Slavík

V Číně, to přece víš, je císař Číňan a všichni, které má kolem sebe, jsou také Číňané. Je to už mnoho a mnoho let, ale právě proto stojí za to si ten příběh vyprávět, dokud se na něj docela nezapomnělo.

Císařův zámek byl nejnádhernější na celém světě. Byl celý z jemného porcelánu, velmi drahocenný, ale zároveň tak křehký a tak ošidný na dotek, že si na něj každý musel dávat náramný pozor.

V zahradě rostly ty nejpodivuhodnější květiny a na těch nejkrásnějších byly přivázané stříbrné zvonky, které zvonily, aby kolem těch květin nikdo neprošel, aniž by si jich všiml. Ano, v císařově zahradě bylo všechno důmyslně vymyšlené. A táhla se tak daleko, že sám zahradník nevěděl, kde končí. Kdo šel pořád dál a dál, došel nakonec do překrásného lesa s vysokými stromy a hlubokými jezery. Les sbíhal až dolů k moři, které bylo modré a hluboké; velké lodě mohly plout až pod větve těch stromů. A v těch větvích bydlel slavík a zpíval tak nádherně, že i chudý rybář, který měl přece dost jiné práce, ustal ve své práci a zaposlouchal se, když v noci vyjel na moře nahodit síť a slavíka uslyšel. „Panebože, to je ale krásné!“ říkal si. Musel si však hledět své práce, a tak na ptáka zase zapomněl. Ale když slavík příští noc zpíval znovu a rybář se tam znovu octl, řekl zase totéž: „Panebože, to je ale krásné!“

Ze všech zemí světa přijížděli do císařova města cestovatelé a obdivovali to město, ten zámek i tu zahradu. Jakmile však uslyšeli slavíka, řekli všichni jako jeden: „Tohle je přece ze všeho nejlepší!“

Když se cestovatelé vrátili domů, vyprávěli o tom, a učenci psali o tom městě, o tom zámku a o té zahradě celé knihy. Ani na slavíka nezapomněli: toho stavěli ze všeho nejvýš. A ti, kdo uměli básnit, skládali o slavíkovi v lese u hlubokého jezera ty nejkrásnější básně.

Knihy se rozběhly po světě a některé z nich se jednou dostaly i k císaři. Seděl na svém zlatém křesle, četl a četl a co chvíli spokojeně pokýval hlavou, protože ho těšilo, jak nádherně se v nich píše o jeho městě, o jeho zámku a o jeho zahradě. „Ale slavík je ze všeho nejlepší!“ stálo tam napsáno.

„Co to má znamenat?“ řekl císař. „Slavíka já vůbec neznám! To je v mé říši, a dokonce v mé zahradě, takový pták? O tom jsem nikdy neslyšel! Něco takového se mám dozvídat teprve z knih!“

A hned nato si dal zavolat svého komořího. Ten byl tak vznešený, že když se s ním někdo níže postavený odvážil promluvit nebo se ho na něco zeptat, neodpověděl nic jiného než „P!“, a to neznamená vůbec nic.

„Prý tu je nanejvýš pozoruhodný pták, kterému se říká slavík!“ řekl císař. „Říká se, že je to to nejlepší v celé mé veliké říši. Proč mi o něm nikdy nikdo nic neřekl?“

„Nikdy dřív jsem to jméno neslyšel,“ řekl komoří. „Nikdy nebyl u dvora představen!“

„Chci, aby dnes večer přišel a zpíval přede mnou!“ řekl císař. „Celý svět ví, co mám, a já o tom nevím!“

„Nikdy dřív jsem to jméno neslyšel,“ opakoval komoří. „Budu ho hledat, najdu ho!“

Ale kde ho měl najít? Komoří proběhal všechna schodiště nahoru a dolů a všechny sály a chodby, jenže nikdo z těch, na koho cestou narazil, o slavíkovi nikdy ani neslyšel. A tak komoří běžel zpátky k císaři a řekl, že to je docela jistě jen výmysl těch, kdo píší knihy. „Vaše císařské Veličenstvo přece nemůže věřit všemu, co se napíše! Jsou to smyšlenky a něco, čemu se říká černé umění.“

„Ale knihu, ve které jsem to četl,“ řekl císař, „mi poslal nejmocnější japonský císař, a proto to nemůže být nepravda. Chci slyšet slavíka! Ještě dnes večer tu musí být! Má mou nejvyšší přízeň! A jestli tu nebude, dám celý dvůr po večeři podupat.“

„Tsing-pe!“ řekl komoří a běžel zase po všech schodištích nahoru a dolů, všemi sály a chodbami; a půl dvora běželo s ním, protože nikomu se nechtělo, aby ho po večeři podupali. To bylo ptaní po podivuhodném slavíkovi, kterého znal celý svět, jenom u dvora nikdo.

