Manka slouží u lakomého strýce a místo mzdy jí má připadnout jalovice. Když přijde čas, strýc o slibu nechce nic slyšet a Mančin otec, jeho chudý bratr, ho zažaluje u pana prokurátora. Ten nechce rozhněvat bohatého strýce, a tak oběma bratrům dá stejnou hádanku.
Byli jednou dva bratři. Jeden z nich byl bohatý sedlák, děti neměl a byl hrozně lakomý. Druhý byl chudý chalupník, měl jedinou dceru Manku a byl až příliš dobrý. Když bylo Mance dvanáct let, dal ji otec k bratrovi do služby za husopasku. Dva roky pásla husy jen za jídlo, a když zesílila, stala se u strýce děvečkou.
„Služ jen poctivě, Manko,“ řekl jí strýc, „a až budeš odcházet, dám ti místo mzdy jalovici. Zrovna mám čtyřtýdenní tele, to vychovám, a tobě bude jistě milejší než peníze.“
„To víte, že bude,“ odpověděla Manka. Od té chvíle pracovala jako o závod a strýcovi u ní nepřišel nazmar ani krejcar.
Ale strýc byl šelma. Manka sloužila tři roky poctivě a bez reptání. Pak otec začal churavět a stárnout a ona se musela vrátit domů. Řekla si tedy o jalovici, ze které už mezitím byla pěkná kráva. Tu se strýc otočil jako korouhvička: kdesi cosi, tolik jí nedá, nic takového jí nesliboval. A chtěl ji odbýt pár groši.
Manka ale nebyla tak hloupá, aby si peníze vzala. Doma všechno s pláčem pověděla otci a přemlouvala ho, ať jde na strýce žalovat. Otec se na bratra rozzlobil, hned se vydal do města a všechno panu prokurátorovi přednesl.
Pan prokurátor ho vyslechl a poslal pro sedláka. Ten dobře tušil, že bude muset jalovici vydat, jestli to pan prokurátor nějak nezaonačí, a tak se mu všelijak lísal. Pan prokurátor byl v úzkých. Bohatého sedláka by si nerad rozhněval, a přitom pravdu měl chudý. Nakonec ale pan prokurátor něco vymyslel. Zavolal si každého z bratrů zvlášť a oběma dal tutéž hádanku:
„Co je nejbystřejšího, co je nejsladšího a co je nejbohatšího? Kdo to uhodne, dostane jalovici.“
Bratři se vraceli domů mrzutí. Celou cestu přemýšleli, co by to mohlo být, ale ani jeden na to nepřišel.
„Tak co?“ zeptala se sedláka žena, když se vrátil domů.
„Čert aby ty soudy vzal! Teď jsem v bryndě,“ řekl sedlák a praštil kožešinovou čepicí o stůl.
„A proč? Co se stalo? Prohrál jsi?“
„Ještě ne, ale nejspíš prohraju. Prokurátor mi dal hádanku: ‚Co je nejbystřejšího, co je nejsladšího a co je nejbohatšího?‘ Jestli ji uhodnu, jalovice zůstane nám.“
„To je mi hádanka! Tu uhodnu sama. Co může být bystřejšího než náš černý špicl, co sladšího než náš sud medu a co bohatšího než naše truhla tolarů?“
„Máš pravdu, ženo, uhodla jsi to. Jalovice je naše.“ Sedlák se uklidnil a s chutí se pustil do jídla, které mu žena přichystala.
Chalupník přišel domů celý smutný, pověsil klobouk na hřebík a sedl si ke stolu.
„Tak jak jsi pochodil, tatínku?“ zeptala se Manka.
„Ani se neptej. S pány je to těžké, div by člověka nepřivedli o rozum.“
„A co se stalo? Pověz.“
Otec jí pověděl, co mu pan prokurátor uložil.
„Nic víc? To uhodnu sama. Nebuď smutný, ráno ti to povím.“
Chalupník stejně celou noc oka nezamhouřil. Ráno přišla Manka do světnice a řekla mu: „Až se tě bude pan prokurátor ptát, řekni mu, že nejsladší je spaní, nejbystřejší je oko a nejbohatší je země, ze které všechno pochází. Ale nikomu neříkej, od koho to máš.“
Otec se pak vydal k panu prokurátorovi a byl zvědavý, jestli bude odpověď dobrá.
Pan prokurátor si napřed zavolal sedláka a zeptal se ho, jak hádanku rozluštil.
