Legenda o Ospalé díře

Na východním břehu řeky Hudson je několik širokých zátok. Řeka se tam rozlévá do takové šíře, že ji staří holandští plavci pojmenovali Tappan Zee, a kdykoli ji přeplouvali, opatrně stáhli plachty a prosili svatého Mikuláše o ochranu. V klínu jedné z těch zátok leží malé tržní městečko, spíš venkovský přístav. Někdy se mu říká Greensburg, ale obvykle, a právem, Tarry Town.

To jméno mu prý kdysi daly hodné hospodyně z okolí, protože jejich muži v tržní dny vždycky vysedávali ve vesnické hospodě déle, než měli. Ať je to jak chce, já za to neručím, zmiňuji to jen kvůli přesnosti.

Asi dvě míle od městečka leží mezi vysokými kopci malé údolí, spíš takový dolík, a je to jedno z nejtišších míst na celém světě. Protéká jím potůček, který zurčí právě tak, aby člověka ukolébal, a skoro jediné, co kdy naruší ten stálý klid, je občas hvízdnutí křepelky nebo ťukání datla.

Pamatuji se, že jsem se tam jako mladíček poprvé vypravil na veverky do háje vysokých ořešáků, který stíní jednu stranu údolí. Zatoulal jsem se do něj v poledne, kdy je celá příroda zvlášť tichá, a lekl jsem se vlastní pušky: její rána protrhla sváteční ticho a rozzlobená ozvěna ji ještě dlouho opakovala. Kdybych si někdy přál útočiště, kam bych mohl utéct před světem a jeho shonem a v klidu dosnít zbytek neklidného života, nevím o slibnějším místě než o tomhle údolíčku.

Pro ospalý klid toho místa a pro zvláštní povahu jeho obyvatel, potomků prvních holandských osadníků, se té zapadlé rokli odedávna říká Sleepy Hollow, česky by se dalo říct Ospalá díra. Zdejší chasníky zná celé okolí jako chlapce ze Sleepy Hollow. Nad krajem jako by viselo něco ospalého a snivého, co prostupuje i samotný vzduch.

Někdo tvrdí, že to místo v prvních dobách osidlování očaroval nějaký německý doktor. Jiní říkají, že tu ještě předtím, než kraj objevil kapitán Hendrick Hudson, konal své obřady starý indiánský náčelník, prorok a čaroděj svého kmene. Jisté je, že nad myslí zdejších dobrých lidí dodnes vládne jakási kouzelná moc, takže chodí jako ve snách.

Věří na všelijaké divy, upadají do vytržení, mívají vidění, často vídají podivné věci a slyší ve vzduchu hudbu a hlasy. Celé okolí je plné místních pověstí, strašidelných míst a pověr, které ožívají za soumraku. Nad údolím padá víc hvězd a svítí víc meteorů než kdekoli jinde v kraji a noční můry tu prý řádí raději než jinde.

Hlavní duch, který tím začarovaným krajem obchází a jako by velel všem silám vzduchu, je ale postava na koni bez hlavy. Někdo říká, že je to duch hesenského vojáka, kterému v jakési bezejmenné bitvě za války o nezávislost urazila hlavu dělová koule. Lidé z okolí ho prý tu a tam vídají, jak se v nočním šeru žene krajem, jako by ho nesla křídla větru.

Neprohání se jen údolím, ale někdy i po cestách kolem, a nejčastěji u kostela nedaleko odtud. Někteří nejspolehlivější dějepisci těch končin, kteří pečlivě sbírali a porovnávali všechno, co se o tom strašidle traduje, tvrdí, že vojákovo tělo pochovali na hřbitově u toho kostela. Duch prý každou noc vyjíždí na bojiště hledat svou hlavu. A když se někdy prožene údolím rychle jako půlnoční vichr, je to proto, že se zdržel a spěchá, aby byl do svítání zpátky na hřbitově.

Taková je ta pověra v hlavních rysech a dala látku k mnoha divokým příběhům v tom kraji stínů. U všech venkovských krbů znají to strašidlo jako bezhlavého jezdce ze Sleepy Hollow.

Je zajímavé, že ten sklon k vidinám nemají jen rodilí obyvatelé údolí. Nevědomky ho nasaje každý, kdo tam nějaký čas pobude. Ať měl předtím oči sebevíc otevřené, jakmile vstoupí do toho ospalého kraje, brzy začne dýchat jeho kouzelný vzduch, rozjede se mu fantazie, sní sny a vídá přízraky.

To tiché místo chválím, jak jen umím, protože právě v takových malých zapadlých holandských údolích, rozesetých tu a tam po velkém státě New York, zůstávají obyvatelé, mravy i zvyky pořád stejné. Velký proud stěhování a pokroku, který v ostatních částech té neklidné země všechno ustavičně mění, je míjí bez povšimnutí.

Jsou jako ty malé zátočiny klidné vody u břehu bystré řeky, kde stéblo a bublinka tiše kotví nebo se pomalu otáčejí ve svém malém přístavu a proud, který kolem nich spěchá, je nevyruší. Už je to mnoho let, co jsem chodil ospalým stínem Sleepy Hollow, a přece si myslím, že bych tam v jeho závětří našel tytéž stromy a tytéž rodiny, jak si dál poklidně žijí.

V tomhle zapadlém koutě přírody žil v dávných dobách amerických dějin, totiž asi před třiceti lety, jistý ctihodný muž jménem Ichabod Crane. Pobýval ve Sleepy Hollow, nebo jak sám říkal, „prodléval“ tam, aby učil děti z okolí. Pocházel z Connecticutu, ze státu, který zásobuje Unii průkopníky ducha stejně jako průkopníky lesa a každý rok posílá do světa celé zástupy dřevorubců a venkovských učitelů.

Jméno Crane, tedy jeřáb, se k němu docela hodilo. Byl vysoký, ale nesmírně hubený, s úzkými rameny a dlouhýma rukama i nohama. Ruce mu čouhaly z rukávů o pořádný kus, chodidla by mohla posloužit místo lopat a celý vypadal, jako by ho někdo jen tak volně poskládal dohromady.

Hlavu měl malou a nahoře plochou, s obrovskýma ušima, velkýma zelenýma skelnýma očima a dlouhým špičatým nosem, takže vypadala jako korouhvička posazená na tenkém krku, aby ukazovala, odkud fouká vítr. Kdo ho viděl za větrného dne kráčet po hřebeni kopce, s šaty, které na něm plandaly a třepetaly se, mohl by si ho splést s duchem hladu, který sestupuje na zem, nebo se strašákem, který utekl z kukuřičného pole.

Jeho škola byla nízká roubenka s jedinou velkou místností. Okna byla zčásti zasklená a zčásti zalepená listy ze starých sešitů. Když tam nikdo nebyl, zajistil ji velice důmyslně: kliku u dveří ovinul proutkem a k okenicím opřel kůly. Zloděj by se dovnitř dostal úplně snadno, ale s cestou ven by měl trochu potíže. Ten nápad si stavitel Yost Van Houten nejspíš vypůjčil od vrše na úhoře.

Škola stála na dost osamělém, ale příjemném místě, přímo pod zalesněným kopcem. Hned kolem tekl potok a na jednom konci rostla hrozivá bříza. Za ospalého letního dne odtud bylo slyšet tlumené mumlání žáků, kteří si opakovali úlohy, jako když bzučí úl. Občas je přerušil učitelův panovačný hlas, který hrozil nebo poroučel, a někdy taky hrůzný svist březové metly, když učitel popoháněl nějakého loudala po květnaté stezce vědění.

Abych řekl pravdu, Ichabod byl svědomitý muž a vždycky měl na paměti zlaté pravidlo: „Kdo šetří metlu, nenávidí svého syna.“ O jeho žácích se rozhodně nedalo říct, že by byli rozmazlení.

Nechci ale, aby si někdo myslel, že patřil k těm krutým školním vládcům, kteří mají radost z bolesti svých poddaných. Naopak, spravedlnost vykonával spíš s rozvahou než s přísností: slabým břemeno ulehčoval a nakládal ho silným. Drobného slabouška, který sebou cukl při každém mávnutí metly, nechával být. Spravedlnosti ale učinil zadost tím, že dvojí díl naložil nějakému houževnatému, paličatému holandskému klukovi v širokých kalhotách, který se pod metlou durdil, nafukoval a zatvrzele mlčel.

