O Krokovi a jeho dcerách

Dokud vládl vojvoda Čech, byl v zemi všude pořádek. Lidé byli poctiví a drželi spolu. Chlévy nezavírali na závoru a dveře nezamykali. Nic nepovažovali za horší než krádež a loupež. Každý měl ve svém rodu dost a chudý zůstal jen ten, kdo nechtěl pracovat a koho proto rod vyhnal.

Když však Čech zemřel, neměl lid nikoho, kdo by ho vedl, a na právo se zapomínalo. Začaly hádky a spory, nejvíc o pole a meze, silnější utiskovali slabší a mnozí se mezi sebou dali do boje. Zlo se den ode dne rozmáhalo, a tak se stařešinové rodů sešli u Čechovy mohyly. Vzpomínali na mrtvého vojvodu a řekli si: „Najděme si vojvodu, který nám bude vládnout a soudit podle zákona.“

Usnesli se, že nejdřív požádají Lecha, Čechova bratra, aby se ujal vlády. Lech ale v kraji u Kouřimi zůstat nechtěl, a proto odmítl. Doporučil jim však Kroka, hlavu mocného rodu. Krok sídlil na hradě, který se po něm jmenoval, v lesích nad řekou Mží nedaleko vsi Zbečna. Byl bohatý, ale ještě víc vynikal moudrostí a bystrou hlavou. Jako včely do úlu k němu proto spěchali lidé nejen z jeho rodu, ale z celého okolí, aby jim rozsoudil spory. Stařešinové Lecha poslechli a jednomyslně zvolili Kroka za soudce celého lidu.

Posadili ho na stolec nad Čechovým hrobem, nasadili mu Čechovu sobolí čepici a do ruky mu dali hůl, se kterou chodíval vojvoda Čech. Pak se mu všichni poklonili.

Lech mezitím vyslal posly na východ, aby prozkoumali tamější kraje. Když se vrátili, vyprávěli, že za horami, za řekou Odrou, leží široké a úrodné země, kde nikdo nežije. Lech se tedy s Krokem rozloučil, vzal svou rodinu i čeleď a vydal se tam, kam ukázali poslové. V těch krajích se usadil natrvalo a založil tam hrady. Jeden nazval Hnězdno, protože kolem bylo mnoho orlích hnízd, druhý Krakov, po svém synovi.

Krok pak vládl celé české zemi, soudil lid a učil ho moudrosti. Jako vojvoda sídlil na Budči. Byla tam škola, kde se mladí učili sloužit bohům, zpívat staré písně, věštit a kouzlit. Kouzla se tehdy pokládala za největší umění, a kdo dokázal věštit, toho lidé měli za miláčka bohů. Také moudrý Krok uměl nahlédnout do budoucnosti.

Jednou chtěl poznat věci minulé i budoucí, a proto nařídil, aby za ním tři dny nikdo nechodil. Sám vstoupil do velké síně dřevěného srubu na Budči, modlil se a obětoval bohům lesním, horským i vodním. Byla tajemná, posvátná letní noc, kdy na kopcích a pahorcích hořely ohně a tichem se od nich nesly písně chlapců a dívek.

Krok vzýval bohy i všechny duchy, aby mu odpověděli a prozradili, co přijde. A dozvěděl se toho mnoho. Všechno, co mu bylo zjeveno, jasné i temné, zapsal na březovou kůru a schoval pro své dcery. Potom svolal lechy a stařešiny a oznámil jim jednu z věcí, které mu té noci vyjevili bohové: „Tady už nezůstanu. Budeč dlouho nevydrží a musíme hledat nové sídlo.“

Všichni souhlasili. Krok hned vybral posly a nařídil jim: „Zítra před východem slunce vyjděte a jděte na jihovýchod, dokud nedojdete k řece Vltavě. Tam hledejte, dokud vás bohové nedovedou na to pravé místo.“

Poslové šli, kudy jim Krok řekl, a hledali, až se před západem slunce zastavili na pravém břehu Vltavy, na skalnatém ostrohu mezi hlubokými lesy. Dole v modravém šeru tiše plynula široká řeka. Zrcadlila se v ní vysoká skála, na které poslové stáli, i travnaté louky na druhém břehu a nad nimi temné lesy na příkrých kopcích. Kus dál se řeka stáčela k východu a její peřeje hlučně šuměly v hlubokém tichu pralesa.

Poslové si prohlédli ostroh i lesnatý kraj kolem, a tu všichni v jediném okamžiku zvolali jako jedněmi ústy, jak jim to vnukli bohové:

„To je to místo vyvolené!“

Když sem pak na rychlých koních přijeli Krok a všichni stařešinové, aby si místo i kraj prohlédli, zvolali také:

„To je to místo vyvolené!“

A postavili tu hrad. Zruční tesaři ho sroubili z mohutných klád starých dubů a smrků. Byly v něm prostorné síně na silných sloupech i tiché komůrky, široká nádvoří a místo pro sněmy, kde se lid scházel, aby obětoval bohům, nastolil vojvodu nebo vyslechl jeho soud a vůli.

