Mojžíš

Jákobovi synové kdysi přišli se svými rodinami do Egypta. Josef i jeho bratři časem zemřeli, ale jejich potomci, Izraelci, se množili a sílili, až jimi byla plná celá země.

Tu nastoupil v Egyptě nový král, faraon, který o Josefovi nic nevěděl. „Izraelců je mnoho a jsou silnější než my,“ řekl svému lidu. „Kdyby přišla válka, přidali by se k našim nepřátelům.“ Egypťané proto nad nimi ustanovili dozorce a zapřáhli je do těžké práce. Izraelci dělali z hlíny cihly, dřeli na polích a stavěli faraonovi města Pitom a Ramses. Jenže čím víc je Egypťané trápili, tím víc jich přibývalo.

Faraon si tedy zavolal hebrejské porodní báby Šifru a Puu. „Až se hebrejské ženě narodí chlapec, zabijte ho,“ přikázal jim. „Děvče nechte žít.“ Porodní báby se ale bály Boha a chlapce nechávaly naživu. Bůh jim za to žehnal a lid se dál množil.

Tehdy faraon přikázal všemu svému lidu: „Každého chlapce, který se Hebrejcům narodí, hoďte do řeky.“

V té době se jedné ženě z Léviova rodu narodil syn. Když viděla, jak je krásný, skrývala ho tři měsíce. Déle už to nešlo. Vzala tedy košík z rákosí, vymazala ho hlínou a smolou, položila do něj dítě a ukryla košík v rákosí na břehu Nilu. Chlapcova starší sestra zůstala stát opodál, aby viděla, co se s ním stane.

Vtom sešla k řece faraonova dcera, aby se vykoupala, a její služebné se procházely po břehu. Zahlédla v rákosí košík a poslala pro něj jednu ze služebných. Když ho otevřela, uviděla v něm plačící dítě. Bylo jí ho líto. „To je jedno z hebrejských dětí,“ řekla.

Tu k ní přistoupila chlapcova sestra. „Mám vám, paní, dojít mezi hebrejské ženy pro chůvu, aby vám to dítě kojila?“

„Jdi,“ řekla faraonova dcera.

Dívka běžela a přivedla chlapcovu vlastní matku. „Vezmi to dítě a odkoj mi ho,“ řekla jí faraonova dcera. „Zaplatím ti za to.“ Matka si syna odnesla domů a kojila ho. Když povyrostl, přivedla ho k faraonově dceři a ta ho přijala za syna. Dala mu jméno Mojžíš, protože ho vytáhla z vody.

Když Mojžíš dospěl, vyšel jednou mezi své bratry Izraelce a viděl, jak se dřou. Spatřil také, jak nějaký Egypťan bije Hebrejce. Rozhlédl se na všechny strany, a když viděl, že nikde nikdo není, Egypťana zabil a zahrabal ho v písku.

Druhý den uviděl dva Hebrejce, jak se perou. „Proč biješ svého druha?“ zeptal se toho, který byl v neprávu.

„Kdo tě ustanovil knížetem a soudcem nad námi?“ odsekl ten muž. „Chceš zabít i mě, jako jsi zabil toho Egypťana?“

Mojžíš se polekal. Pochopil, že se to už ví. A opravdu, faraon se o tom doslechl a chtěl ho zabít. Mojžíš uprchl daleko do země Midján, a když tam přišel, sedl si u studny.

Midjánský kněz Jetro měl sedm dcer. Přišly ke studni a načerpaly vodu do koryt, aby napojily otcovo stádo, ale pastýři je odehnali. Mojžíš vstal, dívkám pomohl a stádo napojil sám.

„Jak to, že jste dnes přišly tak brzy?“ podivil se Jetro, když se dcery vrátily.

„Nějaký Egypťan nás ochránil před pastýři,“ odpověděly. „A ještě nám načerpal vodu a napojil stádo.“

„A proč jste toho muže nechaly odejít? Zavolejte ho, ať se s námi nají.“

Mojžíš u kněze zůstal a ten mu dal za ženu svou dceru Siporu. Narodil se jim syn a Mojžíš mu dal jméno Geršom, protože řekl: „Jsem cizincem v cizí zemi.“

Uplynulo mnoho let a starý faraon zemřel. Izraelci dál úpěli pod těžkou prací a jejich nářek vystoupil až k Bohu. Bůh je slyšel a vzpomněl si na smlouvu, kterou uzavřel s Abrahamem, Izákem a Jákobem.

Mojžíš tehdy pásl stádo svého tchána. Jednou zahnal stádo daleko do pouště a přišel až k Boží hoře Choréb. Tam uviděl keř, který hořel plamenem, a přece neshořel. „Proč ten keř neshoří?“ řekl si a šel blíž.

