Jak Honza ke štěstí přišel

Byl jednou jeden Honza a ten sloužil celých sedm let u jednoho pána. Když ta doba uplynula, řekl mu: „Pane, můj čas u vás skončil. Rád bych se vrátil domů za matkou, dejte mi, co mi patří.“

„Sloužil jsi mi věrně a poctivě,“ odpověděl pán. „Jaká práce, taková pláce.“ A dal mu kus zlata, veliký jako Honzova hlava.

Honza zabalil zlatý valoun do šátku, hodil si ho na rameno a vydal se na cestu. Jak tak šel, proklusal kolem něj vesele jezdec na čilém koni.

„Ach,“ řekl Honza nahlas, „to je krásná věc, takové ježdění! Člověk sedí jako na židli, o kámen nezakopne a boty si nesedře.“

Jezdec to uslyšel a zastavil. „Ale Honzo, proč tedy jdeš pěšky?“

„Musím, když nesu domů tenhle valoun. Je to sice zlato, ale nemůžu kvůli němu držet hlavu rovně a ještě mě tlačí do ramene.“

„Víš co,“ řekl jezdec, „vyměníme si to. Já ti dám koně a ty mně ten valoun.“

„Moc rád, pane,“ řekl Honza, „ale upozorňuju vás, že se s ním nadřete.“

Jezdec vzal zlato, pomohl Honzovi do sedla a řekl: „Kdybys chtěl jet rychleji, zamlaskej a zavolej ‚hyjé, hyjé‘.“

Honza si jel celý šťastný, ale za chvíli ho napadlo, že by to mohlo jít ještě rychleji. Zamlaskal a zavolal: „Hyjé, hyjé!“ Kůň se dal do prudkého klusu, a než se Honza nadál, ležel v příkopě. Kůň by mu byl utekl, kdyby ho nechytil sedlák, který šel kolem a hnal před sebou krávu.

Honza se mrzutě sebral ze země a řekl sedlákovi: „S ježděním není žádná legrace, zvlášť na takové kobyle. Shodí člověka, až by si zlomil vaz. To vaše kráva, ta je jiná! Jde se za ní pěkně pomalu a k tomu má člověk každý den mléko, máslo a sýr. Co bych za takovou krávu dal!“

„Když vám tím udělám radost,“ řekl sedlák, „klidně vám krávu za koně vyměním.“

Honza s radostí svolil a sedlák se vyhoupl na koně a rychle odjel.

Honza hnal krávu před sebou a liboval si: „Když budu mít kus chleba, můžu si k němu dát máslo a sýr, kdykoli se mi zachce. A když dostanu žízeň, podojím si krávu. Co víc si přát?“

V hospodě u cesty radostí snědl všechno, co měl s sebou, oběd i večeři, a za posledních pár krejcarů si dal nalít půl sklenice piva. Pak hnal krávu dál, k vesnici, kde bydlela jeho matka.

K poledni začalo pálit slunce a cesta vedla přes vřesoviště. Honzovi se žízní lepil jazyk na patro. Přivázal krávu k suchému stromu, a protože neměl vědro, nastavil pod ni koženou čepici. Ať se snažil, jak chtěl, nevydojil ani kapku. Netrpělivá kráva ho nakonec kopla zadní nohou do hlavy, až se svalil na zem a dlouho nevěděl, kde je.

Naštěstí šel zrovna kolem řezník a na trakaři vezl mladé prasátko. Pomohl Honzovi na nohy, podal mu láhev a řekl: „Napijte se. Ta kráva vám mléko nedá, je stará. Hodí se nanejvýš do tahu nebo na porážku.“

„Kdo by to byl řekl,“ podivil se Honza. „Hovězí mi ale moc nechutná. Takové mladé prasátko, to je jiná! To je pečínka, a k tomu ještě jitrnice.“

„Když je to tak,“ řekl řezník, „vyměním vám prasátko za krávu.“

„Pánbůh vám to oplať,“ řekl Honza. Dal mu krávu a dostal do ruky provaz, na kterém bylo prasátko uvázané.