Nakonec potkali v kuchyni malé chudé děvčátko. To řeklo: „Panebože, slavíka znám dobře. Ba, ten umí zpívat! Každý večer smím odnést své chudé nemocné matce zbytky ze stolu; bydlí dole u břehu. A když se vracím zpátky, bývám unavená a odpočívám si v lese, a tehdy slyším slavíka zpívat. Vhrknou mi přitom slzy do očí a je mi, jako by mě matka políbila.“

„Malá kuchtičko!“ řekl komoří, „opatřím ti stálé místo v kuchyni a dovolení dívat se, jak císař obědvá, jestli nás dovedeš ke slavíkovi, protože ten je na dnešní večer ohlášen.“

A tak se všichni vypravili ven do lesa, kde slavík zpívával, a půl dvora šlo s nimi. Když byli v nejlepším, začala bučet kráva.

„Ó!“ zvolali dvořané, „už ho máme! To je ale podivuhodná síla v tak malém zvířátku! Určitě jsme ho už někdy slyšeli!“

„Ne, to bučí krávy!“ řekla malá kuchtička. „Od toho místa jsme ještě daleko.“

Teď zakuňkaly v bažině žáby.

„Nádherné!“ řekl čínský dvorní kazatel. „Už ho slyším, zní to zrovna jako malé kostelní zvony.“

„Ne, to jsou žáby!“ řekla malá kuchtička. „Ale myslím, že ho teď brzy uslyšíme.“

A vtom začal slavík zpívat.

„To je on!“ řeklo děvčátko. „Poslouchejte! Poslouchejte! Tamhle sedí!“ A ukázalo na malého šedého ptáčka nahoře ve větvích.

„Je to možné?“ řekl komoří. „Takhle jsem si ho nikdy nepředstavoval! Jak prostě vypadá! Určitě ztratil barvu, když kolem sebe uviděl tolik vznešených lidí.“

„Slavíčku!“ zavolala malá kuchtička nahlas, „náš nejmilostivější císař si přeje, abyste před ním zpíval!“

„S největší radostí!“ řekl slavík a zpíval, až to byla radost.

„Zní to zrovna jako skleněné zvonky!“ řekl komoří. „A podívejte se na to hrdélko, jak pracuje! Je to zvláštní, že jsme ho dosud nikdy neslyšeli. U dvora bude mít veliký úspěch!“

„Mám před císařem zazpívat ještě jednou?“ zeptal se slavík, protože myslel, že je císař mezi nimi.

„Můj znamenitý malý slavíčku!“ řekl komoří, „mám tu velikou radost pozvat vás na dnešní večerní dvorní slavnost, kde svým rozkošným zpěvem okouzlíte Jeho císařskou Milost.“

„Nejlíp je mě slyšet venku v zeleni!“ řekl slavík, ale rád šel s nimi, když slyšel, že si to císař přeje.

Na zámku se uklízelo a zdobilo, co to dalo. Stěny a podlahy, které byly z porcelánu, se leskly v záři mnoha tisíc zlatých lamp; po chodbách rozestavili ty nejnádhernější květiny, jež uměly opravdu zvonit. Bylo tam samé pobíhání a takový průvan a všechny zvonky zvonily tak, že člověk neslyšel vlastní slovo.

Uprostřed velkého sálu, kde císař seděl, postavili zlatou tyčku a na té měl slavík sedět. Celý dvůr byl přítomen a malá kuchtička dostala dovolení stát za dveřmi, protože teď už měla titul opravdové dvorní kuchařky. Všichni měli na sobě své nejlepší šaty a všichni se dívali na malého šedého ptáčka, na kterého císař pokýval hlavou.

Slavík zpíval tak nádherně, že císaři vstoupily slzy do očí a stékaly mu po tvářích, a tu slavík zpíval ještě krásněji: šlo to přímo k srdci. Císař měl takovou radost, že řekl, ať slavík dostane jeho zlatý střevíc, aby ho nosil kolem krku. Slavík však poděkoval a řekl, že odměny už dostal dost.