Kde nebyla strmá skála, vykopali hluboké příkopy, navršili valy a postavili na nich hradbu z klád. Dobře opevnili i bránu s těžkými vraty, která se zavírala na trám.

Nedaleko hradu, v háji pod starými buky, vyvěral silný pramen čisté vody. Té studánce říkali Jezerka a hradu, protože stál na vysoké skále, Vyšehrad. Hrad se proslavil a celý český kmen ho měl za posvátný. Zvěst o něm se donesla k sousedním kmenům i dál, až do krajů, kde se mluvilo cizí řečí.

Kroka i s rodinou na hrad slavnostně uvedli a prokazovali mu velikou úctu. Moudrého vojvodu měli rádi, protože za jeho vlády se do všech krajů vrátilo požehnání. Všude mohli lidé v klidu pracovat. Oštěpy, šípy i všechny ostatní zbraně se obracely jen proti dravé zvěři. Lidé pilně obdělávali půdu, káceli a vypalovali lesy a polí i vesnic stále přibývalo. Stodoly i stáje byly plné a mír trval, dokud Krok zemi spravoval, a to bylo víc než třicet let.

Když pak Krok zemřel, truchlil pro něj všechen lid. Jeho popel i zbraň uložili do hrobu vedle Čechovy mohyly. Moudrý soudce po sobě zanechal tři dcery: Kazi, Tetu a Libuši. Ještě jako docela mladé žily na Budči a učily se tam moudrosti spolu s dalšími dívkami a chlapci ze svého kmene i s mladými, kteří tam přicházeli odjinud. Mezi nimi byl i Přemysl z rodu Stadiců.

Krokovy dcery nad nimi všemi vynikaly, tehdy i později, jako štíhlé lilie nad lučním kvítím: moudrostí, ušlechtilou myslí i krásou tváře a postavy. Všichni je obdivovali.

Nejstarší Kazi znala všechny byliny a kořeny i jejich moc. Léčila jimi nejrůznější nemoci a bolest dokázala utišit i pouhým slovem, když ji zaříkala jménem mocných bohů a duchů. Svým zaříkáním dokázala obměkčit i Sudičky a vrátit život člověku, který už vydechoval naposledy. Po otcově smrti sídlila nejčastěji na hradě u hory Osek nedaleko řeky Mže. Po ní se mu říkalo Kazin hrad.

Druhá, Teta, postavila velmi pevný hrad na vrcholu příkré skály nad řekou Mží a podle svého jména ho nazvala Tetín. Bála se bohů i zlých duchů, a proto zaváděla obřady na jejich počest a učila lid, jak se jim klanět a přinášet jim oběti. Často sama vystupovala na horu Pohled nad Tetínem. Tam se pod starými duby modlila k zachmuřené modle, která stála na skále, a ve dne i za soumraku jí zapalovala obětní oheň.

K Libuši však všichni vzhlíželi s největší úctou, třebaže byla nejmladší. Byla krásná, cudná a vlídná, a přitom vážná, v řeči jistá a rozvážná, takže i drsní bojovníci ztišili hlas a vážili slova, když šla kolem. I staří zkušení muži o ní říkali: „Krásnější než matka, moudřejší než otec.“

Lidé o ní s posvátnou bázní vyprávěli, že když ji zachvátí věštecký duch, promění se jí tvář i oči, hledí do šera budoucnosti a vidí, co se má stát.

Po Krokově smrti se v posvátném háji u studánky Jezerky sešli stařešinové rodů, lechové a vladykové i zástupy lidu. Přišly tam i Krokovy dcery. Pod starými buky, lipami a duby se všichni svorně a bez hádek shodli, že vláda zůstane v Krokově rodě, u jeho nejmladší dcery Libuše.

Starý háj se rozezněl radostným voláním a ozvěna se nesla až k řece a do šerých lesů. S jásotem vedli mladou kněžnu od Jezerky na posvátný Vyšehrad. Měla na hlavě věnec a dojetím se červenala. Po boku jí kráčely sestry Kazi a Teta se svými dívkami a před nimi i za nimi šli vážení stařešinové a předáci, vznešení rodem i pověstí.

Na prostorném nádvoří vojvodského hradu posadili Libuši na kamenný stolec pod košatou lípou, kde dříve sedával její otec, moudrý soudce a vladař. Mladá kněžna měla i vlastní hrad, který se po ní jmenoval Libušín. Postavila si ho u lesa, jenž se táhl až ke Zbečnu. Ode dne, kdy ji nastolili, však sídlila na Vyšehradě a odtud moudře vládla všemu lidu.