Slavík

V Číně, jak jistě víš, je císař Číňan a všichni, které má kolem sebe, jsou také Číňané. Je tomu už mnoho let, ale právě proto stojí za to poslechnout si tento příběh dřív, než upadne v zapomenutí.

Císařův zámek byl nejnádhernější na světě, celý z jemného porcelánu, tak drahocenný a přitom tak křehký, že bylo třeba dávat veliký pozor, jakmile se ho někdo jen dotkl. V zahradě rostly ty nejpodivuhodnější květiny a na nejkrásnější z nich byly přivázány stříbrné zvonky, které zvonily, aby nikdo neprošel kolem, aniž by si květin všiml. Ano, v císařově zahradě bylo všechno důmyslně vymyšleno. A zahrada se táhla tak daleko, že ani sám zahradník nevěděl, kde končí. Kdo šel stále dál, dostal se do nádherného lesa s vysokými stromy a hlubokými jezery. Les klesal až k moři, které bylo modré a hluboké; velké koráby mohly plout až pod větve stromů. A právě v těch stromech bydlel slavík, který zpíval tak líbezně, že se i chudý rybář, ač měl jiné práce dost, zastavil a naslouchal, když v noci vyjel spustit sítě a slavíka uslyšel. „Ach Bože, jak je to krásné!“ říkával; ale musel dbát o svou práci a na ptáčka zapomněl. Příští noc, když slavík znovu zpíval a rybář se octl na témž místě, řekl zase totéž: „Ach Bože, jak je to krásné!“

Ze všech zemí světa přijížděli cestující do císařova města a obdivovali je, zámek i zahradu. Když však uslyšeli slavíka, řekli všichni jednohlasně: „Tohle je přece ze všeho nejkrásnější!“

Cestující o tom vyprávěli, když se vrátili domů, a učenci napsali mnoho knih o městě, zámku a zahradě. Ale ani na slavíka nezapomněli: toho stavěli nade všechno. A ti, kdo uměli básnit, skládali nejkrásnější básně o slavíku v lese u hlubokého jezera.

Knihy putovaly po celém světě a některé se jednou dostaly i k císaři. Seděl ve svém zlatém křesle, četl a četl a každou chvíli pokýval hlavou, neboť ho těšilo číst ta nádherná líčení města, zámku a zahrady. „Ale slavík je přece ze všeho nejkrásnější,“ stálo tam napsáno.

„Co to má být?“ podivil se císař. „Slavíka já vůbec neznám! Cožpak mám takového ptáka ve své říši, a dokonce ve své zahradě? To jsem nikdy neslyšel! Něco takového se mám dozvídat teprve z knih?“

A hned zavolal svého kavalíra. Ten byl tak vznešený, že když se s ním někdo nižší odvážil promluvit nebo se ho na něco zeptat, neodpověděl nic víc než „P!“ — a to přece neznamená nic.

„Prý tu je nějaký nanejvýš pozoruhodný pták, kterému se říká slavík!“ pravil císař. „Říká se, že je to to nejlepší v celé mé veliké říši. Proč mi o něm nikdo nikdy neřekl?“

„Nikdy dřív jsem to jméno neslyšel,“ pravil kavalír. „U dvora ještě nikdy nebyl představen.“

„Přeji si, aby dnes večer přišel a zpíval přede mnou!“ řekl císař. „Celý svět ví, co mám, a já to nevím!“

„Nikdy dřív jsem to jméno neslyšel,“ opakoval kavalír. „Ale najdu ho, jistě ho najdu!“

Jenže kde ho hledat? Kavalír proběhal všechny schody nahoru i dolů, všechny sály a chodby, ale nikdo, koho potkal, o slavíkovi nikdy neslyšel. A tak se kavalír vrátil k císaři a řekl, že to bude nejspíš jen výmysl těch, kdo píší knihy. „Vaše císařské Veličenstvo přece nemůže věřit všemu, co se napíše! Jsou to vymyšlené věci, něco, čemu se říká černá magie.“

„Ale kniha, v níž jsem to četl,“ pravil císař, „je darem od velmocného císaře japonského, a proto to nemůže být lež. Chci slyšet slavíka! Musí tu být ještě dnes večer! Má mou nejvyšší přízeň! A jestli nepřijde, dám celý dvůr po večeři pošlapat!“

„Tsing-pe!“ řekl kavalír a znovu proběhal všechny schody nahoru i dolů, všechny sály a chodby; a půl dvora běželo s ním, protože nikdo nechtěl být pošlapán. To bylo shánění po podivuhodném slavíkovi, kterého znal celý svět, jen u dvora nikdo.

