Rabi Löw žije v pražském Židovském městě za vlády krále Rudolfa a dokáže věci, nad kterými všichni žasnou. Když král nařídí Židům odejít z Prahy, postaví se rabi doprostřed Kamenného mostu přímo do cesty královskému kočáru. Doma mu slouží golem, kterého sám uhnětl z hlíny.
Za vlády krále Rudolfa žil v pražském Židovském městě rabi Jehuda Löw ben Bezalel, velice učený muž. Byl vysoký, a proto mu lidé říkali veliký rabi. Rozuměl nejen svatým knihám a kabale, ale také počtům a hvězdám. Znal leckteré tajemství přírody, o kterém jiní neměli ani tušení, a dokázal tolik neobyčejných věcí, že nad jeho mocí všichni žasli.
Jeho sláva se nesla široko daleko a dostala se až na Pražský hrad ke králi Rudolfovi. Osobně ho však král poznal teprve díky zvláštní náhodě.
Bylo to právě v době, kdy král vydal rozkaz, že se všichni Židé musí z Prahy vystěhovat. Rabi Löw šel na hrad prosit za svůj lid, ale ke králi ho ani nepustili. Pak se doslechl, že král pojede z hradu na Staré Město. Postavil se doprostřed Kamenného mostu a čekal.
Když lidé na mostě uviděli nádherný královský kočár se čtyřmi koňmi v lesklém postroji a za ním dvořany na koních, začali na rabiho křičet: „Kliď se z cesty!“ Rabi však stál, jako by nic neslyšel, a kočáru neuhnul.
Lidé se rozzlobili ještě víc a začali po něm házet kamení a bláto. Jenže všechno, co po něm hodili, na něj dopadalo jako květiny: na plášť, na hlavu i k nohám.
Vtom už přijížděl královský kočár. Rabi neustoupil ani o krok. Koně ho však neporazili. Zastavili se před ním sami od sebe, ačkoli kočí ani nepřitáhl otěže.
Teprve potom se rabi pohnul. Prošel po růžích a jiných květech až ke kočáru, poklekl a prosil krále o milost pro svůj lid. Král se nad tím, co viděl, náramně podivil a poručil mu, aby přišel na hrad. Už to byla veliká milost. A na hradě pak rabi vyprosil i to hlavní: král ho vyslechl a Židé nemuseli z Prahy odejít.
Od té doby zval král rabiho Löwa často k sobě a rabi mu krátil dlouhou chvíli svým kouzelným uměním. Jednou si král Rudolf přál, aby mu rabi ukázal praotce Abrahama, Izáka a Jákoba a Jákobovy syny. Rabi dlouho váhal, ale nakonec svolil.
„Splním Vašemu Veličenstvu to přání,“ řekl. „Jen o jedno prosím: ať se nikdo ani neusměje, až se svaté postavy praotců objeví.“
Král i dvořané to slíbili. Sešli se v odlehlém sále a dychtivě hleděli do hlubokého výklenku u okna, kde v šeru stál rabi. Vtom jako by se rozplynul v mlze. Z šedého mraku se vynořila vysoká postava starce, větší než kterýkoli člověk, v dlouhém splývavém rouchu a celá jasně ozářená. Vznešeně kráčela před očima všech, až náhle zmizela v mraku. To byl Abraham.
Po něm se objevil Izák, potom Jákob a jeho synové, Juda, Ruben, Simeon, Isachar a ostatní, jeden po druhém. Král i dvořané se na praotce židovského národa dívali tiše a vážně. Nakonec se z mraku vynořil i Jákobův syn Naftalím, zrzavý a pihovatý, a klusal kolem tak rychle, jako by nechtěl přijít pozdě a honil ostatní. A tu se král neubránil smíchu.
Jakmile se zasmál, Naftalím zmizel, zmizel i mrak a celé vidění. Prostorným sálem se rozlehly výkřiky úžasu a hrůzy. Dvořané vyskakovali ze židlí a ukazovali nahoru k malovanému stropu.
Strop se pohnul a začal klesat níž a níž, takže vysoký sál byl čím dál nižší. Dvořané, bledí jako stěna, se chtěli dostat ke dveřím, ale nemohli se hnout z místa, jako by přimrzli.
„Rabi, zastavte ho!“ křičeli, a i sám král volal, ať strop zastaví.
Rabi Löw vystoupil z výklenku, rozpřáhl ruce a pronesl jakási slova. Ještě je ani nedořekl, a strop se zarazil a dál už neklesal. Král o další zjevení nestál. Spěchal ze sálu a dvořané za ním.
Do původní výšky se však strop nikdy nevrátil. Kam klesl, tam zůstal. Král do toho sálu už nikdy nevkročil. Jeho dveře zavřeli a zavřené zůstaly navždy.
