Legenda o svatém Martinovi

Martin pocházel z Panonie, ale vyrůstal v Pavii v Itálii. Později sloužil ve vojsku císařů Konstantina a Juliána spolu se svým otcem, který byl tribunem, velitelem vojáků. Do vojska ovšem nevstoupil dobrovolně.

Už od dětství ho totiž vedla Boží milost. Když mu bylo dvanáct let, utekl do kostela a prosil, aby se směl připravovat na křest. Nejraději by se stal poustevníkem, jenže na to měl příliš slabé zdraví.

Císaři však nařídili, že synové starých vojáků musejí sloužit ve vojsku spolu se svými otci. A tak musel mladý Martin k vojsku, ať chtěl, nebo ne. Bylo mu teprve patnáct let.

Měl jediného sluhu, a přesto spíš on obsluhoval jeho: kartáčoval mu šaty a zouval mu boty.

Jednoho zimního dne procházel Martin městskou branou v Amiens. Tam potkal žebráka, který byl v tom mrazu úplně nahý. Martin hned vytasil meč, rozťal vedví plášť, do kterého byl zahalený, a jednu polovinu dal žebrákovi.

Příští noci uviděl Martin samého Krista. Kristus měl na sobě tu polovinu pláště a kolem něho stáli andělé. Martin slyšel, jak jim Pán říká:

„Tento plášť mi dal Martin, a to se teprve připravuje na křest!“

Mladý světec však kvůli tomu vidění ani trochu nezpyšněl. Poznal v něm jen další důkaz Boží dobroty. V osmnácti letech se dal pokřtít. Nejraději by se hned celý zasvětil Bohu, ale jeho tribun ho poprosil, aby u vojska vydržel ještě dva roky. Slíbil mu, že ho potom nechá odejít.

Když ty dva roky uběhly, vpadli do Galie barbaři. Císař Julián rozdal peníze vojákům, kteří je měli zahnat. Martin si však svůj díl nevzal.

„Jsem Kristův voják a nesmím bojovat!“ řekl.

Julián se rozhněval a řekl mu, že se vojně nevyhýbá ze zbožnosti, ale ze strachu, protože se blíží válka.

Neohrožený mladík mu odpověděl: „Když mě máte za zbabělce, císaři, postavím se zítra nepříteli beze zbraně. Jeho ranám budu čelit jen se znamením kříže, a to mi bude přilbou i štítem.“

Julián poručil, aby ho vzali za slovo a nedovolili mu couvnout. Hned druhý den ráno však nepřítel vzkázal, že se vzdává i se vším, co má. Tak se zvítězilo bez jediné kapky krve, jedině díky světcovým zásluhám.

Když Martin odešel z vojska, vydal se za svatým Hilariem, biskupem z Poitiers, a ten si ho vzal za pomocníka. Jedné noci však Pán Martina ve snu vyzval, aby navštívil rodiče, kteří pořád zůstávali pohany. Martin se vydal na cestu a už předem tušil, že ho na ní čeká mnoho zkoušek. A tušil správně.

Když přecházel Alpy, přepadli ho loupežníci. Svázali mu ruce za zády a jednoho ze svých nechali, aby ho hlídal. Než odešli, zeptali se ho:

„Bojíš se?“

Martin odpověděl, že se naopak nikdy necítil bezpečněji, protože ví, že se Boží milosrdenství nejraději ukazuje právě ve zkouškách.

Když s ním hlídač osaměl, kázal mu Martin evangelium tak dlouho, až ho obrátil na víru. Loupežník ho potom dovedl zpátky na hlavní cestu a od té doby žil poctivě.

V Miláně pak k Martinovi přistoupil sám ďábel v lidské podobě.

„Kam jdeš?“ zeptal se.

„Jdu tam, kam mě volá můj Pán.“

„Ať půjdeš kamkoli, všude se ti postaví do cesty ďábel!“

„S pomocí Stvořitele se nebojím ničeho z toho, co stvořil,“ odpověděl Martin.

Nakonec dorazil do Pavie a obrátil na víru svou matku. Otec však zůstal u svých model.

