Legenda o svatém Mikuláši

Mikuláš pocházel z města Patary. Narodil se bohatým a zbožným rodičům, otec se jmenoval Epifanius a matka Jana. Byli v nejlepších letech, když se jim syn narodil, a od té doby spolu žili už jen jako bratr a sestra.

Už v den narození se chlapeček při koupání ve vaničce sám postavil a stál na vlastních nohou. A po celé dětství pil z matčina prsu jen dvakrát týdně, ve středu a v pátek. Když dorostl, nechodil s ostatními mládenci za rozpustilými zábavami. Raději chodil do kostela a všechno, co tam slyšel z Písma svatého, si pamatoval.

Rodiče mu zemřeli a Mikuláš zůstal velmi bohatý. Přemýšlel, jak se svým jměním naložit, aby za to nesklízel lidskou chválu, ale aby všechno sloužilo ke slávě Boží.

V sousedství žil muž ze vznešeného rodu, který ale upadl do takové bídy, že se chystal poslat své tři mladé dcery do nevěstince a žít z peněz, které by si tam vydělaly. Když se to Mikuláš doslechl, zhrozil se takového hříchu. Zabalil do plátna hroudu zlata, v noci ji hodil oknem do sousedova domu a utekl, aby ho nikdo neviděl.

Ráno soused vstal a našel na zemi zlato. Poděkoval Bohu a hned začal chystat svatbu své nejstarší dcery.

Za nějaký čas hodil Boží služebník sousedovi stejným způsobem do domu další hroudu zlata. Když ji soused našel, chválil Boha ještě víc než poprvé. A umínil si, že bude od té doby v noci bdít, aby zjistil, kdo mu v jeho chudobě pomáhá.

Uplynulo jen pár dní a do domu přiletěla třetí hrouda zlata, ještě dvakrát větší než ty předešlé. Tentokrát soused uslyšel, jak dopadla na zem. Vyběhl ven a pustil se za Mikulášem, který utíkal pryč.

„Stůjte, pane, zastavte se!“ volal za ním. „Ať vám aspoň vidím do tváře!“

Běžel tak rychle, že mladíka nakonec dohonil a poznal ho. Padl před ním na zem a chtěl mu líbat nohy.

„Nedělejte to, dobrý muži, mně neděkujte,“ zarazil ho Mikuláš. „A slibte mi, že o tom, co jsem pro vás udělal, nikomu nepovíte, dokud budete živ.“

Po nějaké době zemřel biskup města Myry. Všichni biskupové z celého kraje se sešli, aby vybrali jeho nástupce. Byl mezi nimi jeden starý biskup, který měl tak velkou vážnost, že se všichni ostatní řídili jeho radou. Vybídl je, aby se postili a modlili, a v noci uslyšel hlas: „Ráno se postav ke dveřím kostela. Kdo do něj vejde jako první, toho vysvěť na biskupa.“

Starý biskup to hned oznámil ostatním a šel ke dveřím kostela čekat. A Bůh tomu chtěl, že ještě před svítáním přišel ke kostelu Mikuláš a vešel dovnitř jako první. Starý biskup k němu přistoupil.

„Jak se jmenujete?“ zeptal se.

Mikuláš byl prostý a čistý jako holubice. Sklonil hlavu a odpověděl: „Mikuláš, služebník Vaší Svatosti.“

Biskupové ho tedy oblékli do skvostného biskupského roucha a posadili ho na stolec. I v tak vysokém úřadu však zůstal stejně pokorný a vážný jako dřív. Noci trávil na modlitbách, tělo trýznil postem a ženské společnosti se vyhýbal. Každého přijímal vlídně a pokorně, jeho slovo mělo moc, radou ochotně pomáhal, a když někoho káral, byl přísný. Jedna kronika také vypráví, že se svatý Mikuláš zúčastnil velkého církevního sněmu v Nikaji.

Jednou se na moři dostali do nebezpečí námořníci. Rozbouřené vlny házely lodí a oni se se slzami v očích modlili: „Mikuláši, služebníku Boží, jestli je pravda, co jsme o tobě slyšeli, ukaž nám to teď!“

Vtom se před nimi někdo objevil. Měl Mikulášovu tvář a řekl jim: „Volali jste mě, tady jsem.“ Hned začal pracovat s plachtami, s lany i s ostatním lodním náčiním a bouře rázem utichla.