Tomu všemu Ichabod říkal „konat povinnost k rodičům“. A po každém trestu ubrečeného kluka ujistil, což ho jistě moc utěšilo, že „si to bude pamatovat a děkovat mu za to až do smrti“.

Po vyučování si učitel dokonce hrál s většími chlapci a o svátečních odpoledních doprovázel domů některé menší, kteří měli hezké sestry nebo matky, dobré hospodyně proslulé plnou spíží. Se žáky musel ostatně dobře vycházet.

Ze školy měl malý příjem a sotva by mu stačil na denní chléb, protože jedl strašně moc, a i když byl hubený, vešlo se do něj jako do hroznýše. Aby se uživil, podle zdejšího venkovského zvyku bydlel a stravoval se u sedláků, jejichž děti učil. U každého pobyl týden, a tak obcházel celé okolí a všechen svůj majetek nosil svázaný v bavlněném šátku.

Aby to venkovským živitelům nebylo příliš na obtíž (beztak považovali školné za těžké břemeno a učitele za darmojedy), snažil se jim být všelijak užitečný a milý. Občas sedlákům pomáhal s lehčí prací na statku: obracel seno, spravoval ploty, vodil koně k vodě, přiháněl krávy z pastvy a sekal dříví na zimu.

Odložil také všechnu tu panovačnou důstojnost a neomezenou moc, s jakou vládl ve svém malém království, ve škole, a byl najednou podivuhodně mírný a úslužný. Matkám se zalíbil tím, že se mazlil s dětmi, hlavně s těmi nejmenšími. Jako statečný lev, který kdysi tak velkoryse držel beránka, sedával celé hodiny s dítětem na jednom koleni a nohou přitom houpal kolébku.

Kromě toho všeho byl Ichabod v okolí i učitelem zpěvu a vydělal si nejeden lesklý šilink tím, že učil mladé lidi zpívat žalmy. V neděli se nemálo pyšnil, když se s hloučkem vybraných zpěváků postavil v čele kostelní kruchty, kde podle svého mínění naprosto zastínil faráře.

Jisté je, že učitelův hlas se nesl vysoko nad celým shromážděním. V tom kostele je dodnes slyšet zvláštní trylky, které se za tichého nedělního rána nesou i půl míle daleko, až na druhý břeh mlýnského rybníka, a o kterých se říká, že pocházejí v přímé linii z nosu Ichaboda Crana.

Tak se ten ctihodný učitel, chvíli tak a chvíli onak, protloukal docela slušně. Všichni, kdo o práci hlavou nic nevěděli, si mysleli, že má podivuhodně lehký život.

Venkovský učitel bývá mezi ženami v okolí dost významná osoba. Považují ho za jakéhosi zahálčivého pána, který vkusem a vzděláním daleko převyšuje hrubé venkovské chasníky a v učenosti zaostává jen za farářem. Když se objeví, nastane u čajového stolu na statku malý rozruch, přibude talíř koláčů nebo sladkostí a někdy se dokonce vytáhne stříbrná čajová konvice.

Náš učenec se proto těšil přízni všech venkovských děvčat. Jak on se vyjímal, když s nimi v neděli mezi dopolední a odpolední bohoslužbou postával na hřbitově! Trhal jim hrozny z divokého vína, které obrůstalo okolní stromy, předčítal jim pro zábavu všechny nápisy na náhrobcích nebo se s celým hloučkem procházel po břehu mlýnského rybníka. Ostýchavější venkovští chasníci se zatím rozpačitě drželi vzadu a záviděli mu jeho uhlazenost a výřečnost.

Protože žil napůl kočovně, byl zároveň takovými chodícími novinami a nosil z domu do domu všechny místní klepy, takže ho všude rádi viděli. Ženy si ho navíc vážily jako velkého učence, protože přečetl několik knih od začátku do konce a dokonale znal Dějiny čarodějnictví v Nové Anglii od Cottona Mathera. A všemu, co v nich stálo, mimochodem pevně a bezvýhradně věřil.

Ichabod byl vlastně podivná směs drobné vychytralosti a prosté důvěřivosti. Jeho chuť na zázraky i schopnost je strávit byly stejně neobyčejné a obojí ještě vzrostlo tím, že žil v tomhle očarovaném kraji. Žádná historka nebyla tak neuvěřitelná nebo nestvůrná, aby ji nespolkl.

Po vyučování se často s potěšením natáhl do hustého jetele u potůčku, který bublal kolem školy, a četl Matherovy hrůzostrašné příběhy, dokud se mu v houstnoucím soumraku tištěná stránka nerozplynula před očima v pouhou mlhu.

Pak se vydal přes bažiny, potoky a strašidelné lesy ke statku, kde zrovna bydlel, a v tu čarovnou hodinu mu každý zvuk přírody rozechvěl rozjitřenou fantazii. Vylekalo ho kvílení lelka ze stráně, zlověstné kuňkání rosničky, která věští bouřku, ponuré houkání sovy nebo náhlé zašustění v houští, když se tam na hřadu splašili ptáci.

Občas ho polekaly i světlušky, které nejjasněji jiskřily na nejtemnějších místech, když mu přes cestu přelétla nějaká obzvlášť zářivá. A když do něj náhodou nemotorně narazil nějaký velký hloupý brouk, chudák málem vypustil duši, protože si myslel, že ho poznamenala čarodějnice.

V takových chvílích měl jedinou pomoc, aby přehlušil myšlenky nebo zahnal zlé duchy: zpíval žalmy. Když dobří lidé ze Sleepy Hollow večer sedávali před domy, často s posvátnou bázní poslouchali, jak se jeho huhňavý, nekonečně protahovaný nápěv nese z dalekého kopce nebo po potemnělé cestě.

Ještě jedno potěšení, při kterém mu běhal mráz po zádech, mu skýtaly dlouhé zimní večery se starými holandskými hospodyněmi, když předly u ohně a na plotně se v řadě pekla a prskala jablka. Poslouchal jejich podivuhodné historky o duších a skřítcích, o strašidelných polích, potocích, mostech a domech, a hlavně o bezhlavém jezdci, kterému někdy říkaly cválající Hesenec ze Sleepy Hollow.

Ichabod je zase bavil historkami o čarodějnictví, o zlých znameních a podivných úkazech a zvucích ve vzduchu, které se kdysi dály v Connecticutu. Strašně je děsil úvahami o kometách a padajících hvězdách a znepokojivou zprávou, že se země opravdu otáčí a že jsou polovinu času vzhůru nohama.

Sedět schoulený v koutě u krbu, v jizbě, kterou praskající oheň zalil rudou září a kam se samozřejmě žádné strašidlo neodvážilo, bylo sice příjemné, ale draze to platil hrůzami cesty domů. Jaké strašné tvary a stíny ho obklopovaly v mdlé, přízračné záři zasněžené noci! Jak toužebně sledoval každý chvějivý paprsek světla, který k němu přes pustá pole dopadal z nějakého vzdáleného okna!

Kolikrát ho vyděsil keř pokrytý sněhem, který mu jako strašidlo v prostěradle zastoupil cestu! Kolikrát se zděsil zvuku vlastních kroků na zmrzlém sněhu a bál se ohlédnout, aby za sebou neuviděl nějakou nestvůru, jak mu dupe v patách! A kolikrát se mu zatajil dech, když mezi stromy zakvílel vichr a on si myslel, že je to cválající Hesenec na své noční obchůzce!

To všechno však byly jen noční hrůzy, přízraky mysli, které chodí potmě. Za svůj život viděl mnoho strašidel a na osamělých toulkách ho nejednou v různých podobách pronásledoval sám satan, ale denní světlo všem těm zlům udělalo konec. Byl by vedl docela příjemný život, ať si čert se všemi svými kousky dělá, co chce, kdyby mu do cesty nevkročila bytost, která smrtelníkovi způsobí víc trápení než duchové, skřítci a všechny čarodějnice dohromady. A tou bytostí byla žena.

Mezi žáky, kteří se jednou týdně večer scházeli, aby se u Ichaboda učili zpívat žalmy, byla Katrina Van Tasselová, dcera a jediné dítě zámožného holandského sedláka. Byla to rozkvetlá osmnáctiletá dívka, kulaťoučká jako koroptev, s tvářemi růžovými jako broskve z otcova sadu. Široko daleko byla proslulá nejen krásou, ale i velkým věnem, které ji čekalo.

