Slavík a růže

„Řekla, že se mnou bude tančit, když jí přinesu rudé růže,“ naříkal mladý Student, „ale v celé mé zahradě není jediná rudá růže.“

Slavík ho slyšel ze svého hnízda v Dubu. Vyhlédl mezi listy a podivil se.

„V celé mé zahradě ani jedna rudá růže!“ zvolal Student a jeho krásné oči se zalily slzami. „Ach, na jakých maličkostech závisí štěstí! Přečetl jsem všechno, co napsali moudří lidé, znám všechna tajemství filozofie, a přece jsem kvůli jediné rudé růži nešťastný.“

„Konečně někdo, kdo doopravdy miluje,“ řekl Slavík. „Noc co noc jsem o něm zpíval, i když jsem ho neznal, noc co noc jsem vyprávěl jeho příběh hvězdám, a teď ho vidím. Vlasy má tmavé jako květ hyacintu a rty rudé jako růže, po které touží. Ale tvář mu vášní zbledla jako slonovina a žal se mu vtiskl do čela.“

„Zítra večer pořádá princ ples,“ šeptal mladý Student, „a moje milá tam bude také. Když jí přinesu rudou růži, bude se mnou tančit až do rána. Když jí přinesu rudou růži, budu ji držet v náručí, položí mi hlavu na rameno a já budu svírat její ruku v dlani. Jenže v mé zahradě žádná rudá růže není, a tak budu sedět sám a ona půjde kolem mě. Ani si mě nevšimne a mně pukne srdce.“

„Ano, to je ten, kdo doopravdy miluje,“ řekl Slavík. „O čem já zpívám, tím on trpí; co je pro mě radost, je pro něj bolest. Láska je ale podivuhodná věc. Je vzácnější než smaragdy a dražší než krásné opály. Nekoupíš ji za perly ani za granátová jablka a nikdo ji nevystavuje na trhu. Kupci ji nemají na prodej a nikdo ji nemůže odvážit na vahách a zaplatit zlatem.“

„Hudebníci budou sedět nahoře na galerii a hrát na své nástroje,“ říkal mladý Student, „a moje milá bude tančit za zvuku harfy a houslí. Bude tančit tak lehce, že se ani nedotkne podlahy, a dvořané v pestrých šatech se budou tlačit kolem ní. Ale se mnou tančit nebude, protože pro ni nemám rudou růži.“ Vrhl se do trávy, zabořil tvář do dlaní a plakal.

„Proč pláče?“ zeptala se malá zelená Ještěrka, když kolem něj přebíhala se vztyčeným ocáskem.

„A proč vlastně?“ řekl Motýl, který poletoval za slunečním paprskem.

„A proč vlastně?“ zašeptala Sedmikráska své sousedce tichým, jemným hlasem.

„Pláče kvůli rudé růži,“ řekl Slavík.

„Kvůli rudé růži?“ vykřikli všichni. „To je ale směšné!“ A malá Ještěrka, která byla tak trochu cynička, se nahlas rozesmála.

Slavík ale chápal, proč Student tolik truchlí. Seděl tiše v Dubu a přemýšlel o tajemství lásky.

Najednou roztáhl hnědá křídla a vznesl se do vzduchu. Proletěl hájem jako stín a jako stín se nesl přes zahradu.

Uprostřed trávníku stál krásný Růžový keř. Když ho Slavík uviděl, zaletěl k němu a usedl na větvičku.

„Dej mi rudou růži a zazpívám ti svou nejsladší píseň,“ zvolal.

Ale keř zavrtěl hlavou.

„Moje růže jsou bílé,“ odpověděl, „bílé jako mořská pěna a bělejší než sníh na horách. Ale zaleť za mým bratrem, který roste kolem starých slunečních hodin. Možná ti dá, co chceš.“

Slavík tedy zaletěl k Růžovému keři, který rostl kolem starých slunečních hodin.

„Dej mi rudou růži a zazpívám ti svou nejsladší píseň,“ zvolal.

Ale keř zavrtěl hlavou.

„Moje růže jsou žluté,“ odpověděl, „žluté jako vlasy mořské panny, která sedí na jantarovém trůnu, a žlutější než narcis, který kvete na louce, dokud nepřijde sekáč s kosou. Ale zaleť za mým bratrem, který roste pod Studentovým oknem. Možná ti dá, co chceš.“

Slavík tedy zaletěl k Růžovému keři, který rostl pod Studentovým oknem.

