Josef a jeho bratři

Jákob žil v Kanaánu a měl dvanáct synů. Josefovi bylo sedmnáct let a pásl se staršími bratry ovce a kozy. Když viděl, že dělají něco špatného, chodil to povídat otci.

Ze všech synů měl Jákob Josefa nejraději, protože se mu narodil až ve stáří. Dal mu utkat dlouhý pestrobarevný plášť s rukávy. Bratři viděli, že otec miluje Josefa víc než je, a začali ho nenávidět. Neřekli mu už jediné vlídné slovo.

Jednou se Josefovi zdál sen a vyprávěl ho bratrům: „Vázali jsme na poli snopy. Vtom se můj snop zvedl a zůstal stát zpříma a vaše snopy se kolem něj postavily a klaněly se mu.“

„Ty že budeš naším králem?“ ohradili se bratři. A nenáviděli ho ještě víc, kvůli jeho snům i kvůli tomu, co říkal.

Potom se mu zdál další sen a vyprávěl ho bratrům i otci: „Viděl jsem ve snu, jak se mi klaní slunce, měsíc a jedenáct hvězd.“

„Co je to za sen?“ napomenul ho otec. „To se ti máme já, tvoje matka i tvoji bratři přijít poklonit až k zemi?“ Bratři Josefovi záviděli, ale otec si ta slova zapamatoval.

Jednou bratři odešli se stády až k Šekemu a Jákob poslal Josefa, aby se podíval, jak se jim daří. Josef je u Šekemu nenašel. Nějaký muž mu řekl, že táhli dál k Dotanu, a tam je pak opravdu našel.

Bratři ho uviděli už zdálky. „Tamhle jde ten snílek,“ říkali si. „Zabijme ho a hoďme do nějaké jámy. Řekneme, že ho sežrala divá zvěř. Pak uvidíme, co bude s jeho sny.“

Rúben to slyšel a chtěl Josefa zachránit. „Neprolévejte krev,“ řekl. „Hoďte ho tady na poušti do té jámy, ale nevztahujte na něj ruku.“ Chtěl ho totiž potají vytáhnout a vrátit otci.

Když Josef přišel, strhli z něj plášť a Josefa hodili do jámy. Jáma byla suchá, bez vody. Pak si sedli k jídlu. Vtom uviděli karavanu izmaelských kupců. Jejich velbloudi nesli do Egypta koření, balzám a myrhu.

„Co z toho budeme mít, když bratra zabijeme?“ řekl Juda. „Prodejme ho raději Izmaelcům. Je to přece náš bratr, naše vlastní krev.“

Bratři ho poslechli. Vytáhli Josefa z jámy a prodali ho kupcům za dvacet stříbrných. Kupci ho odvedli do Egypta.

Když se Rúben vrátil k jámě, Josef v ní nebyl. Roztrhl si šaty a naříkal: „Chlapec je pryč! Co si teď počnu?“

Bratři zabili kůzle a do jeho krve namočili Josefův plášť. Poslali ho otci se vzkazem: „Tohle jsme našli. Podívej se, jestli to není plášť tvého syna.“

Jákob plášť hned poznal. „Je to plášť mého syna,“ zvolal. „Josefa roztrhala divá zvěř.“ Roztrhl si šaty a dlouhé dny pro syna truchlil. Synové i dcery ho přišli utěšit, ale on žádnou útěchu nechtěl. „S tímhle žalem půjdu za svým synem do hrobu,“ říkal a plakal pro něj.

Kupci zatím prodali Josefa v Egyptě Putifarovi, veliteli faraonovy stráže. Bůh byl s Josefem a všechno, co vzal do ruky, se mu dařilo. Putifar si ho oblíbil, udělal ho správcem celého domu a svěřil mu všechno, co měl.

Josef byl urostlý a krásný mladík. Putifarova žena po něm začala toužit a chtěla ho mít pro sebe. Josef ji však odmítl.

„Paní, můj pán mi svěřil celý dům a nic mi neodepřel kromě vás, protože jste jeho žena,“ řekl jí. „Jak bych mohl udělat takovou špatnost a zhřešit proti Bohu?“

Přemlouvala ho den co den, ale Josef ji neposlechl. Jednou, když v domě nikdo jiný nebyl, ho chytila za šaty. Josef se jí vytrhl a utekl ven, ale šaty jí zůstaly v rukou.

Tu svolala služebnictvo a křičela, že se jí ten hebrejský sluha pokusil ublížit a utekl, když se dala do křiku. Šaty si nechala u sebe a totéž řekla i Putifarovi. Nebylo na tom ani slovo pravdy.

Putifar se rozhněval a dal Josefa zavřít do žaláře, kde seděli královi vězni. Ale Bůh byl s Josefem i tam. Velitel žaláře si ho oblíbil a svěřil mu všechny vězně.