Přitom byla tak trochu koketa, což bylo vidět i na jejím oblečení, směsi staré a nové módy, jak se to nejlépe hodilo k jejím půvabům. Nosila šperky z ryzího žlutého zlata, které si její prapraprababička přivezla ze Saardamu, svůdný živůtek ze starých časů a k tomu dráždivě krátkou sukni, aby ukázala nejhezčí nožku a kotník v celém kraji.

Ichabod Crane měl k ženám měkké a pošetilé srdce, a není divu, že se mu tak lákavé sousto brzy zalíbilo, zvlášť když ji navštívil v jejím rodném domě. Starý Baltus Van Tassel byl dokonalý obraz vzkvétajícího, spokojeného a štědrého sedláka. Pravda, málokdy se rozhlížel nebo přemýšlel dál, než sahaly hranice jeho statku, ale uvnitř nich bylo všechno útulné, šťastné a v pořádku.

Bohatstvím byl spokojený, ale nepyšnil se jím a zakládal si spíš na hojnosti než na okázalosti. Jeho statek stál na břehu Hudsonu, v jednom z těch zelených, chráněných, úrodných koutů, kde se holandští sedláci tak rádi usazují. Rozkládal se nad ním veliký jilm a u jeho paty vyvěral do malé studánky ze sudu pramen té nejměkčí a nejsladší vody. Odtud se jiskřivě kradl trávou k nedalekému potoku, který bublal mezi olšemi a zakrslými vrbami.

Hned u stavení stála obrovská stodola, která by klidně mohla sloužit jako kostel. Každé okno a každá škvíra jako by praskaly bohatstvím statku. Od rána do večera v ní hlučně tloukly cepy, kolem okapu švitořivě kroužily vlaštovky a jiřičky a na střeše se na slunci vyhřívaly řady holubů. Někteří pokukovali jedním okem k nebi, jako by sledovali počasí, jiní měli hlavu pod křídlem nebo zabořenou v peří a další se nadouvali, vrkali a klaněli se svým holubicím.

Vykrmená neohrabaná prasata spokojeně chrochtala v hojnosti svých chlívků a občas z nich vyrazila celá tlupa selátek, jako by se chtěla nadýchat čerstvého vzduchu. Na vedlejším rybníku se vznešeně pohupovala eskadra sněhobílých hus a doprovázela celá loďstva kachen. Dvorem procházely pluky hudrujících krocanů a perličky po něm pobíhaly a vřískaly svým mrzutým, nespokojeným hlasem jako nevrlé hospodyně.

Před vraty stodoly se nakrucoval statný kohout, ten vzor manžela, bojovníka a pána, tloukl lesklými křídly a kokrhal z plna hrdla pýchou a radostí. Občas nohama zhrabal zem a pak velkoryse svolal svou věčně hladovou rodinu manželek a dětí, aby si pochutnaly na dobrém soustu, které našel.

Učiteli se sbíhaly sliny, když se díval na ten bohatý příslib přepychového zimního jídla. Ve své hltavé představivosti viděl každé sele, jak pobíhá s nádivkou v břiše a jablkem v tlamičce. Holubi už byli útulně uloženi ke spánku v pohodlné paštice a přikrytí peřinou z kůrky. Husy plavaly ve vlastní šťávě a kachny se v mísách tulily k sobě jako spokojení manželé, s pořádnou dávkou cibulové omáčky.

Ve vepřících viděl budoucí lesklý bok slaniny a šťavnatou šunku. Neviděl jediného krocana, kterého by si nepředstavoval úhledně převázaného, s žaludkem pod křídlem a třeba i s náhrdelníkem z voňavých klobásek. A dokonce i ten nádherný kohout ležel v Ichabodových představách na zádech na vedlejší míse, s nohama zdviženýma, jako by prosil o milost, o kterou by rytířský duch toho kohouta zaživa nikdy nežádal.

Když si to všechno Ichabod v nadšení představoval a obracel své velké zelené oči k tučným lukám, k bohatým polím pšenice, žita, pohanky a kukuřice a k sadům obtěžkaným červeným ovocem, které obklopovaly Van Tasselovo teplé obydlí, srdce mu zahořelo po dívce, která to všechno měla zdědit. Představoval si, jak by se to dalo rychle proměnit v peníze a ty uložit do nekonečných lánů neosídlené půdy a do šindelových paláců v pustině.

Ba co víc, jeho čilá fantazie už ty naděje splnila. Viděl rozkvetlou Katrinu s celým houfem dětí, jak sedí nahoře na voze naloženém domácím harampádím, s hrnci a kotlíky, které se houpou zespodu. A sebe viděl, jak sedí obkročmo na klusající kobyle s hříbětem v patách a vydává se do Kentucky, do Tennessee, nebo Pánbůh ví kam.

Jakmile vešel do domu, bylo o jeho srdci rozhodnuto. Statek patřil k těm prostorným stavením s vysokým hřebenem a nízko splývající střechou, postaveným ve stylu, který se dědil od prvních holandských osadníků. Nízký vyčnívající okap tvořil podél průčelí zápraží, které se dalo za špatného počasí zavřít. Visely pod ním cepy, postroje, všelijaké hospodářské nářadí a sítě na ryby z nedaleké řeky.

Po stranách byly lavice na léto a velký kolovrat na jednom konci a máselnice na druhém ukazovaly, k čemu všemu to důležité zápraží slouží. Odtud vstoupil užaslý Ichabod do síně, která byla středem domu a kde se obvykle žilo. Oslnily ho tu řady zářivého cínového nádobí na dlouhé polici.

V jednom rohu stál obrovský pytel vlny připravené k předení, ve druhém hromada podomácku tkané látky čerstvě ze stavu. Po stěnách visely v pestrých girlandách klasy kukuřice a šňůry sušených jablek a broskví, promíchané s červenými paprikami. Pootevřenými dveřmi nahlédl do nejlepšího pokoje, kde se židle s vyřezávanými tlapami a tmavé mahagonové stoly leskly jako zrcadla.

Kozlíky v krbu i s lopatkou a kleštěmi se blyštěly zpod zelené chřestové natě. Římsu zdobily umělé pomeranče a mořské lastury a nad ní visely šňůry různobarevných ptačích vajec. Ze stropu uprostřed pokoje bylo zavěšené veliké pštrosí vejce a rohová skříňka, schválně nechaná otevřená, ukazovala obrovské poklady starého stříbra a pečlivě slepovaného porcelánu.

Od chvíle, kdy Ichabod spatřil to království rozkoše, byl s jeho klidem konec a myslel jen na to, jak si získat lásku nedostižné dcery Van Tasselovy. V tom podniku ho ale čekaly skutečnější potíže, než obvykle potkávaly potulné rytíře ze starých časů. Ti mívali proti sobě jen obry, čaroděje, ohnivé draky a podobné snadno přemožitelné protivníky a museli se probít jen železnými a bronzovými branami a zdmi z diamantu do věže hradu, kde byla zavřená paní jejich srdce.

To všechno zvládli tak snadno, jako když člověk prokrojí vánoční koláč až doprostřed, a dáma jim pak samozřejmě podala ruku. Ichabod si naproti tomu musel najít cestu k srdci venkovské koketky, obehnanému bludištěm rozmarů a nápadů, které mu ustavičně stavěly do cesty nové potíže a překážky.

A musel čelit celému zástupu hrozivých protivníků z masa a kostí: četným venkovským obdivovatelům, kteří hlídali každý vchod k jejímu srdci. Navzájem po sobě pokukovali ostražitě a zlostně, ale byli vždycky připraveni spojit se proti každému novému soupeři.

Nejhrozivější z nich byl statný, hlučný, rozjívený chlapík jménem Abraham Van Brunt, holandsky zkráceně Brom, hrdina celého kraje, kde se všude mluvilo o jeho síle a odvaze. Měl široká ramena a pružné klouby, krátké kudrnaté černé vlasy a drsnou, ale ne nepříjemnou tvář, v níž se mísila veselost s nadutostí. Pro svou herkulovskou postavu a velikou sílu v rukou a nohou dostal přezdívku Brom Bones a pod tou ho všichni znali.

Proslul tím, jak se vyzná v koních, a v sedle byl obratný jako Tatar. Byl první u všech dostihů a kohoutích zápasů, a protože na venkově má tělesná síla velkou váhu, rozsuzoval všechny spory: posunul si klobouk na stranu a vynesl rozsudek takovým tónem, že se mu nikdo neodvážil odporovat. Vždycky byl připravený na rvačku i na legraci, ale víc v něm bylo uličnictví než zlé vůle, a pod vší tou panovačnou hrubostí se skrývala pořádná dávka šibalské dobromyslnosti.

