Pověst o Bivojovi

Na Vyšehradě, mocném sídle kněžny Libuše, se zelenala zahrada plná krásných stromů, keřů a vzácných květin. Byla to však zvláštní zahrada. Cestičky se v ní vinuly a proplétaly, rozbíhaly se a zase sbíhaly kolem keřů, pod stromy, mezi květinami a trávníky, a všechny byly jedna jako druhá. Cizí člověk by z té kouzelné zahrady, plné stejných míst a tajemných koutů, nenašel cestu ven.

Libuše tu ráda trávila čas se svými dívkami, a ještě častěji sama. Chodila sem ráno, když se na slunci třpytil rosou každý květ a každý lístek, i navečer, když kmeny stromů planuly růžovou září západu, a pak i za soumraku, když koruny stromů a keře zčernaly a bělavé cestičky se ztrácely v hlubokých stínech.

Tehdy se mladá kněžna, vysoká a štíhlá, v bílých šatech a s rozpuštěnými vlasy, procházela zahradou pomalu a vážně jako světlý stín. Kráčela se skloněnou hlavou, zamyšlená, nebo se zastavila, obrátila krásnou tvář k nebi a stála jako ve snu v tichém světle hvězd a měsíce.

Jednou sem přivedla sestru Kazi, která za ní přijela na koni ze svého hradu. Slunce už zapadlo za tmavé lesy na vrších za Vltavou, které tonuly v modravém oparu. Zahrada, trávníky i cestičky ležely ve stínu a v posledním světle se koupaly jen vrcholky stromů, hradba z mohutných trámů a vysoké sruby vzadu, ztmavlé od dešťů a nečasu.

Do večerního ticha náhle dolehl od brány hluk. Nesl se až do kněžniny zahrady, sílil a jasněl. Křik mužských hrdel se blížil jako bouře, která přijde znenadání. Z té změti silných hlasů zněl jásot, a vtom kdosi zatroubil na roh. Troubil na znamení vítězství a zvuk rohu se spolu s radostným pokřikem rozléhal celým hradem.

Sestry přestaly hovořit, zastavily se a naslouchaly. Hned nato k nim přispěchal vladař hradu, celý rozrušený, a prosil je, aby se šly podívat na nádvoří.

Středem nádvoří kráčel vysoký, statný mladý muž a kolem něj se valil hlučný průvod hradních strážců a dalších mužů. Ruce měl zvednuté za hlavu, jako když člověk nese na zádech těžké břemeno. Opálenou, zarudlou tvář skláněl dopředu a zpod čapky mu do čela padaly tmavé kudrnaté vlasy.

Kněžny s úžasem hleděly na něj i na to, co nese. Na zádech mu ležel břichem vzhůru divoký kanec, živý, a mladík ho držel za špičaté uši.

Ten mladý lovec neměl oštěp, jen meč zastrčený v pochvě u širokého pásu. Boty i přiléhavé nohavice měl samé bláto. Tu hroznou tíhu nesl, jako by nic nevážila. Šel pevně a jistě, nohy se mu netřásly a ani jednou nezaváhal.

Staří muži i mladíci kolem jásali a ukazovali rukama i oštěpy na starého, silného kance. Byl rezavě hnědý, s ohromnou hlavou a černým rypákem, z něhož se bělaly a leskly mocné zahnuté tesáky. Kanec sebou škubal, kopal černými kopyty, cvakal zuby a zuřivě koulel krví podlitýma očima.

Když lidé spatřili Libuši a Kazi, celý zástup ztichl. Smělý lovec, Bivoj, Sudivojův syn, se zastavil u schodů, které vedly k mohutným sloupům před dveřmi do velké síně.

Na těch schodech stály kněžny. Bivoj, s divokým zvířetem na zádech a v čele všech mužů, pozdravil Libuši i její sestru a řekl: „Nesu ti toho zlého škůdce, divokého kance z Kavčí hory. Jestli chceš, kněžno, ať zhyne před tvýma očima.“

Libuše kývla na souhlas. Muži kolem vykřikli a sáhli po mečích a oštěpech. Bivoj však do toho shonu a hluku zvolal:

„Postavím se proti němu sám. Já jsem ho chytil, tak ho taky zabiju. Vy udělejte kruh, kdyby se chtěl probít ven. A nejdřív mi položte k nohám oštěp.“

Stalo se, jak řekl. Muži se rozestoupili do širokého kruhu a připravili si zbraně. Nikdo z nich nespouštěl z Bivoje zrak. Ten přelétl kruh pohledem a nakonec upřel jiskrné oči na kněžny, které stály nad ním na schodech: na Libuši, ale nejvíc na její sestru.

