Legenda o Ospalé díře

Nedaleko městečka Tarry Town na břehu Hudsonu se mezi vysokými kopci skrývá malé údolí, jedno z nejtišších míst na světě. Říká se mu Sleepy Hollow, česky by se dalo říct Ospalá díra. Žijí v něm potomci holandských osadníků a nad celým krajem jako by viselo ospalé kouzlo. Lidé tu věří na všelijaké divy a slyší ve vzduchu hudbu a hlasy.

Nejslavnějším zdejším strašidlem je jezdec na koni, který nemá hlavu. Prý je to duch hesenského vojáka, kterému za války o nezávislost urazila hlavu dělová koule. Pochovali ho na hřbitově u nedalekého kostela. Každou noc prý vyjíždí hledat svou hlavu, a když se zdrží, uhání údolím jako vichr, aby se do svítání stihl vrátit na hřbitov.

Do toho údolí přišel kdysi učit děti Ichabod Crane, rodák z Connecticutu. Byl vysoký a strašně hubený, ruce mu čouhaly daleko z rukávů a chodidla by se hodila místo lopat. Na tenkém krku mu seděla malá hlava s obrovskýma ušima, velkýma zelenýma očima a dlouhým špičatým nosem. Když za větrného dne kráčel po hřebeni kopce, vypadal jako strašák, který utekl z pole.

Školu měl v nízké roubence u potoka. Plat dostával malý, a tak podle místního zvyku bydlel a jedl postupně u sedláků, jejichž děti učil, u každého týden. Jedl za tři, a aby ho hospodáři neměli za darmojeda, pomáhal jim se senem a s dobytkem. V neděli vedl v kostele zpěváky a jeho nosový hlas se nesl vysoko nad všemi ostatními.

Ženy ho obdivovaly, protože byl učený. Nejlépe ze všech knih znal Dějiny čarodějnictví v Nové Anglii od Cottona Mathera a věřil každému slovu, které v nich stálo. Ichabod byl totiž zvláštní směsicí chytrosti a důvěřivosti: nebylo historky tak divoké, aby ji nespolkl.

Odpoledne po vyučování rád ležel v jeteli u potoka a četl Mathera, dokud se mu písmena v soumraku nerozplynula před očima. Pak se vracel lesem a mokřinami domů a každý zvuk ho vylekal: houkání sovy, šustnutí v křoví, světluška nad cestou. Když do něj vrazil brouk, málem omdlel, protože si myslel, že je to znamení od čarodějnice.

Proti strachu mu pomáhal jen zpěv. Zpíval žalmy, aby zahnal zlé duchy, a lidé ze Sleepy Hollow, kteří večer sedávali před domy, s úžasem poslouchali, jak se jeho nápěv nese z dálky po potemnělé cestě.

V zimě vysedával se starými holandskými hospodyněmi, které předly u ohně, a poslouchal jejich vyprávění o strašidlech, o začarovaných mostech, a nejvíc o bezhlavém jezdci, kterému říkaly cválající Hesenec. U krbu se nebál. Za to ale platil cestou domů: každý zasněžený keř vypadal jako strašidlo v prostěradle, a když v korunách zahučel vítr, byl si jistý, že to Hesenec vyjel na noční obchůzku.

Ráno ovšem všechny ty přeludy rozehnalo. Ichabod by mohl žít spokojeně, kdyby se mu do cesty nepřipletla dívka, která ho trápila víc než všichni duchové a čarodějnice dohromady.

Jmenovala se Katrina Van Tasselová. Bylo jí osmnáct, byla baculatá a růžová jako broskve z otcova sadu a chodila k Ichabodovi jednou týdně na zpěv. Proslula nejen krásou, ale i velkým dědictvím, které ji čekalo, a ráda se trochu předváděla.

Její otec, starý Baltus Van Tassel, byl spokojený a štědrý hospodář. Jeho statek stál na břehu Hudsonu pod velikým jilmem. Vedle domu se tyčila stodola velká jako kostel a plná až po krov, na střeše vrkali holubi, v chlévech chrochtala vykrmená prasata a na rybníku pluly husy a kachny.

Ichabodovi se při tom pohledu sbíhaly sliny. Každé prase už viděl upečené s jablkem v tlamě a každou husu na pekáči. A když přejížděl očima tučné louky, pole a sady obtěžkané ovocem, toužil po dívce, která to všechno jednou zdědí. V duchu už statek prodal a za peníze koupil kus divočiny na západě. Viděl se, jak se s Katrinou a hromadou dětí vydává na voze plném hrnců a peřin do Kentucky, do Tennessee nebo bůhvíkam.