Měl tři nebo čtyři kumpány, kteří ho brali za vzor. V jejich čele projížděl krajem a široko daleko nevynechal jedinou hádku ani zábavu. V zimě nosil kožešinovou čepici, na které vlála liščí oháňka. Když lidé na venkovské slavnosti zahlédli z dálky ten dobře známý chochol, jak se mihá mezi hloučkem divokých jezdců, vždycky se připravili na bouřku.

Někdy bylo slyšet, jak se jeho parta o půlnoci řítí kolem statků s jekem a halekáním jako tlupa donských kozáků. Staré ženy, vytržené ze spánku, chvilku naslouchaly, dokud ten rámus neodklapal, a pak zvolaly: „Aha, to jede Brom Bones se svou partou!“

Sousedé na něj hleděli s bázní, obdivem a dobrou vůlí, a kdykoli se v okolí stal nějaký bláznivý kousek nebo venkovská rvačka, vrtěli hlavou a byli si jistí, že za tím vězí Brom Bones.

Tenhle divoký hrdina si už nějakou dobu vyhlédl rozkvetlou Katrinu za předmět svých neohrabaných dvořeností. Jeho milostné laškování připomínalo spíš něžné mazlení medvěda, ale šuškalo se, že mu Katrina naděje tak docela nebere. Rozhodně bylo jeho dvoření pro ostatní nápadníky znamením, aby se stáhli, protože neměli chuť mu zkřížit cestu.

Když v neděli večer stál jeho kůň uvázaný u Van Tasselova plotu, což bylo jisté znamení, že jeho pán je uvnitř na námluvách, všichni ostatní ženiši prošli kolem v zoufalství a přenesli válku jinam.

S takovým hrozivým soupeřem se tedy musel Ichabod Crane utkat. Když se to všechno uváží, silnější muž by před tím soupeřením couvl a moudřejší by si zoufal. Ichabod však měl šťastnou směs poddajnosti a vytrvalosti. Tělem i duší byl jako proutek: ohebný, ale houževnatý. Ohnul se, ale nikdy nezlomil, a i když se sklonil pod sebemenším tlakem, jakmile povolil, hop! už zase stál rovně a hlavu nosil stejně vysoko jako dřív.

Vytáhnout proti sokovi do otevřeného boje by bylo šílenství, protože Brom si v lásce nedal zkřížit plány o nic víc než ten bouřlivý milovník Achilles. Ichabod proto postupoval tiše a nenápadně a jemně se vkrádal do přízně. Pod záminkou hodin zpěvu chodil často na statek. Nemusel se přitom bát, že by se do toho vměšovali rodiče, což milencům tak často bývá kamenem úrazu.

Balt Van Tassel byl pohodlný, shovívavý člověk. Svou dceru miloval dokonce víc než dýmku a jako rozumný muž a výborný otec jí ve všem nechával volnou ruku. Jeho čiperná malá žena měla zase dost práce s domácností a s drůbeží, protože, jak moudře poznamenávala, kachny a husy jsou hloupé a musí se hlídat, ale holky se o sebe postarají samy.

Zatímco tedy čilá hospodyně pobíhala po domě nebo předla na jednom konci zápraží, poctivý Balt sedával na druhém a kouřil večerní dýmku. Pozoroval přitom hrdinské skutky malého dřevěného bojovníka, který s mečem v každé ruce udatně bojoval s větrem na vrcholu stodoly. Ichabod se mezitím dvořil dceři u pramene pod velkým jilmem nebo se s ní procházel za soumraku, v hodině, která tak přeje milenecké výmluvnosti.

Netvrdím, že vím, jak se ženská srdce dobývají. Pro mě vždycky byla hádankou a předmětem obdivu. Některá jako by měla jen jedno zranitelné místo, jedny dveře, kudy se dá vejít, jiná mají tisíc přístupů a dají se dobýt tisíci různými způsoby. Získat to první je velký triumf dovednosti, ale udržet si to druhé je ještě větší doklad vojevůdcovského umění, protože muž musí svou pevnost hájit u každých dveří a každého okna.

Kdo dobude tisíc obyčejných srdcí, zaslouží si jistou slávu, ale kdo neomezeně vládne srdci koketky, je opravdu hrdina. Obávaný Brom Bones takovým hrdinou rozhodně nebyl. Od chvíle, kdy se Ichabod Crane začal o Katrinu ucházet, Bromovy vyhlídky zjevně klesaly. Bromova koně už v neděli večer nikdo u plotu neviděl a mezi oběma soky pozvolna vzniklo smrtelné nepřátelství.

Brom měl v povaze jisté hrubé rytířství a byl by nejraději věc vyřešil otevřeným bojem. O tom, komu dáma patří, chtěl rozhodnout po způsobu nejstručnějších a nejprostších myslitelů, totiž potulných rytířů za starých časů: soubojem. Ichabod si ale byl příliš dobře vědom, oč je soupeř silnější, aby se s ním pustil do křížku. Zaslechl, jak se Brom chlubí, že „učitele přeloží napůl a položí na polici v jeho vlastní škole“, a byl příliš opatrný, aby mu k tomu dal příležitost.

Na té tvrdohlavě mírumilovné taktice bylo něco nesmírně dráždivého. Bromovi nezbylo, než sáhnout do zásoby venkovského šprýmařství, které v něm bylo, a provádět sokovi hrubé kanadské žertíky. Ichabod se stal terčem rozpustilého pronásledování Broma a jeho party divokých jezdců.

Pustošili Ichabodovo dosud poklidné panství. Vykouřili mu hodinu zpěvu tím, že ucpali komín. V noci se navzdory hrozivým závorám z proutí a kůlů vloupali do školy a všechno tam obrátili vzhůru nohama, takže si chudák učitel začal myslet, že tam pořádají schůzky všechny čarodějnice z kraje.

Ještě horší ale bylo, že Brom využil každé příležitosti, aby ho před Katrinou zesměšnil. Měl ničemného psa, kterého naučil co nejsměšněji skučet, a představil ho jako Ichabodova soka, který ji bude učit zpívat žalmy.

Tak to nějakou dobu pokračovalo, aniž by se poměr sil obou stran nějak podstatně změnil. Jednoho krásného podzimního odpoledne seděl Ichabod zamyšleně na trůně, na vysoké stoličce, odkud obvykle dohlížel na všechny záležitosti svého malého království učenosti. V ruce třímal pravítko, žezlo despotické moci. Metla spravedlnosti odpočívala na třech hřebících za trůnem jako ustavičný postrach zločinců.

Na stole před ním ležely všelijaké zabavené věci a zakázané zbraně, které našel u lenivých uličníků: nakousaná jablka, bouchačky, káči, klícky na mouchy a celé legie bojovných papírových kohoutků. Nejspíš tu nedávno někoho stihl přísný trest, protože žáci se všichni pilně skláněli nad knihami nebo si za nimi potají šeptali a jedním okem hlídali učitele. Celou třídou se neslo jakési bzučivé ticho.

Ticho náhle přerušil mladý černoch v kazajce a kalhotách z hrubého plátna a v otlučeném kulatém klobouku podobném Merkurově čapce. Seděl na hřbetě otrhaného, divokého, napůl zkroceného hříběte, které řídil provazem místo ohlávky. Přiklapal až ke dveřím školy s pozváním pro Ichaboda na veselici, která se ten večer měla konat u pana Van Tassela.

Posel vyřídil vzkaz s velkou vážností a snahou o vybraná slova, pak přeskákal potok a bylo vidět, jak uhání údolím, plný důležitosti a spěchu svého poslání.

V dosud tiché třídě nastal shon a zmatek. Učitel hnal žáky úlohami a u maličkostí se nezastavoval. Ti čilí beztrestně přeskočili polovinu, a ti pomalí občas dostali zezadu pořádnou ránu, aby zrychlili nebo se přenesli přes nějaké dlouhé slovo.

Knihy se házely stranou, místo aby se ukládaly na police, kalamáře se převrhávaly, lavice padaly a celá škola byla propuštěna o hodinu dřív. Děti vyrazily ven jako legie malých čertíků a s jekotem a randálem se rozběhly po trávníku, rády, že jsou dřív na svobodě.