Konečně potkali v kuchyni malé, chudé děvčátko. To řeklo: „Ach Bože, slavíka znám dobře! A jak umí zpívat! Každý večer smím odnést mamince zbytky ze stolu; je nemocná a bydlí dole u břehu. A když se vracím, unavená si odpočinu v lese, a tehdy slyším slavíka zpívat! Vhrknou mi přitom slzy do očí, jako by mě maminka políbila.“

„Malá kuchařko!“ pravil kavalír, „opatřím ti stálé místo v kuchyni i dovolení dívat se, jak císař jí, jestli nás dovedeš ke slavíkovi — je totiž na dnešní večer zván ke dvoru.“

A tak se všichni vydali do lesa, kde slavík zpíval; půl dvora šlo s nimi. Když byli v nejlepším, začala bučet kráva.

„Ó!“ zvolali dvořané, „už ho máme! To je ale podivuhodná síla v tak malém tvorečkovi! Toho jsem už určitě někdy slyšel!“

„Ne, to jenom bučí krávy,“ řekla malá kuchařka. „Jsme ještě daleko od cíle!“

Vtom začaly v bažině kuňkat žáby.

„Nádhera!“ zvolal císařský dvorní kazatel. „Teď ho slyším; zní to jako malé chrámové zvonky!“

„Ne, to jsou žáby,“ řekla malá kuchařka. „Ale myslím, že už ho brzy uslyšíme.“

A vtom slavík začal zpívat.

„To je on!“ řeklo děvčátko. „Poslouchejte! Poslouchejte! A hleďte — tamhle sedí!“ A ukázala na malého šedého ptáčka nahoře ve větvích.

„Je to možné?“ podivil se kavalír. „Takhle bych si ho nikdy nepředstavil! Jak prostě vypadá! Jistě ztratil barvu, když kolem sebe vidí tolik vznešených lidí.“

„Slavíčku,“ zavolala malá kuchařka nahlas, „náš nejmilostivější císař si přeje, abys před ním zpíval!“

„S největší radostí!“ řekl slavík a zpíval tak, že bylo radost poslouchat.

„Zní to jako skleněné zvonky!“ pravil kavalír. „A hleďte na to malé hrdélko, jak pracuje! Je s podivem, že jsme ho dřív nikdy neslyšeli! Bude mít u dvora velký úspěch.“

„Mám ještě jednou zazpívat před císařem?“ zeptal se slavík, neboť si myslel, že je císař přítomen.

„Můj znamenitý malý slavíčku,“ řekl kavalír, „mám tu velkou radost pozvat vás dnes večer na dvorní slavnost, kde svým rozkošným zpěvem okouzlíte Jeho vznešené císařské Veličenstvo.“

„Nejlépe se poslouchá v zeleni,“ řekl slavík, ale rád šel s nimi, když slyšel, že si to císař přeje.

Na zámku bylo pořádně nastrojeno. Stěny i podlahy z porcelánu se leskly v záři mnoha tisíc zlatých lamp; nejkrásnější květiny, které uměly pěkně zvonit, byly rozestaveny po chodbách. To byl běh a průvan, a všechny zvonky zvonily tak, že člověk neslyšel vlastního slova.

Uprostřed velkého sálu, kde seděl císař, stála zlatá tyčka a na ní měl sedět slavík. Byl tu celý dvůr a malá kuchařka dostala dovolení stát za dveřmi, neboť teď obdržela titul opravdové dvorní kuchařky. Všichni byli vyšňořeni ve svém nejlepším a všichni hleděli na malého šedého ptáčka, na něhož císař vesele kýval.

A slavík zpíval tak líbezně, že císaři vstoupily slzy do očí a řinuly se mu po tvářích; tu slavík zpíval ještě krásněji, až to šlo přímo k srdci. Císař byl tak spokojen, že prohlásil, aby slavík nosil kolem krku jeho zlatý střevíc. Ale slavík poděkoval a řekl, že odměny se mu už dostalo dost.