„Viděl jsem v císařových očích slzy, a to je pro mě ten nejbohatší poklad! Císařovy slzy mají zvláštní moc. Bůh ví, že jsem odměněn dost.“ A pak zase zpíval svým sladkým, nádherným hlasem.

„To je to nejroztomilejší koketování, jaké znám!“ říkaly dámy kolem dokola a nabraly si pak do úst vodu, aby jim v hrdle zabublalo, kdyby na ně někdo promluvil. Myslely si, že jsou pak slavíky i ony. Ba i lokajové a komorné vzkázali, že jsou také spokojeni, a to už něco znamená, protože těm se vyhoví nejhůř. Zkrátka, slavík měl opravdový úspěch.

Měl teď zůstat u dvora, mít vlastní klec a volnost vyletět si dvakrát za dne a jednou za noci. Dostal k tomu dvanáct sluhů a každý z nich mu měl kolem nožky uvázanou hedvábnou stužku, které se pevně držel. Na takové vycházce nebylo pranic příjemného.

Celé město mluvilo o podivuhodném ptákovi, a když se dva potkali, řekl jeden „Sla“ a druhý řekl „vík“, a pak si povzdechli a rozuměli si. Ba jedenáct dětí od hokynářů dostalo po slavíkovi jméno, ale ani jedno z nich nemělo v hrdle jediný tón.

Jednoho dne dostal císař velký balík a na něm stálo napsáno: „Slavík“.

„Tady máme novou knihu o našem slavném ptákovi!“ řekl císař. Jenže to nebyla kniha, byl to malý umělecký kousek, ležící ve škatulce: umělý slavík, který měl vypadat jako ten živý, jenomže byl celý posázený diamanty, rubíny a safíry. Jakmile umělého ptáka natáhli, uměl zazpívat jeden z těch kousků, které zpíval skutečný pták, a přitom se mu ocásek zvedal a klesal a třpytil se stříbrem a zlatem. Kolem krku měl stužku a na ní stálo napsáno: „Slavík japonského císaře je chuďas proti slavíkovi císaře čínského.“

„To je nádhera!“ řekli všichni, a ten, kdo umělého ptáka přinesl, dostal hned titul: císařský vrchní přinašeč slavíků.

„Teď musí zpívat spolu. To bude ale duet!“

A tak museli zpívat spolu, jenže dohromady jim to nešlo, protože skutečný slavík zpíval po svém a umělý pták běžel na válečcích. „Ten za to nemůže,“ řekl dvorní kapelník, „ten drží takt obzvlášť dobře a je docela podle mé školy!“ Teď měl umělý pták zpívat sám. Měl stejný úspěch jako ten skutečný a byl přitom mnohem hezčí na pohled: třpytil se jako náramky a spony.

Třiatřicetkrát zazpíval jeden a týž kousek a pořád nebyl unavený. Lidé by ho byli rádi slyšeli znovu od začátku, ale císař mínil, že by teď měl něco zazpívat i živý slavík. Jenže kde byl? Nikdo si nevšiml, že vyletěl otevřeným oknem pryč, do svých zelených lesů.

„Ale co to má znamenat?“ řekl císař. A všichni dvořané hubovali a mínili, že slavík je nanejvýš nevděčné zvíře. „Toho nejlepšího ptáka přece máme!“ říkali. A tak musel umělý pták zpívat znovu, a to bylo počtyřiatřicáté, co slyšeli týž kousek. Přesto ho neuměli nazpaměť, byl na to příliš těžký. A dvorní kapelník ptáka nadmíru chválil, ba ujišťoval, že je lepší než skutečný slavík, a to nejen co do šatů a všech těch nádherných diamantů, ale i uvnitř.

„Neboť pohleďte, vzácné panstvo, a Vaše císařské Veličenstvo především! U skutečného slavíka nikdy dopředu nespočítáte, co bude následovat. Ale u umělého ptáka je všechno předem dáno! Dá se to vysvětlit, dá se otevřít a člověku ukázat, jak válečky leží, jak se otáčejí a jak jedno vyplývá z druhého!“

„To jsou i naše myšlenky!“ řekli všichni, a dvorní kapelník dostal dovolení ukázat příští neděli ptáka lidu. Císař poručil, že ho lidé mají také slyšet zpívat. A lidé ho slyšeli a byli z toho tak veselí, jako by se byli opili čajem, protože to je po čínsku; a všichni říkali „Ó!“, zvedali ukazováček do výšky a pokyvovali k tomu hlavou. Jenom chudí rybáři, kteří slyšeli skutečného slavíka, říkali: „Zní to dost hezky, i nápěvy jsou si podobné, ale něco tomu chybí, a já nevím co.“

Skutečného slavíka vypověděli ze země a z říše.

