Přeskočit na obsah
Za úplňku zpívá malý hnědý Slavík na vrcholku trnitého Růžového keře. Vedle něj rozkvétá bledá růže s rudým srdcem, za ní je zeď domu s rozsvíceným oknem.

Slavík a růže

Oscar Wilde

6 min čtení od 7 let

Mladý Student leží v trávě a pláče: jeho milá s ním bude na plese tančit, jen když jí přinese rudou růži. Ještěrka se tomu vysměje, ale Slavík v něm pozná opravdového milovníka, o jakém noc co noc zpíval. Jenže rudou růži letos nemá ani keř pod Studentovým oknem, mráz mu spálil poupata.


„Řekla, že se mnou bude tančit, když jí přinesu rudé růže,“ naříkal mladý Student. „Jenže v celé mé zahradě není jediná rudá růže.“

Slavík ho uslyšel ze svého hnízda v Dubu. Vyhlédl mezi listy a podivil se.

„Na jak malých věcech závisí štěstí!“ zvolal Student a oči se mu zalily slzami. „Princ zítra pořádá ples a moje milá tam bude. Kdybych jí přinesl rudou růži, tančila by se mnou až do svítání. Takhle budu sedět sám a ona půjde kolem, ani se na mě nepodívá.“

„Konečně někdo, kdo opravdu miluje,“ řekl Slavík. „Noc co noc jsem o něm zpíval hvězdám, i když jsem ho neznal, a teď ho vidím. O čem já zpívám, tím on trpí.“

Student si lehl do trávy, zabořil tvář do dlaní a plakal.

„Proč pláče?“ zeptala se malá zelená Ještěrka, když kolem přebíhala se zdviženým ocáskem.

„A proč vlastně?“ řekl Motýl, který poletoval za slunečním paprskem.

„A proč vlastně?“ zašeptala Sedmikráska své sousedce.

„Pláče pro rudou růži,“ řekl Slavík.

„Pro rudou růži? To je k smíchu!“ vykřikli a Ještěrka, která se ráda každému posmívala, se nahlas rozesmála.

Student leží tváří v trávě a zakrývá si obličej dlaněmi. Kolem běží zelená Ještěrka, poletuje Motýl, kvetou dvě sedmikrásky a z větve Dubu ho pozoruje Slavík.

Slavík ale chápal, proč je Student tak smutný. Roztáhl hnědá křídla a jako stín přelétl zahradu.

Uprostřed trávníku rostl krásný Růžový keř. Slavík usedl na jeho větvičku.

„Dej mi rudou růži a zazpívám ti svou nejsladší píseň.“

Ale Růžový keř zavrtěl hlavou.

„Mé růže jsou bílé jako mořská pěna,“ odpověděl. „Leť k mému bratrovi u starých slunečních hodin. Možná ti dá, co chceš.“

Slavík tedy zaletěl k Růžovému keři u slunečních hodin.

„Dej mi rudou růži a zazpívám ti svou nejsladší píseň.“

Ale Růžový keř zavrtěl hlavou.

„Mé růže jsou žluté jako narcisy na louce,“ odpověděl. „Leť k mému bratrovi pod Studentovým oknem. Možná ti dá, co chceš.“

Nakonec Slavík zaletěl k Růžovému keři pod Studentovým oknem.

„Dej mi rudou růži a zazpívám ti svou nejsladší píseň.“

Ale Růžový keř zavrtěl hlavou.

„Mé růže jsou rudé jako korály,“ odpověděl. „Jenže mi zima prochladila žíly, mráz spálil poupata a bouře polámala větve. Letos nebudu mít ani jednu růži.“

„Chci jen jednu rudou růži!“ zvolal Slavík. „Opravdu ji nemůžu nijak dostat?“

„Jedna cesta je, ale tak strašná, že se ti ji bojím prozradit.“

„Řekni mi ji. Já se nebojím.“

„Rudou růži musíš vyzpívat za měsíčního svitu a obarvit ji krví ze svého srdce. Celou noc mi musíš zpívat s hrudí opřenou o trn. Trn ti probodne srdce a tvoje krev vteče do mých žil.“

„Smrt je veliká cena za rudou růži,“ řekl Slavík, „a život je každému drahý. Je krásné sedět v zeleném lese a dívat se na Slunce a na Měsíc. Ale láska je víc než život. A co je ptačí srdce proti srdci člověka?“

Student pořád ležel v trávě a slzy mu ještě neoschly.