Galantní Ichabod pak strávil oblékáním nejméně o půl hodiny déle než obvykle. Kartáčoval a čistil svůj nejlepší, a vlastně jediný, ošuntělý černý oblek a před kouskem rozbitého zrcátka, které viselo ve škole, si upravoval kadeře. Aby se před svou vyvolenou objevil jako pravý kavalír, vypůjčil si koně a nedělní sedlo od sedláka, u kterého zrovna bydlel. Byl to prchlivý starý Holanďan jménem Hans Van Ripper. Takhle hrdě v sedle vyjel Ichabod jako potulný rytíř za dobrodružstvím.

Sluší se ale, abych v pravém duchu rytířských příběhů popsal, jak můj hrdina a jeho oř vypadali a jak byli vystrojeni. Zvíře, na kterém seděl, byl vysloužilý, zchátralý kůň od pluhu, který přežil skoro všechno kromě své zlomyslnosti. Byl vychrtlý a rozcuchaný, s propadlým krkem a s hlavou jako kladivo. Zrzavou hřívu a ohon měl zacuchané a plné lopuchů. Na jedno oko neviděl, a to se strašidelně skelně lesklo, ale ve druhém jiskřil opravdový ďábel.

Za mlada v něm ale musel být oheň a temperament, soudě podle jména, které nosil: Gunpowder, česky Střelný prach. Býval totiž oblíbeným koněm svého pána, prchlivého Van Rippera, který byl divoký jezdec a nejspíš do zvířete vlil kus své vlastní povahy. Jakkoli Gunpowder vypadal starý a zchátralý, vězelo v něm víc skrytého ďábla než v kterékoli mladé klisně v kraji.

Ichabod se k takovému oři dokonale hodil. Jezdil s krátkými třmeny, takže měl kolena skoro u hrušky sedla. Ostré lokty mu trčely jako kobylkám, bič držel kolmo v ruce jako žezlo, a když kůň poklusával, Ichabodovy paže se pohybovaly skoro jako pár mávajících křídel.

Malý vlněný klobouk mu seděl až na kořeni nosu, protože čelo měl tak úzké, že se mu sotva dalo říkat čelo, a šosy černého kabátu mu vlály skoro až ke koňskému ohonu. Tak vypadal Ichabod se svým ořem, když se šouravě vypotáceli z vrat Hanse Van Rippera, a byl to zjev, jaký se za bílého dne potká jen zřídka.

Byl to, jak jsem už řekl, krásný podzimní den. Nebe bylo jasné a klidné a příroda měla na sobě ten bohatý zlatý šat, který si vždycky spojujeme s hojností. Lesy se oděly do střízlivé hnědé a žluté a některé jemnější stromy mráz zbarvil do zářivé oranžové, purpurové a šarlatové.

Vysoko ve vzduchu se začaly objevovat táhnoucí šňůry divokých kachen. Z bučin a ořechových hájů bylo slyšet cvrkání veverek a ze strniště občas zamyšlené hvízdání křepelky.

Malí ptáci pořádali poslední hostiny na rozloučenou. V plném veselí poletovali, cvrlikali a dováděli z keře na keř a ze stromu na strom, rozpustilí právě z té hojnosti a rozmanitosti kolem sebe. Byla tam poctivá červenka s hlasitým naříkavým tónem, oblíbená kořist mladých lovců, a švitořící kosi, kteří létali v černých mračnech.

Byl tam datel se zlatými křídly, karmínovou chocholkou, širokým černým náprsníkem a nádherným peřím, a brkoslav s červenými konci křídel, žlutou špičkou ocasu a malou péřovou čepičkou. A byla tam i sojka modrá, ten hlučný parádník v jasně modrém kabátku a bílém spodním prádle, která křičela, štěbetala, pokyvovala, klaněla se a dělala, že je zadobře s každým pěvcem v háji.

Jak Ichabod pomalu poklusával dál, jeho oko, vždycky otevřené každému náznaku kuchyňské hojnosti, s potěšením přelétalo poklady veselého podzimu. Na všech stranách viděl spousty jablek. Některá visela v těžkém bohatství na stromech, jiná byla nasbíraná do košů a sudů na trh, další ležela na hromadách pro lis na mošt.

Dál viděl velká pole kukuřice, ze kterých vykukovaly zlaté klasy ze svých listových úkrytů a slibovaly placky a kaši. Pod nimi ležely žluté dýně, obracely k slunci svá krásná kulatá břicha a dávaly naději na ty nejlahodnější koláče.

Pak projížděl kolem pohankových polí, která voněla jako úl, a při pohledu na ně se mu do mysli vkrádaly sladké představy jemných lívanců, pořádně namazaných máslem a pokapaných medem nebo melasou, které by mu podala baculatá ručka Katriny Van Tasselové s dolíčky na kloubcích.

Tak se krmil sladkými myšlenkami a ještě sladšími představami a jel po úbočí pásma kopců, odkud je vidět na nejkrásnější kraje mohutného Hudsonu. Slunce pomalu sklánělo svůj široký kotouč k západu. Široká hladina Tappan Zee ležela nehybná a lesklá jako sklo, jen tu a tam se zvedla mírná vlnka a prodloužila modrý stín vzdálené hory.

Na nebi plulo několik jantarových obláčků a nebyl ani závan vzduchu, který by je pohnul. Obzor měl krásný zlatý nádech, který se pozvolna měnil v čistou jablečnou zeleň a z ní v sytou modř nebes. Šikmý paprsek se ještě zdržel na zalesněných hřebenech útesů, které místy visely nad řekou, a prohluboval tmavou šeď a purpur jejich skalnatých stěn.

V dálce se loudala šalupa a pomalu se nechávala unášet proudem dolů, s plachtou zplihlou na stěžni. Jak se nebe zrcadlilo v tiché vodě, vypadalo to, jako by loď visela ve vzduchu.

K večeru dorazil Ichabod na hrad pana Van Tassela a našel ho plný pýchy a květu celého okolí. Sjeli se tam staří sedláci, vyschlé plemeno s kožovitými tvářemi, v kabátech a kalhotách z domácího sukna, v modrých punčochách, obrovských botách a s nádhernými cínovými přezkami. Přijely jejich čilé, scvrklé ženušky v těsně nařasených čepcích, v kazajkách s dlouhým pasem a sukních z domácího sukna, s nůžkami, poduškami na jehly a pestrými kapsami z kartounu zavěšenými navrch.

Byla tam baculatá děvčata, skoro stejně staromódní jako jejich matky, až na slaměný klobouk, pěknou stuhu nebo snad bílé šaty, které prozrazovaly městské novoty. A synové měli krátké kabáty s rovnými šosy a řadami ohromných mosazných knoflíků a vlasy většinou stažené do copu podle tehdejší módy, zvlášť když si k tomu mohli opatřit úhoří kůži, protože ta po celém kraji platila za mocný prostředek, který vlasy živí a posiluje.

Hrdinou celé scény byl ovšem Brom Bones. Přijel na zábavu na svém oblíbeném koni Daredevilovi, tvoru, který byl stejně jako jeho pán plný ohně a uličnictví a kterého nikdo kromě Broma nezvládl. Brom byl vůbec známý tím, že měl raději zlé koně, náchylné ke všem možným kouskům, s nimiž jezdec ustavičně riskoval, že si zláme vaz. Krotkého, dobře vycvičeného koně považoval za nehodného chlapíka s kuráží.

Rád bych se zastavil a popsal svět půvabů, který se naskytl okouzlenému pohledu mého hrdiny, když vstoupil do slavnostního pokoje Van Tasselova domu. Nemyslím půvaby hloučku baculatých děvčat s tvářemi jako krev a mléko, ale bohaté půvaby pravého holandského venkovského čajového stolu v hojném podzimním čase.

Jaké tam byly hromady koláčů nejrůznějších, skoro nepopsatelných druhů, které znají jen zkušené holandské hospodyně! Byly tam statné koblihy, jemnější smažené pečivo a křupavé, drobivé věnečky, sladké i křehké sušenky, perníčky a medovníčky, zkrátka celá koláčová rodina.

A pak tam byly jablkové, broskvové a dýňové koláče, k tomu plátky šunky a uzeného hovězího a navíc lahodné mísy zavařených švestek, broskví, hrušek a kdoulí, nemluvě o rybách z řeky a pečených kuřatech. Ke všemu misky mléka a smetany, všechno páté přes deváté, zhruba tak, jak jsem to vyjmenoval, a uprostřed stála jako starostlivá matka čajová konvice, z níž stoupala oblaka páry.