Když námořníci šťastně dopluli k břehu, šli do kostela, kde byl Mikuláš. Poznali ho na první pohled, i když ho nikdy předtím neviděli. Děkovali mu za záchranu, ale on jim řekl, ať děkují Bohu, a ne jemu: zásluhu na tom má jen Boží milost a jejich vlastní víra.

Za nějaký čas postihl celý Mikulášův kraj strašný hlad, takže nikdo neměl co jíst. Tu se Boží muž dozvěděl, že v přístavu kotví lodě naložené obilím. Hned se tam vydal a prosil lodníky, aby hladovějícím pomohli, i kdyby jim měli dát jen sto měřic obilí z každé lodi.

„Otče, to si netroufneme,“ odpověděli lodníci. „Náklad nám odměřili v Alexandrii a musíme ho celý odevzdat do císařských sýpek.“

„Udělejte přesto, oč vás žádám,“ řekl světec. „Slibuji vám ve jménu Božím, že císařští úředníci ve vašem nákladu nenajdou nic, co by chybělo.“

Lodníci tedy poslechli. A když dopluli do cíle, odevzdali do císařských sýpek přesně tolik obilí, kolik jim odměřili v Alexandrii. O tom zázraku pak vyprávěli všude a velebili Boha, který tak jednal skrze svého služebníka. Obilí, které v přístavu nechali, rozdělil Mikuláš lidem podle toho, kdo kolik potřeboval. A stal se další zázrak: obilí stačilo celému kraji na dva roky, a ještě ho zbylo dost, aby se jím mohla bohatě osít pole.

Lidé v tom kraji kdysi uctívali modly. A ještě za Mikulášových časů se vesničané scházeli pod stromem zasvěceným bohyni Dianě a konali tam pohanské obřady. Aby tomu modlářství udělal konec, dal světec ten strom pokácet.

Zlý duch se rozzuřil. Připravil olej, který hořel proti všem zákonům přírody, na vodě i na kamenech. Pak se převlékl za jeptišku, sedl do loďky a připlul k poutníkům, kteří se plavili za svatým Mikulášem.

„Mrzí mě, že s vámi nemohu jet za tím svatým mužem,“ řekla jim jeptiška. „Potřete aspoň na mou památku tímhle olejem zdi jeho kostela a jeho domu.“

Sotva loďka zlého ducha odplula, přiblížila se k poutníkům jiná. Seděl v ní Mikuláš.

„Co vám ta žena řekla a co vám dala?“ zeptal se.

Poutníci mu všechno vypověděli.

„Ta žena není žádná jeptiška,“ řekl jim. „Je to sama nestoudná Diana. Jestli chcete důkaz, hoďte její olej do moře.“

Sotva olej vylili do vody, vzplanul a moře hořelo. Tak se ukázalo, že hoří proti všem zákonům přírody. Druhá loďka pak zmizela. Když ale poutníci přišli do kostela svatého Mikuláše, poznali ve světci toho muže, který seděl v druhé loďce.

Jednou se proti římské říši vzbouřil jeden národ. Císař proti němu poslal tři vojevůdce, Nepotiána, Ursa a Apilióna. Cestou jim vál protivný vítr, a tak museli přistát v jednom přístavu Mikulášova kraje. Světec je pozval k sobě na hostinu, protože nechtěl, aby jejich vojáci oloupili jeho lid.

Zatímco byl světec pryč, dal se konzul uplatit a odsoudil k smrti tři nevinné vojáky. Jakmile se to světec dozvěděl, poprosil své hosty, aby šli s ním, a spěchal s nimi na místo popravy. Tři vojáci už klečeli se zahalenými tvářemi a kat nad jejich hlavami napřahoval meč.

Mikuláš vzplanul svatým hněvem. Odvážně se na kata vrhl, vytrhl mu meč z rukou, rozvázal tři nevinné a odvedl je s sebou živé a zdravé. Pak běžel ke konzulovu sídlu a vyrazil zamčené dveře. Konzul mu hned horlivě vyšel naproti, aby ho pozdravil, ale světec ho odstrčil.

„Nepříteli Boží, ty, který šlapeš po zákoně,“ řekl mu, „jak se nám můžeš podívat do očí, když máš na svědomí tak hrozný zločin?“

Světec mu dlouho vyčítal, co provedl. Když se ale za konzula přimluvili vojevůdci a když viděl, že konzul svého činu lituje, odpustil mu. Vojevůdci pak přijali světcovo požehnání a pokračovali v cestě. Vzbouřence si podrobili bez prolití krve a vrátili se k císaři, který je přijal se vší slávou.

