Legenda o svatém Martinovi

Martin se narodil v Panonii, ale vyrůstal v Pavii v Itálii. Jeho otec byl tribun, velitel vojáků, a celý život zůstal pohanem. Martin však už jako dítě toužil po Bohu. Když mu bylo dvanáct let, utekl do kostela a prosil, aby se směl připravovat na křest. Nejraději by se stal poustevníkem, jenže na to měl příliš slabé zdraví.

V té době vydali císaři nařízení, že synové starých vojáků musejí sloužit ve vojsku se svými otci. A tak musel Martin v patnácti letech k vojsku, ať chtěl, nebo ne. Sluhu si vzal jen jednoho, a toho ještě sám obsluhoval: kartáčoval mu šaty a zouval mu boty.

Jednoho zimního dne procházel Martin branou města Amiens. U brány potkal žebráka, který v tom mrazu neměl na sobě vůbec nic. Martin neváhal. Vytasil meč, rozťal svůj plášť vedví a jednu polovinu dal žebrákovi. Druhou si nechal.

Příští noci uviděl samého Krista. Kristus měl na sobě tu polovinu pláště a kolem něho stáli andělé. Martin slyšel, jak Kristus říká andělům:

„Tento plášť mi dal Martin, když se teprve připravoval na křest.“

Martin z toho nezpyšněl, jen v tom poznal další důkaz Boží dobroty. V osmnácti letech se dal pokřtít. Nejraději by hned sloužil jen Bohu, ale velitel ho poprosil, aby zůstal u vojska ještě dva roky, a slíbil mu, že ho potom propustí.

Když ty dva roky uběhly, vpadli do Galie barbaři. Císař Julián shromáždil vojsko a před bitvou rozdával vojákům žold. Martin si svůj díl nevzal.

„Jsem Kristův voják a bojovat nesmím,“ řekl.

Julián se rozhněval. „Nevymlouvej se na zbožnost! Bojíš se, protože se blíží bitva,“ okřikl ho.

„Když mě máte za zbabělce, císaři,“ odpověděl Martin, „postavím se zítra nepříteli beze zbraně. Místo přilby a štítu budu mít jen znamení kříže.“

Julián poručil, aby ho vzali za slovo. Hned druhý den ráno však přišli poslové nepřátel a oznámili, že se vzdávají i se vším, co mají. Císařovo vojsko tak zvítězilo bez jediné kapky krve, jen díky Martinově svatosti.

Potom Martin z vojska odešel a vydal se za svatým Hilariem, biskupem z Poitiers, který si ho vzal za pomocníka. Jedné noci mu Pán ve snu řekl, aby navštívil rodiče, kteří byli pořád pohané. Martin se vypravil na cestu a tušil, že ho čeká mnoho zkoušek.

V Alpách ho přepadli loupežníci. Svázali mu ruce za zády a jednoho z nich nechali, aby ho hlídal. Než odešli, zeptali se ho:

„Bojíš se?“

„Nikdy jsem se necítil bezpečněji,“ odpověděl Martin. „Boží milosrdenství se nejraději ukazuje právě ve zkouškách.“

Když s ním hlídač zůstal sám, vyprávěl mu Martin o Kristu, až ho obrátil na víru. Loupežník ho pak dovedl zpátky na cestu a od té doby žil poctivě.

V Miláně ho zastavil sám ďábel v lidské podobě.

„Kam jdeš?“ zeptal se.

„Tam, kam mě volá můj Pán.“

„Ať půjdeš kamkoli, ďábel se ti postaví do cesty.“

„S pomocí Stvořitele se nebojím žádného tvora,“ odpověděl Martin.

V Pavii přivedl k víře matku. Otec zůstal pohanem.

Brzy nato se tam rozšířilo bludné učení a Martin mu jako skoro jediný odporoval. Proto ho zbili a z města vyhnali. Odešel do Milána a založil tam klášter, ale i odtud ho vyhnali. S jediným knězem se pak uchýlil na ostrov Gallinaria. Když se dozvěděl, že se svatý Hilarius vrátil z vyhnanství, vydal se za ním a založil klášter v Ligugé nedaleko Poitiers.

Tam jednou zemřel muž, který se připravoval na křest a nestihl se dát pokřtít. Martin šel do jeho cely, pomodlil se nad ním a muž ožil. Potom vyprávěl, že už ho odváděli na věčné zatracení, když dva andělé pošeptali soudci, že se za něj modlí svatý Martin.

Když zemřel biskup v Tours, chtěli lidé za biskupa Martina. Někteří biskupové byli proti: prý chodí zanedbaně oblečený a vypadá jako nějaký ubožák. Biskupem se přesto stal, proti vůli svých odpůrců i proti vůli vlastní.

Ruch města nesnesl, a tak si kousek za Tours založil klášter Marmoutier a žil tam se svými učedníky velmi skromně. Na biskupský stolec si nikdy nesedl, sedával na obyčejné venkovské stoličce. V Paříži objal malomocného, ze kterého měl každý hrůzu, požehnal mu a uzdravil ho.

Martina nikdo nikdy neviděl rozzlobeného. Jednou jel v černém plášti na oslu a potkal vojáky na koních. Koně se ho lekli, vojáci se na něj vrhli a zle ho zbili, ale Martin jejich rány snášel, jako by je ani necítil. Když pak chtěli vojáci nasednout, koně se nehnuli z místa, ať do nich práskali bičem, jak chtěli. Vrátili se tedy k Martinovi a prosili ho o odpuštění. Teprve na jeho slovo se koně zase rozešli.