Brzy nato se v Pavii rozšířilo bludné učení ariánů. Martin se mu tam stavěl skoro sám, a tak ho zbili a vyhnali z města. Vrátil se do Milána a založil tam klášter, ale ariáni ho vyhnali i odtamtud.

S jediným knězem se uchýlil na ostrov Gallinaria. Tam jednou omylem snědl semena čemeřice. Jed ho už skoro zabil, ale Martin silou své modlitby přemohl nebezpečí i bolest.

Když se dozvěděl, že se svatý Hilarius vrátil z vyhnanství, šel za ním a založil klášter nedaleko Poitiers, v Ligugé. Tam se jednou doslechl, že zemřel muž, který se připravoval na křest a pokřtít se už nestihl.

Martin šel do jeho cely, pomodlil se nad mrtvým tělem a vzkřísil ho. Muž pak vyprávěl, že ho už odváděli do pekla, když tu dva andělé pošeptali soudci, že je to ten hříšník, za kterého se modlí svatý Martin. Světec vrátil život i muži, který se oběsil, a dal mu tak čas činit pokání.

Potom zemřel biskup v Tours a město si za jeho nástupce zvolilo Martina. Někteří biskupové se marně stavěli proti, protože prý Martin chodí zanedbaně oblečený a vypadá nuzně. Biskupem se přesto stal, proti vůli svých odpůrců a také proti své vlastní.

Městský shon a hluk snášel jen těžko, a proto založil dvě míle od Tours klášter Marmoutier. Žil tam s osmdesáti učedníky skromně a v odříkání. Nikdo z nich nepil víno, pokud nebyl nemocný, a i pouhé pohodlí se v tom klášteře pokládalo za hřích.

Jednou si Martin všiml, že lidé uctívají jako mučedníka člověka, o jehož životě a zásluhách se nedalo nic zjistit. Poklekl tedy u hrobu toho domnělého mučedníka a prosil Boha, aby mu dal poznat pravdu.

Když se otočil, spatřil černý stín. Zeptal se ho, kdo je, a stín odpověděl, že není duší světce, ale duší zločince, kterého popravili za jeho činy. Martin pak dal oltář toho falešného světce strhnout.

Jeho učedníci Sulpicius Severus a Gallus vyprávějí, jak Martin jednou přišel s prosbou za císařem Valentiniánem. Císař před ním dal zavřít brány paláce, protože věděl, že Martin přichází prosit o věci, které mu splnit nechtěl.

Když Martina takhle odbyli třikrát po sobě, oblékl si žíněné roucho, posypal se popelem a celý týden nejedl a nepil. Potom ho anděl vybídl, aby šel do paláce, a Martin prošel bez překážky až k císaři.

Valentinián zuřil, že se Martin dostal dovnitř, a nechtěl ani vstát, aby ho přivítal. Vtom však pod ním vzplál trůn, a to tak rychle, že se císař popálil vzadu a vstát přece jen musel. Tu poznal Boží moc, objal světce a splnil mu všechno, oč Martin přišel prosit, ještě dřív, než o to stačil požádat.

Titíž učedníci vyprávějí, jak světec vzkřísil mrtvého. Jedna matka ho prosila, aby vrátil život jejímu synkovi, který právě zemřel. Martin před nespočetným zástupem pohanů poklekl a chlapec hned ožil. Všichni ti pohané pak uvěřili.

Martin byl tak svatý, že ho poslouchalo všechno, i živly, stromy a zvířata. Jednou zapálil pohanský chrám a vítr zanesl plameny na sousední dům. Martin vylezl na střechu toho domu a postavil se přímo doprostřed ohně. Lidé viděli, jak se plameny obrátily proti větru a dům ušetřily.

Jindy ztroskotávala loď a jeden kupec, který ještě nebyl pokřtěný, vykřikl: „Bože Martinův, zachraň nás!“ A bouře se hned utišila.

Jednou chtěl Martin porazit posvátnou borovici zasvěcenou ďáblu. Kolem stál zástup sedláků a jeden z nich mu řekl:

„Jestli svému Bohu opravdu věříš, nech nás ten strom porazit tak, aby padl na tebe!“

Když se pak strom už už kácel, udělal Martin znamení kříže. Borovice se zvrátila na druhou stranu a málem rozdrtila sedláky, kteří tam stáli. Ti při pohledu na ten zázrak uvěřili.

