Slavík

V Číně, jak jistě víš, je císař Číňan a všichni kolem něj jsou také Číňané. Stalo se to už dávno, ale právě proto stojí za to vyslechnout si ten příběh, než upadne v zapomnění.

Císařův zámek byl ten nejnádhernější na světě, celý z jemného porcelánu — tak vzácný a křehký, že se ho každý dotýkal jen velmi opatrně. V zahradě rostly ty nejpodivuhodnější květiny a na těch nejkrásnějších visely stříbrné zvonky, aby nikdo nešel kolem, aniž by si jich všiml. V celé zahradě bylo všechno důmyslně promyšlené a táhla se tak daleko, že ani zahradník nevěděl, kde vlastně končí. Kdo šel pořád dál, přišel do hlubokého lesa s vysokými stromy a jezery, a les sahal až k modrému moři, po němž mohly plout i velké lodě, přímo pod větvemi. A v těch stromech žil slavík, který zpíval tak líbezně, že se i chudý rybák, když v noci vyjížděl spustit sítě, vždycky na chvíli zastavil a poslouchal. „Ach bože, jak je to krásné,“ říkával — a pak se zas musel věnovat práci a na ptáčka zapomněl. Ale příští noc, když slavík znovu zazpíval, řekl si totéž.

Cestovatelé ze všech koutů světa přijížděli obdivovat císařovo město, zámek i zahradu, ale jakmile uslyšeli slavíka, všichni říkali jedno a totéž: „Tohle je ze všeho nejkrásnější.“

Doma pak o tom vyprávěli a učenci psali knihy o městě, zámku i zahradě — a v každé z nich stálo, že slavík je nade všechno. Básníci mu skládali ty nejkrásnější verše.

Knihy se rozešly po celém světě a jedna se nakonec dostala i k samému císaři. Seděl ve svém zlatém křesle, četl a pokyvoval hlavou, potěšen líčením svého vlastního města. „Ale slavík je prý ze všeho nejkrásnější,“ stálo tam psáno.

„Co to má znamenat?“ podivil se císař. „Já žádného slavíka neznám! Mám takového ptáka ve své říši, dokonce ve své vlastní zahradě, a nikdo mi o něm neřekl? To se mám dozvídat teprve z knih?“

Zavolal si svého kavalíra, muže tak vznešeného, že když s ním promluvil někdo nižšího postavení, odpověděl jen „P!“ — což ovšem neznamená vůbec nic.

„Prý existuje podivuhodný pták jménem slavík,“ řekl císař, „a má být to nejlepší v celé mé říši. Proč mi o něm nikdo neřekl?“

„Nikdy jsem to jméno neslyšel,“ odpověděl kavalír. „U dvora se ještě nepředstavil.“

„Přeji si, aby dnes večer přišel a zazpíval přede mnou,“ řekl císař. „Celý svět ví, co mám, a já sám ne!“

A kavalír se vydal hledat. Proběhal všechny schody i chodby, ale nikdo o žádném slavíkovi nikdy neslyšel. Vrátil se tedy k císaři a mínil, že to bude asi jen výmysl těch, kdo píšou knihy.

„Ale ta kniha,“ řekl císař, „je darem od japonského císaře, a proto to nemůže být lež. Chci toho slavíka slyšet ještě dnes večer! A jestli nepřijde, dám po večeři pošlapat celý dvůr!“

Kavalír se dal znovu do hledání a půl dvora běželo s ním, protože nikdo nechtěl být pošlapán. Konečně potkali v kuchyni malé chudé děvčátko, které řeklo:

„Ach, slavíka znám dobře. Jak umí zpívat! Smím nosit mamince zbytky ze stolu — je nemocná a bydlí dole u břehu — a když se vracím lesem, unavená si odpočinu, a tehdy ho slyším. Vhrknou mi při tom slzy do očí, jako by mě maminka políbila.“

„Malá kuchařko,“ řekl kavalír, „opatřím ti stálé místo u dvora, jestli nás ke slavíkovi dovedeš — dnes večer je totiž zván před císaře.“

A tak šli všichni do lesa, kde slavík zpíval, a půl dvora s nimi. Cestou zabučela kráva.