Kazi hleděla na statného lovce celá rozechvělá. Viděla ho předtím jen jednou, v háji u Jezerky, a od té doby na něj často myslela. Těšilo ji, jak je mužný, silný a statečný, a přece se jí srdce sevřelo strachem.

Oči se jí samy přivřely, když se Bivoj rozkročil a vší silou mrštil kancem přes hlavu před sebe. Než však kanec s duněním dopadl na zem, Bivoj se sehnul, zvedl těžký oštěp s lesklým hrotem, sevřel ho oběma rukama a čekal.

Starý kanec chvíli ležel natažený, jako by byl bez sebe. Pak se mu ale pohnulo břicho, hřeben dlouhých štětin na hřbetě se zježil jako hříva a v černé hlavě se zablesklo bělmo očí. Najednou vyskočil a s otevřenou tlamou, z níž se bělaly ostré tesáky, se hnal jako šíp přímo na Bivoje. Nehleděl vpravo ani vlevo, zuřivostí byl slepý.

Když kanec tak divoce vyrazil, všechno kolem utichlo. Vtom naběhl Bivojovi přímo na oštěp a z tlamy mu vytryskl proud krve. Muži vykřikli a mávali zbraněmi a s nimi vykřikly i hradní ženy a dívky. Zvíře se naposledy vzepjalo a padlo k zemi jako podťaté. Krev se z něj valila a zalévala zem kolem.

Bivoj vytrhl oštěp z padlého kance a šlápl pravou nohou na štětinaté tělo umírajícího zvířete. Otřel si pot z čela i z tváří a řekl kněžnám: „Už nikoho nevyděsí a na polích už škodit nebude!“ A dupl kanci na hlavu.

Tu před kněžny předstoupil statný vladař hradu a obrátil se k Bivojovi:

„Ať tě bohové chrání, Bivoji! Vysvobodil jsi celý kraj. Byl to zlý sekáč, šestiletý, ze všech nejsilnější,“ ukázal na kance, „hrůza a postrach všech kolem Kavčí hory. Kolik škody natropil! Obilí rozválel na celých lánech, zabíjel zvířata, nejvíc lovecké psy, ale i koně. Když na něj vyjel Svatoslav, Božejův syn, rozpáral jeho koni prsa i břicho, tak vysoko dokázal vyskočit! A nejednoho muže proklál k smrti. Všichni se ho báli, i dospělí muži před ním utíkali a schovávali se. A teprve ty, Bivoji…“

Vladař ani nedomluvil, protože zástup radostně zahučel, chválil Bivoje a děkoval mu. Kněžny sestoupily po schodech níž a prohlížely si mohutné zvíře. Pak se Libuše zeptala, jak kance ulovil, jak ho dokázal takhle chytit. Všechno kolem ztichlo. Kazi upírala na silného lovce oči rozzářené nadšením a spolu s ostatními dychtivě poslouchala, jak Bivoj vypráví:

„Trápilo mě a zlobilo, že ten kanec natropil tolik škody a že se ho všichni tak báli. Údolím kolem Kavčí hory už nikdo nechtěl chodit. Tam se držel, sám a sám, tam ležel a tam se stavěl proti každému. Roztrhal tolik lidí a koní, a psů bez počtu. Vystopoval jsem tedy, kde si vyhrabává lože, i tmavé kaliště pod starými buky. Tam se v poledne brodil a válel, a když ho komáři zle štípali, drbal se o kmeny dubů. Pást se chodil do polí, směle a beze strachu. Žádnému člověku se nevyhnul, na každého zaútočil.“

„Dnes jsem se na něj vypravil,“ pokračoval Bivoj. „Chtěl jsem počkat, až se bude vracet z pastvy. Ale sotva jsem došel na kraj údolí, vyrazil proti mně z houští, z ničeho nic a tak prudce, že jsem nestačil nastavit oštěp. Bylo to na volném místě a nablízku nebyl jediný strom. Uskočit jsem nemohl a vrhnout se na zem jsem nechtěl.“

„Rychleji, než se to dá vypovědět, byl u mě. Hnal se mi po nohou, ale než stačil trhnout hlavou a rozpárat mě tesákem, chytil jsem ho za uši. Držel jsem ho a nepustil. Chrochtal, zmítal sebou jako zběsilý a cvakal zuby. Jenže to už jsem ho měl na zádech a spěchal jsem s ním sem.“

Znovu se kolem rozlehl radostný hlahol. Když utichl, promluvila Libuše vlídně k Bivojovi:

„Ať bohové žehnají tobě i tvé síle. Zbavil jsi kraj té pohromy a uchránil jsi pole před další škodou. Děkuji ti za sebe i za všechny ostatní. A teď pojď, statečný lovče, odpočiň si a posilni se.“

Pak kývla na vladaře. Ten vzal Bivoje s sebou a vedl ho po schodech do velké síně. Za nimi vešli přední muži z hradu i z podhradí a také ti, kdo Bivoje potkali cestou na Vyšehrad, když ještě nesl na zádech živého kance, a od té doby se od něj nehnuli.