Vtom na něj Bůh zavolal z hořícího keře: „Mojžíši, Mojžíši!“

„Tady jsem.“

„Nepřibližuj se. Zuj si obuv, protože místo, na kterém stojíš, je svatá půda. Já jsem Bůh tvého otce, Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův.“

Mojžíš si zakryl tvář, protože se bál pohlédnout na Boha.

„Viděl jsem trápení svého lidu v Egyptě,“ řekl Bůh, „a slyšel jsem jeho nářek. Vysvobodím ho z rukou Egypťanů a vyvedu ho do dobré a prostorné země, která oplývá mlékem a medem. Posílám tě k faraonovi. Vyvedeš můj lid z Egypta.“

„Kdo jsem já, abych šel k faraonovi?“ namítl Mojžíš. „A až se mě Izraelci zeptají, jak se jmenuje Bůh, který mě posílá, co jim odpovím?“

„Jsem, který jsem,“ řekl Bůh. „Já budu s tebou. Faraon vás nepustí, dokud ho k tomu nedonutí silná ruka. Proto udeřím na Egypt svými zázraky, a potom vás propustí.“

„Ale oni mi neuvěří.“

„Co to máš v ruce?“

„Hůl.“

„Hoď ji na zem.“

Mojžíš hodil hůl na zem a ta se proměnila v hada. Když ho na Boží slovo chytil za ocas, měl v ruce zase hůl. Potom si vložil ruku pod plášť, a když ji vytáhl, byla malomocná, bílá jako sníh. Vložil ji tam znovu a byla zase zdravá.

„Ach, Bože, já neumím mluvit,“ řekl Mojžíš. „Mám těžký jazyk. Pošli prosím někoho jiného.“

Tu se Bůh rozhněval. „Copak nemáš bratra Árona? Ten umí dobře mluvit a už ti jde naproti. Ty mu řekneš, co má říkat, a on bude mluvit za tebe. A tuhle hůl si vezmi do ruky. S ní budeš dělat znamení.“

Mojžíš se vrátil k tchánovi. „Otče, pusťte mě, prosím, k mým bratrům do Egypta,“ řekl.

„Jdi v pokoji,“ odpověděl Jetro.

„Vrať se,“ řekl Bůh Mojžíšovi. „Všichni, kdo ti ukládali o život, už zemřeli. Já však zatvrdím faraonovo srdce a on lid nepustí.“

Mojžíš posadil rodinu na osla a vydal se na cestu. V ruce nesl Boží hůl. Když se cestou zastavili na noc, přepadl ho Bůh a chtěl ho usmrtit. Tehdy Sipora vzala ostrý nůž, obřezala jejich syna a řekla Mojžíšovi: „Jsi mi ženichem krve.“ A Bůh Mojžíše nechal být.

Áron vyšel bratrovi naproti, potkal ho u Boží hory a políbil ho. Spolu pak svolali izraelské stařešiny. Áron jim opakoval Boží slova a udělal před nimi znamení. Lid uvěřil, že Bůh viděl jeho trápení, a všichni se sklonili až k zemi.

Potom šli Mojžíš a Áron k novému faraonovi. Mojžíšovi bylo osmdesát let a Áronovi osmdesát tři.

„Toto vzkazuje Bůh, faraone: Propusť můj lid, ať mi slouží,“ řekli mu.

„Kdo je ten váš Bůh, abych ho poslechl?“ odpověděl faraon. „Neznám ho a Izraelce nepustím. Jděte zpátky k práci!“

Ještě téhož dne přikázal dozorcům, aby lidu už nedávali slámu na cihly. Ať si ji Izraelci nasbírají sami, ale cihel ať udělají stejně jako dřív. Izraelci se rozběhli po celém Egyptě sbírat strniště, ale cihel nadělat nestačili, a dozorci za to zbili izraelské předáky.

Předáci šli s nářkem k faraonovi, ale faraon je okřikl: „Jste líní, líní! Slámu nedostanete a cihel uděláte, kolik je předepsáno.“

Když od něj vycházeli, potkali Mojžíše s Áronem. „Ať vás Bůh soudí,“ řekli jim. „Kvůli vám nás faraon nemůže ani cítit. Dali jste mu do ruky meč, aby nás pobil.“

„Bože, proč jsi mě sem poslal?“ naříkal Mojžíš. „Od té doby, co jsem mluvil s faraonem, se s tvým lidem zachází ještě hůř.“

„Teď uvidíš, co udělám faraonovi,“ odpověděl Bůh. „Silná ruka ho přinutí, aby je ze své země sám vyhnal.“

Mojžíš a Áron přišli k faraonovi znovu. Áron hodil hůl na zem a ta se proměnila v hada. Faraonovi kouzelníci udělali svými kouzly totéž, ale Áronova hůl jejich hole spolkla. Faraonovo srdce se přesto zatvrdilo.

