Bůh pošle Jonáše do velikého města Ninive, ale Jonáš se vydá na opačnou stranu. V Jafě zaplatí za cestu lodí do Taršíše, jenže na moři se strhne taková bouře, až to vypadá, že se loď rozlomí, a vyděšení námořníci začnou losovat, kvůli komu je to neštěstí potkalo.
Jonáš, syn Amitajův, byl Boží prorok. Jednoho dne k němu Bůh promluvil: „Vstaň a jdi do Ninive, do toho velikého města, a volej proti němu. Zlo, které tam lidé páchají, už dolehlo až ke mně.“
Jonáš vstal, ale do Ninive nešel. Chtěl utéct před Bohem co nejdál, a tak se vydal na opačnou stranu. Došel do Jafy k moři a našel tam loď, která plula do Taršíše. Zaplatil za cestu, nastoupil a odplul s námořníky pryč.
Bůh ale poslal na moře veliký vítr. Strhla se taková bouře, až to vypadalo, že se loď rozlomí. Námořníci dostali strach a každý z nich volal ke svému bohu. Házeli do moře všechno, co vezli, aby lodi ulehčili. Jonáš zatím ležel dole v podpalubí a tvrdě spal.
Tu za ním sešel kapitán lodi. „Jak můžeš spát?“ řekl mu. „Vstaň a volej ke svému Bohu! Snad si na nás vzpomene a nezahyneme.“
Námořníci si mezitím řekli: „Pojďme losovat, ať zjistíme, kvůli komu nás to neštěstí potkalo.“ Losovali a los padl na Jonáše.
„Pověz nám, proč nás to zlé stihlo,“ naléhali na něj. „Čím se živíš? Odkud jdeš? Z které jsi země a z jakého národa?“
„Jsem Hebrej,“ odpověděl Jonáš. „Ctím Boha nebes, který stvořil moře i souš.“
Pak jim přiznal, že před tím Bohem utíká. Námořníci se strašně polekali. „Co jsi to udělal?“ vyčítali mu. A protože vlny byly čím dál vyšší, ptali se: „Co s tebou máme udělat, aby se moře utišilo?“
„Vezměte mě a hoďte mě do moře,“ řekl jim Jonáš. „Moře se pak utiší. Vím, že tahle veliká bouře na vás přišla kvůli mně.“
Námořníci to ale udělat nechtěli. Opřeli se do vesel a ze všech sil veslovali ke břehu. Jenže se tam nedostali, moře se proti nim bouřilo stále víc.
Tak zavolali k Bohu: „Prosíme tě, Bože, nenech nás zahynout kvůli tomuhle člověku a nepřičítej nám vinu za smrt nevinného. Vždyť ty, Bože, jsi to tak chtěl.“
Pak Jonáše vzali a hodili ho do moře. A moře se v tu ránu přestalo bouřit. Námořníci se Boha velice zalekli, přinesli mu oběť a slíbili, že mu budou sloužit.
Bůh však už předtím nachystal velkou rybu a ta Jonáše spolkla. Jonáš zůstal v jejím břiše tři dny a tři noci.
Uvnitř ryby se Jonáš modlil ke svému Bohu. „Ve své úzkosti jsem k tobě volal, Bože, a tys mi odpověděl,“ řekl. „Z hlubin jsem křičel a tys můj hlas uslyšel. Hodil jsi mě do hluboké vody uprostřed moře. Proudy mě obklopily, všechny tvé vlny se přese mě převalily. Myslel jsem, že jsi mě od sebe odehnal. A přece ještě spatřím tvůj svatý chrám.“
„Vody se nade mnou zavřely, propast mě sevřela, chaluhy se mi ovinuly kolem hlavy,“ pokračoval. „Klesl jsem až ke kořenům hor a brány země se za mnou navždy zavřely. Ale ty, Bože můj, jsi mě z té jámy vytáhl živého. Když mi už docházely síly, vzpomněl jsem si na tebe a má modlitba došla až k tobě, do tvého svatého chrámu.“
„Kdo se klaní prázdným modlám, připravuje se o Boží dobrotu,“ řekl nakonec. „Já ti ale s díky přinesu oběť a splním, co jsem slíbil. Záchrana přichází jen od Boha.“
Pak Bůh rybě přikázal a ryba vyplivla Jonáše na suchou zem.