Šel dál a přemýšlel, jak se mu všechno daří podle přání. Za chvíli se k němu přidal mládenec, který nesl pod paží krásnou bílou husu na křtiny. Honza mu vyprávěl, jak pokaždé výhodně vyměnil.

„Potěžkejte si ji,“ řekl mládenec. „Osm týdnů ji vykrmovali. Kdo se zakousne do pečínky, musí si utírat sádlo z obou stran pusy.“

„To má váhu,“ řekl Honza, „ale ani moje prasátko není k zahození.“

Mládenec se ustaraně rozhlížel a vrtěl hlavou. „Poslyšte, s tím vaším prasátkem asi nebude všechno v pořádku. Ve vesnici, kterou jsem procházel, zrovna ukradli rychtáři prase. Mám strach, že je to právě to, které vedete na provázku. Už ho hledají, a kdyby vás chytili, zavřeli by vás do šatlavy.“

Honza dostal strach. „Ach Bože, pomozte mi z toho. Vezměte si moje prasátko a dejte mi husu.“

„Sám si tím přidělám starosti,“ odpověděl mládenec, „ale nechci, abyste přišel do neštěstí.“ Vzal provaz a rychle odehnal prasátko po postranní cestě.

Honza šel s husou pod paží k domovu a povídal si: „Ještě jsem si polepšil. Nejdřív pečínka, pak chleba se sádlem na čtvrt roku a nakonec bílé peří do polštáře, na tom budu spát jako dudek. To bude mít matka radost!“

V poslední vesnici před domovem stál brusič s vozíkem, kolo mu vrnělo a on si k tomu zpíval:

Nůžky brousím, kolo hučí, kabát točím, kam vítr fučí.

„Vám se asi dobře daří, když si tak vesele zpíváte,“ oslovil ho Honza.

„To ano,“ odpověděl brusič. „Moje řemeslo má zlaté dno. Pořádný brusič najde peníze pokaždé, když sáhne do kapsy. Ale kde jste koupil tu krásnou husu?“

„Nekoupil jsem ji, vyměnil jsem ji za prasátko.“

„A prasátko?“

„To jsem dostal za krávu.“

„A krávu?“

„Tu jsem dostal za koně.“

„A koně?“

„Za toho jsem dal valoun zlata, veliký jako moje hlava.“

„A zlato?“

„No, to byla moje mzda za sedm let služby.“

„Vy jste si vždycky věděl rady,“ řekl brusič. „Teď byste se měl dát na broušení jako já. K tomu nepotřebujete nic než brousek, ostatní přijde samo. Tady jeden mám, trochu otlučený, ale nechci za něj nic víc než vaši husu. Platí?“

„Ještě se ptáte?“ odpověděl Honza. „Když najdu peníze, kdykoli sáhnu do kapsy, budu nejšťastnější člověk na světě!“ Podal mu husu a vzal si brousek.

Brusič zvedl obyčejný těžký kámen z pole a řekl: „Tady máte ještě jeden navrch, můžete si na něm rovnat staré hřebíky. Dobře ho opatrujte.“

Honza si naložil oba kameny a šel dál, oči mu radostí jen svítily. „Já se snad narodil v košilce!“ zvolal. „Splní se mi všechno, co si přeju, jako nedělnímu dítěti.“

Jenže byl na nohou od svítání a trápil ho hlad, protože všechno jídlo snědl naráz, když měl radost z krávy. Vlekl se jen ztěžka a kameny ho strašně tlačily. Pořád myslel na to, jak dobře by bylo, kdyby je nemusel nést.

Jako šnek se doloudal ke studni u pole. Aby kameny při sedání nepoškodil, položil je opatrně vedle sebe na okraj studny. Pak se sklonil, že se napije, nedopatřením do nich strčil a oba kameny žbluňkly do vody.

Když Honza viděl, jak klesají ke dnu, radostí vyskočil. Pak poklekl a se slzami v očích děkoval Pánubohu, že ho tak hezky zbavil těch těžkých kamenů, posledního břemene, které ho ještě tlačilo, a že si Honza přitom nemusí nic vyčítat.

„Tak šťastný člověk jako já,“ zvolal, „pod sluncem není!“

Pak běžel s lehkým srdcem dál, až byl doma u matky.