„Buď šťastný,“ zavolal Slavík, „budeš mít svou rudou růži. Za to od tebe chci jen jedno: abys opravdu miloval. Láska je moudřejší než filozofie a silnější než jakákoli moc.“

Student vzhlédl a poslouchal, ale nerozuměl, co mu Slavík říká. Znal jen to, co se píše v knihách.

Dub tomu ale rozuměl a posmutněl. Měl rád malého Slavíka, který si v jeho větvích postavil hnízdo.

„Zazpívej mi ještě naposledy,“ zašeptal Dub. „Bez tebe tu budu hrozně sám.“

Slavík mu zazpíval a jeho hlas zněl jako voda, která se lije ze stříbrného džbánu.

Slavík s otevřeným zobáčkem zpívá na větvi Dubu vedle svého mechového hnízda, kolem něj tmavé listí a modrý soumrak.

Pak Student vstal a šel domů.

„Zpívat ten ptáček umí, to se mu upřít nedá,“ říkal si cestou. „Ale má i cit? Asi ne. Samý styl a žádná upřímnost. Pro druhé by se nikdy neobětoval. Má v hlase pár krásných tónů, ale k ničemu nejsou.“

V pokoji si lehl, myslel na svou milou a za chvíli usnul.

Když vyšel Měsíc, přiletěl Slavík k Růžovému keři a opřel se hrudí o trn. Celou noc zpíval a chladný křišťálový Měsíc se sklonil a poslouchal. Trn se zarýval hlouběji a hlouběji a život ze Slavíka pomalu odcházel.

Nejdřív zpíval o tom, jak se v srdci chlapce a dívky rodí láska. Na nejvyšší větvičce keře rozkvétala podivuhodná růže, plátek za plátkem, jak píseň střídala píseň. Zpočátku byla bledá jako mlha nad řekou.

Tu na něj Růžový keř zavolal:

„Přitiskni se blíž, slavíčku, jinak přijde den dřív, než bude růže hotová!“

Slavík se přitiskl blíž a hlasitěji zpíval o tom, jak láska vzplane v srdci muže a dívky. Plátky růže zrůžověly, jako se zarděje ženich, když políbí nevěstu. Trn ale ještě nedosáhl ke Slavíkovu srdci, a tak srdce růže zůstávalo bílé. Do ruda ho totiž dokáže zbarvit jen krev ze srdce slavíka.

Tu na něj Růžový keř zavolal znovu:

„Přitiskni se blíž, slavíčku, jinak přijde den dřív, než bude růže hotová!“

Slavík se přitiskl ještě blíž a trn mu pronikl až do srdce. Prudce to zabolelo a píseň zněla čím dál divočeji, protože zpíval o lásce, která neumírá ani v hrobě.

A podivuhodná růže zrudla jako ranní obloha. Rudý byl věnec plátků a rudé jako rubín bylo její srdce.

Slavíkův hlas slábl a slábl. Pak Slavík naposledy zazpíval ze všech sil. Bílý Měsíc tu píseň uslyšel, zapomněl na svítání a zůstal na nebi.

„Podívej, podívej!“ zvolal Růžový keř. „Růže je hotová!“ Ale Slavík už neodpověděl. Ležel mrtvý ve vysoké trávě s trnem v srdci.

Pod oknem leží v trávě Slavík na zádech se zavřenýma očima a z hrudi mu trčí trn. Nad ním na trnitém Růžovém keři kvete jediná rudá růže.

V poledne otevřel Student okno a vyhlédl.

„To je ale štěstí!“ zvolal. „Rudá růže! Takovou jsem v životě neviděl.“ Naklonil se a utrhl ji.

S růží v ruce běžel k profesorovu domu. Profesorova dcera seděla ve dveřích a navíjela modré hedvábí na cívku. U nohou jí ležel pejsek.

„Slíbila jste, že se mnou budete tančit, když vám přinesu rudou růži,“ zvolal Student. „Dnes večer ji budete mít u srdce, a až spolu budeme tančit, poví vám, jak vás miluji.“

Profesorova dcera v bílých šatech sedí u dveří, navíjí modré hedvábí na cívku a mračí se. U nohou jí leží pejsek. Student v klobouku jí podává rudou růži.

Dívka se ale zamračila. „K mým šatům se nehodí,“ odpověděla. „A komořího synovec mi poslal pravé šperky. Každý ví, že šperky stojí mnohem víc než květiny.“

„Vy jste ale nevděčná,“ řekl Student rozzlobeně a hodil růži na ulici. Spadla do strouhy a přejelo ji kolo vozu.