Potom Bůh promluvil k Jonášovi podruhé: „Vstaň a jdi do Ninive, do toho velikého města, a ohlas mu, co ti řeknu.“
Tentokrát Jonáš vstal a šel do Ninive, jak mu Bůh přikázal. Ninive bylo tak veliké, že by ho člověk prošel až za tři dny. Jonáš vešel do města, celý den chodil jeho ulicemi a volal: „Ještě čtyřicet dní a Ninive bude vyvráceno!“
Obyvatelé Ninive Bohu uvěřili. Vyhlásili půst a všichni, od největšího po nejmenšího, se oblékli do žíněných šatů.
Když se o tom doslechl ninivský král, vstal z trůnu, odložil plášť, oblékl se do žíněných šatů a sedl si do popela. Pak dal po celém Ninive vyhlásit rozkaz, který vydal se svými knížaty:
„Lidé, nejezte nic a nepijte vodu! Ani voli, ovce a ostatní zvířata ať se nepasou a nepijí. Oblečte se do žíněných šatů, přikryjte pytlovinou i zvířata a volejte k Bohu ze všech sil. Ať každý přestane páchat zlo, loupit a ubližovat druhým. Kdo ví, třeba se Bůh obměkčí, přestane se hněvat a my nezahyneme.“
Bůh viděl, jak se obyvatelé Ninive odvrátili od zla. Bylo mu jich líto a zkázu, kterou jim ohlásil, na město neseslal.
Jonáše to však velmi rozzlobilo. V hněvu se modlil: „Prosím tě, Bože, neříkal jsem to, ještě když jsem byl doma? Proto jsem chtěl utéct do Taršíše. Věděl jsem, že jsi milostivý a milosrdný Bůh, pomalý k hněvu a plný laskavosti, a že tě trest, kterým hrozíš, nakonec zamrzí. Vezmi si tedy můj život, Bože. Je pro mě lepší umřít než žít.“
„Máš právo se tak hněvat?“ zeptal se Bůh.
Jonáš vyšel z města a usadil se na východ od něj. Postavil si tam přístřešek a sedl si pod něj do stínu, aby viděl, co se s městem stane.
Bůh pak nechal nad Jonášem vyrůst keř s velikými listy, aby mu stínil hlavu a chránil ho před horkem. Jonáš měl z toho keře velikou radost.
Druhý den za svítání však Bůh poslal červa, který keř nahlodal, a keř uschl. Když vyšlo slunce, poslal Bůh horký východní vítr. Slunce pražilo Jonášovi do hlavy, až zeslábl. Přál si umřít a řekl: „Je pro mě lepší umřít než žít.“
„Máš právo se tak hněvat kvůli tomu keři?“ zeptal se Bůh.
„Mám,“ odpověděl Jonáš. „Zlobím se tak, že bych nejradši umřel.“
Bůh mu řekl: „Tobě je líto keře, se kterým jsi neměl žádnou práci a který jsi nevypěstoval. Za jedinou noc vyrostl a za jedinou noc uschl. A mně by nemělo být líto Ninive, toho velikého města, kde žije víc než sto dvacet tisíc lidí, kteří nerozeznají pravou ruku od levé, a tolik zvířat?“
Převyprávěla Talerie, zdroj: Bible kralická (otevře se v novém okně) Volné dílo Text můžete kopírovat, upravovat a používat, jak chcete. Odkaz na Talerii potěší, povinný není. CC0 1.0 (otevře se v novém okně)