Jindy zase uviděl psy, kteří honili zajíce, a poručil jim, aby ho nechali být. Psi se okamžitě zastavili a přišli si lehnout k světci, jako by je držel na vodítku.

Také hada, který plaval přes řeku, Martin rozkazem obrátil, a had odplaval zpátky, odkud připlul. Světec si tehdy smutně povzdechl: „Hadi mě poslouchají, a lidé mě poslouchat nechtějí!“

Z jeho ctností je třeba jmenovat nejprve pokoru. Když byl v Paříži, šel naproti malomocnému, ze kterého měl každý hrůzu, objal ho, požehnal mu a uzdravil ho. Nikdy si nechtěl sednout na biskupský stolec. Sedával na nízké venkovské stoličce o třech nohách.

Za druhé vynikal vznešeností, protože se dary Ducha svatého vyrovnal apoštolům. Jednou byl sám ve své cele a jeho učedníci Severus a Gallus čekali přede dveřmi. Vtom uslyšeli několik ženských hlasů, které s ním rozmlouvaly. Potom se ho zeptali, co to bylo.

„Povím vám to, ale nesmíte to nikomu říct,“ odpověděl. „Vězte tedy, že mě přišly navštívit svatá Anežka, svatá Tekla a Panna Marie!“ A přiznal, že ho tyto světice navštěvují často, a stejně tak apoštolové Petr a Pavel.

Za třetí vynikal spravedlností. Jednou ho pozval ke stolu císař Maximus. Pohár podali nejdřív Martinovi a všichni čekali, že ho pak podá císaři. Martin ho však podal jednomu ze svých kněží, protože ho pokládal za té pocty nejhodnějšího.

Za čtvrté vynikal trpělivostí. Když byl biskupem, jeho duchovní mu beztrestně nadávali, a on jim přesto dál projevoval přízeň. Nikdy ho nikdo neviděl rozhněvaného, smutného ani posměšného.

Jednou jel v černém plášti na oslu a koně jakýchsi vojáků se ho polekali. Vojáci se na něj vrhli a krutě ho zbili. Čím víc ho však tloukli, tím méně jako by si jejich ran všímal.

Když pak chtěli zase nasednout, koně se nehnuli z místa, ať je šlehali bičem sebevíc. Vojáci se tedy vrátili k Martinovi a prosili ho o odpuštění svých hříchů. Teprve na světcův pokyn se koně pohnuli.

Martin byl také neúnavný v modlitbě. I když četl nebo pracoval, nepřestával se modlit. A byl přísný sám k sobě. Jeho učedník Severus píše v dopise Eusebiovi, že Martin jednou přišel do kteréhosi města své diecéze a čekalo tam na něho měkké lože.

Takovým přepychem se Martin štítil, a tak slámu z lože odhrnul a lehl si jako každou noc na holou zem, jen v žíněném rouchu. Kolem půlnoci však odhrnutá sláma vzplála a Martin se probudil obklopený plameny. Udělal znamení kříže. Mniši k němu vyděšeně přiběhli a čekali, že ho najdou ohořelého, ale k svému úžasu viděli, že mu oheň nijak neublížil.

Světec měl také veliký soucit s hříšníky: odpouštěl i ty nejhorší zločiny, jakmile viděl, že jich člověk lituje. Když mu to ďábel vyčítal, odpověděl mu:

„Kdybys ty sám, ubožáku, přestal trápit lidi a litoval toho, slíbil bych i tobě milosrdenství našeho Pána!“

Byl také dobrý k chudým. Jednou ve svátek šel do svého kostela sloužit mši a za ním se táhl chudák, který na sobě neměl vůbec nic. Martin nařídil arcijáhnovi, aby ho oblékl.

Arcijáhen s tím ale nijak nespěchal. Martin tedy vešel do sakristie, dal chudákovi svou vlastní tuniku a řekl mu, ať co nejrychleji odejde.

Za chvíli přišel arcijáhen a připomněl mu, že je čas sloužit mši.

„Nemohu ji sloužit, dokud ten chudák nebude mít co na sebe,“ odpověděl Martin.