„Ó, už ho máme!“ zvolali dvořané. „Jak podivuhodná síla v tak malém tvorečkovi!“

„Ne, to jenom bučí krávy,“ řekla holčička. „Ještě jsme daleko.“

Pak se v bažině rozkuňkaly žáby.

„Nádhera,“ řekl dvorní kazatel, „zní to jako malé chrámové zvonky!“

„Ne, to jsou žáby,“ řekla holčička. „Ale už brzy ho uslyšíme.“

A vtom se ozval slavík.

„Tady je,“ řekla holčička a ukázala na malého šedého ptáčka ve větvích. „Poslouchejte!“

„Je to možné?“ podivil se kavalír. „Takhle jsem si ho vůbec nepředstavoval. Vypadá tak prostě — jistě ztratil barvu z ostychu před tolika vznešenými hosty.“

„Slavíčku,“ zavolala holčička, „náš milostivý císař si přeje, abys před ním zazpíval.“

„S radostí,“ řekl slavík a spustil tak, že byla radost poslouchat.

„Zní to jako skleněné zvonky,“ řekl kavalír. „A jak mu při tom pracuje hrdélko! Podivné, že jsme ho dřív neslyšeli. U dvora bude mít jistě velký úspěch.“

Slavík se ptal, zda má zpívat ještě jednou před samotným císařem, myslel totiž, že je už přítomen.

„Můj znamenitý ptáčku,“ řekl kavalír, „mám tu čest pozvat vás dnes večer na dvorní slavnost.“

„Nejlépe se poslouchá v zeleni,“ řekl slavík, ale rád šel s nimi, když slyšel, že si to císař přeje.

Na zámku bylo vše nastrojeno k slavnosti. Porcelánové stěny se leskly ve světle tisíců zlatých lamp, chodby lemovaly zvonící květiny, a byl to takový běh a průvan, že člověk neslyšel vlastního slova. Uprostřed velkého sálu stála zlatá tyčka, kde měl slavík sedět. Celý dvůr se sešel a malá kuchařka — teď už opravdová dvorní kuchařka — směla stát za dveřmi.

A slavík zpíval tak líbezně, že se císaři zaleskly v očích slzy a stékaly mu po tvářích; a slavík na to zpíval ještě krásněji, přímo k srdci. Císař byl tak dojatý, že mu chtěl dát na krk svůj zlatý střevíc jako odměnu. Ale slavík poděkoval a řekl, že už dostal odměny dost.

„Viděl jsem slzy v císařových očích, a to je pro mě ten největší poklad. Slzy císaře mají zvláštní moc. Bůh ví, že jsem odměněn dost.“ A zazpíval znovu svým sladkým hlasem.

Dámy u dvora si braly do úst vodu, aby jim při řeči zurčelo, a myslely si, že jsou taky trochu slavíci. I komorníci a komorné byli spokojeni, a to je co říct, protože ti se uspokojují nejtěžko. Slavík slavil skutečný úspěch.

Musel teď zůstat u dvora, dostal vlastní klec a směl se dvakrát denně a jednou v noci projít ven — vždycky s dvanácti sluhy, kteří ho drželi za hedvábné stužky uvázané kolem nohy. Taková procházka mu ovšem radost nedělala.

Celé město o něm mluvilo. Když se potkali dva lidé, jeden řekl „sla—“ a druhý „—vík“, povzdechli si a rozuměli si beze slov. Jedenáct kupeckých dětí dostalo jméno po něm, i když ani jedno neumělo zazpívat jediný tón.

Jednou dostal císař velký balík s nápisem: Slavík. Nebyla to však kniha, nýbrž umělecké dílo ve skříňce — umělý pták posázený diamanty, rubíny a safíry, který, jakmile se natáhl, zazpíval jednu z písní toho živého a přitom pohyboval zlatým ocáskem. Kolem krku měl stužku s nápisem: „Slavík japonského císaře je chudý ve srovnání se slavíkem čínským.“

„To je nádhera,“ řekli všichni, a ten, kdo dárek přinesl, dostal titul Císařský vrchní donašeč slavíků.