Za čas se faraonův vrchní číšník a vrchní pekař provinili proti svému pánovi a faraon je dal zavřít do téhož žaláře. Josef jim posluhoval. Jedné noci se každému z nich zdál sen a ráno byli oba smutní, protože jim sny nikdo nedokázal vyložit.

„Výklad snů přece patří Bohu,“ řekl Josef. „Povězte mi je.“

Vrchní číšník začal: „Viděl jsem vinnou révu se třemi ratolestmi. Sotva vypučela, už kvetla, a hned na ní uzrály hrozny. Vymačkal jsem je do faraonovy číše a číši jsem mu podal.“

„Tři ratolesti jsou tři dny,“ řekl Josef. „Do tří dnů vás faraon vrátí do úřadu a zase mu budete podávat číši. Až se vám bude dobře vést, vzpomeňte si na mě a zmiňte se o mně faraonovi. Unesli mě z hebrejské země a ani tady jsem neudělal nic, za co by mě měli zavřít.“

Když vrchní pekař viděl, že výklad dopadl dobře, řekl: „I mně se něco zdálo. Na hlavě jsem nesl tři pletené koše. V horním bylo pečivo pro faraona a ptáci mi ho z koše zobali.“

„Tři koše jsou tři dny,“ řekl Josef. „Do tří dnů vás faraon dá popravit a pověsit na strom.“

Třetího dne slavil faraon narozeniny. Vrchního číšníka vrátil do úřadu a vrchního pekaře dal pověsit, přesně jak to Josef vyložil. Ale číšník si na Josefa nevzpomněl. Zapomněl na něj.

Uplynuly dva roky. Tu se faraonovi zdálo, že stojí u řeky. Z vody vystoupilo sedm krásných, vykrmených krav. Za nimi vystoupilo sedm jiných, ošklivých a vyhublých, a ty sežraly těch sedm tučných. Pak se mu zdálo, že z jednoho stébla vyrostlo sedm plných klasů. Po nich vyrostlo sedm hubených, vysušených východním větrem, a ty hubené klasy spolkly ty plné.

Ráno byl faraon neklidný. Svolal všechny egyptské věštce a mudrce, ale nikdo mu sny nedokázal vyložit.

Tehdy promluvil vrchní číšník: „Dnes se mi připomněla moje vina. Když jsem byl s vrchním pekařem v žaláři, byl tam s námi mladý Hebrejec. Vyložil nám sny a všechno se splnilo. Já jsem se vrátil do úřadu a pekaře pověsili.“

Faraon pro Josefa hned poslal. Rychle ho vyvedli ze žaláře a Josef se oholil, převlékl a předstoupil před faraona.

„Říká se o tobě, že umíš vyložit každý sen, který ti někdo vypráví,“ řekl faraon.

„To není v mé moci, faraone,“ odpověděl Josef. „Ale Bůh vám dá dobrou odpověď.“

Faraon mu vyprávěl o kravách i o klasech. Tak ošklivé krávy prý v celém Egyptě nikdy neviděl, a když ty tučné sežraly, nebylo to na nich vůbec znát.

„Oba sny znamenají totéž, faraone,“ řekl Josef. „Bůh vám ukázal, co chystá. Sedm krásných krav i sedm plných klasů je sedm let veliké hojnosti, která přijde po celém Egyptě. Sedm hubených krav i sedm suchých klasů je sedm let hladu, který přijde po nich a zemi zničí. A to, že se vám sen zdál dvakrát, znamená, že to Bůh brzy vykoná.“

„Najděte si proto moudrého muže a dejte mu moc nad celou zemí. Ať v sedmi úrodných letech sbírá pátý díl úrody a ukládá obilí ve městech. Ta zásoba pak vydrží na sedm let hladu a země hladem nezahyne.“

Ta řeč se faraonovi líbila. „Když ti Bůh tohle všechno ukázal, nikdo není tak moudrý jako ty,“ řekl Josefovi. „Budeš vládnout mému domu a celý můj lid tě bude poslouchat. Větší než ty budu jen tím, že sedím na trůnu.“

Faraon stáhl z ruky prsten a navlékl ho Josefovi, oblékl ho do jemného plátna a pověsil mu na krk zlatý řetěz. Dal ho vozit ve svém druhém voze a před vozem volali: „Klaňte se!“ Za ženu mu dal Asenat, dceru kněze z města On. Josefovi bylo tehdy třicet let.

Sedm let byla úroda veliká. Josef ukládal obilí ve městech a nashromáždil ho tolik jako písku u moře, až ho přestali počítat. Než přišel hlad, narodili se mu dva synové, Manases a Efrajim.

Potom přišlo sedm let hladu, jak Josef předpověděl. Hlad byl ve všech zemích, jen v Egyptě byl chléb. Josef otevřel sýpky a prodával obilí, a z celého světa k němu přicházeli lidé kupovat.