„Inu, já myslím,“ odpověděl sedlák, „že nic není bystřejší než můj špicl, který všechno vyčmuchá a vyslídí, nic sladší než můj sud medu, který mám už čtyři roky, a nic bohatší než moje truhla tolarů.“
„Milý sedláku,“ řekl pan prokurátor a pokrčil rameny, „to se mi nezdá. Ale poslechnu si, s čím přišel tvůj bratr.“
„Milostivý pane, já myslím, že nejbystřejší je oko, protože v mžiku všechno přehlédne. Nejsladší je spaní, protože ať je člověk sebesmutnější a sebeutahanější, když spí, o ničem neví a někdy se i ve snu potěší. A nejbohatší je země, protože z ní pochází všechno naše bohatství.“
„Uhodl jsi a jalovici dostaneš. Ale pověz mi, kdo ti to řekl. Vím, že sis to sám nevymyslel.“
Otec to dlouho nechtěl prozradit, ale pan prokurátor na něj tak naléhal, až se chalupník zamotal a nakonec vyšel s pravdou ven.
„Dobře,“ řekl pan prokurátor. „Když je tvoje dcera tak chytrá, ať ke mně zítra přijde. Ale ani ve dne, ani v noci, ani oblečená, ani nahá, ani pěšky, ani na voze.“
Chalupník šel domů s těžkým srdcem.
„Milá Manko,“ řekl, když přišel domů, „ty jsi to pěkně zařídila! Pan prokurátor nechtěl věřit, že to mám ze své hlavy, a já musel povědět, jak to bylo. A teď máš k němu přijít, ale ani ve dne, ani v noci, ani oblečená, ani nahá, ani pěšky, ani na voze.“
„To nic není, tatínku. Nech to na mně, však já si poradím.“
Ve dvě hodiny po půlnoci Manka vstala. Vzala řídký režný pytel a oblékla se do něj. Na jednu nohu si natáhla punčochu a na druhou, bosou, si obula střevíc. Ke třetí hodině, mezi nocí a dnem, sedla na kozu a do města se dostala napůl vsedě a napůl pěšky.
Pan prokurátor už vyhlížel z okna a chytrou horákyni čekal. Když viděl, jak dobře si se svým úkolem poradila, vyšel jí naproti a řekl: „Teď vidím, že jsi chytré děvče. Chceš, abych si tě vzal za ženu?“
„Proč ne, chci,“ odpověděla Manka a změřila si pana prokurátora od hlavy k patě.
Ženich vzal hezkou nevěstu pod paží a odvedl ji do pokoje. Pak poslal pro jejího otce a pro krejčího, aby budoucí paní prokurátorové ušil šaty.
Den před svatbou ženich nevěstě přikázal, aby se mu nikdy nepletla do věcí, ani do soudů, ani do ničeho jiného. Jinak se bude muset v tu ránu vrátit k otci.
„Udělám, jak si přeješ,“ odpověděla nevěsta.
Druhý den byla svatba a z Manky se stala velká paní. Do všeho se ale dobře vpravila, ke každému byla vlídná a muže měla ráda, a proto si jí všichni velice vážili.
Jednou přišli k panu prokurátorovi dva sedláci. Jeden měl hřebce, druhý kobylu, a koně spolu chodili na pastvu. Když se kobyle narodilo hříbě, strhl se spor, komu patří. Sedlák, kterému patřil hřebec, tvrdil, že hříbě je právem jeho. Sedlák s kobylou dokazoval, že on má na hříbě ještě větší právo. Tak se hádali, až došli k panu prokurátorovi.
Majitel hřebce byl velice bohatý, a tak si pana prokurátora vzal stranou a domluvil se s ním. Rozsudek pak zněl, že hříbě patří hřebci.
Paní prokurátorová ale všechno slyšela z vedlejšího pokoje a nespravedlivý rozsudek se jí nelíbil. Když chudší sedlák vyšel ven, kývla na něj a řekla mu potichu: „Vy hlupáku, proč jste se nechal takhle napálit? Kdo kdy slyšel, aby hřebec měl hříbě?“
„Inu, milostpaní, já taky myslím, že se mi stala veliká křivda. Ale když to milostpán tak rozsoudil, co můžu dělat?“
„To vám věřím. Tak poslouchejte, co vám poradím, ale jen pod jednou podmínkou: nikdo se nesmí dozvědět, od koho tu radu máte. Zítra kolem poledne si vezměte sítě, vylezte na Skarman a dělejte, jako byste chytal ryby. Můj muž půjde v tu dobu kolem s několika pány. Až vás uvidí, budou se ptát, co tam děláte. A vy jim odpovězte, že když můžou mít hřebci hříbata, můžou na vrchu růst taky ryby.“
Sedlák paní poděkoval a slíbil, že udělá, jak mu radila.