Umělý pták měl své místo na hedvábném polštáři těsně u císařovy postele; kolem dokola ležely všechny dary, které dostal, zlato a drahé kameny, a v titulu to dotáhl až na vysoce císařského zpěváka od nočního stolku a hodností až na číslo jedna po levé straně. Císař totiž pokládal za vznešenější tu stranu, na které sedí srdce, a srdce sedí i u císaře nalevo. A dvorní kapelník napsal o umělém ptákovi dílo o pětadvaceti svazcích; bylo tak učené a tak dlouhé a plné nejtěžších čínských slov, že všichni lidé tvrdili, že to četli a rozuměli tomu, protože jinak by přece byli hloupí a byli by podupáni.

Tak to šlo po celý rok. Císař, dvůr a všichni ostatní Číňané uměli nazpaměť každé zabublání v písni umělého ptáka. Ale právě proto se jim ta píseň teď líbila ze všeho nejvíc: mohli si ji zpívat s ním, a taky to dělali. Kluci z ulice zpívali: „Cí-cí-cí! Klok-klok-klok!“ a císař to zpíval taky. Ano, to bylo věru nádherné!

Jednoho večera však, když umělý pták zpíval ze všeho nejlíp a císař ležel v posteli a poslouchal, ozvalo se v ptákovi „lup!“. Něco odskočilo! „Šrrrr!“ rozběhla se všechna kolečka a hudba se zastavila.

Císař vyskočil hned z postele a dal si zavolat svého osobního lékaře; jenže co ten mohl pomoct! Pak poslali pro hodináře, a ten po dlouhém povídání a prohlížení dal ptáka jakžtakž do pořádku; řekl ale, že se musí šetřit, protože čepy jsou opotřebované a nebylo by možné vsadit nové tak, aby hudba běžela spolehlivě. To byl teď veliký smutek! Umělého ptáka teď směli nechat zpívat jen jednou do roka, a i to už bylo skoro moc. Zato dvorní kapelník pronesl malou řeč plnou závažných slov a řekl, že je to zrovna tak dobré jako dřív; a pak to bylo zrovna tak dobré jako dřív.

Teď uplynulo pět let a celá země upadla do velikého smutku. Číňané měli v hloubi duše všichni svého císaře rádi, a on teď ležel nemocný a povídalo se, že už dlouho žít nebude. Nový císař byl už zvolen a lidé stáli venku na ulici a ptali se komořího, jak se jejich starému císaři vede.

„P!“ řekl a zavrtěl hlavou.

Chladný a bledý ležel císař ve své veliké nádherné posteli; celý dvůr ho měl za mrtvého a jeden po druhém běželi pozdravit nového císaře. Komorníci vybíhali ven, aby si o tom popovídali, a komorné měly velikou kávovou společnost. Kolem dokola po všech sálech a chodbách rozprostřeli sukno, aby nebylo slyšet ani krok, a proto tam bylo ticho, docela ticho! Ale císař ještě nebyl mrtev; ztuhlý a bledý ležel v nádherné posteli s dlouhými sametovými záclonami a těžkými zlatými střapci; vysoko nahoře stálo otevřené okno a měsíc svítil dovnitř na císaře a na umělého ptáka.

Ubohý císař sotva dýchal; bylo mu, jako by mu něco sedělo na prsou. Otevřel oči, a tu uviděl, že je to smrt, kdo mu tam sedí na prsou. Nasadila si na hlavu jeho zlatou korunu a v jedné ruce držela císařovu zlatou šavli a v druhé jeho nádherný prapor. A kolem dokola ze záhybů velkých sametových záclon vykukovaly podivné hlavy: některé ošklivé, jiné milé a laskavé. To byly všechny císařovy zlé a dobré skutky a dívaly se na něj teď, když mu smrt seděla na srdci.