Arcijáhen tedy šel na trh, koupil za pár drobných mizernou tuniku a hodil ji svatému Martinovi k nohám. Nevěděl totiž, že šaty potřebuje Martin sám, protože ty své dal chudákovi.

Světec si tu ubohou tuniku oblékl. Sahala mu sotva po kolena a rukávy jen po lokty, a právě v ní sloužil mši. Během mše uviděli lidé v kostele nad jeho hlavou ohnivou kouli.

Jindy uviděl čerstvě ostříhanou ovci a žertem řekl učedníkům: „Tahle ovce dodržela přikázání evangelia! Měla dvě tuniky a jednu z nich dala. Následujte její příklad!“

Měl také moc vyhánět zlé duchy. Jednou uviděl posedlou krávu, která natropila mnoho škod, a zdviženým prstem ji zastavil. Když pak spatřil zlého ducha, jak jí sedí na hřbetě, zvolal na něho:

„Táhni odtamtud a přestaň trápit to nevinné zvíře!“

Zlý duch hned utekl. Kráva před světcem poklekla a vrátila se ke svému stádu.

Uměl také poznat zlé duchy v každém přestrojení, ať na sebe vzali podobu Jupitera, Merkura, Venuše nebo Minervy. Jednou se mu ďábel zjevil jako král v purpuru, s korunou na hlavě, celý pokrytý zlatem a drahokamy, s klidnou, usměvavou tváří.

Dlouho mlčel a pak řekl: „Martine, poznej toho, komu se klaníš! Já jsem Kristus! Sestoupil jsem na zem a chtěl jsem se zjevit nejdřív tobě!“

Martin pořád mlčel, a tak ďábel pokračoval: „Martine, proč váháš uvěřit, když mě vidíš? Já jsem Kristus!“

Tu velký světec odpověděl: „Můj Pán Ježíš se na zem nevrátí oblečený v purpuru a s korunou na hlavě!“

Démon v tu ránu zmizel a světcovu celu naplnil smrad.

Svatý Martin věděl už dlouho dopředu, kdy zemře, a řekl to i druhým. Když jednou přišel do Candes, aby tam urovnal spor, ucítil, jak ho opouštějí síly, a řekl učedníkům, že se blíží jeho hodina.

Učedníci se rozplakali: „Otče, proč nás opouštíš v takovém zármutku? Do tvého stáda už vpadají draví vlci!“

Martina jejich slzy a prosby dojaly, a tak se pomodlil: „Pane, jestli jsem tvému lidu ještě potřebný, neodmítám dál pracovat. Buď vůle tvá!“

Sám však nevěděl, co by si přál víc. Nechtěl opustit své stádo, ale nechtěl ani dál odkládat chvíli, kdy předstoupí před Krista.

Měl horečku a učedníci ho prosili, aby mu směli dát na lože aspoň trochu slámy.

„Ne, děti moje,“ odpověděl, „křesťan má umírat jedině na popelu.“

Ležel na zádech, oči i ruce zdvižené k nebi. Kněží ho prosili, ať se otočí na bok, aby se mu ulevilo.

„Bratři, nechte mě raději hledět do nebe než na zem,“ řekl.

Pak spatřil ďábla, jak se na něho dívá.

„Co tu děláš, ty zlá bestie? Nic už proti mně nezmůžeš, vždyť už vidím Abrahama, jak mi otevírá náruč!“

S těmi slovy vydechl naposledy. Jeho tvář zazářila, jako by už byl oděný nebeskou slávou, a všichni kolem slyšeli sbor andělů, který ho doprovázel do nebe. Bylo mu osmdesát jedna let. Zemřel kolem roku 395 po Kristu, za vlády císařů Honoria a Arcadia.

Na jeho pohřbu se sešli lidé z Poitou i z Tours a strhla se mezi nimi velká hádka.

„Byl to náš mnich, jeho tělo patří nám!“ volali lidé z Poitou.

„Bůh vám ho vzal, aby ho dal nám!“ odpovídali lidé z Tours.

V noci, když lidé z Poitou spali, zmocnili se muži z Tours Martinova těla a podali ho oknem do lodi. Pak ho po Loiře odvezli domů do Tours.