Od té chvíle myslel jen na to, jak si Katrinu získat. Jenže ta měla spoustu nápadníků a nejobávanější z nich byl Abraham Van Brunt, kterému se pro jeho mohutnou postavu říkalo Brom Bones. Byl to hrdina celého kraje: vyhrával všechny závody, rozsuzoval každou hádku a v sedle se mu nikdo nevyrovnal.

Zlý nebyl, jen měl pořád v hlavě nějakou taškařici. S partou tří čtyř kamarádů projížděl o půlnoci kolem statků s hulákáním a výskotem a staré ženy, které ze spaní vyburcoval, jen vzdychly: „To jede zase Brom Bones se svou partou!“ Katrinu si Brom vyhlédl už před časem, a když v neděli večer stál jeho kůň u plotu Van Tasselových, ostatní nápadníci smutně jeli dál.

Ichabod nebyl dost silný, aby se Bromovi postavil, ani dost rozumný, aby to vzdal. Byl jako proutek: ohnul se, ale nezlomil. A tak se ke Katrině přibližoval potichu. Jako učitel zpěvu chodil na statek často a rodiče mu nepřekáželi. Starý Van Tassel dceři ve všem vyhovoval a jeho žena měla dost práce s drůbeží, protože kachny a husy jsou hloupé a musí se hlídat, kdežto děvčata se o sebe postarají sama.

Brzy bylo vidět, že Bromovy naděje pohasly: jeho kůň už v neděli u plotu nestál. Brom by nejraději vyřídil věc pěstmi a chlubil se, že učitele přeloží napůl a položí ho na poličku v jeho vlastní škole. Ichabod si ale dával pozor, aby mu k tomu nedal příležitost.

Brom ho tedy se svou partou začal trápit žerty. Ucpali komín, takže zpěváci museli před kouřem utéct ven. V noci vnikli do školy a všechno tam obrátili vzhůru nohama, až si chudák učitel myslel, že se tam scházejí všechny čarodějnice z okolí. A co bylo nejhorší, Brom si ho dobíral před Katrinou. Dokonce vycvičil psa, aby co nejsměšněji kňučel, a vydával ho za Ichabodova soka, který přijde Katrinu učit zpívat.

Jednoho krásného podzimního odpoledne přicválal ke škole na divokém hříběti mladý černošský čeledín. Přinesl pozvání: ten večer bude u pana Van Tassela slavnost. Ichabod pustil děti domů o hodinu dřív a půl hodiny pak kartáčoval svůj jediný černý oblek. A aby se před svou vyvolenou ukázal jako pravý rytíř, vypůjčil si od Hanse Van Rippera, prchlivého starého sedláka, u kterého zrovna bydlel, koně a k tomu Van Ripperovo nedělní sedlo.

Kůň se jmenoval Gunpowder, což znamená Střelný prach. Kdysi to býval ohnivý kůň, ale teď z něj zbyl vychrtlý starý tahoun s hřívou plnou lopuchů. Jedno oko měl slepé, ve druhém mu svítil čert, a zlomyslnost mu zůstala ze všeho nejdéle. Ichabod na něm seděl s krátkými třmeny, kolena až u hrušky sedla, a šosy kabátu mu vlály skoro až ke koňskému ocasu.

Den byl jako vymalovaný. Ichabod se pomalu kolébal krajinou a všude viděl hojnost: jablka na stromech i v sudech, zlatou kukuřici a pod ní žluté dýně, které nastavovaly slunci kulatá břicha a slibovaly ty nejlepší koláče. Pohanková pole voněla medem a on si už představoval lívance, které mu pomaže Katrina.

K večeru dorazil k Van Tasselovým. Statek byl plný sedláků, jejich žen, děvčat a mládenců z celého kraje. Hrdinou večera byl ovšem Brom Bones, který přijel na svém milovaném Daredevilovi. Ten kůň byl stejně divoký a nezbedný jako jeho pán a nikdo jiný ho nezvládl.

Ichabod ale neobdivoval děvčata, obdivoval stůl. Byly tam koblihy, perníky a medovníky, jablečné a dýňové koláče, šunka, pečená kuřata, zavařené švestky a mísy smetany. Ochutnal všechno, a čím víc jedl, tím byl veselejší. Rozhlížel se kolem a představoval si, že tohle všechno bude jednou jeho. Pak dá sbohem staré škole a luskne prsty Hansovi Van Ripperovi před nosem.

Starý Van Tassel chodil mezi hosty s tváří kulatou a rozzářenou jako měsíc v úplňku, poplácával je po ramenou a pobízel je:

„Jen si vezměte, pusťte se do toho!“

Pak zahrála hudba a Ichabod se pustil do tance. Klátil se po sále celou svou vytáhlou postavou a tančil s Katrinou, která se na něj vlídně usmívala. Brom Bones zatím seděl sám v koutě a žárlil.