„Viděl jsem slzy v očích císaře, a to je mi tím nejbohatším pokladem! Slzy císaře mají zvláštní moc! Bůh ví, jsem odměněn dost.“ A pak zpíval znovu svým sladkým, nádherným hlasem.

„To je ta nejroztomilejší koketérie, jakou znám!“ říkaly dámy kolem a nabraly si do úst vodu, aby jim to při řeči zurčelo — domnívaly se totiž, že jsou také slavíci. Ba i lokajové a komorné vzkázali, že jsou nanejvýš spokojeni, a to už je co říct, protože těm je nejtíž vyhovět. Zkrátka slavík slavil opravdový úspěch.

Měl teď zůstat u dvora, dostat vlastní klec a smět se dvakrát ve dne a jednou v noci vydat na procházku. Dostal k tomu dvanáct sluhů, a každý z nich mu uvázal kolem nohy hedvábnou stužku, za kterou ho pevně drželi. To tedy nebyla žádná radost, takový výlet.

Celé město mluvilo o podivuhodném ptáku, a když se dva potkali, řekl jeden jen „sla—“ a druhý dodal „—vík“, a pak si povzdechli a rozuměli si. Ba jedenáct kupeckých dětí dostalo jméno po něm, ale ani jedno z nich nemělo v hrdle jediného tónu.

Jednoho dne dostal císař velký balík, na němž stálo napsáno: Slavík.

„Tak, teď máme novou knihu o našem slavném ptáku!“ pravil císař. Ale nebyla to kniha, nýbrž malé umělecké dílo ve skříňce: umělý slavík, který se měl podobat živému, jenže byl celý posázen diamanty, rubíny a safíry. Jakmile se natáhl, zazpíval jeden z těch kousků, které zpíval živý pták, a přitom pohyboval ocáskem nahoru a dolů, až se blyštěl zlatem a stříbrem. Kolem krku měl stužku a na ní stálo vyšito: „Slavík japonského císaře je chudý ve srovnání se slavíkem císaře čínského.“

„To je nádhera!“ řekli všichni; a ten, kdo umělého ptáka přinesl, dostal ihned titul: Císařský vrchní donašeč slavíků.

„Teď musí zpívat spolu; to bude teprve dueto!“

A tak museli zpívat spolu; ale nechtělo to ladit, protože skutečný slavík zpíval po svém a umělý pták šel na válečky. „Ten za to nemůže,“ řekl kapelník; „ten drží takt obzvlášť dobře a zpívá docela podle mé školy!“ Nato měl umělý pták zpívat sám. Sklidil právě takový úspěch jako skutečný, a k tomu byl mnohem hezčí na pohled: třpytil se jako náramky a spony.

Třiatřicetkrát za sebou zazpíval týž kousek a nebyl ani trochu unaven. Lidé by ho rádi poslouchali znovu, ale císař mínil, že teď by měl také něco zazpívat živý slavík. — Jenže kde byl? Nikdo si nevšiml, že otevřeným oknem uletěl zpátky do svých zelených lesů.

„Ale co to?“ podivil se císař. A všichni dvořané se horšili a mínili, že slavík je nanejvýš nevděčný tvor. „Zato toho nejlepšího ptáka máme!“ říkali; a tak musel umělý pták zpívat znovu, a to bylo počtvrté a třicáté, co slyšeli týž kousek. Přesto ho ještě neuměli nazpaměť, byl totiž příliš těžký. A kapelník ptáka nesmírně chválil; ba tvrdil, že je lepší než skutečný slavík, a to nejen šatem a všemi těmi nádhernými diamanty, ale i uvnitř.

„Neboť pohleďte, vzácné panstvo, a Vaše Veličenstvo především! U skutečného slavíka nikdy nevíte, co přijde; ale u umělého ptáka je všechno pevně dáno! Dá se to vysvětlit, dá se otevřít a ukázat člověku, jak válečky leží, jak se otáčejí a jak jedno vyplývá z druhého!“

„Přesně tak to vidíme i my!“ řekli všichni, a kapelník dostal dovolení příští neděli ptáka ukázat lidu. I lid ho měl slyšet zpívat, poručil císař. A lid ho slyšel a byl tak veselý, jako by se opil čajem, což je po čínsku; všichni volali „Ó!“, zvedali ukazováček a přikyvovali. Jen chudí rybáři, kteří slýchali skutečného slavíka, říkali: „Zní to dost hezky, i melodie jsou podobné; ale něco tomu chybí, nevím co!“

Skutečného slavíka vypověděli ze země a z říše.