Někteří dvořané jim ale tu přízeň záviděli. Podplatili císařského prefekta a ten za jejich peníze obvinil všechny tři vojevůdce před císařem z velezrady. Císař se rozlítil, dal je hned zavřít do vězení a poručil, aby je v noci bez výslechu zabili.

Strážce jim prozradil, co je čeká. Vojevůdci si roztrhali pláště a hořce naříkali. Vtom si jeden z nich, Nepotián, vzpomněl, jak blažený Mikuláš před jejich očima zachránil od smrti tři nevinné. Vybídl své druhy, aby světce prosili o pomoc.

A skutečně, na jejich prosbu se svatý Mikuláš té noci zjevil císaři Konstantinovi.

„Proč jsi dal ty vojevůdce nespravedlivě zatknout a odsoudil je k smrti, když jsou nevinní?“ řekl mu. „Rychle vstaň a dej je co nejdřív propustit! Jinak budu prosit Boha, aby na tebe seslal válku, ve které padneš, a tvé tělo sežerou divá zvířata.“

„Kdo jsi, že se v noci odvažuješ vejít do mého paláce a takhle se mnou mluvit?“ zeptal se císař.

„Jsem Mikuláš, biskup z Myry.“

Stejně se světec zjevil i prefektovi a vyděsil ho slovy: „Blázne, proč jsi svolil, aby tři nevinní zemřeli? Běž hned a postarej se, ať je propustí! Jinak ti tělo rozežerou červi a celý tvůj dům vzápětí přijde nazmar.“

„Kdo jsi, že mi takhle hrozíš?“ zeptal se prefekt.

„Věz, že jsem Mikuláš, biskup z Myry.“

Císař a prefekt se probudili a vyprávěli si navzájem, co se jim zdálo. Hned si dali přivést všechny tři vězně.

„Jste snad čarodějové, že nás chcete oklamat takovými přeludy?“ zeptal se jich císař.

Vojevůdci odpověděli, že žádní čarodějové nejsou a že zločin, ze kterého je viní, nespáchali.

„Znáte nějakého muže, který se jmenuje Mikuláš?“ zeptal se císař.

Když vojevůdci uslyšeli to jméno, zvedli ruce k nebi a prosili Boha, aby je pro zásluhy svatého Mikuláše vysvobodil z nebezpečí, ve kterém se ocitli.

Císař se od nich dozvěděl o světcově životě a jeho zázracích a řekl jim: „Jděte a poděkujte Bohu, který vás zachránil na prosbu toho Mikuláše. Povězte mu ale, jak jsem se zachoval, a odneste mu ode mě dary. A poproste ho, ať mi už nevyhrožuje, ale ať se modlí za mě a za mou říši.“

Za několik dní přišli vojevůdci za Božím služebníkem. Padli před ním na kolena, nazývali ho pravým služebníkem Božím a vyprávěli mu dopodrobna, co se stalo. Mikuláš zvedl ruce k nebi a chválil Boha. Pak je důkladně poučil o pravdách víry a poslal je domů.

Když si Pán chtěl svatého Mikuláše povolat k sobě, prosil ho světec, aby pro něj poslal své anděly. Jakmile je uviděl přicházet, sklonil hlavu a začal se modlit žalm „V tebe, Hospodine, doufám“. Pak za zvuků nebeské hudby vydechl naposledy. Stalo se to roku Páně 343.

Pochovali ho do mramorového hrobu. Od světcovy hlavy začal vyvěrat pramen oleje a od nohou pramen vody. A ještě dnes vytéká ze světcova těla svatý olej, který uzdravuje mnoho nemocných. Jednou olej přestal téct. Bylo to tehdy, když Mikulášova nástupce, velmi dobrého muže, vyhnali závistivci z biskupského stolce. Jakmile se ale biskup na svůj stolec vrátil, olej hned začal téct znovu.

Po dlouhé době Turci zničili město Myru. Tou krajinou tehdy táhlo čtyřicet sedm vojáků z města Bari a čtyři mniši jim otevřeli hrob svatého Mikuláše. Vojáci vzali jeho kosti, které plavaly v oleji, a odnesli je do Bari. Bylo to roku Páně 1087.