Proboha, nemám dech ani čas tu hostinu probrat, jak si zaslouží, a moc spěchám dál se svým příběhem. Ichabod Crane naštěstí tolik nespěchal jako jeho dějepisec a každé lahůdce dopřál náležitou pozornost.

Ichabod byl laskavý a vděčný tvor. Srdce se mu rozšiřovalo tou měrou, jak se mu plnilo břicho dobrým jídlem, a jídlo mu zvedalo náladu, jako jiným ji zvedá pití. Nemohl si pomoct, a jak jedl, obracel kolem sebe své velké oči a pochechtával se při pomyšlení, že by jednou mohl být pánem celé té skoro nepředstavitelné hojnosti a nádhery.

Pak by, tak si myslel, rychle otočil starou školu zády, luskl prsty Hansovi Van Ripperovi a každému jinému skoupému živiteli pod nosem a vyhodil by ze dveří každého potulného učitele, který by se ho opovážil nazvat kolegou!

Starý Baltus Van Tassel chodil mezi hosty s tváří zářící spokojeností a dobrou náladou, kulatou a veselou jako měsíc v úplňku o žních. Jeho pohostinnost byla stručná, ale výmluvná: stisk ruky, poplácání po rameni, hlasitý smích a naléhavé pozvání.

„Jen si vezměte, pusťte se do toho!“ pobízel hosty.

Vtom se ze společné síně ozvala hudba a zvala k tanci. Muzikant byl starý šedovlasý černoch, který už přes půl století obcházel okolí jako potulný orchestr. Jeho nástroj byl stejně starý a otlučený jako on sám. Většinou škrábal na dvě tři struny, každý tah smyčcem doprovázel pohybem hlavy, klaněl se skoro k zemi, a kdykoli měl vyrazit nový pár, dupl nohou.

Ichabod si na svém tanci zakládal stejně jako na svém hlase. Nezahálela na něm ani jedna končetina, ani jedno vlákno. Kdo by viděl jeho volně spojené tělo v plném pohybu, jak klape po místnosti, myslel by si, že před ním tančí sám svatý Vít, ten požehnaný patron tance.

Obdivovali Ichaboda všichni černí služebníci a čeledíni, kteří se sešli ze statku i ze sousedství, staří i mladí, velcí i malí. Tlačili se u každých dveří a u každého okna a s radostí se na tu podívanou dívali.

Jak by taky mohl být ten, kdo vyplácí uličníky, jiný než rozjařený a šťastný? Paní jeho srdce byla jeho partnerkou v tanci a na všechny jeho zamilované pohledy odpovídala vlídným úsměvem. Brom Bones zatím, těžce raněný láskou a žárlivostí, seděl sám v koutě a dusil v sobě zlost.

Když tanec skončil, přitáhl Ichaboda hlouček rozvážnějších lidí, kteří se starým Van Tasselem seděli a kouřili na konci zápraží, klábosili o starých časech a vyprávěli dlouhé historky z války.

Ten kraj byl v době, o které mluvím, jedním z těch vyvolených míst, která oplývají kronikami a velkými muži. Za války jím vedla hranice mezi Brity a Američany. Proto se v něm drancovalo a hemžilo se tu uprchlíky, zloději dobytka a všelijakými pohraničními rytíři. Uplynulo právě tolik času, aby si každý vypravěč mohl svou historku přibarvit kouskem slušivé smyšlenky a v mlhavé vzpomínce udělat ze sebe hrdinu každého činu.

Vyprávěl se tu příběh Doffueho Martlinga, velkého Holanďana s modročerným plnovousem, který starým železným dělem z hliněného náspu málem zajal britskou fregatu, jenže mu dělo při šesté ráně prasklo.

A byl tu jeden starý pán, kterého nebudu jmenovat, protože je to příliš velký boháč, než aby se o něm mluvilo lehkovážně. V bitvě u White Plains odrazil jako výborný šermíř malým kordem kulku z muškety. Cítil prý dokonce, jak mu zasvištěla kolem čepele a odrazila se o jílec. Na důkaz byl kdykoli ochoten ukázat kord, který měl jílec trochu ohnutý.

Bylo tu ještě několik dalších, kteří byli na bojišti stejně velcí, a každý z nich byl přesvědčený, že měl nemalý podíl na tom, že válka šťastně skončila.

To všechno ale nebylo nic proti příběhům o duších a přízracích, které následovaly. Okolí je na takové legendární poklady bohaté. Místním pověstem a pověrám se nejlépe daří v takových chráněných, dávno osídlených koutech, kdežto proměnlivý dav, z něhož se skládá obyvatelstvo většiny našich venkovských míst, je rozšlape.

Navíc duchové v našich vesnicích nemají žádnou podporu, protože sotva stačí dospat první dřímotu a obrátit se v hrobě, a přátelé, kteří po nich zůstali, se už odstěhovali jinam. Když pak v noci vyjdou na obchůzku, nemají koho navštívit. Možná proto tak málokdy slyšíme o duších jinde než v našich starých holandských osadách.

Hlavní příčinou toho, že se v těch končinách tolik vyprávělo o nadpřirozených věcech, byla ale nepochybně blízkost Sleepy Hollow. Ve vzduchu, který vanul z toho strašidelného kraje, bylo něco nakažlivého. Dýchal ovzduší snů a přeludů a nakazil jimi celou zemi.

U Van Tasselů bylo i několik lidí ze Sleepy Hollow a jako obvykle rozdávali své divoké a podivuhodné legendy. Vyprávělo se mnoho chmurných historek o pohřebních průvodech, které lidé vídali u velkého stromu nedaleko odtud, kde zajali nešťastného majora Andrého, a o nářku a kvílení, které tam slýchali. Zmínili se i o bílé paní, která straší v temné rokli u Havraní skály a za zimních nocí před bouří často křičí, protože kdysi zahynula ve sněhu.

Většina příběhů se ale točila kolem oblíbeného strašidla Sleepy Hollow, bezhlavého jezdce. Poslední dobou ho prý několikrát slyšeli, jak objíždí kraj, a říkalo se, že svého koně každou noc uvazuje mezi hroby na hřbitově.

Odlehlá poloha kostela z něj, jak se zdá, odjakživa dělala oblíbené místo neklidných duchů. Stál na pahorku mezi akáty a vysokými jilmy a jeho skromné bílé zdi z nich nenápadně prosvítaly jako křesťanská čistota, která září ze stínu ústraní. Mírný svah od něj sbíhal ke stříbrné hladině vody lemované vysokými stromy, mezi nimiž byly místy vidět modré kopce nad Hudsonem.

Kdo se podíval na jeho trávou zarostlý hřbitov, kde jako by sluneční paprsky tiše spaly, myslel by si, že aspoň tam mohou mrtví odpočívat v pokoji. Na jedné straně kostela se táhla široká zalesněná rokle a v ní mezi rozlámanými skalami a padlými kmeny hučel velký potok.

Přes hluboké černé místo v potoce, nedaleko kostela, vedl kdysi dřevěný most. Cestu k němu i most samotný hustě stínily převislé stromy, takže tam bylo šero i ve dne a v noci hrozná tma. Bylo to jedno z oblíbených míst bezhlavého jezdce a tam ho lidé potkávali nejčastěji.

Vyprávělo se o starém Brouwerovi, který na duchy zarytě nevěřil. Jednou potkal jezdce, když se vracel z výpravy do Sleepy Hollow, a musel si k němu vysednout na koně. Cválali spolu přes křoví a houštiny, přes kopce a bažiny, až dojeli k mostu. Tam se jezdec najednou proměnil v kostlivce, shodil starého Brouwera do potoka a s hromovou ranou přeskočil přes koruny stromů.

Ten příběh hned přebil třikrát podivuhodnější zážitek Broma Bonese, který se cválajícímu Hesenci posmíval jako obyčejnému jezdci z dostihů. Tvrdil, že když se jednou v noci vracel ze sousední vesnice Sing-Sing, dohonil ho ten půlnoční jezdec. Brom ho vyzval na závod o mísu punče a byl by vyhrál, protože Daredevil nechal strašidelného koně daleko za sebou. Jenže právě když dojeli ke kostelnímu mostu, Hesenec uskočil a zmizel v ohnivém záblesku.

