Princezna na hrášku

Byl jednou jeden princ, který si chtěl vzít za ženu princeznu, ale musela to být opravdová princezna. Procestoval kvůli tomu celý svět, jenže pořád na něčem něco vázlo. Princezen bylo všude dost, ale jestli byly opravdové, to princ nikdy nezjistil jistě: pokaždé se něco nezdálo. Vrátil se domů smutný, protože si tak moc přál skutečnou princeznu.

Jednoho večera se strhla hrozná bouře. Blýskalo se, hřmělo a déšť lil jako z konve. Najednou někdo zaklepal na bránu a starý král šel otevřít.

Přede dveřmi stála princezna. Bože, jak vypadala po tom dešti a nečasu! Voda jí stékala z vlasů a šatů, natekla do střevíců a zase z nich vytekla ven. A přesto tvrdila, že je opravdová princezna.

„To se hned dozvíme,“ pomyslela si stará královna. Nahlas ale nic neřekla, odešla do ložnice, strhla z postele všechno povlečení a na dno postele položila hrášek. Pak na něj navršila dvacet matrací a na ně ještě dvacet prachových peřin.

Tam měla princezna tu noc přespat.

Ráno se jí ptali, jak se jí spalo. „Ach, hrozně špatně!“ řekla princezna. „Celou noc jsem skoro nezamhouřila oko. Bůh ví, co bylo v té posteli! Ležela jsem na něčem tvrdém, celá jsem z toho zmodrala. Je to hrozné!“

A podle toho všichni poznali, že je to opravdová princezna, protože přes dvacet matrací a dvacet peřin ucítila hrášek. Tak citlivá dokáže být jen skutečná princezna.

Princ si ji tedy vzal za ženu, protože teď už věděl, že má tu pravou. A hrášek putoval do muzea, kde ho můžete vidět dodnes, pokud ho mezitím nikdo nevzal. A tohle byl opravdu pravdivý příběh.