Koza varuje svých sedm kůzlátek před vlkem, ale ten se vydává za jejich maminku, dostane se dovnitř a spolkne šest z nich. Nejmladší kůzlátko se schová ve skříňce od hodin a vlk ho nenajde; koza pak spícímu vlkovi z břicha vysvobodí ostatní, naplní ho kamením, a u studny těžké kameny vlka stáhnou dolů.
Byla jednou jedna koza a ta měla sedm kůzlátek. Měla je ráda tak, jak má maminka ráda své děti. Jednoho dne se chystala do lesa pro krmení, a tak si zavolala všechna kůzlátka.
„Milé děti, jdu do lesa,“ řekla jim. „Dejte si pozor na vlka. Jestli se dostane dovnitř, sežere vás všechny. Umí se přetvařovat, ale poznáte ho podle hrubého hlasu a podle černých tlap.“
„Neboj se, maminko,“ odpověděla kůzlátka. „Budeme opatrná, můžeš klidně jít.“
Sotva koza odešla, někdo zaklepal na dveře.
„Otevřete, milé děti, maminka je doma a každému něco přinesla!“
Kůzlátka ale podle hrubého hlasu poznala, že je to vlk.
„Neotevřeme,“ volala. „Ty nejsi naše maminka. Ta má jemný a milý hlas, ale ty máš hlas hrubý. Ty jsi vlk!“
Vlk odběhl do obchodu a koupil si velký kus křídy. Snědl ji a hlas mu zjemněl. Pak se vrátil, zaklepal a volal:
„Otevřete, milé děti, maminka je doma a každému něco přinesla!“
Položil si přitom černou tlapu na okno. Kůzlátka ji uviděla a volala:
„Neotevřeme! Naše maminka nemá černé nohy jako ty. Ty jsi vlk!“
Vlk běžel k pekaři. „Narazil jsem si nohu, potři mi ji těstem,“ řekl. A když měl tlapu potřenou, běžel k mlynáři: „Posyp mi tlapu bílou moukou.“ Mlynář si pomyslel, že vlk chystá něco zlého, a nechtěl. Vlk ale zavrčel, že ho sní, a tak se mlynář lekl a tlapu mu obílil.
Potřetí přišel vlk ke dveřím, zaklepal a řekl:
„Otevřete, děti, vaše maminka je doma a každému něco přinesla z lesa.“
„Ukaž nám nejdřív nohu,“ volala kůzlátka, „ať víme, že jsi opravdu naše maminka.“
Vlk položil tlapu na okno, a když kůzlátka viděla, že je bílá, uvěřila mu a otevřela. Dovnitř však vešel vlk.
Kůzlátka se polekala a běžela se schovat. První pod stůl, druhé do postele, třetí do pece, čtvrté do kuchyně, páté do skříně, šesté pod mísu a sedmé do skříňky stojacích hodin. Vlk je ale našel jedno po druhém a všechna je spolkl. Jen to nejmladší, ve skříňce od hodin, nenašel. Když se nasytil, odešel na louku, lehl si pod strom a usnul.
Zanedlouho se koza vrátila z lesa. Dveře byly dokořán, stůl a lavice převrácené, mísa rozbitá, peřiny stažené z postele. Volala své děti jedno po druhém, ale nikdo se neozýval. Až u nejmladšího se ozval tenký hlásek: „Maminko, já jsem tady, ve skříňce od hodin.“ Koza ho vytáhla a kůzlátko jí povědělo, co se stalo. To si dovedete představit, jak nad svými dětmi plakala.
Nakonec vyšla ven a nejmladší kůzlátko běželo s ní. Na louce ležel pod stromem vlk a chrápal, až se větve třásly. Koza si ho prohlédla ze všech stran a viděla, že se mu v plném břiše něco hýbe.
„Že by moje děti byly ještě naživu?“ pomyslela si.
Kůzlátko doběhlo domů pro nůžky, jehlu a nit. Koza začala vlkovi opatrně stříhat břicho, a sotva udělala první střih, vystrčilo jedno kůzlátko hlavu. Jak stříhala dál, vyskakovalo jedno po druhém, až byla venku všechna a nic se jim nestalo. To bylo radosti!
„Teď běžte a nasbírejte kameny,“ řekla koza. „Naplníme mu jimi břicho, dokud spí.“
Kůzlátka snesla kamenů, co jich unesla. Koza jimi vlkovi naplnila břicho a rychle ho zašila.
Když se vlk vyspal, postavil se na nohy. Z kamenů dostal takovou žízeň, že se chtěl napít u studny. Jak ale šel, kameny se v něm srážely a chrastily. Vlk zavolal:
Co to ve mně rachotí,co to ve mně zní?Myslel jsem, že kůzlátka,a je to kamení.
U studny se sklonil nad vodu, těžké kameny ho stáhly dolů a vlk se už nevynořil. Když to kůzlátka viděla, přiběhla a volala: „Vlk je mrtvý! Vlk je mrtvý!“ A tančila s maminkou radostí kolem studny.
Převyprávěla Talerie, Zdroj: Kinder- und Hausmärchen (otevře se v novém okně)
Licence: Volné díloText můžete kopírovat, upravovat a používat, jak chcete. Odkaz na Talerii potěší, povinný není.CC0 1.0 (otevře se v novém okně)