Ráno vyšli faraonovi naproti na břeh Nilu. „Toto vzkazuje Bůh, faraone: Propusť můj lid, ať mi slouží,“ řekl Mojžíš. Faraon neposlechl. Áron udeřil holí do vody a voda v řece se proměnila v krev. Ryby pomřely, řeka páchla a Egypťané z ní nemohli pít. Kouzelníci to dokázali také, a tak faraon zůstal tvrdý.

Po sedmi dnech stál Mojžíš před faraonem znovu. „Toto vzkazuje Bůh, faraone: Propusť můj lid, ať mi slouží.“ Faraon nechtěl, a tak z řeky vylezly žáby a zaplnily domy, postele, pece i díže s těstem.

„Proste svého Boha, ať žáby odvede, a já lid propustím,“ řekl faraon.

Mojžíš se pomodlil a žáby pomřely. Lidé je shrnuli na hromady a celá země páchla. Jakmile si však faraon oddechl, zatvrdil srdce a lid nepustil.

Pak Áron udeřil holí do prachu a prach se proměnil v komáry, kteří obsedli lidi i dobytek. Kouzelníci to už nedokázali. „To je Boží prst,“ řekli faraonovi. Faraon však Mojžíše s Áronem neposlechl.

Časně ráno se Mojžíš znovu postavil před faraona u vody. „Toto vzkazuje Bůh, faraone: Propusť můj lid, ať mi slouží.“ Faraon odmítl a do všech egyptských domů vlétla hejna much. Jen v kraji Gošen, kde bydleli Izraelci, žádné nebyly.

„Pustím vás, jen nechoďte moc daleko,“ sliboval faraon. „A modlete se za mě.“ Když ale mouchy zmizely, zatvrdil srdce i tentokrát.

Pak přišel Mojžíš znovu: „Toto vzkazuje Bůh, faraone: Propusť můj lid, ať mi slouží.“ Faraon nechtěl a druhý den pomřel všechen dobytek Egypťanů. Z dobytka Izraelců nepošel ani jeden kus, a přesto faraon lid nepustil.

Potom Mojžíš před faraonem rozhodil k nebi hrst popela z pece a na lidech i na zvířatech po celém Egyptě naskákaly vředy. Měli je i kouzelníci, takže před Mojžíšem nemohli ani obstát. Faraon zase neposlechl.

A znovu stál Mojžíš před faraonem. „Toto vzkazuje Bůh, faraone: Propusť můj lid, ať mi slouží. Jinak zítra spadne krupobití, jaké Egypt nepamatuje.“ Kdo z faraonových služebníků se zalekl, schoval lidi a dobytek pod střechu. Mojžíš vztáhl hůl k nebi, zahřmělo a po zemi šlehal oheň. Kroupy zabily na polích lidi i dobytek a polámaly stromy. Jen v kraji Gošen nepadaly.

„Tentokrát jsem zhřešil,“ řekl faraon. „Váš Bůh je spravedlivý. Modlete se, ať kroupy přestanou, a pustím vás.“ Mojžíš rozpřáhl ruce k Bohu a hromy i kroupy ustaly. Faraon ale zatvrdil srdce ještě víc.

Brzy nato přišli Mojžíš a Áron zase. „Toto vzkazuje Bůh, faraone: Propusť můj lid, ať mi slouží. Jinak zítra přijdou kobylky.“

„Jak dlouho nás ještě bude ten muž trápit, faraone?“ naléhali faraonovi služebníci. „Copak nevidíte, že je Egypt zničený?“

Faraon tedy dovolil, aby odešli jen muži, a dal Mojžíše s Áronem vyhnat. Mojžíš vztáhl hůl nad Egypt a Bůh poslal východní vítr, který vál den a noc. Ráno přinesl kobylky. Bylo jich tolik, že se zatmělo nebe, a sežraly všechno, co zbylo po krupobití. V celém Egyptě nezůstal jediný zelený lístek.

„Zhřešil jsem proti vašemu Bohu i proti vám,“ řekl faraon. „Odpusťte mi ještě tentokrát.“ Bůh obrátil vítr a silný západní vichr odnesl kobylky do Rudého moře. Faraonovo srdce se však zase zatvrdilo.

Pak Mojžíš vztáhl ruku k nebi a na Egypt padla tma tak hustá, že se dala nahmatat. Tři dny nikdo neviděl druhého a nikdo se nehnul z místa. Jen v domech Izraelců bylo světlo.

