Libuše a její sestra Kazi se procházejí v zahradě na Vyšehradě, když od brány zazní křik a roh. Nádvořím kráčí mladý lovec Bivoj, celý od bláta, a na zádech nese živého divokého kance. Chce se s ním utkat sám, a tak mu muži položí k nohám těžký oštěp.
Na Vyšehradě, v sídle kněžny Libuše, byla zahrada plná stromů, keřů a vzácných květin. Cestičky se v ní proplétaly, jedna jako druhá, takže cizí člověk by z ní nenašel cestu ven. Libuše se tu ráda procházela, často sama, ráno v rose i za soumraku.
Jednou sem zavedla sestru Kazi, která ji přijela navštívit ze svého hradu. Slunce už zapadalo do lesů za Vltavou. Vtom se od brány ozval křik. Blížil se a sílil jako bouře a do toho kdosi vítězně zatroubil na roh.
Sestry se zastavily a naslouchaly. Přiběhl k nim vladař hradu, celý rozrušený, a prosil je, ať jdou na nádvoří.
Nádvořím kráčel mezi strážci a dalšími muži vysoký mladík statné postavy. Ruce měl zvednuté za hlavou, jak nesl na zádech těžké břemeno, a zpod čepice mu padaly do čela tmavé kudrnaté vlasy.
Kněžny užasly. Mladík nesl živého divokého kance, břichem vzhůru, a držel ho za špičaté uši. Oštěp neměl, jen meč u opasku, a byl celý od bláta. Přesto šel pevně, jako by nesl pytel peří.
Kolem jásali staří i mladí a ukazovali na kance. Byl to starý, silný kus s obrovskou hlavou a zahnutými bílými tesáky. Škubal sebou, kopal a koulel krví podlitýma očima.
Když lidé spatřili Libuši a Kazi, ztichli. Mladý lovec Bivoj, Sudivojův syn, se zastavil pod schody velké síně, na kterých stály kněžny, a pozdravil je.
„Kněžno, nesu ti toho škodníka, divokého kance z Kavčí hory,“ řekl Libuši. „Jestli chceš, ať zhyne před tvýma očima.“
Libuše přikývla. Muži kolem vykřikli a sáhli po mečích a oštěpech, ale Bivoj zavolal:
„Postavím se mu sám. Chytil jsem ho, tak ho taky zabiju. Vy udělejte kruh, kdyby chtěl utéct. A napřed mi položte k nohám oštěp.“
Muži udělali, co řekl. Bivoj ještě jednou pohlédl nahoru na kněžny, na Libuši, ale nejvíc na její sestru. Kazi ho viděla už jednou, v háji u Jezerky, a od té doby na něj často myslela. Teď ji těšila jeho síla a odvaha, a přece jí srdce sevřel strach.
Bivoj se rozkročil a vší silou přehodil kance přes hlavu před sebe. Ještě než zvíře s duněním dopadlo na zem, sehnul se pro těžký oštěp. Sevřel ho oběma rukama a čekal.
Kanec chvíli ležel jako bez sebe. Pak se mu naježily štětiny na hřbetě, vymrštil se a s otevřenou tlamou se hnal přímo na Bivoje, slepý vzteky. Všichni ztichli. Vtom se ozval křik mužů i žen a kanec naběhl rovnou na oštěp. Ještě se vzepjal, pak padl k zemi a už se nezvedl.
Bivoj vytáhl oštěp, šlápl umírajícímu zvířeti na hřbet a otřel si pot z čela. „Už nebude nikoho strašit ani ničit pole!“ řekl kněžnám a dupl kanci na hlavu.
Vladař hradu předstoupil před kněžny a řekl:
„Kněžno, Bivoj zbavil celý kraj velkého zla. Tohle byl zlý kanec, šestiletý sekáč,“ ukázal na zvíře, „postrach všech kolem Kavčí hory. Celé lány obilí rozválel a roztrhal kdovíkolik psů. Když na něj vyjel Svatoslav, rozpáral mu koně. Nejednoho muže zabil, i chlapi už před ním utíkali. Teprve Bivoj…“
Nedomluvil, protože se lidé kolem dali do radostného volání. Kněžny sešly ze schodů a Libuše se zeptala, jak kance chytil. Všechno ztichlo. Kazi upírala na lovce rozzářené oči a dychtivě poslouchala.