O královu přízeň rabi kvůli té příhodě nepřišel. Ba co víc, král Rudolf ho jednou navštívil i v jeho domě. Takové cti se Židovskému městu ještě nikdy nedostalo, a rabi se za ni chtěl králi odvděčit. Připravil mu proto nemalé překvapení.
Rabiho dům byl starý a nevzhledný. Jakmile však král s dvořany vstoupil nízkými dveřmi dovnitř, užasl. Nestál v síni obyčejného domu, ale v klenuté, malované a štukem zdobené síni knížecího paláce. Schody, jinde dřevěné, se tu leskly mramorem a ležely na nich drahé koberce.
Vedly do nádherného sálu plného obrazů a vzácných čalounů. Otevřenými dveřmi bylo vidět do řady bohatých komnat a na vlašskou galerii.
Rabi uvedl krále i dvořany do velké komnaty, kde bylo prostřeno, a uctivě krále prosil, aby přijal jeho pohostinství. Král zasedl ke stolu a rabi je všechny pohostil tak, že by se za tu hostinu nemusela stydět ani královská tabule. Král se nemohl vynadivit, jak rabi svým kouzelným uměním malý dům rozšířil a vyzdobil. Zdržel se dlouho a odjel velmi spokojený.
Svou přízeň dal pak učenému rabimu najevo ještě mnohokrát. A rabi Löw dal na památku královy návštěvy vytesat na dům lva, hned vedle domovního znamení, vinného hroznu.
Ještě větším divem než zjevení praotců na hradě byl však golem, rabiho sluha. Mocný rabi ho sám uhnětl z hlíny a oživil ho tím, že mu vložil do úst šém, cedulku s kouzelným hebrejským nápisem.
Golem pracoval za dva. Nosil vodu, štípal dříví, zametal a dělal v domě všechnu hrubou práci. Přitom nejedl, nepil a nikdy si neodpočinul. Pokaždé však, když v pátek k večeru začínal šabat a všechna práce měla ustat, vyndal mu rabi šém z úst. Golem v tu ránu ztuhl a stál v koutě bez hnutí jako panák, jen mrtvá hlína. Po šabatu mu rabi šém zase vložil do úst a golem hned ožil.
Jednou v pátek se rabi Löw chystal do Staronové synagogy, aby posvětil šabat, a na golema zapomněl. Šém mu z úst nevyndal. Sotva vešel do modlitebny a začal žalm, přiběhli za ním lidé z jeho domu i sousedé, celí vyděšení, a překřikovali jeden druhého.
„Rabi, golem doma zuří! Nikdo se k němu nesmí přiblížit, každého by zabil!“
Rabi na okamžik zaváhal. Šabat už začínal, a jakmile začne, je hříchem každá práce, i ta sebemenší námaha. Jenže žalm, kterým se šabat světí, ještě nedořekl, a pravý šabat tedy ještě nenastal. Vstal a spěchal domů.
Ještě ani nedošel, a už slyšel temný hluk a dunivé rány. Ostatní šli ze strachu kus za ním. Když vstoupil, uviděl samou spoušť: rozbité nádobí, polámané a převrácené stoly, židle, truhly a lavice, rozházené knihy. V domě už golem neměl co ničit.
Zuřil na dvorku, kde ležely mrtvé slepice, kuřata, kočka i pes, a právě rval ze země lípu s tlustým kmenem. Byl celý rudý, černé kadeře mu lítaly kolem čela a tváří a strom vyvracel, jako by to byl kůl z plotu.
Rabi šel přímo k němu, upřeně se mu díval do očí a ruce měl napřažené. Když se ho mistr dotkl, golemem škublo. Vyvalil oči a zíral na rabiho, jako by ho k místu přikoval rabiho pohled. Vtom mu rabi sáhl mezi zuby a jediným hmatem mu vytrhl šém z úst.
Golem se skácel jako podťatý a zůstal ležet bez vlády, už jen hliněný panák, mrtvá hlína. Všichni kolem, staří i mladí, radostně vykřikli. Hned se jim vrátila odvaha, přistoupili k padlému golemovi, smáli se mu a nadávali mu.
Rabi si zhluboka oddechl, neřekl ani slovo a vrátil se do synagogy. Tam při světle lamp začal žalm znovu od začátku a posvětil šabat.
Svatý den šabatu minul, ale rabi Löw golemovi šém do úst už nevložil. Golem tedy nevstal a zůstal hliněným panákem. Odnesli ho na půdu pod střechu Staronové synagogy a tam se časem rozpadl na kusy.
Převyprávěla Talerie, zdroj: Staré pověsti české (otevře se v novém okně) Volné dílo Text můžete kopírovat, upravovat a používat, jak chcete. Odkaz na Talerii potěší, povinný není. CC0 1.0 (otevře se v novém okně)