Všechny ty příběhy, vyprávěné tím ospalým polohlasem, jakým muži mluví potmě, kdy tváře posluchačů jen občas ozářil záblesk z dýmky, se Ichabodovi hluboko vryly do mysli. Oplácel jim stejnou mincí, dlouhými úryvky ze svého neocenitelného autora Cottona Mathera, a přidával mnoho podivuhodných událostí, které se staly v jeho rodném Connecticutu, a strašných věcí, které sám viděl na nočních procházkách po Sleepy Hollow.

Veselice se pomalu rozcházela. Staří sedláci posbírali rodiny do vozů a ještě chvíli bylo slyšet, jak drkotají po cestách údolím a přes vzdálené kopce. Některá děvčata si přisedla za své oblíbené chasníky na koně a jejich bezstarostný smích, smíšený s klapotem kopyt, se rozléhal tichými lesy, slábl a slábl, až docela utichl. Místo, kde se ještě před chvílí hlučně veselilo, zůstalo tiché a opuštěné.

Jen Ichabod se podle zvyku venkovských milenců zdržel, aby si s dědičkou promluvil mezi čtyřma očima. Byl úplně přesvědčený, že je teď na nejlepší cestě k úspěchu. Co si řekli, to nevím, a nebudu předstírat, že ano. Obávám se ale, že se něco pokazilo, protože po nepříliš dlouhé chvíli vyšel ven celý zdrcený a zkormoucený.

Ach, ty ženy, ty ženy! Že by si to děvče s ním jen koketně zahrávalo? Že by celá ta přízeň k ubohému učiteli byla jen předstíraná, aby si pojistila vítězství nad jeho sokem? To ví jen Pánbůh, já ne! Postačí říct, že se Ichabod plížil ven jako zloděj, který vykradl kurník, a ne jako muž, který dobyl srdce krásné dámy.

Ichabod se nerozhlížel napravo ani nalevo po venkovském bohatství, nad kterým se tak často kochal, a šel rovnou do stáje. Několika pořádnými ranami pěstí a kopanci nezdvořile vzbudil svého koně z pohodlného místa, kde tvrdě spal a snil o horách kukuřice a ovsa a o celých údolích bojínku a jetele.

Byla zrovna ta čarovná půlnoční hodina, když se Ichabod se zarmouceným a sklíčeným srdcem vydal na cestu domů po úbočí vysokých kopců nad Tarry Townem, kudy odpoledne projížděl tak vesele. Ta hodina byla stejně chmurná jako on. Hluboko pod ním se rozprostírala šerá, nezřetelná vodní pláň Tappan Zee a tu a tam se nad ní tyčil vysoký stěžeň šalupy, která tiše kotvila u břehu.

V mrtvém tichu půlnoci slyšel dokonce i štěkat hlídacího psa z protějšího břehu Hudsonu, ale tak nejasně a slabě, že mu to jen připomnělo, jak daleko je od toho věrného druha člověka. Občas se taky někde daleko, předaleko, z nějakého statku mezi kopci, ozvalo protáhlé kokrhání nedopatřením probuzeného kohouta, ale Ichabodovi to znělo jako ze snu.

Kolem nebylo ani známky života, jen občas smutně cvrčkl cvrček nebo z blízké mokřiny hrdelně zabručela žába, jako by se jí špatně spalo a najednou se na posteli převalila.

Všechny příběhy o duších a strašidlech, které na veselici slyšel, se mu teď hrnuly do paměti. Noc byla temnější a temnější, hvězdy jako by klesaly hlouběji do nebe a občas mu je zakryly hnané mraky. Nikdy se necítil tak osamělý a smutný. Navíc se blížil právě k místu, kde se odehrávala spousta těch strašidelných historek.

Uprostřed cesty stál obrovský tulipánovník, který se tyčil jako obr nad všemi ostatními stromy v okolí a sloužil lidem za orientační bod. Jeho větve byly sukovité a podivně pokroucené, tak silné, že by z nich mohly být kmeny obyčejných stromů, a skláněly se skoro až k zemi a pak se zase zvedaly do vzduchu.

Byl spojený s tragickým příběhem nešťastného majora Andrého, kterého zajali kousek odtud, a všichni mu říkali strom majora Andrého. Prostí lidé na něj hleděli s úctou i pověrčivým strachem, zčásti ze soucitu s osudem jeho nešťastného jmenovce a zčásti kvůli historkám o podivných zjeveních a žalostném naříkání, které se o něm vyprávěly.

Když se Ichabod k tomu strašnému stromu blížil, začal si pískat. Zdálo se mu, že mu na písknutí někdo odpověděl. Byl to ale jen vítr, který ostře zahvízdal suchými větvemi. Když přijel ještě o kus blíž, připadalo mu, že uprostřed stromu visí něco bílého. Zastavil se a přestal pískat, ale když se podíval pozorněji, uviděl, že je to místo, kde do stromu uhodil blesk a odhalil bílé dřevo.

Najednou uslyšel zasténání. Zuby mu zadrkotaly a kolena mu tloukla o sedlo. Byly to ale jen dvě obrovské větve, které se o sebe třely, jak s nimi pohupoval vánek. Strom minul bez úhony, ale před Ichabodem čekala nová nebezpečí.

Asi dvě stě kroků od stromu přetínal cestu potůček a tekl do bažinaté, hustě zalesněné rokle, které se říkalo Wileyho močál. Přes potok sloužilo jako most několik hrubých klád položených vedle sebe. Na té straně cesty, kde potok vtékal do lesa, ho hlouček dubů a kaštanů, hustě propletených divokým vínem, zahaloval do šera jako v jeskyni.

Přejet ten most byla nejtěžší zkouška. Právě na tom místě zajali nešťastného majora Andrého a pod těmi kaštany a vinnými úponky se skrývali statní sedláci, kteří ho překvapili. Od té doby platil ten potok za strašidelný a běda školákovi, který tudy musí po setmění projít sám.

Když se Ichabod blížil k potoku, srdce se mu rozbušilo. Sebral však všechnu odvahu, dal koni tak deset kopanců do žeber a pokusil se svižně přejet přes most. Jenže místo aby se vzpurný starý kůň rozběhl dopředu, uhnul stranou a narazil bokem do plotu.

Čím déle Ichabod otálel, tím víc se bál. Trhl otěžemi na druhou stranu a kopal ze všech sil opačnou nohou. Všechno marně. Kůň se sice pohnul, ale jen proto, aby skočil na druhou stranu cesty do houští ostružin a olší.

Tu začal učitel bušit starého Gunpowdera bičem i patami do vyhublých žeber. Kůň vyrazil dopředu, frkal a funěl, ale přímo u mostu se zastavil tak prudce, že jezdce málem přehodil přes hlavu.

Vtom zachytilo citlivé Ichabodovo ucho čvachtavý krok u mostu. V temném stínu háje na břehu potoka uviděl něco obrovského, beztvarého a černého, co se tyčilo do výšky. Nehýbalo se, jen to v šeru číhalo jako netvor, který se chystá skočit na pocestného.

Vyděšenému učiteli vstaly vlasy na hlavě hrůzou. Co teď? Obrátit se a utéct bylo pozdě. A jakou naději by vůbec měl uniknout duchovi nebo strašidlu, pokud to bylo ono, když se to dokáže nést na křídlech větru? Sebral tedy aspoň zdání odvahy a koktavě se zeptal:

„Kdo jste?“

Nedostal žádnou odpověď. Zopakoval otázku ještě rozrušenějším hlasem. Odpověď nepřišla ani tentokrát. Znovu zabušil do boků neoblomného Gunpowdera, zavřel oči a bezděčně, horlivě spustil žalm.

Vtom se ta temná věc, které se tak bál, dala do pohybu, vyškrábala se nahoru a jediným skokem stála uprostřed cesty. Přestože byla noc temná a pochmurná, dala se už neznámá postava aspoň trochu rozeznat. Byl to podle všeho obrovský jezdec na mohutném černém koni.

Neznámý se nijak nepokoušel ublížit ani se seznámit. Držel se na kraji cesty a klusal po té straně, kde starý Gunpowder neviděl. Gunpowder se mezitím ze svého strachu a vzdoru vzpamatoval.

Ichabod o tohoto podivného půlnočního společníka nestál, a když si vzpomněl na dobrodružství Broma Bonese s cválajícím Hesencem, pobídl koně v naději, že cizince nechá za sebou. Cizinec ale pobídl svého koně stejně. Ichabod přitáhl otěže a zpomalil do kroku, aby zůstal pozadu, a ten druhý udělal totéž.

