Slavík a růže

„Řekla, že se mnou bude tančit, když jí přinesu rudé růže,“ naříkal mladý Student. „Jenže v celé mé zahradě není jediná rudá růže.“

Slavík ho uslyšel ze svého hnízda v Dubu. Vyhlédl mezi listy a podivil se.

„Na jak malých věcech závisí štěstí!“ zvolal Student a oči se mu zalily slzami. „Princ zítra pořádá ples a moje milá tam bude. Kdybych jí přinesl rudou růži, tančila by se mnou až do svítání. Takhle budu sedět sám a ona půjde kolem, ani se na mě nepodívá.“

„Konečně někdo, kdo opravdu miluje,“ řekl Slavík. „Noc co noc jsem o něm zpíval hvězdám, i když jsem ho neznal, a teď ho vidím. O čem já zpívám, tím on trpí.“

Student si lehl do trávy, zabořil tvář do dlaní a plakal.

„Proč pláče?“ zeptala se malá zelená Ještěrka, když kolem přebíhala se zdviženým ocáskem.

„A proč vlastně?“ řekl Motýl, který poletoval za slunečním paprskem.

„A proč vlastně?“ zašeptala Sedmikráska své sousedce.

„Pláče pro rudou růži,“ řekl Slavík.

„Pro rudou růži? To je k smíchu!“ vykřikli a Ještěrka, která se ráda každému posmívala, se nahlas rozesmála.

Slavík ale chápal, proč je Student tak smutný. Roztáhl hnědá křídla a jako stín přelétl zahradu.

Uprostřed trávníku rostl krásný Růžový keř. Slavík usedl na jeho větvičku.

„Dej mi rudou růži a zazpívám ti svou nejsladší píseň.“

Ale Růžový keř zavrtěl hlavou.

„Mé růže jsou bílé jako mořská pěna,“ odpověděl. „Leť k mému bratrovi u starých slunečních hodin. Možná ti dá, co chceš.“

Slavík tedy zaletěl k Růžovému keři u slunečních hodin.

„Dej mi rudou růži a zazpívám ti svou nejsladší píseň.“

Ale Růžový keř zavrtěl hlavou.

„Mé růže jsou žluté jako narcisy na louce,“ odpověděl. „Leť k mému bratrovi pod Studentovým oknem. Možná ti dá, co chceš.“

Nakonec Slavík zaletěl k Růžovému keři pod Studentovým oknem.

„Dej mi rudou růži a zazpívám ti svou nejsladší píseň.“

Ale Růžový keř zavrtěl hlavou.

„Mé růže jsou rudé jako korály,“ odpověděl. „Jenže mi zima prochladila žíly, mráz spálil poupata a bouře polámala větve. Letos nebudu mít ani jednu růži.“

„Chci jen jednu rudou růži!“ zvolal Slavík. „Opravdu ji nemůžu nijak dostat?“

„Jedna cesta je, ale tak strašná, že se ti ji bojím prozradit.“

„Řekni mi ji. Já se nebojím.“

„Rudou růži musíš vyzpívat za měsíčního svitu a obarvit ji krví ze svého srdce. Celou noc mi musíš zpívat s hrudí opřenou o trn. Trn ti probodne srdce a tvoje krev vteče do mých žil.“

„Smrt je veliká cena za rudou růži,“ řekl Slavík, „a život je každému drahý. Je krásné sedět v zeleném lese a dívat se na Slunce a na Měsíc. Ale láska je víc než život. A co je ptačí srdce proti srdci člověka?“

Student pořád ležel v trávě a slzy mu ještě neoschly.

„Buď šťastný,“ zavolal Slavík, „budeš mít svou rudou růži. Za to od tebe chci jen jedno: abys opravdu miloval. Láska je moudřejší než filozofie a silnější než jakákoli moc.“

Student vzhlédl a poslouchal, ale nerozuměl, co mu Slavík říká. Znal jen to, co se píše v knihách.

Dub tomu ale rozuměl a posmutněl. Měl rád malého Slavíka, který si v jeho větvích postavil hnízdo.

