jen dokázal — nikdo o něm neměl říct, že jen mrkl očima. Loďka se třikrát, čtyřikrát otočila a naplnila se vodou až po okraj. Musela se potopit! Cínový vojáček stál až po krk ve vodě, loďka klesala hloub a hloub a papír se stále víc rozpadal. Už mu voda šla přes hlavu. Tu si vzpomněl na malou, půvabnou tanečnici, kterou už nikdy neměl spatřit, a v uších mu znělo:

„Pluj jen dál, ó bojovníku, smrt tě čeká v tomhle mžiku!“

Papír se roztrhl a cínový vojáček se zřítil dolů — ale vzápětí ho spolkla velká ryba.

Ach, jaká tma byla v rybím břiše! Bylo tam ještě temněji než pod mostem, a k tomu úzko. Ale cínový vojáček zůstal statečný a ležel, jak byl dlouhý, s puškou na rameni.

Ryba plavala sem a tam a dělala nejstrašnější pohyby. Nakonec se docela utišila. Projelo jí to jako blesk, zazářilo světlo a jakýsi hlas hlasitě zvolal: „Cínový voják!“ Rybu chytili, odnesli na trh, prodali a dostala se do kuchyně, kde ji kuchařka rozřízla velkým nožem. Dvěma prsty uchopila vojáčka kolem pasu a odnesla ho do pokoje, kde ho všichni chtěli vidět — toho pozoruhodného muže, který cestoval v rybím břiše. Ale cínový vojáček nebyl pyšný. Postavili ho na stůl, a tam — ne, jaké podivné věci se na světě dějí! Cínový vojáček byl v témž pokoji jako předtím. Viděl tytéž děti a na stole stály tytéž hračky: nádherný zámek s půvabnou malou tanečnicí. Stále stála na jedné noze a druhou měla vysoko ve vzduchu — i ona byla statečná. To cínového vojáčka dojalo. Málem by se rozplakal cínovými slzami, ale to se nehodilo. Díval se na ni, a ona nic neřekla.

Vtom vzal jeden z chlapců vojáčka a hodil ho rovnou do kamen, aniž by udal nějaký důvod. Jistě za to mohl ten skřítek z tabatěrky.

Cínový vojáček stál ozářený plameny a cítil hrozné horko — ale zda pocházelo z opravdového ohně, nebo z lásky, to nevěděl. Barvy z něho už dávno zmizely; jestli se to stalo cestou, nebo za to mohl žal, to nikdo nedokázal říct. Díval se na malou dámu, ona hleděla na něj a on cítil, jak se roztéká. Přesto stál stále statečně s puškou na rameni. Tu se náhle otevřely dveře, vítr popadl tanečnici a ona vlétla lehounká jako víla do kamen k cínovému vojáčkovi, vzplanula plamenem — a byla pryč. A cínový vojáček se roztavil v hrudku. Když druhého dne služebná vybírala popel, našla ho jako malé srdíčko. Z tanečnice zbyla jen třpytivá růžice, spálená na uhel.