„Dej mi rudou růži a zazpívám ti svou nejsladší píseň,“ zvolal.

Ale keř zavrtěl hlavou.

„Moje růže jsou rudé,“ odpověděl, „rudé jako holubičí nožky a rudší než veliké korálové vějíře, které se pořád vlní v mořských jeskyních. Jenže zima mi zmrazila žíly, mráz mi spálil poupata a bouře mi polámala větve, a tak letos nebudu mít jedinou růži.“

„Chci jen jednu rudou růži,“ zvolal Slavík, „jen jedinou! Opravdu ji nijak nemůžu dostat?“

„Jedna cesta je,“ odpověděl keř, „ale je tak strašná, že se ti ji bojím prozradit.“

„Prozraď mi ji,“ řekl Slavík. „Já se nebojím.“

„Jestli chceš rudou růži,“ řekl keř, „musíš ji vytvořit z hudby za měsíčního světla a obarvit ji krví ze svého srdce. Musíš mi zpívat s hrudí přitisknutou na trn. Celou noc mi musíš zpívat, trn ti musí probodnout srdce a tvoje krev musí vtéct do mých žil a stát se mou krví.“

„Smrt je vysoká cena za rudou růži,“ zvolal Slavík, „a život je každému drahý. Jak příjemné je sedět v zeleném lese a dívat se na Slunce v jeho zlatém voze a na Měsíc ve voze z perel. Sladce voní hloh, sladce voní zvonky schované v údolí i vřes, který se vlní na stráni. A přece je láska víc než život. A co je srdce ptáka proti srdci člověka?“

Roztáhl tedy hnědá křídla a vznesl se do vzduchu. Přelétl zahradu jako stín a jako stín se nesl hájem.

Mladý Student pořád ležel v trávě, kde ho Slavík nechal, a slzy v jeho krásných očích ještě neoschly.

„Buď šťastný,“ zvolal Slavík, „buď šťastný, budeš mít svou rudou růži. Vytvořím ji z hudby za měsíčního světla a obarvím ji krví ze svého srdce. Na oplátku od tebe chci jen jedno: abys doopravdy miloval. Láska je totiž moudřejší než filozofie, i když ta je moudrá, a mocnější než moc, i když ta je mocná. Láska má křídla barvy plamene a tělo zbarvené jako plamen. Rty má sladké jako med a dech jí voní jako kadidlo.“

Student zvedl hlavu z trávy a poslouchal, ale nerozuměl tomu, co mu Slavík říká, protože znal jen to, co je napsáno v knihách.

Dub ale rozuměl a zesmutněl, protože měl moc rád malého Slavíka, který si postavil hnízdo v jeho větvích.

„Zazpívej mi poslední píseň,“ zašeptal. „Až tu nebudeš, budu moc osamělý.“

Slavík tedy zazpíval Dubu a jeho hlas zněl jako voda, která zurčí ze stříbrného džbánu.

Když Slavík dozpíval, Student vstal a vytáhl z kapsy zápisník a tužku.

„Umí to, to se mu nedá upřít,“ říkal si, když odcházel hájem, „ale má i cit? Obávám se, že ne. Je jako většina umělců: samá forma a žádná upřímnost. Pro druhé by se neobětoval. Myslí jen na hudbu, a každý ví, že umění je sobecké. Musím ale uznat, že má v hlase pár krásných tónů. Škoda, že nic neznamenají a k ničemu nejsou.“

Pak odešel do svého pokoje, ulehl na úzkou postel a myslel na svou milou. Za chvíli usnul.

Když na nebi zazářil Měsíc, přiletěl Slavík k Růžovému keři a přitiskl hruď na trn. Celou noc zpíval s hrudí přitisknutou na trn a studený křišťálový Měsíc se sklonil a poslouchal. Celou noc zpíval, trn se mu zarýval hlouběji a hlouběji do hrudi a krev mu pomalu vytékala z těla.