„Zazpívej mi ještě naposledy,“ zašeptal Dub. „Bez tebe tu budu hrozně sám.“

Slavík mu zazpíval a jeho hlas zněl jako voda, která se lije ze stříbrného džbánu.

Pak Student vstal a šel domů.

„Zpívat ten ptáček umí, to se mu upřít nedá,“ říkal si cestou. „Ale má i cit? Asi ne. Samý styl a žádná upřímnost. Pro druhé by se nikdy neobětoval. Má v hlase pár krásných tónů, ale k ničemu nejsou.“

V pokoji si lehl, myslel na svou milou a za chvíli usnul.

Když vyšel Měsíc, přiletěl Slavík k Růžovému keři a opřel se hrudí o trn. Celou noc zpíval a chladný křišťálový Měsíc se sklonil a poslouchal. Trn se zarýval hlouběji a hlouběji a život ze Slavíka pomalu odcházel.

Nejdřív zpíval o tom, jak se v srdci chlapce a dívky rodí láska. Na nejvyšší větvičce keře rozkvétala podivuhodná růže, plátek za plátkem, jak píseň střídala píseň. Zpočátku byla bledá jako mlha nad řekou.

Tu na něj Růžový keř zavolal:

„Přitiskni se blíž, slavíčku, jinak přijde den dřív, než bude růže hotová!“

Slavík se přitiskl blíž a hlasitěji zpíval o tom, jak láska vzplane v srdci muže a dívky. Plátky růže zrůžověly, jako se zarděje ženich, když políbí nevěstu. Trn ale ještě nedosáhl ke Slavíkovu srdci, a tak srdce růže zůstávalo bílé. Do ruda ho totiž dokáže zbarvit jen krev ze srdce slavíka.

Tu na něj Růžový keř zavolal znovu:

„Přitiskni se blíž, slavíčku, jinak přijde den dřív, než bude růže hotová!“

Slavík se přitiskl ještě blíž a trn mu pronikl až do srdce. Prudce to zabolelo a píseň zněla čím dál divočeji, protože zpíval o lásce, která neumírá ani v hrobě.

A podivuhodná růže zrudla jako ranní obloha. Rudý byl věnec plátků a rudé jako rubín bylo její srdce.

Slavíkův hlas slábl a slábl. Pak Slavík naposledy zazpíval ze všech sil. Bílý Měsíc tu píseň uslyšel, zapomněl na svítání a zůstal na nebi.

„Podívej, podívej!“ zvolal Růžový keř. „Růže je hotová!“ Ale Slavík už neodpověděl. Ležel mrtvý ve vysoké trávě s trnem v srdci.

V poledne otevřel Student okno a vyhlédl.

„To je ale štěstí!“ zvolal. „Rudá růže! Takovou jsem v životě neviděl.“ Naklonil se a utrhl ji.

S růží v ruce běžel k profesorovu domu. Profesorova dcera seděla ve dveřích a navíjela modré hedvábí na cívku. U nohou jí ležel pejsek.

„Slíbila jste, že se mnou budete tančit, když vám přinesu rudou růži,“ zvolal Student. „Dnes večer ji budete mít u srdce, a až spolu budeme tančit, poví vám, jak vás miluji.“

Dívka se ale zamračila. „K mým šatům se nehodí,“ odpověděla. „A komořího synovec mi poslal pravé šperky. Každý ví, že šperky stojí mnohem víc než květiny.“

„Vy jste ale nevděčná,“ řekl Student rozzlobeně a hodil růži na ulici. Spadla do strouhy a přejelo ji kolo vozu.

„Nevděčná? A kdo vlastně jste? Jen student. Nemáte ani stříbrné přezky na botách jako komořího synovec.“ Pak vstala a odešla do domu.

„Láska je hloupost,“ říkal si Student cestou domů. „Logika je užitečnější. Láska nic nedokazuje, je nepraktická a nutí člověka věřit tomu, co není pravda. Vrátím se k filozofii.“

Doma vytáhl velikou zaprášenou knihu a začal číst.