Vlk potká droboučkého beránka, který se zatoulal od stáda, a vytýká mu jedno smyšlené provinění za druhým, ačkoli beránek pokaždé pravdivě odpoví, že to není možné. Vlk nakonec prohlásí, že bez večeře neodejde, skočí po beránkovi a u potoka je rázem ticho.
Vlk potkal u potoka beránka, který se zatoulal od stáda. Byl to droboučký beránek, sotva odrostlý, a vlk mu přece jen nechtěl vzít život jen tak, bez příčiny. Chvíli hledal, co by mu mohl vytknout, a pak spustil.
„Loni jsi o mně ošklivě mluvil,“ řekl vlk.
„To přece nejde, pane,“ zabečel beránek. „Loni jsem ještě nebyl na světě.“
„Tak tedy spásáš trávu na mé pastvině,“ řekl vlk.
„To také nejde, pane,“ odpověděl beránek. „Trávy jsem se dosud ani nedotkl.“
„Piješ mi vodu z mého pramene,“ nedal se vlk.
„Nepil jsem nic jiného než mléko od své matky,“ řekl beránek tiše.
„Ať je to, jak chce,“ řekl vlk. „Bez večeře odsud neodejdu.“
Skočil po beránkovi a u potoka bylo rázem ticho.
Převyprávěla Talerie, zdroj: Aesop’s Fables: a new translation (otevře se v novém okně)Licence: Volné díloText můžete kopírovat, upravovat a používat, jak chcete. Odkaz na Talerii potěší, povinný není.CC0 1.0 (otevře se v novém okně)