Rozzlobený Student hází rudou růži do strouhy na dlážděné ulici. Ulicí kolem něj projíždí vůz tažený koněm a vedle vozu jdou lidé.

„Nevděčná? A kdo vlastně jste? Jen student. Nemáte ani stříbrné přezky na botách jako komořího synovec.“ Pak vstala a odešla do domu.

„Láska je hloupost,“ říkal si Student cestou domů. „Logika je užitečnější. Láska nic nedokazuje, je nepraktická a nutí člověka věřit tomu, co není pravda. Vrátím se k filozofii.“

Doma vytáhl velikou zaprášenou knihu a začal číst.

Jak se vám pohádka líbila?

Převyprávěla Talerie, zdroj: The Happy Prince and Other Tales (otevře se v novém okně) Volné dílo

Podobné pohádky

Slavík

12 min čtení od 6 let

Locika

5 min čtení od 6 let

Popelka

9 min čtení od 6 let

O této pohádce

Pohádku Slavík a růže napsal Oscar Wilde. Vyšla roku 1888 v londýnském nakladatelství Davida Nutta jako druhá z pěti pohádek Wildovy sbírky, kterou otevírá Šťastný princ. Obrázky do prvního vydání nakreslili Walter Crane a Jacomb Hood.

Naše vyprávění vychází z pozdějšího vydání, které ilustroval Charles Robinson. Text tohoto vydání se od prvního liší jediným slovem: o filozofii se roku 1888 píše „she“ (ona), později „he“ (on). Jinak se změnila jen interpunkce.

Wildův text z roku 1888 a naše jemnější vyprávění

Wilde (1888)Naše verze „Jemnější“
Tři růžové keřebílý, žlutý a rudý, ten ale pomrzlýstejně
Cena rudé růžezpěv s hrudí na trnu, trn probodne srdcestejně
Studentův soud„all style, without any sincerity“„Samý styl a žádná upřímnost“
Láska dovršená smrtízpívá o ní slavíkvynechána, zbyla láska, která neumírá ani v hrobě
Poslední píseň slyšíMěsíc, růže, ozvěna, pastýři, rákosí, mořejen Měsíc
Odpověď dívkyšaty, šperky od komořího synovce, stříbrné přezkystejně
Osud růžestrouha a kolo vozustejně
Koneczpět k filozofii a metafyzice, zaprášená knihazpět k filozofii, zaprášená kniha
Zobrazit více
Ale láska je víc než život. A co je ptačí srdce proti srdci člověka?
Oscar Wilde, 1888: Yet Love is better than Life, and what is the heart of a bird compared to the heart of a man?

Jak příběh vyprávíme my

Student potřebuje rudou růži, jinak s ním profesorova dcera nebude na princově plese tančit. Pomoci mu chce slavík: obletí tři růžové keře, ale rudé růže má jen ten pod Studentovým oknem, a ten letos nepokvete. Jedna cesta přesto existuje: pták by musel keři celou noc zpívat s hrudí opřenou o trn. Podstoupí to a zaplatí za to životem. V poledne Student najde rudou růži a utrhne ji, dívka ji ale odmítne, protože jí komořího synovec poslal pravé šperky. Student hodí růži na ulici a vrátí se k filozofii. Oproti Wildovi jsme vynechali některé ozdobné pasáže, třeba plesový sál s hudebníky nebo zápisník s tužkou. Na téže stránce si můžete přepnout na naši verzi „Původní“, která podává celý Wildův text v dnešní češtině.

Pohádka je smutná a útěchu nenabízí: trn pronikne slavíkovi až do srdce, prudce to zabolí a pták pak leží mrtvý v trávě. Student se nikdy nedozví, co pro něj slavík udělal.

Sousedé ve sbírce a pohádka s podobným názvem

Wildova sbírka z roku 1888 obsahuje kromě této pohádky Šťastného prince, kterého si u nás můžete přečíst česky, a dále The Selfish Giant, The Devoted Friend a The Remarkable Rocket. Slavíka a růži nezaměňujte s Andersenovou pohádkou Slavík, která je u nás také: je to jiný příběh od jiného autora.

Zdroje

Dobové texty

Údaje jsme v těchto zdrojích ověřili 30. října 2026.

Omalovánky k vytisknutí

Kde ještě tuto pohádku najdete