Druhý den si pan prokurátor vyšel s několika pány na hon. Už zdaleka uviděli, jak na Skarmanu, kopci nedaleko Domažlic, roztahuje nějaký sedlák sítě. Všichni se dali do smíchu, a když došli až pod vrch, zeptali se ho, co tam nahoře dělá.
„Chytám ryby,“ odpověděl sedlák.
„Ty blázne!“ vykřikl pan prokurátor. „Kdo kdy slyšel, aby na vrchu rostly ryby?“
„Když můžou mít hřebci hříbata, můžou na vrchu růst taky ryby,“ odpověděl sedlák.
Pan prokurátor zrudl jako pivoňka. Hned si ale sedláka zavolal dolů, vzal ho stranou a řekl: „To hříbě je tvoje. Ale napřed mi povíš, kdo ti tu radu dal.“
Sedlák zapíral, co mohl, ale nakonec paní prokurátorovou přece jen prozradil.
Večer přišel pan prokurátor domů. Manky si ani nevšímal, chodil po pokoji, nepromluvil ani slovo a na žádnou otázku neodpověděl. Paní hned tušila, co mu vrtá hlavou, ale trpělivě čekala, kam to povede.
Po hodné chvíli se před ní zamračeně zastavil a řekl: „Víš, co jsem ti přikázal před svatbou?“
„Vím, vím.“
„Tak proč jsi tomu sedlákovi radila?“
„Protože nespravedlnost nesnesu. Ten chudák byl ošizen.“
„Ať byl ošizen, nebo ne, do toho ti nic nebylo. Teď se vrať, odkud jsi přišla. Ale abys neříkala, že jsem s tebou naložil nespravedlivě, dovolím ti, aby sis odtud vzala, co je ti nejmilejší.“
„Děkuju ti za tvou dobrotu, milý muži. Když to jinak nejde, poslechnu. Jen mi dovol, abych s tebou ještě naposledy povečeřela, a vesele, jako by se mezi námi nic nestalo.“
Manka hned běžela do kuchyně, dala připravit dobrou večeři a přichystat to nejlepší víno.
Když bylo jídlo na stole, sedli si oba ke stolu, jedli, pili a povídali si jako na hostině. Paní připíjela muži znovu a znovu, a když viděla, že už má muž trochu v hlavě, poručila služebníkovi, aby jí nalil ještě jednu sklenici vína.
„Milý muži, tuhle sklenici vypij na moje zdraví a na rozloučenou. Až ji vypiješ, půjdu domů.“
Pan prokurátor vzal víno a jedním douškem ho vypil na zdraví své ženy. To už ale sotva vládl jazykem. Za chvilku mu klesla hlava a tvrdě usnul. Paní všechno zamkla, služebníci pána uložili do postele, pak ho i s postelí zvedli na ramena a nesli ho za paní k otcově chalupě.
Otec sepjal ruce, když viděl, jak se pozdě v noci k chalupě blíží takový podivný průvod. Uklidnil se, teprve když mu dcera všechno vysvětlila.
Slunce už stálo pěkně vysoko, když se pan prokurátor probudil. Rozhlížel se, mnul si oči a nemohl pochopit, co se s ním stalo. Vtom vešla do dveří jeho žena v prosté, ale čisté selské sukni a s černým čepcem na hlavě.
„Ty jsi ještě tady?“ zeptal se.
„A proč bych nebyla? Vždyť jsem doma.“
„A co tu dělám já?“
„Copak jsi mi nedovolil, abych si vzala s sebou, co je mi nejmilejší? Ty jsi mi nejmilejší, a tak jsem si vzala tebe.“
Pan prokurátor se dal do smíchu a řekl: „Odpouštím ti! Teď už jasně vidím, že jsi chytřejší než já. Proto budeš od dnešního dne soudit ty, a ne já.“
Paní prokurátorová byla ráda. Od toho dne soudila ona a všude bylo dobře.
Převyprávěla Talerie, zdroj: Národní báchorky a pověsti (1846) (otevře se v novém okně) Volné dílo Text můžete kopírovat, upravovat a používat, jak chcete. Odkaz na Talerii potěší, povinný není. CC0 1.0 (otevře se v novém okně)