Síň byla nízká, ale prostorná. Stropem se po celé délce táhl ohromný trám a podpíraly ho mohutné sloupy s podivnými malovanými zářezy. Na sloupech visely losí parohy, zbraně a štíty, jinde zase rohy zubrů nebo medvědí kůže nevídané velikosti. Muži usedli k těžkým stolům i ke špalkům ze staletých dubů. Bivoje posadili za přední stůl v pravém rohu síně.

Na všech stolech stály velké džbány medoviny a muži z nich nalévali zlatožlutý nápoj do korbelů a do hliněných i dřevěných číší. Pili a připíjeli Bivojovi na sílu. Mladý hrdina tu chválu poslouchal rád. Oči se mu však tajně stáčely k nízkým těžkým dveřím s dřevěným zámkem, kterými ze síně odešla kněžna Libuše i její sestra. I uprostřed hlučného veselí myslel na Kazi a na to, jestli ji ještě uvidí.

Zatím už v korunách stromů, na hradbách i na vysokých srubech pohasla zlatorůžová zář. Nádvoří zalehly hluboké stíny. Otevřenými okenicemi padalo do síně světlo dlouhého letního soumraku. V tom světle se znovu objevily mladé kněžny, které vyšly těmi dveřmi ze šera za sloupy. Za nimi šla dívka z jejich družiny a nesla cosi zabaleného ve vydělané kůži.

Na Libušin pokyn dívka rozbalila uzlíček na stole a zatřpytil se v něm krásný mužský pás. Byl široký, ozdobně prošitý červenými řemínky a celý pobitý drobnými stříbrnými hřebíčky, jako by byl okovaný. Měl bronzové pukly a lesklý řetízek, který zachřestil o vzácné kování, kdykoli pásem někdo pohnul.

Libuše podala pás Bivojovi jako odměnu. Řekla mu, že pochází z pokladu jejich otce a že ho pro něj vybrala sama Kazi.

„V tom pásu je zašitá haluzka mocné byliny a hadí zub,“ dodala Kazi vlídně. „Když ho budeš nosit, nikdy v lese nezabloudíš, ani za tmavé noci. Vždycky odoláš bludnému kořenu, vědmám i všem nočním příšerám.“

Mladý hrdina se kněžnám hluboko uklonil a děkoval, a všichni kolem hlasitě provolávali slávu Libuši i Kazi, že takhle uctily mužnou sílu a statečnost. Pak kněžny odešly, veselí znovu propuklo naplno a trvalo až do noci. Když se muži po hojném jídle a pití rozešli, odvedl vladař hradu Bivoje do tiché komůrky, kde mu bylo ustláno na ovčích kůžích. Bivoj usnul a spal tvrdě až do rána.

Druhý den ráno se chystal na cestu domů, do své dědiny, kde byl vladykou. Když se to vladař dozvěděl, oznámil mu, že na něj čeká kůň, kterého mu dala kněžna osedlat, a že i Kazi se právě chystá zpátky na svůj hrad. Bivoj se Libuši uklonil a poděkoval jí. Pak se přepásal vzácným pásem, který včera dostal darem, svěží a čilý vsedl na rychlého hnědáka s lesklou srstí a připojil se ke Kazině družině.

V bráně se Bivoj ohlédl a pak se všichni dívali vzhůru na trám nad branou. Byla na něm přibitá veliká useknutá hlava divokého kance, kterého Bivoj včera skolil. Černala se tam, štětinatá, s mohutným rypákem, cenila bílé lesklé tesáky a připomínala Bivojovu sílu.

Kazi nenechala Bivoje jet mezi družiníky. Jel po jejím boku dobrý kus cesty, a když dojeli na rozcestí, bez rozmýšlení zahnul a dal se její cestou, až k jejímu hradu, jehož mohutné valy se zhlížely v řece Mži.

A než minul podzim, opustil Bivoj navždy svou dědinu i svůj rod a zůstal na Kazině hradě. Kazi si ho oblíbila tak, že si ho vzala za muže.