„Zlobilo mě, že ten kanec natropil tolik škody a že se ho všichni bojí,“ řekl Bivoj. „Údolím kolem Kavčí hory už nikdo nechtěl chodit. Vystopoval jsem jeho pelech i kaluž pod buky, kde se v poledne válí, a dnes jsem se na něj vypravil. Sotva jsem došel na kraj údolí, vyrazil proti mně z houští tak prudce, že jsem nestačil nastavit oštěp. Stál jsem na volném místě a nablízku nebyl žádný strom. Uskočit jsem nemohl a vrhnout se na zem jsem nechtěl.“
„Ani jsem se nenadál,“ pokračoval, „a už byl u mě. Než stačil trhnout hlavou a rozpárat mě tesákem, chytil jsem ho za uši. Držel jsem a nepustil. Chrochtal a zmítal se jako šílený, ale to už jsem ho měl na zádech a spěchal s ním sem.“
Znovu se rozlehl radostný křik. Když utichl, Libuše vlídně řekla:
„Ať ti bohové žehnají i tvé síle, statečný lovče. Osvobodil jsi kraj a ochránil pole před další škodou. Děkuju ti za sebe i za všechny. Teď pojď, odpočiň si a posilni se.“
Kývla na vladaře a ten odvedl Bivoje do velké síně. Šli s nimi přední muži z hradu i ti, kdo hrdinu potkali cestou a doprovodili až sem. Posadili ho za přední stůl pod losí parohy a medvědí kůže.
Přinesli džbány medoviny a muži pili Bivojovi na zdraví a na jeho sílu. Mladý hrdina tu chválu rád poslouchal, ale oči mu pořád utíkaly k nízkým těžkým dveřím, kterými kněžny odešly. Myslel na Kazi a na to, jestli ji ještě uvidí.
Venku se už snášel dlouhý letní soumrak, když se ve dveřích znovu objevily obě kněžny. Dívka z jejich družiny nesla něco zabaleného v kůži. Na Libušin pokyn to rozbalila a na stole se zatřpytil krásný mužský pás, široký a celý pobitý drobnými stříbrnými hřeby.
Libuše podala pás Bivojovi jako odměnu. Řekla, že je z pokladu jejich otce a že ho vybrala sama Kazi.
„Je v něm zašitá haluzka mocné byliny a hadí zub,“ dodala Kazi vlídně. „Dokud ho budeš nosit, v lese nikdy nezabloudíš, ani za temné noci. Neublíží ti bludný kořen, vědmy ani noční příšery.“
Bivoj se kněžnám uklonil a poděkoval. Všichni kolem hlasitě chválili Libuši i Kazi a veselí trvalo až do noci. Potom vladař zavedl Bivoje do tiché komory, kde mu bylo ustláno na ovčích kůžích. Bivoj spal tvrdě až do rána.
Za svítání se chystal domů, do své dědiny, kde byl vladykou. Vladař mu ale řekl, že na něj čeká kůň, kterého mu dala kněžna Libuše osedlat, a že se Kazi taky zrovna chystá na cestu ke svému hradu. Bivoj se přepásal novým pásem, poděkoval Libuši a vyhoupl se na bystrého hnědáka. Pak se přidal ke Kazině družině.
V bráně všichni vzhlédli. Nahoře na trámu trčela useknutá hlava kance, kterého Bivoj včera skolil, černá a štětinatá, s bílými tesáky.
Kazi nenechala Bivoje jet mezi ostatními. Jel po jejím boku, a když dojeli na rozcestí, ani nezaváhal a zabočil s ní na její cestu. Dojeli spolu až pod Kazin hrad, jehož mocné náspy se zrcadlily v řece Mži.
Ještě než skončil podzim, opustil Bivoj navždy svou dědinu i rod a zůstal na Kazině hradě. Kazi ho měla ráda a vzala si ho za muže.
Převyprávěla Talerie, zdroj: Staré pověsti české (otevře se v novém okně) Volné dílo Text můžete kopírovat, upravovat a používat, jak chcete. Odkaz na Talerii potěší, povinný není. CC0 1.0 (otevře se v novém okně)