Legenda o svatém Mikuláši

V Pataře, městě v Lýkii, žil kdysi mladý muž jménem Mikuláš. Rodiče měl bohaté a zbožné, a když oba zemřeli, zůstalo mu po nich velké jmění. Rozhodl se ho rozdat ke slávě Boží, a ne pro lidskou chválu.

Mikuláš měl souseda z dobrého rodu, který docela zchudl. Ten měl tři dcery a neměl je čím uživit. V té nouzi se rozhodl, že je dá do nevěstince a bude žít z toho, co si tam vydělají.

Když se to Mikuláš doslechl, zděsil se. Zabalil do plátna velkou hroudu zlata, v noci ji hodil sousedovi oknem do domu a utekl, aby ho nikdo neviděl. Ráno soused zlato našel. Poděkoval Pánubohu a hned začal chystat svatbu nejstarší dcery.

Za nějaký čas se to stalo znovu. Soused našel ráno druhou hroudu zlata a hlasitě chválil Boha. Tentokrát si ale slíbil, že bude v noci bdít a zjistí, kdo mu v té bídě pomáhá.

Netrvalo dlouho a jedné noci do světnice dopadla třetí hrouda zlata, dvakrát větší než obě předešlé. Žuchlo to o podlahu a soused to uslyšel. Vyběhl ven, uviděl, jak někdo utíká, a hnal se za ním.

„Stůjte, pane, prosím vás!“ volal. „Ať aspoň vidím, kdo jste!“

Běžel tak rychle, že mladíka dohonil a poznal ho. Padl před Mikulášem na kolena a chtěl mu líbat nohy.

„Mně neděkujte, dobrý muži,“ řekl Mikuláš. „Jen mi slibte, že to, co jsem pro vás udělal, nikomu nepovíte, dokud budete živ.“

Soused mu to slíbil.

Po nějakém čase zemřel v Myře biskup. Biskupové z okolí se sešli, aby vybrali nového, a nejvíc dali na slovo jednoho starého biskupa. Ten se několik dní postil a modlil, až v noci uslyšel hlas: ráno se má postavit ke dveřím kostela a prvního muže, který vejde dovnitř, vysvětit na biskupa.

Ráno to starý biskup pověděl ostatním a postavil se ke dveřím. Za úsvitu přišel ke kostelu Mikuláš, kterého tam poslal sám Bůh, a vešel jako první. Starý biskup k němu přistoupil a zeptal se: „Jak se jmenujete?“

Mikuláš sklopil hlavu a tiše odpověděl: „Mikuláš, služebník Vaší Svatosti.“

Biskupové ho oblékli do zářivých rouch a posadili ho na biskupský stolec. Mikuláš však zůstal stejně pokorný jako dřív.

Jednou se na moři strhla bouře a námořníkům hrozilo, že ztroskotají. Plakali a modlili se: „Mikuláši, služebníku Boží, jestli je pravda, co o tobě lidé vyprávějí, ukaž nám to teď!“

Vtom se před nimi objevil někdo s Mikulášovou tváří. „Volali jste mě, tady jsem,“ řekl. Chopil se plachet a lan, pomohl jim řídit loď a bouře se hned utišila.

Když se námořníci dostali na pevninu, přišli do kostela, kde Mikuláš sloužil. Poznali ho na první pohled, i když ho nikdy předtím neviděli, a děkovali mu za záchranu.

„Neděkujte mně, ale Bohu,“ řekl jim. „Zachránilo vás Boží milosrdenství a vaše vlastní víra.“

Jednou přišel na celý kraj strašlivý hlad. Tu se biskup doslechl, že v přístavu kotví lodě plné obilí. Hned tam spěchal a prosil lodníky, aby hladovým dali aspoň sto měřic obilí z každé lodi.

„Otče, to se neodvážíme,“ odpověděli lodníci. „Náklad nám odměřili v Alexandrii a celý ho musíme odevzdat do císařských sýpek.“

„Udělejte přesto, oč vás prosím,“ řekl Mikuláš. „Slibuji vám ve jménu Božím, že císařští úředníci ve vašem nákladu nenajdou ani zrnko méně.“

Lodníci poslechli a z každé lodi mu dali sto měřic. V císařských sýpkách jim pak naměřili přesně tolik, kolik jim odměřili v Alexandrii. Obilí, které v přístavu nechali, rozdělil Mikuláš mezi hladové. Celému kraji vystačilo na dva roky, a ještě zbylo dost na setí.

V tom kraji se někteří sedláci pořád ještě scházeli k pohanským obřadům pod stromem zasvěceným bohyni Dianě. Mikuláš dal ten strom porazit. Zlý duch se rozzuřil a připravil olej, který hořel i na vodě a na kamenech. Pak na sebe vzal podobu jeptišky, sedl do loďky a připlul k poutníkům, kteří se plavili za Mikulášem.