Nechali oba ptáky zazpívat spolu, jenže to nešlo dohromady — živý slavík zpíval po svém, umělý šel přesně podle svých koleček. „Ten za to nemůže,“ řekl kapelník, „drží takt dokonale a zpívá přesně podle mé školy.“ A tak zpíval umělý pták sám a měl stejný úspěch jako živý, navíc byl mnohem hezčí na pohled, celý se třpytil jako šperk.

Třiatřicetkrát po sobě zazpíval tutéž píseň a vůbec se neunavil. Lidé by ho poslouchali dál, ale císař chtěl, aby teď zazpíval i živý slavík. Jenže kde byl? Nikdo si nevšiml, že otevřeným oknem odletěl zpátky do svých zelených lesů.

„Jak to?“ podivil se císař, a dvořané se rozhořčili, že je to nevděčný tvor. „Zato máme toho lepšího,“ říkali si, a umělý pták musel zpívat znovu a znovu tutéž píseň, aniž by ji kdo uměl celou nazpaměť, tak byla složitá. Kapelník ho velmi chválil a tvrdil, že je lepší než ten skutečný — nejen zevnějškem, ale i uvnitř. „U živého slavíka nikdy nevíte, co přijde,“ říkal, „ale u umělého je všechno přesně dané, dá se otevřít a ukázat, jak to funguje.“

Všichni s tím souhlasili a lid dostal dovolení ptáka o neděli slyšet. Poslouchali a byli veselí, jako by se opili čajem, a jen chudí rybáři, kteří znali toho pravého, říkali: „Zní to hezky, i melodie je podobná, ale něco tomu chybí — nevím co.“

A živého slavíka vyhnali ze země.

Umělý pták měl teď místo na hedvábném polštáři přímo u císařova lůžka, obklopen dary zlata a drahokamů, a nesl titul Vysoce císařský noční zpěvák u lůžka. Kapelník o něm napsal učené dílo o pětadvaceti svazcích, plné tak těžkých slov, že každý tvrdil, že je četl a rozuměl mu — jinak by ho přece pokládali za hlupáka.

Uplynul celý rok. Císař, dvůr i všichni Číňané uměli píseň umělého ptáka nazpaměť a zpívali si ji sami pro radost. I uličníci na ulici si prozpěvovali „cíp cíp, kluk kluk kluk“ a císař s nimi.

Jednoho večera, když umělý pták zpíval nejkrásněji a císař ho poslouchal z postele, ozvalo se v něm najednou „lup“ — něco povolilo. Kolečka se roztočila naprázdno a hudba utichla.

Přivolali dvorního lékaře, ale ten nic nesvedl. Pak přišel hodinář a po dlouhém zkoumání ptáka jakžtakž opravil, ale řekl, že se s ním musí šetřit, protože čepy jsou už opotřebené a nedají se snadno nahradit. Nastal velký smutek — směl teď zpívat jen jednou do roka, a i to bylo už skoro moc. Kapelník však pronesl vznešenou řeč a ujistil všechny, že je stejně dobrý jako dřív — a tak tomu tedy bylo.

Uplynulo pět let a zemi zachvátil zármutek, protože Číňané měli svého císaře opravdu rádi a teď byl vážně nemocen. Zvolili už i nového císaře, a lid stál venku na ulici a ptal se kavalíra, jak se starému vede.

„P!“ odpověděl kavalír a jen zavrtěl hlavou.

Bledý a studený ležel císař ve své nádherné posteli; celý dvůr ho pokládal za mrtvého a všichni spěchali poklonit se novému vládci. Chodby vystlali suknem, aby nebylo slyšet kroky, a všude vládlo naprosté ticho. Ale císař ještě nezemřel. Ležel bledý a strnulý pod dlouhými sametovými záclonami se zlatými třásněmi, vysoké okno bylo otevřené a měsíc svítil dovnitř — na císaře i na umělého ptáka vedle něj.

Ubohému císaři se sotva dýchalo, jako by mu něco leželo na hrudi. Otevřel oči a spatřil smrt, jak mu sedí na srdci, s jeho vlastní zlatou korunou na hlavě, s jeho šavlí v jedné ruce a praporem v druhé. A ze záhybů sametových záclon vyhlížely podivné tváře — některé zlé, jiné mírné a laskavé. Byly to všechny jeho dobré i zlé skutky, které se teď na něj dívaly, zatímco mu smrt seděla na srdci.