Umělý pták měl své místo na hedvábném polštáři těsně u císařova lůžka; všechny dary, které dostal, zlato a drahokamy, ležely kolem něj, a v titulu vystoupil na „Vysoce císařského nočního zpěváka u lůžka“, hodností až na číslo jedna po levé straně. Neboť císař pokládal za nejvznešenější tu stranu, kde sídlí srdce, a srdce sídlí i u císaře vlevo. A kapelník napsal o umělém ptáku dílo o pětadvaceti svazcích; bylo tak učené a tak dlouhé, plné nejtěžších čínských slov, že všichni lidé tvrdili, že je četli a rozuměli mu — jinak by přece byli hloupí a byli by pošlapáni.

Tak to šlo celý rok. Císař, dvůr i všichni ostatní Číňané uměli každý tón z písně umělého ptáka nazpaměť. Ale právě proto se jim teď líbil ze všeho nejvíc: mohli si sami prozpěvovat, a to také dělali. Uličníci zpívali „Cíp cíp! Kluk kluk kluk!“ a císař to zpíval s nimi. Ano, to bylo věru nádherné!

Jednoho večera však, když umělý pták zpíval ze všeho nejlíp a císař ležel v posteli a poslouchal, ozvalo se v ptáku „lup!“. Něco povolilo! „Vrrr!“ všechna kolečka se roztočila naprázdno, a pak hudba umlkla.

Císař vyskočil z postele a dal zavolat svého osobního lékaře; ale co ten mohl pomoci! Pak přivedli hodináře, a po dlouhém povídání a prohlížení dal ptáka jakžtakž do pořádku; řekl však, že se musí šetřit, neboť čepy jsou opotřebované a nové by se nedaly zasadit tak, aby hudba jistě šla. Nastal veliký smutek! Jen jednou do roka se směl nechat umělý pták zpívat, a i to už bylo skoro moc. Ale kapelník pronesl krátkou řeč plnou závažných slov a řekl, že je to stejně dobré jako dřív — a tak to bylo stejně dobré jako dřív.

Uplynulo pět let a zemi zachvátil velký smutek. Číňané měli totiž svého císaře v hloubi srdce rádi, a teď byl nemocen a prý neměl už dlouho žít. Byl už zvolen nový císař a lid stál venku na ulici a ptal se kavalíra, jak se jejich starému císaři daří.

„P!“ řekl kavalír a zavrtěl hlavou.

Studený a bledý ležel císař ve své velké nádherné posteli; celý dvůr ho pokládal za mrtvého a každý pospíchal pozdravit nového císaře. Komorníci vybíhali ven, aby si o tom povídali, a komorné pořádaly velkou kávovou společnost. Kolem dokola po všech sálech a chodbách rozložili sukno, aby nebylo slyšet kroky, a proto tam bylo ticho, úplné ticho! Ale císař ještě nebyl mrtev; ztuhlý a bledý ležel v nádherné posteli s dlouhými sametovými záclonami a těžkými zlatými střapci; vysoko nahoře stálo otevřené okno a měsíc svítil dovnitř na císaře a na umělého ptáka.

Ubohý císař sotva dýchal; bylo mu, jako by mu něco sedělo na prsou. Otevřel oči — a hle, byla to smrt, co mu sedělo na hrudi. Nasadila si jeho zlatou korunu a v jedné ruce držela císařskou zlatou šavli, v druhé jeho nádherný prapor. A všude kolem ze záhybů velkých sametových záclon vyhlížely podivné hlavy: některé ošklivé, jiné líbezné a mírné. To všechno byly císařovy zlé i dobré skutky, které se na něj dívaly teď, když mu smrt seděla na srdci.

„Vzpomínáš si na tohle?“ šeptala jedna po druhé. „Pamatuješ se na tohle?“ A vyprávěly mu toho tolik, že mu pot vyvstával na čele.