Nejdřív zpíval o tom, jak se rodí láska v srdci chlapce a dívky. A na nejvyšší větvičce Růžového keře rozkvétala podivuhodná růže, s každou písní o plátek víc. Zprvu byla bledá jako mlha nad řekou, bledá jako rozbřesk a stříbrná jako křídla svítání. Jako odraz růže ve stříbrném zrcadle, jako odraz růže v tůni, taková byla růže, která rozkvetla na nejvyšší větvičce keře.

„Přitiskni se blíž, slavíčku,“ volal Růžový keř, „jinak přijde den dřív, než bude růže hotová.“

Slavík se tedy přitiskl k trnu blíž a jeho píseň zněla hlasitěji a hlasitěji, protože zpíval o tom, jak se rodí vášeň v duši muže a dívky.

Plátky růže se jemně zarděly, tak jako se zardí ženich, když líbá nevěstu. Ale trn ještě nedosáhl ke Slavíkovu srdci, a tak srdce růže zůstávalo bílé, protože srdce růže může do ruda zbarvit jen krev ze srdce slavíka.

„Přitiskni se blíž, slavíčku,“ volal Růžový keř, „jinak přijde den dřív, než bude růže hotová.“

Slavík se tedy přitiskl k trnu ještě blíž a trn se dotkl jeho srdce. Projela jím prudká bolest. Hořká, hořká byla ta bolest a jeho píseň zněla stále divočeji, protože zpíval o lásce, kterou dovrší smrt, o lásce, která neumírá ani v hrobě.

A podivuhodná růže zrudla jako červánky na východním nebi. Rudý byl věnec plátků a rudé jako rubín bylo její srdce.

Slavíkův hlas však slábl, jeho malá křídla se roztřepetala a oči se mu zakalily. Píseň zněla slaběji a slaběji a Slavík cítil, jak ho něco dusí v hrdle.

Pak naposledy zazpíval plným hlasem. Bílý Měsíc ho uslyšel, zapomněl na svítání a zůstal dál na obloze. Rudá růže ho uslyšela, celá se zachvěla blažeností a otevřela plátky studenému rannímu vzduchu. Ozvěna tu píseň odnesla do své nachové jeskyně v horách a probudila ze snů spící pastýře. Píseň plula rákosím u řeky a rákosí její zprávu doneslo až k moři.

„Podívej, podívej!“ zvolal Růžový keř. „Růže je hotová!“

Ale Slavík neodpověděl. Ležel mrtvý ve vysoké trávě s trnem v srdci.

V poledne otevřel Student okno a vyhlédl ven.

„To je ale štěstí!“ zvolal. „Tady je rudá růže! Takovou růži jsem v životě neviděl. Je tak krásná, že má určitě dlouhé latinské jméno.“ Naklonil se z okna a utrhl ji.

Pak si nasadil klobouk a s růží v ruce běžel k profesorovu domu.

Profesorova dcera seděla ve dveřích a navíjela modré hedvábí na cívku. U nohou jí ležel pejsek.

„Slíbila jste, že se mnou budete tančit, když vám přinesu rudou růži,“ zvolal Student. „Tady je ta nejčervenější růže na celém světě. Dnes večer si ji připnete k srdci, a až spolu budeme tančit, poví vám, jak vás miluju.“

Dívka se ale zamračila. „Obávám se, že se mi nebude hodit k šatům,“ odpověděla. „A kromě toho mi komořího synovec poslal pravé šperky, a každý ví, že šperky stojí mnohem víc než květiny.“

„Na mou duši, vy jste ale nevděčná!“ rozzlobil se Student a hodil růži na ulici. Spadla do stoky a přejelo ji kolo vozu.

„Nevděčná?“ řekla dívka. „Víte, co vám povím? Vy jste pěkně nezdvořilý. A kdo vlastně jste? Jen student. Vsadím se, že nemáte ani stříbrné přezky na botách, jako má komořího synovec.“ Vstala ze židle a odešla do domu.

„To je ale hloupost, ta láska!“ říkal si Student cestou. „Není ani z poloviny tak užitečná jako logika, protože nic nedokazuje, pořád člověku vypráví o tom, co se nikdy nestane, a nutí ho věřit tomu, co není pravda. Je to vlastně docela nepraktická věc, a dnes je přece nejdůležitější být praktický. Vrátím se k filozofii a budu studovat metafyziku.“

Vrátil se tedy do svého pokoje, vytáhl velikou zaprášenou knihu a začal číst.