„Pamatuješ se na tohle?“ šeptaly jedna po druhé. „Vzpomínáš na tohle?“ A vyprávěly mu toho tolik, že mu na čele vyvstal pot.

„To jsem nevěděl,“ říkal císař. „Hudbu, hudbu! Ať zahraje velký buben, abych to neslyšel!“

Ale hlasy nepřestávaly a smrt ke všemu, co říkaly, jen přikyvovala.

„Hudbu, hudbu!“ volal císař. „Ty můj zlatý ptáčku, zazpívej přece! Dal jsem ti zlato a drahokamy, pověsil jsem ti na krk svůj vlastní zlatý střevíc — zpívej, prosím tě, zpívej!“

Ale pták mlčel; nebyl tu nikdo, kdo by ho natáhl, a sám zpívat neuměl. A smrt hleděla dál svýma velkýma prázdnýma očima a bylo strašné ticho.

Vtom se od okna ozval nejkrásnější zpěv na světě. Byl to malý živý slavík, který se posadil venku na větev. Doslechl se o císařově nouzi a přiletěl mu zazpívat útěchu a naději. A jak zpíval, přízraky pomalu bledly, krev se v císařových žilách znovu rozproudila, a i sama smrt naslouchala a řekla: „Zpívej dál, slavíčku, jen zpívej.“

„Dáš mi za to tu zlatou šavli? Ten vzácný prapor? Tu korunu?“

A smrt za každou píseň vracela jeden skvost, a slavík zpíval dál — o tichém hřbitově, kde kvetou bílé růže, kde voní bez a kde tráva je zvlhčena slzami těch, kdo zůstávají. Smrti se zastesklo po vlastní zahradě a jako studená bílá mlha se vytratila oknem ven.

„Díky, díky,“ řekl císař. „Ty nebeský ptáčku, poznávám tě dobře. Vyhnal jsem tě ze své země, a přece jsi odzpíval zlé stíny od mého lůžka a odehnal smrt od mého srdce. Jak se ti odvděčím?“

„Už jsi mě odměnil,“ řekl slavík. „Vyloudil jsem ti slzy do očí, když jsem před tebou zpíval poprvé, a na to nikdy nezapomenu. To jsou klenoty, které hřejí srdce zpěváka. Ale teď spi a nabírej znovu síly, zazpívám ti ještě.“

A zpíval, dokud císař neusnul sladkým, léčivým spánkem.

Slunce svítilo do okna, když se probudil zdravý a silný. Nikdo ze sloužících se ještě nevrátil, protože ho měli za mrtvého — jen slavík u něj stále seděl a zpíval.

„Zůstaneš u mě navždy,“ řekl císař. „Zpívej, kdy sám budeš chtít, a toho umělého ptáka rozbiju na tisíc kousků.“

„Nedělej to,“ řekl slavík. „Konal dobro, dokud mohl, nech si ho. Já si na zámku nemohu postavit hnízdo, ale nech mě přiletět, kdy budu mít chuť — večer si sednu na větev u okna a zazpívám ti, abys byl zároveň veselý i zamyšlený. Budu zpívat o šťastných i o těch, kdo trpí, o dobrém i zlém, o všem, co ti zůstává skryté. Malý zpěváček létá daleko, k chudému rybáři, na rolnickou střechu, ke každému, kdo je od tvého dvora daleko. Miluji tvé srdce víc než tvou korunu — a přece je i v koruně cosi svatého. Přijdu a budu ti zpívat. Ale slib mi jedno.“

„Cokoli,“ řekl císař, stoje tam ve svém rouchu, které si sám oblékl, a tisknul si k srdci těžkou zlatou šavli.

„Nevyprávěj nikomu, že máš ptáčka, který ti řekne všechno — tak to půjde nejlíp.“

A slavík odletěl.

Když vešli sloužící, aby se podívali na svého mrtvého císaře, stanuli udiveně ve dveřích — a císař řekl: „Dobré jitro.“