Rytíři svatováclavského vojska spí uvnitř hory Blaník a čekají, až je povolají do boje. Někdy si neznámý rytíř přijde pro člověka z kraje pod horou: dívka má v hoře poklidit, kovář okovat koně. V klenutých síních je ticho jako v kostele a nikdo se ani nepohne.
Poslyšte ještě poslední starou pověst a proroctví, které kdysi vyprávěl slepý mládenec králi Karlovi.
Nedaleko Vlašimi se zvedá Blaník, hora zahalená tmavým lesem od vrcholu až k úpatí. Vážně, skoro zachmuřeně shlíží na tichý kraj kolem, na kopce a chudá pole. Jeho vrchol je vidět široko daleko a lidé k němu často pozorně vzhlížejí. Když se halí do mraků, bude nečas. Když se jasně modrá, bude pěkně a sucho.
Na temeni Blaníka stojí ve stínu buků, jedlí a smrků prastaré kamenné hradby, většinou zřícené a zarostlé mechem a křovím. Po dřevěném hradě, který kdysi chránily, dávno nezůstala ani památka. Ale pod hradbami, uvnitř hory, spí ozbrojení rytíři, svatováclavské vojsko. Spí a čekají, až přijde den, kdy jich bude zapotřebí a kdy je povolají do boje.
Pod skalnatým vrcholem, na východním svahu, je skála ve tvaru lomeného oblouku. Tam je vchod do hory a tam také vyvěrá pramen. Jednou za čas, za měsíční noci, vyjedou rytíři z hory na palouk mezi lesy a u pramene napájejí koně. Takové noci se krajem nese temné dunění, tlumené víření bubnů a hlas polnice.
K ránu všechno naráz utichne. Rytíři i koně zmizí ve skalní bráně, hluboko v hoře, a na palouku po nich zůstane jen spousta stop od koňských kopyt.
Do skalních síní, kde svatováclavské vojsko spí, už ale vstoupil nejeden člověk.
Jednou žala pod Blaníkem trávu jedna dívka. Najednou před ní stál rytíř.
„Pojď se mnou, děvče, poklidit v hoře,“ řekl.
Dívka se nebála a šla. Brána do hory byla otevřená. Uviděla klenuté skalní síně a mohutné sloupy, na kterých visely zbraně. Všude bylo hluboké ticho jako v kostele a všechno zalévalo tajemné nažloutlé světlo.
Podél stěn stáli u žlabů v řadě osedlaní koně a v síni seděli za kamennými stoly rytíři s tváří skloněnou ke stolu. Spali. Ani koně se nehýbali: nepohodili hlavou, nehrábli kopytem, nešvihli ocasem.
Dívka se rozhlédla, ale nikdo se ani nepohnul. Pustila se tedy do zametání. Práce jí šla rychle od ruky a za chvilku bylo všechno uklizené. Ani potom ji nikdo nezastavil, nikdo na ni nepromluvil, nikdo se neprobudil. Odešla stejně tiše, jako přišla.
Když se vrátila domů, domácí se jí ptali: „Kde jsi byla tak dlouho?“
Podivila se a řekla, že se vrací jako každý den, ve stejnou hodinu.
„Ve stejnou hodinu, to ano,“ odpověděli jí. „Jenže naposledy jsi takhle přišla s trávou před rokem. Byla jsi pryč celý rok.“
Dívka užasla. Pověděla jim, kde byla, a všichni hned pochopili, proč jí ten rok uběhl jako chvilka.
Třetího dne nato byla dívka mrtvá.
Stejně tak si neznámý rytíř přišel i pro kováře z Louňovic.
„Pojď se mnou, kováři, okovat koně,“ řekl.
Kovář šel. Když koně okoval, dostal za práci pytel smetí. Rozzlobil se a smetí hned před horou vysypal.
Doma se dozvěděl, že ho už oplakali. Zmizel beze stopy a celý rok o něm nebylo vidu ani slechu. Vyprávěl jim, co se mu stalo, a pak pytel vytřásl. Vypadly z něj tři zlaté dukáty.
Kovářovi hned došlo, jakou udělal chybu. Běžel zpátky k blanické bráně, tam, kde smetí vysypal. Ale marně: nebylo tam ani smetí, ani dukáty.
Totéž se vypráví o pastýři, který hledal zatoulanou ovci a sám zabloudil do Blaníka, a o jednom mládenci. Oba strávili v hoře celý rok a ani o tom nevěděli. To už je ale dávno.
Blaník je zavřený. Vážně, skoro zachmuřeně shlíží na osamělý kraj, jako by nad horou i nad vším kolem visel tichý smutek. Svatováclavské vojsko spí, protože ještě nepřišel jeho čas. Probudí se až ve chvíli největšího nebezpečí, až na naši zem vtrhne tolik nepřátel, že by celé království rozdupali kopyty svých koní.
Předtím se ukážou znamení. V blanickém lese uschnou vrcholky stromů, na temeni hory se zazelená starý uschlý dub a pramen u skály se rozvodní a dolů se z něj požene divoká bystřina.
Potom se mezi Blaníkem a Načeradcem strhne veliká, krvavá bitva a rybník Pustý se naplní krví. Bude mnoho pláče a žalu, protože nepřítel bude silnější. Čechové se mu ale budou statečně bránit.
V rozhodující chvíli se Blaník otevře. Z hory se vyhrnou rytíři v plné zbroji a svatý Václav na bílém koni je povede Čechům na pomoc.
Nepřítele popadne náhlý strach. Jako omámený se dá na útěk ke Praze a tam se ten hrozný boj dobojuje. Bude tak zuřivý, že krev poteče proudem od Strahova až ke kamennému Karlovu mostu.
Svatý Václav na bílém koni, s korouhví v ruce, povede Čechy a vyžene ze země všechny cizince a všechny nepřátele Českého království. Pomáhat mu při tom bude svou berlou svatý Prokop, opat sázavský.
Pak nastane svatý pokoj a česká země si odpočine. Mnoho Čechů v těch bojích padne, ale ti, kdo zůstanou, budou muži z jednoho kusu. Poučí se z chyb svých předků i ze svých vlastních, budou stát pevně a žádný nepřítel je už nesrazí k zemi.
Převyprávěla Talerie, zdroj: Staré pověsti české (otevře se v novém okně) Volné dílo Text můžete kopírovat, upravovat a používat, jak chcete. Odkaz na Talerii potěší, povinný není. CC0 1.0 (otevře se v novém okně)