„To jsem nevěděl!“ řekl císař. „Hudbu! Hudbu! Velký čínský buben!“ volal, „abych nemusel slyšet všechno, co říkají!“

Ale ony pokračovaly, a smrt ke všemu, co bylo řečeno, kývala jako Číňan.

„Hudbu, hudbu!“ křičel císař. „Ty malý, nádherný zlatý ptáku! Zpívej přece, zpívej! Dal jsem ti zlato a drahocennosti, sám jsem ti pověsil kolem krku svůj zlatý střevíc — zpívej přece, zpívej!“

Ale pták mlčel; nebyl tu nikdo, kdo by ho natáhl, a jinak nezpíval. A smrt hleděla dál na císaře svýma velkýma prázdnýma očima, a bylo ticho, hrozné ticho!

Vtom se od okna náhle ozval ten nejkrásnější zpěv: byl to malý živý slavík, který seděl venku na větvi. Doslechl se o císařově nouzi, a proto přiletěl, aby mu zazpíval útěchu a naději. A jak zpíval, přízraky bledly víc a víc, krev proudila stále čileji v císařových slabých údech, a dokonce i smrt naslouchala a řekla: „Zpívej dál, slavíčku, jen zpívej!“

„Ano — dáš mi tu nádhernou zlatou šavli? Dáš mi ten bohatý prapor? Dáš mi císařskou korunu?“

A smrt dala za každou píseň jeden ten skvost; a slavík zpíval dál. Zpíval o tichém hřbitově, kde rostou bílé růže, kde voní bez a kde čerstvá tráva je zvlhčena slzami těch, kdo zůstali. Tu se smrti zastesklo po její zahradě a vznesla se jako studená bílá mlha z okna ven.

„Díky, díky!“ pravil císař. „Ty nebeský ptáčku! Poznávám tě dobře! Vyhnal jsem tě ze své země a říše! A ty jsi přesto odzpíval ty zlé tváře od mého lůžka a odehnal smrt z mého srdce! Jak se ti odměním?“

„Už jsi mě odměnil!“ řekl slavík. „Vyloudil jsem ti slzy do očí, když jsem před tebou zpíval poprvé — a to nezapomenu! To jsou klenoty, které potěší srdce pěvce! — Ale teď spi a nabuď opět sil! Zazpívám ti něco.“

A zpíval — a císař upadl do sladkého spánku. Ach, jak byl ten spánek mírný a blahodárný!

Slunce svítilo okny dovnitř, když se probudil posílený a zdravý. Ještě se nevrátil ani jeden z jeho sluhů, protože ho pokládali za mrtvého; jen slavík u něj ještě seděl a zpíval.

„Navždy u mne zůstaneš!“ řekl císař. „Budeš zpívat, kdy sám budeš chtít, a toho umělého ptáka rozbiju na tisíc kousků!“

„To nedělej!“ řekl slavík. „Vždyť konal dobro, dokud mohl! Nech si ho jako dosud! Já si na zámku nemohu postavit ani obývat hnízdo; ale nech mě přiletět, kdy sám budu mít chuť: tehdy si večer sednu tamhle na větev u okna a něco ti zazpívám, abys byl zároveň veselý i zamyšlený! Budu zpívat o šťastných i o těch, kdo trpí! Budu zpívat o zlém i o dobrém, o všem, co ti zůstává skryto! Malý zpěváček létá daleko, k chudému rybáři, ke střeše rolníka, ke každému, kdo je daleko od tebe a tvého dvora! Miluji tvé srdce víc než tvou korunu — a přece je i v koruně cosi svatého! — Přijdu a zazpívám ti! Ale jedno mi musíš slíbit.“

„Všechno!“ řekl císař, který tam stál ve svém císařském rouchu, jež si sám oblékl, a tiskl si k srdci šavli těžkou zlatem.

„O jedno tě prosím! Nevyprávěj nikomu, že máš malého ptáčka, který ti všechno poví; pak půjde všechno ještě lépe!“

A slavík odletěl.

Vešli sluhové, aby se podívali na svého mrtvého císaře — a hle, stáli tam a dívali se, a císař řekl: „Dobré jitro!“