„Vzpomínáš si na tohle?“ šeptala jedna po druhé. „Pamatuješ se na tamto?“ A napovídaly mu toho tolik, že mu po čele stékal pot.

„To jsem nevěděl!“ řekl císař. „Hudbu! Hudbu! Ten veliký čínský buben!“ volal. „Ať nemusím poslouchat všechno, co říkají!“

A ony mluvily dál a smrt ke všemu, co se řeklo, pokyvovala hlavou jako Číňan.

„Hudbu, hudbu!“ křičel císař. „Ty malý nádherný zlatý ptáčku! Zpívej přece, zpívej! Dal jsem ti zlato a drahocennosti, sám jsem ti pověsil na krk svůj zlatý střevíc: zpívej přece, zpívej!“

Ale pták mlčel; nebyl tam nikdo, kdo by ho natáhl, a jinak nezpíval. Smrt se však dál dívala na císaře svými velikými prázdnými očními důlky a bylo ticho, strašlivé ticho.

A tu se od okna náhle ozval ten nejnádhernější zpěv: byl to malý živý slavík, který seděl venku na větvi. Doslechl se o císařově nouzi, a proto přiletěl, aby mu zazpíval útěchu a naději. A jak zpíval, přízraky bledly a bledly, krev se v císařových slabých údech rozproudila rychleji a rychleji, a i sama smrt poslouchala a řekla: „Jen zpívej dál, slavíčku! Jen zpívej dál!“

„Dáš mi za to tu nádhernou zlatou šavli?“ zeptal se slavík. „Dáš mi ten bohatý prapor? Dáš mi císařovu korunu?“

A smrt dala každý ten klenot za jednu píseň, a slavík zpíval dál. Zpíval o tichém hřbitově, kde rostou bílé růže, kde voní bez a kde svěží trávu smáčejí slzy pozůstalých. Tu se smrti zastesklo po její zahradě a vznesla se jako studená bílá mlha z okna ven.

„Děkuji ti, děkuji!“ řekl císař. „Ty nebeský ptáčku! Znám tě dobře! Vyhnal jsem tě ze své země a ze své říše! A přece jsi mi odzpíval ty zlé tváře od postele a odklidil smrt z mého srdce! Čím se ti odměním?“

„Odměnil jsi mě,“ řekl slavík. „Vyloudil jsem ti slzy z očí, když jsem zpíval poprvé, a na to nikdy nezapomenu. To jsou klenoty, které potěší srdce zpěváka. Ale teď spi, ať se zase zotavíš a zesílíš! Něco ti zazpívám.“

A zpíval, a císař upadl do sladkého spánku. Ach, jak byl ten spánek mírný a blahodárný!

Slunce k němu svítilo okny dovnitř, když se probudil posilněný a zdravý. Nikdo z jeho sluhů se ještě nevrátil, protože ho měli za mrtvého; jen slavík u něj pořád ještě seděl a zpíval.

„Musíš u mě zůstat navždy!“ řekl císař. „Budeš zpívat, jen když sám budeš chtít, a toho umělého ptáka roztluču na tisíc kusů.“

„Nedělej to!“ řekl slavík. „Vždyť konal dobro, dokud mohl! Nech si ho jako dosud. Já si v zámku nemohu postavit hnízdo a bydlet v něm; ale dovol mi přiletět, kdykoli sám budu mít chuť. Sednu si večer tamhle na tu větev u okna a něco ti zazpívám, abys mohl být veselý a zamyšlený zároveň. Budu zpívat o šťastných i o těch, kdo trpí. Budu zpívat o zlém i o dobrém, co kolem tebe zůstává skryté. Takový malý zpěvný pták zaletí daleko, k chudému rybáři, pod střechu sedláka, ke každému, kdo je od tebe a od tvého dvora daleko. Mám tvé srdce raději než tvou korunu, a přece je kolem koruny cosi jako vůně posvátné věci. Přiletím a budu ti zpívat! Ale jedno mi musíš slíbit.“

„Všechno!“ řekl císař a stál tam ve svém císařském rouchu, které si sám oblékl, a tiskl si k srdci šavli, těžkou zlatem.

„O jedno tě prosím! Neříkej nikomu, že máš malého ptáčka, který ti všechno poví; pak to půjde ještě líp.“

A slavík odletěl.

Sluhové vešli, aby se podívali na svého mrtvého císaře. Ano, tak tam stáli, a císař řekl: „Dobré jitro!“