Po tanci si Ichabod přisedl k hloučku starších mužů na verandě. Brzy přišla řeč na strašidla, a nejvíc na bezhlavého jezdce. Prý ho v poslední době několikrát slyšeli projíždět krajem a prý si každou noc uvazuje koně mezi hroby na hřbitově.

Kostel stál na zeleném pahorku a jeho bílé zdi prosvítaly mezi stromy. Pod ním tekl v rokli potok a přes jeho nejhlubší místo vedl dřevěný most. Stromy ho zastiňovaly tak, že tam bylo šero i ve dne a v noci tma jako v pytli. Právě tam se bezhlavý jezdec zjevoval nejčastěji.

Vyprávěli o starém Brouwerovi, který na duchy vůbec nevěřil. Jednou v noci potkal jezdce a musel si k němu vysednout na koně. Cválali spolu přes křoví a bažiny až k mostu. Tam se jezdec proměnil v kostlivce, shodil starého Brouwera do potoka a s hromovou ranou zmizel nad korunami stromů.

Brom Bones to hned trumfnul. Prý ho jednou v noci dohonil sám Hesenec. Brom ho vyzval na závod o mísu punče a byl by vyhrál, protože Daredevil nechal strašidelného koně daleko za sebou. Jenže když dojeli ke kostelnímu mostu, Hesenec uskočil stranou a zmizel v ohnivém záblesku.

Všechny ty příběhy, vyprávěné tlumeným hlasem ve tmě, se Ichabodovi vryly hluboko do paměti. Oplácel je úryvky z Cottona Mathera a hrůzami, které prý sám zažil na nočních cestách.

Pak slavnost skončila. Hosté odjeli, smích a dusot kopyt se ztratily v lesích a bylo ticho. Jen Ichabod zůstal, aby si s Katrinou promluvil o samotě. Byl si jistý, že je na nejlepší cestě.

Co si řekli, nikdo neví. Něco se ale muselo pokazit, protože Ichabod vyšel brzy ven a vypadal hrozně zkroušeně. Snad si s ním Katrina jen pohrávala, aby Brom víc žárlil. Ani se nerozhlédl po bohatství, na které se celý večer díval tak hladově. Zamířil rovnou do stáje a pár ranami vzbudil Gunpowdera, který tam spokojeně spal a snil o horách ovsa.

Byla půlnoc, ta pravá strašidelná hodina, když se Ichabod smutný a zdrcený vracel po kopcích nad Tarry Townem. Kdesi daleko zakokrhal kohout, z druhého břehu Hudsonu slabě doléhal štěkot psa, jinak bylo ticho. Vybavily se mu všechny ty historky o duších. Hvězdy se schovávaly za mraky a Ichabod se ještě nikdy necítil tak opuštěný.

Uprostřed cesty stál obrovský strom se zkroucenými větvemi, kterému se říkalo strom majora Andrého. Lidé se ho báli. Když se k němu Ichabod blížil, začal si pískat. Zdálo se mu, že někdo odpovídá, ale byl to jen vítr v suchých větvích.

O kus dál Ichabod uviděl ve stromě něco bílého. Zastavil se, ale pak poznal, že je to místo, kam uhodil blesk a odloupl kůru. Najednou se ozvalo zasténání. Zuby mu drkotaly a kolena narážela do sedla, ale to se jen o sebe třely dvě velké větve. Strom minul bez úhony, jenže to nejhorší ho teprve čekalo.

Kousek dál přetínal cestu potok, který tekl do zarostlé bažiny zvané Wileyho močál, a přes něj vedlo pár položených kmenů. Ichabodovi se rozbušilo srdce. Kopl koně do žeber a chtěl rychle přejet, ale starý Gunpowder uhnul stranou do plotu, pak do ostružiní, a nakonec se těsně u kmenů zarazil tak prudce, že mu Ichabod málem přeletěl přes hlavu.

Tu Ichabod zaslechl čvachtavý krok. Ve stínu na břehu potoka stálo něco obrovského a černého. Nehýbalo se to, jen to tam čekalo, jako by se to chystalo skočit na pocestného.

Ichabodovi vstaly vlasy na hlavě. Utéct už bylo pozdě. Sebral tedy zbytky odvahy a zakoktal: „Kdo jste?“

Odpověď nepřišla. Zeptal se znovu, ještě roztřeseněji, ale ani tentokrát se nic neozvalo. Zavřel oči a bezděky začal zpívat žalm. Vtom se černý stín pohnul a jedním skokem stál uprostřed cesty. Byl to statný jezdec na mohutném černém koni. Mlčel a jel kousek stranou, vedle Gunpowdera.