Za císařem Valentiniánem přišel kdysi s prosbou. Císař věděl, že ho Martin bude žádat o něco, co mu dát nechce, a dal před ním zavřít brány paláce. Třikrát ho tak odehnali.

Martin se pak oblékl do žíněné košile, posypal se popelem a celý týden nejedl a nepil. Potom ho anděl poslal znovu do paláce a Martin prošel bez potíží až k císaři. Valentinián zůstal rozzlobeně sedět a nevstal, aby ho přivítal. Vtom pod ním začal hořet trůn a císař musel rychle vyskočit. Tehdy poznal Boží moc, objal Martina a splnil mu všechno, oč světec přišel prosit.

Martin byl tak svatý, že ho poslouchalo všechno, i oheň, stromy a zvířata. Jednou zapálil pohanský chrám a vítr hnal plameny na vedlejší dům. Martin vylezl na střechu toho domu a postavil se doprostřed ohně. A plameny se obrátily proti větru a dům ušetřily.

Jindy zavolal na psy, kteří štvali zajíce, a psi se hned zastavili a přišli k němu, jako by je držel na vodítku. A když se na jeho slovo otočil i had, který přeplouval řeku, Martin si smutně povzdechl: „Hadi mě poslouchají, a lidé mě poslouchat nechtějí!“

Na jiném místě chtěl porazit borovici, kterou pohané zasvětili ďáblu, a kolem se sešlo mnoho sedláků. Jeden z nich se mu vysmál:

„Jestli opravdu tolik věříš svému Bohu, nech nás tu borovici podetnout, ať padne na tebe!“

Strom se už nakláněl, když Martin udělal znamení kříže. Borovice se zvrátila na druhou stranu a málem zavalila sedláky, kteří stáli kolem. Při tom pohledu uvěřili v Boha.

O jednom svátku šel Martin do kostela a za ním se táhl úplně nahý chudák. Martin poručil arcijáhnovi, aby ho oblékl. Arcijáhen s tím ale nijak nespěchal. Martin tedy v sakristii svlékl vlastní tuniku, dal ji chudákovi a poslal ho, ať rychle odejde.

Za chvíli přišel arcijáhen. „Otče, je čas, abyste sloužil mši.“

„Nemohu ji sloužit, dokud ten chudák nebude oblečený,“ odpověděl Martin.

Arcijáhen tedy zašel na trh, koupil za pár grošů chatrnou tuniku a hodil ji Martinovi k nohám. Nevěděl, že biskup sám nemá co na sebe. Martin si ji oblékl, i když mu sahala sotva ke kolenům a rukávy jen k loktům, a v ní sloužil mši. A lidé v kostele viděli, jak se mu nad hlavou objevila ohnivá koule.

Když byl Martin jednou sám ve své cele, zjevil se mu ďábel v podobě krále. Byl oblečený v purpuru, na hlavě měl korunu, celý se třpytil zlatem a drahými kameny a klidně se usmíval. Dlouho mlčel, pak promluvil:

„Martine, poznej toho, komu se klaníš! Jsem Kristus. Přišel jsem na zem a tobě jsem se chtěl zjevit jako prvnímu.“

Martin neodpovídal.

„Martine, proč váháš, když mě vidíš? Jsem Kristus!“

„Můj Pán Ježíš by se na zem nevrátil v purpuru a s korunou na hlavě,“ odpověděl Martin.

A ďábel zmizel. V cele po něm zůstal jen odporný zápach.

Martin věděl dlouho dopředu, kdy zemře. Jednou se vypravil do Candes, aby tam urovnal spor, a ucítil, že ho opouští síla. Řekl učedníkům, že se blíží jeho hodina. Učedníci se rozplakali:

„Otče, proč nás opouštíš? Do tvého stáda se vrhají draví vlci!“

Jejich slzy Martina dojaly a pomodlil se: „Pane, jestli mě tvůj lid ještě potřebuje, nebudu se zdráhat pracovat dál. Staň se tvá vůle.“

Ležel v horečce a učedníci ho prosili, aby mu směli na lože podestlat aspoň trochu slámy.

„Ne, děti moje. Křesťan má umírat na popelu.“

Ležel na zádech a oči i ruce zvedal k nebi. Kněží ho prosili, ať se otočí na bok, aby si ulevil.

„Bratři, nechte mě raději hledět k nebi než k zemi.“

Pak spatřil, že u lože stojí ďábel a dívá se na něj.

„Co tu chceš, ty zlý tvore? Nic už proti mně nezmůžeš. Vidím, jak mi Abrahám otvírá náruč.“

S těmi slovy skonal. Tvář mu zazářila, jako by už byl v nebeské slávě, a všichni, kdo stáli kolem, slyšeli sbor andělů, který ho provázel do nebe. Bylo mu osmdesát jedna let.

Na pohřeb se sešli lidé z Poitou i lidé z Tours a strhla se mezi nimi velká hádka.

„Byl to mnich od nás, jeho tělo patří nám!“ volali lidé z Poitou.

„Bůh vám ho vzal, aby ho dal nám!“ odpovídali lidé z Tours.

V noci, když lidé z Poitou spali, vzali muži z Tours Martinovo tělo a podali ho oknem do lodi. Pak ho odvezli po Loiře domů, do Tours.