„Jděte i s dětmi,“ řekl faraon, „jen dobytek tu nechte.“

„Dobytek půjde s námi,“ odpověděl Mojžíš. „Nezůstane tu ani kopyto.“

„Jdi mi z očí! V den, kdy mě zase uvidíš, zemřeš.“

„Jak jste řekl, faraone. Vaši tvář už neuvidím. Ale toto vzkazuje Bůh: O půlnoci projdu Egyptem. Zemře každý prvorozený v egyptské zemi, od faraonova syna, který měl usednout na trůn, až po syna otrokyně, která mele obilí na žernovu, i všechno prvorozené z dobytka. Na Izraelce ale ani pes nezavrčí.“ Pak Mojžíš v hněvu odešel.

Bůh řekl Mojžíšovi a Áronovi, co mají Izraelci udělat. Každá rodina navečer zabila beránka bez vady a jeho krví potřela veřeje a trám nade dveřmi. V noci ho upekla a snědla s nekvašeným chlebem a hořkými bylinami, ve spěchu, s obuví na nohou a s holí v ruce. „Až uvidím krev na dveřích,“ řekl Bůh, „přejdu kolem a smrt k vám nevstoupí.“

O půlnoci zemřel v Egyptě každý prvorozený, od faraonova syna až po syna vězně v žaláři, i všechno prvorozené z dobytka. Egyptem se nesl veliký nářek, protože nebylo domu, kde by někdo nezemřel.

Ještě té noci faraon zavolal Mojžíše a Árona. „Vstaňte a odejděte od mého lidu, vy i Izraelci. Vezměte si ovce i dobytek a jděte. A požehnejte i mně.“

Egypťané popoháněli Izraelce, ať co nejrychleji odejdou. „Jinak všichni zemřeme,“ naléhali. Lid si vzal těsto dřív, než vykynulo, a nesl díže zabalené v pláštích na ramenou. Od Egypťanů dostali Izraelci na cestu stříbro, zlato a šaty.

Tak vyšlo z Ramsesu šest set tisíc mužů pěšky, k tomu ženy a děti a veliká stáda. Mojžíš vzal s sebou i Josefovy kosti, jak to Josef kdysi chtěl. Bůh je nevedl nejkratší cestou přes zemi Pelištejců, ale oklikou přes poušť k Rudému moři. Šel před nimi ve dne ve sloupu oblaku, aby jim ukazoval cestu, a v noci v ohnivém sloupu, aby jim svítil.

U moře se utábořili. Faraon a jeho služebníci zatím litovali, že Izraelce pustili. Faraon dal zapřáhnout svůj vůz, vzal šest set vybraných vozů a všechny ostatní egyptské vozy a pustil se za nimi. Dohnal je u moře.

Když Izraelci uviděli za sebou egyptské vojsko, strašně se vyděsili. „Copak v Egyptě nebyly hroby, že jsi nás vyvedl umřít na poušť?“ vyčítali Mojžíšovi. „Bylo by pro nás lepší sloužit Egypťanům, než tady zemřít.“

„Nebojte se,“ odpověděl jim Mojžíš. „Zůstaňte stát a dívejte se, jak vás dnes Bůh zachrání. Egypťany, které dnes vidíte, už nikdy neuvidíte.“

„Řekni Izraelcům, ať jdou dál,“ řekl Bůh Mojžíšovi. „Ty zvedni hůl, vztáhni ruku nad moře a rozděl ho.“

Sloup oblaku se přesunul za Izraelce a postavil se mezi oba tábory. Egypťanům byl tmou, Izraelcům v noci svítil, a tak se celou noc jedni k druhým nepřiblížili.

Mojžíš vztáhl ruku nad moře a Bůh hnal vodu celou noc silným východním větrem, až se rozestoupila a dno vyschlo. Izraelci šli středem moře po suchu a voda jim stála po pravé i po levé straně jako zeď. Egypťané se pustili za nimi, všichni faraonovi koně, vozy i jezdci.

K ránu pohlédl Bůh z ohnivého sloupu a ze sloupu oblaku na egyptské vojsko a uvedl ho ve zmatek. Vozům se ulamovala kola a vozy se jen ztěžka sunuly dál. „Utečme,“ křičeli Egypťané. „Bůh za ně bojuje proti nám!“

„Vztáhni ruku nad moře,“ řekl Bůh Mojžíšovi, „ať se voda vrátí.“

Mojžíš vztáhl ruku a za svítání se moře vrátilo na své místo. Voda zatopila vozy i jezdce s celým faraonovým vojskem, které vjelo za Izraelci do moře, a nezůstal z nich ani jeden.

Tak Bůh toho dne zachránil Izraelce z rukou Egypťanů. Viděli Egypťany ležet mrtvé na břehu moře a viděli, jakou velikou moc Bůh ukázal. Lid se Boha bál a uvěřil Bohu i jeho služebníku Mojžíšovi.