Hlad dolehl i na Kanaán. Jákob slyšel, že v Egyptě mají obilí, a poslal tam deset synů, aby ho nakoupili a nezemřeli hlady. Benjamína, Josefova vlastního bratra, si ale nechal doma, aby se mu nic zlého nepřihodilo.

Když bratři přišli k Josefovi, sklonili se před ním tváří až k zemi. Josef je hned poznal, ale oni jeho nepoznali. Vzpomněl si na sny, které se mu o nich kdysi zdály, a mluvil s nimi přísně, jako by je neznal.

„Jste vyzvědači,“ řekl jim. „Přišli jste prozkoumat, kde je naše země slabá.“

„Nejsme, pane,“ odpověděli. „Přišli jsme jen pro obilí. Jsme poctiví lidé, synové jednoho muže. Bylo nás dvanáct bratrů. Nejmladší zůstal doma s otcem a jeden už není.“

„Takhle vás vyzkouším,“ řekl Josef. „Přiveďte mi svého nejmladšího bratra. Pak se ukáže, jestli mluvíte pravdu.“ A dal je na tři dny zavřít.

Třetího dne jim řekl: „Bojím se Boha, a proto zůstanete naživu. Jeden z vás zůstane ve vězení a ostatní ať odvezou obilí hladovým rodinám. Ale nejmladšího bratra mi přiveďte.“

Bratři si začali mezi sebou říkat: „To je trest za to, co jsme udělali bratrovi. Viděli jsme, jak se trápil, když nás prosil, a nevyslyšeli jsme ho. Proto teď přišlo trápení na nás.“

„Neříkal jsem vám, abyste se na chlapci neprovinili?“ řekl Rúben. „Neposlechli jste mě, a teď se za jeho krev platí.“

Nevěděli, že jim Josef rozumí, protože s nimi mluvil přes tlumočníka. Josef se od nich odvrátil a plakal. Pak se k nim vrátil, vybral z nich Šimeona a před jejich očima ho dal spoutat.

Potom přikázal, aby jim naplnili pytle obilím a každému potají vrátili peníze. Bratři naložili obilí na osly a odjeli. Večer na noclehu jeden z nich rozvázal pytel a navrchu našel své peníze. Bratry se zmocnil strach. „Co nám to Bůh udělal?“ říkali si.

Doma v Kanaánu vyprávěli otci všechno, co se jim stalo. Když vysypávali pytle, našel každý v tom svém váček se svými penězi, a všichni se polekali, i otec.

„Připravujete mě o děti,“ naříkal Jákob. „Josef není, Šimeon není, a teď mi chcete vzít i Benjamína. Ten s vámi nepůjde. Jeho bratr zemřel a zůstal mi jen on. Kdyby se mu na cestě něco stalo, přivedli byste mé šediny se žalem do hrobu.“

Hlad ale nepolevoval, a když obilí z Egypta došlo, chtěl je otec poslat znovu.

„Ten muž nám řekl, že bez bratra před něj už nesmíme předstoupit,“ odpověděl Juda. „Pošli chlapce se mnou, ať neumřeme hlady, my ani ty, ani naše děti. Já za něj ručím, ode mě ho žádej. Jestli ti ho nepřivedu zpátky, ponesu tu vinu před tebou do konce života.“

„Když to jinak nejde, tak jděte,“ řekl nakonec Jákob. „Vezměte tomu muži dar z toho nejlepšího, co naše země dává, a dvojnásob peněz. Ať Bůh obměkčí jeho srdce, aby vám propustil Šimeona i Benjamína. A jestli mám přijít o děti, ať tedy o ně přijdu.“

Když Josef uviděl, že je Benjamín s nimi, řekl správci svého domu: „Uveď ty muže ke mně domů a připrav jídlo. V poledne budou jíst se mnou.“

Bratři se báli, že je chtějí obvinit kvůli penězům z pytlů a udělat z nich otroky. U dveří proto správci řekli: „Pane, ty peníze jsme našli v pytlích a přinesli jsme je zpátky. Nevíme, kdo nám je tam dal.“

„Buďte klidní, nebojte se,“ odpověděl správce. „Ten poklad vám do pytlů dal váš Bůh, Bůh vašeho otce. Vaše peníze jsem dostal.“ A přivedl k nim Šimeona.

V poledne přišel Josef domů. Bratři mu podali dar a poklonili se mu až k zemi. Zeptal se, jestli jejich starý otec ještě žije, a pak uviděl Benjamína, syna své matky.

„To je ten váš nejmladší bratr?“ zeptal se. „Bůh ti žehnej, synu.“

Pohled na bratra ho tak dojal, že spěšně odešel do vedlejší komnaty a tam se rozplakal. Pak si umyl obličej, vyšel zase ven, ovládl se a dal podávat jídlo.