Ichabodovi se sevřelo srdce. Zkusil znovu spustit žalm, ale vyprahlý jazyk se mu přilepil na patro a nedokázal vydat ani hlásku. V zarputilém mlčení toho neodbytného společníka bylo něco tajemného a děsivého. Brzy se to strašlivě vysvětlilo.

Když vyjeli na vyvýšené místo, kde se postava jeho spolucestujícího rýsovala proti nebi, obrovitá a zahalená v plášti, Ichabod s hrůzou zjistil, že jezdec nemá hlavu! A ještě větší hrůza ho zachvátila, když uviděl, že hlavu, která mu měla sedět na ramenou, veze před sebou na hrušce sedla.

Strach se změnil v zoufalství. Zasypal Gunpowdera deštěm kopanců a ran v naději, že společníkovi náhlým pohybem uteče, ale přízrak vyrazil plným skokem s ním. A už se hnali přes kámen a pařez, jen štěrk létal a při každém skoku sršely jiskry. Ichabodovy chatrné šaty vlály ve vzduchu, jak se v tom zběsilém útěku natahoval dlouhým hubeným tělem daleko přes koňskou hlavu.

Dojeli k cestě, která odbočuje do Sleepy Hollow. Gunpowder ale, jako by byl posedlý ďáblem, do ní nezahnul a pustil se opačným směrem prudce z kopce doleva. Ta cesta vede asi čtvrt míle písčitým úvozem, zastíněným stromy, pak přechází přes most proslavený strašidelnými příběhy a hned za ním se zvedá zelený pahorek s bílým kostelem.

Až dosud dávala koňova panika nezkušenému jezdci v honičce zdánlivou výhodu. Ale právě když byl v půli úvozu, povolily podbřišníky a Ichabod cítil, jak mu sedlo pod tělem klouže. Chytil ho za hrušku a snažil se ho udržet, ale marně. Taktak se stačil zachránit tím, že objal starého Gunpowdera kolem krku. Sedlo spadlo na zem a Ichabod slyšel, jak mu ho pronásledovatel rozšlapává kopyty.

Ichabodovi na okamžik bleskla hlavou hrůza z hněvu Hanse Van Rippera, protože to bylo jeho nedělní sedlo. Na malé strachy ale nebyl čas. Strašidlo mu bylo v patách a on, nešikovný jezdec, měl co dělat, aby se udržel. Chvíli sklouzával na jednu stranu, chvíli na druhou a chvílemi narážel na vystouplou koňskou páteř tak prudce, že se doopravdy bál, že ho to rozpůlí.

Vtom ho potěšila mezera mezi stromy, protože slibovala, že kostelní most je blízko. Chvějivý odraz stříbrné hvězdy na hladině potoka mu řekl, že se nemýlí, a Ichabod uviděl pod stromy za potokem matně prosvítat zdi kostela. Vzpomněl si na místo, kde zmizel strašidelný soupeř Broma Bonese.

„Jestli se dostanu na ten most, jsem zachráněný,“ pomyslel si Ichabod.

Vtom uslyšel, jak černý kůň těsně za ním funí a oddychuje, a dokonce se mu zdálo, že cítí jeho horký dech. Ještě jeden křečovitý kopanec do žeber a starý Gunpowder skočil na most. Zaduněl po zvučných prknech a dostal se na druhou stranu. Ichabod se ohlédl, jestli pronásledovatel podle pravidla zmizí v záblesku ohně a síry.

A tu uviděl, jak se strašidlo zvedá ve třmenech a právě se chystá hodit po něm svou hlavu. Ichabod se pokusil té hrozné střele uhnout, ale bylo pozdě. Narazila mu do lebky s ohromným rachotem. Svalil se střemhlav do prachu a Gunpowder, černý kůň i strašidelný jezdec se kolem přehnali jako vichr.

Druhý den ráno našli starého koně bez sedla, s uzdou pod nohama, jak klidně spásá trávu u vrat svého pána. Ichabod se neobjevil u snídaně. Přišel čas oběda, ale Ichabod nikde. Chlapci se sešli u školy a bezcílně se procházeli po břehu potoka, ale učitel nikde.

Hans Van Ripper začal mít o osud chudáka Ichaboda i svého sedla obavy. Lidé se vydali hledat a po pečlivém pátrání narazili na Ichabodovy stopy. Na jednom místě cesty ke kostelu našli sedlo zadupané do bláta. Stopy koňských kopyt, hluboko vtisknuté do cesty a zřejmě od zběsilého cvalu, vedly až k mostu.

Za mostem, na břehu širšího místa potoka, kde byla voda hluboká a černá, našli klobouk nešťastného Ichaboda a hned vedle něj rozbitou dýni.

Potok prohledali, ale učitelovo tělo nenašli. Hans Van Ripper, kterému připadlo postarat se o učitelovy věci, prohlédl uzlík, v němž Ichabod nosil všechen svůj majetek. Byly v něm dvě a půl košile, dva nákrčníky, jeden nebo dva páry vlněných punčoch, staré manšestrové krátké kalhoty, rezavá břitva, zpěvník žalmů s oslíma ušima a rozbitá ladička.

Knihy a nábytek ve škole patřily obci, až na Matherovy Dějiny čarodějnictví, novoanglický kalendář a knihu o snech a věštění. V té poslední ležel arch papíru, hustě počmáraný a pokaňkaný několika marnými pokusy složit báseň na počest dědičky Van Tasselů.

Ty kouzelnické knihy i básnickou čmáranici hodil Hans Van Ripper okamžitě do ohně a od té doby se rozhodl, že už své děti do školy posílat nebude. Prohlásil, že ještě nikdy neviděl, že by z toho čtení a psaní vzešlo něco dobrého. Všechny peníze, které učitel měl (a jen den nebo dva předtím dostal čtvrtletní plat), musel mít v době, kdy zmizel, u sebe.

Ta záhadná událost vyvolala příští neděli v kostele spoustu dohadů. Na hřbitově, u mostu a na místě, kde se našel klobouk a dýně, se scházely hloučky zvědavců a drben. Lidé si připomněli příběhy o Brouwerovi, o Bromovi a celou hromadu dalších. Když je všechny pečlivě zvážili a porovnali s tím, co se stalo tentokrát, zavrtěli hlavami a došli k závěru, že Ichaboda odnesl cválající Hesenec.

Ichabod byl svobodný a nikomu nic nedlužil, a tak si s ním už nikdo hlavu nelámal. Škola se přestěhovala do jiné části údolí a vládl v ní jiný učitel.

Pravda je, že jeden starý sedlák, který o několik let později jel na návštěvu do New Yorku a od kterého pochází celé tohle vyprávění o strašidelném dobrodružství, přinesl domů zprávu, že Ichabod Crane je pořád naživu. Okolí prý opustil zčásti ze strachu ze strašidla a z Hanse Van Rippera a zčásti z ponížení, že ho dědička tak náhle odbyla.

Ichabod se prý odstěhoval do vzdáleného kraje, kde učil a zároveň studoval práva. Stal se advokátem, dal se do politiky, objížděl voliče, psal do novin a nakonec se stal soudcem u soudu pro drobné spory.

I Brom Bones, který krátce po sokově zmizení odvedl rozkvetlou Katrinu vítězně k oltáři, se pokaždé, když se vyprávěl příběh o Ichabodovi, tvářil, jako by o tom věděl své. A kdykoli padla zmínka o dýni, srdečně se rozesmál. Někteří proto začali tušit, že o celé věci ví víc, než chce říct.

Staré venkovské hospodyně, které se v takových věcech vyznají nejlépe, ovšem dodnes tvrdí, že Ichaboda odnesly nadpřirozené síly. Je to oblíbená historka, kterou si v okolí často vyprávějí u ohně za zimních večerů. Most se stal ještě víc než dřív předmětem pověrčivé hrůzy, a možná proto v posledních letech cestu přeložili, takže ke kostelu teď vede podél mlýnského rybníka.

Opuštěná škola brzy zchátrala a říkalo se, že v ní straší duch nešťastného učitele. A když se chasník za tichého letního večera loudá domů, často se mu zdá, že z dálky slyší Ichabodův hlas, jak zpívá smutný žalm v tiché samotě Sleepy Hollow.