„Mrzí mě, že s vámi nemohu jet k tomu svatému muži,“ řekla jim jeptiška. „Natřete aspoň na mou památku tímhle olejem zdi jeho kostela a domu.“

Sotva její loďka odplula, uviděli poutníci, že se k nim blíží jiná loďka a v ní sedí Mikuláš.

„Co vám ta žena říkala a co vám dala?“ zeptal se.

Poutníci mu všechno pověděli.

„Ta žena není žádná jeptiška,“ řekl Mikuláš. „Je to sama Diana. A jestli chcete důkaz, vylijte její olej do moře.“

Poutníci ho tedy vylili a olej hned vzplanul a hořel přímo na vlnách. Loďka s Mikulášem pak zmizela. Když ale poutníci přišli do Mikulášova kostela, poznali v biskupovi muže, který v ní seděl.

Když se kdesi proti římské říši vzbouřil lid, vyslal císař tři vojevůdce, Nepotiána, Ursa a Apilióna. Vítr jim nepřál a zahnal je do přístavu v Mikulášově kraji. Biskup je pozval k sobě na večeři, aby jejich vojáci jeho lid neoloupili.

Zatímco byl Mikuláš pryč, nechal se konzul uplatit a odsoudil k smrti tři nevinné vojáky. Jakmile se to biskup dozvěděl, spěchal i se svými hosty na popraviště. Tři vojáci už klečeli se zakrytými tvářemi a kat nad nimi zvedal meč. Mikuláš se na kata vrhl, vytrhl mu meč z ruky a nevinné rozvázal.

Pak vyrazil zamčené dveře konzulovy soudní síně. Konzul mu horlivě vyšel naproti a zdravil ho, ale Mikuláš ho odstrčil.

„Nepříteli Boží, ty, který jsi pošlapal zákon,“ řekl, „jak se nám můžeš podívat do očí, když máš na svědomí takový zločin?“

Vojevůdci se však za konzula přimluvili, a když biskup viděl, že konzul svého činu lituje, odpustil mu. S biskupovým požehnáním pak vojevůdci odpluli dál. Vzbouřence si podrobili bez prolití krve a císař je po návratu přijal s velkými poctami.

Závistiví dvořané však podplatili císařského prefekta a ten vojevůdce obvinil před císařem z velezrady. Císař se rozlítil, dal je zavřít do vězení a nařídil, ať je v noci bez výslechu zabijí. Strážce jim prozradil, co je čeká. Tu si Nepotián vzpomněl, jak Mikuláš před jejich očima zachránil od smrti tři nevinné, a vyzval své druhy, ať se k němu modlí.

Té noci se Mikuláš zjevil ve snu císaři Konstantinovi.

„Proč jsi dal ty vojevůdce zatknout a odsoudil je k smrti, když jsou nevinní? Vstaň a hned je propusť! Jinak budu prosit Boha, aby na tebe seslal válku, ve které padneš, a tvé tělo připadne divé zvěři.“

„Kdo jsi, že si troufáš v noci v mém paláci takhle se mnou mluvit?“ zeptal se císař.

„Jsem Mikuláš, biskup z Myry.“

Potom se zjevil i prefektovi: „Ty pošetilče, proč jsi svolil, aby zabili tři nevinné? Běž a postarej se, ať je hned propustí! Jinak tvé tělo sežerou červi a tvůj dům bude rázem zničen.“

„Kdo jsi, že mi takhle hrozíš?“ zeptal se prefekt.

„Věz, že jsem Mikuláš, biskup z Myry.“

Ráno si císař a prefekt pověděli, co se jim zdálo, a hned si dali přivést vězně.

„Znáte nějakého muže, který se jmenuje Mikuláš?“ zeptal se jich císař.

Když vězni uslyšeli to jméno, zvedli ruce k nebi a prosili Boha, aby je pro Mikulášovy zásluhy zachránil.

Tu jim císař řekl: „Jděte a poděkujte Bohu, který vás na Mikulášovu prosbu zachránil. Odneste Mikulášovi ode mě dary a vyřiďte mu, ať mi už nehrozí, ale ať se modlí za mě a za mou říši.“

Za několik dní přišli vojevůdci do Myry. Poklekli před Mikulášem a všechno mu vypověděli. Biskup chválil Boha, poučil je o víře a poslal je domů.

Když přišel Mikulášův čas, pomodlil se žalm a za zvuků nebeské hudby zemřel. Pochovali ho v Myře do mramorového hrobu. Z hrobu pak vytékal svatý olej, který uzdravoval nemocné. Po mnoha letech vojáci z italského Bari odvezli Mikulášovy ostatky do svého města.