Bratry posadili naproti němu podle věku, od nejstaršího po nejmladšího, a ti se na sebe udiveně dívali. Benjamín dostal pětkrát víc jídla než ostatní. Jedli a pili s Josefem a bylo jim dobře.

Potom Josef přikázal správci: „Naplň jim pytle obilím a každému vrať peníze. A do pytle toho nejmladšího dej i můj stříbrný pohár.“

Ráno se bratři s osly vydali na cestu. Sotva vyšli z města, poslal Josef správce za nimi. Ten je dohonil a vyčítal jim: „Proč jste dobré oplatili zlým? Vzali jste pohár, ze kterého pije můj pán!“

„Nic takového bychom neudělali, pane,“ divili se bratři. „Peníze z pytlů jsme vám přinesli až z Kanaánu. Jak bychom mohli z domu vašeho pána ukrást stříbro? Ten, u koho se pohár najde, ať zemře, a my ostatní budeme otroky vašeho pána.“

„Otrokem bude jen ten, u koho se pohár najde,“ řekl správce. „Ostatní budou bez viny.“

Všichni rychle složili pytle na zem a rozvázali je. Správce je prohledával od nejstaršího po nejmladšího a pohár našel v Benjamínově pytli. Bratři si roztrhli šaty, naložili osly a všichni se vrátili do města.

U Josefa padli na zem. „Co vám můžeme říct, pane?“ řekl Juda. „Bůh odhalil naši vinu. Teď jsme všichni vaši otroci, my i ten, u koho se pohár našel.“

„To ne,“ řekl Josef. „Mým otrokem bude jen ten, u koho se pohár našel. Vy ostatní se vraťte v pokoji k otci.“

Juda k němu přistoupil: „Pane, nehněvejte se na mě, vždyť jste jako sám faraon. Náš otec je starý a ten chlapec se mu narodil ve stáří. Jeho vlastní bratr zemřel a z matčiných synů zůstal otci jen on. Otec nám řekl: ‚Když mi vezmete i tohoto a něco se mu stane, přivedete mé šediny se žalem do hrobu.‘“

„Otcův život je spjatý s životem toho chlapce. Když se vrátím bez něj, otec zemře žalem. A já jsem mu za chlapce ručil a řekl jsem: ‚Jestli ti ho nepřivedu zpátky, ponesu tu vinu před tebou do konce života.‘ Proto vás prosím, pane, nechte tu jako otroka mě místo něj, a chlapec ať se vrátí s bratry. Nemohl bych se dívat na otcovo trápení.“

Josef se už nedokázal ovládnout. „Ať všichni odejdou!“ zvolal. Když s bratry zůstal sám, rozplakal se tak hlasitě, že ho slyšeli Egypťané i faraonův dvůr.

„Já jsem Josef,“ řekl bratrům. „Žije ještě můj otec?“ Bratři mu nedokázali odpovědět, tak se ho zalekli.

„Pojďte ke mně blíž,“ řekl Josef. „Já jsem Josef, váš bratr, kterého jste prodali do Egypta. Ale teď se netrapte a nevyčítejte si to. Bůh mě sem poslal před vámi, abych zachraňoval životy. Už dva roky je v zemi hlad a ještě pět let potrvá. Takže jste mě sem neposlali vy, ale Bůh, a udělal mě pánem celého Egypta.“

„Pospěšte si k otci a vyřiďte mu, ať ke mně přijde a neotálí. Bude bydlet v kraji Gošen blízko mě, se syny, vnuky, stády a vším, co má, a já se o něj postarám. Povězte mu o všem, co jste viděli, a rychle ho sem přiveďte.“

Pak padl svému bratru Benjamínovi kolem krku a plakal, a Benjamín plakal s ním. Políbil všechny bratry a plakal nad nimi. Teprve potom s ním bratři dokázali mluvit.

Zpráva, že k Josefovi přišli bratři, potěšila i faraona. „Ať si vezmou z Egypta vozy pro ženy a děti a přivezou otce,“ řekl Josefovi. „To nejlepší v celé zemi bude jejich.“

Josef dal bratrům vozy, jídlo na cestu a nové šaty, Benjamínovi tři sta stříbrných. Otci poslal dvacet oslů naložených tím nejlepším z Egypta, obilím a chlebem. Když bratry propouštěl, řekl jim: „Nehádejte se cestou.“

Bratři přišli do Kanaánu k otci. „Josef žije!“ řekli mu. „Vládne nad celým Egyptem.“ Jákob zůstal jako omráčený a nevěřil jim.

Vyprávěli mu tedy všechno, co jim Josef řekl. A když Jákob uviděl vozy, které pro něj Josef poslal, pookřál.

„To mi stačí,“ řekl. „Můj syn Josef žije. Půjdu za ním a uvidím ho, dřív než umřu.“