Ichabod si vzpomněl na Bromovo dobrodružství s Hesencem a pobídl koně, aby cizince nechal za sebou. Jezdec ale zrychlil taky. Ichabod tedy zpomalil do kroku, aby zůstal pozadu, a neznámý zpomalil s ním. Učitel zkusil znovu zpívat, ale jazyk se mu přilepil k patru. V tom zarputilém mlčení bylo něco strašného.

Brzy se ukázalo proč. Když vyjeli na návrší a postava se rýsovala proti nebi, Ichabod s hrůzou uviděl, že jezdec nemá hlavu. A bylo to ještě horší: hlavu, která mu měla sedět na ramenou, vezl před sebou na hrušce sedla.

V zoufalství Ichabod pobídl Gunpowdera, aby společníkovi ujel, ale strašidlo vyrazilo s ním. Uháněli spolu, jen kamení odletovalo a z kopyt sršely jiskry. Na rozcestí Gunpowder, jako by byl posedlý, nezahnul do Sleepy Hollow, ale hnal se z kopce dolů, ke slavnému mostu ze strašidelných příběhů. Hned za ním stál na pahorku bílý kostel.

V půli cesty povolil podbřišník a Ichabod ucítil, jak mu sedlo ujíždí. Stihl jen obejmout starého Gunpowdera kolem krku. Sedlo spadlo na zem a Ichabod slyšel, jak mu ho pronásledovatel rozšlapává kopyty. Na okamžik mu hlavou bleskl strach z hněvu Hanse Van Rippera, protože to bylo jeho nedělní sedlo. Jenže teď nebyl čas na malé starosti. Ichabod se jen tak tak držel na holém koňském hřbetě.

Mezi stromy se zatřpytil ve vodě odraz hvězdy a za potokem matně prosvítaly zdi kostela. Ichabod si vzpomněl, kde zmizel Bromův strašidelný soupeř.

„Jestli se dostanu na ten most, jsem zachráněný,“ pomyslel si Ichabod.

Za zády slyšel, jak černý kůň funí, a zdálo se mu, že cítí jeho horký dech. Ještě jeden kopanec a starý Gunpowder zaduněl po prknech mostu a byl na druhé straně. Ichabod se ohlédl, jestli pronásledovatel, jak se sluší a patří, zmizí v ohni a síře. Uviděl ale, jak se strašidlo zvedá ve třmenech a napřahuje se, aby po něm hodilo svou hlavu.

Chtěl se jí vyhnout, ale bylo pozdě. Hlava ho zasáhla s hrozným třeskem a srazila ho do prachu. Gunpowder, černý kůň i bezhlavý jezdec se přehnali kolem jako vichřice.

Druhý den ráno našli starého koně bez sedla, jak se klidně pase u brány svého pána. Ichabod nepřišel na snídani ani na oběd a žáci na něj u školy čekali marně. Hans Van Ripper začal mít starost o chudáka Ichaboda i o své sedlo.

Lidé se vydali hledat. Na cestě ke kostelu našli v blátě zadupané sedlo a stopy kopyt je dovedly až k mostu. Za ním, na břehu, kde byla voda hluboká a černá, ležel Ichabodův klobouk a hned vedle něj rozbitá dýně.

Potok prohledali, ale učitele nenašli. Hans Van Ripper hodil Matherovu knihu o čarodějnictví do ohně a rozhodl se, že své děti už do školy posílat nebude, protože z toho čtení a psaní nikdy nic dobrého nevzešlo. Lidé si připomínali příběh o Brouwerovi i o Bromovi, kroutili hlavami a usoudili, že Ichaboda odnesl cválající Hesenec. Škola se přestěhovala jinam a učil v ní nový učitel.

O několik let později se ale jeden starý sedlák vrátil z New Yorku s novinou, že Ichabod Crane žije. Ze Sleepy Hollow prý odešel ze strachu před strašidlem i před Hansem Van Ripperem a taky z hanby, že ho dědička odmítla. Usadil se daleko odtud, vystudoval práva, stal se advokátem, psal do novin a nakonec ho jmenovali soudcem.

Brom Bones se brzy po zmizení svého soka vítězně oženil s Katrinou. Kdykoli se vyprávěl příběh o Ichabodovi, potutelně se usmíval, a jakmile padla zmínka o dýni, vždycky se srdečně rozesmál. Někteří proto tušili, že o celé věci ví víc, než chce prozradit.

Staré hospodyně, které se v takových věcech vyznají nejlépe, ovšem dodnes tvrdí, že Ichaboda odnesli duchové. Opuštěná škola brzy zchátrala a říká se, že v ní straší. A když se chasník za tichého letního večera loudá domů, často se mu zdá, že z dálky slyší Ichabodův hlas, jak zpívá smutný žalm v ospalém tichu Sleepy Hollow.