Vladyka Horymír z Neumětel prosí knížete Křesomysla, aby si vážil víc chleba než stříbra. Rozzuření horníci mu za to v noci vypálí ves a Horymír jim na svém bělouši Šemíkovi sotva ujede. Na kraji lesa zahrozí k požáru pěstí a přísahá, že jim všechno splatí.
Na Vyšehradě vládl kníže Křesomysl. Za jeho časů lidé čím dál víc opouštěli pole a stáda a hledali bohatství v zemi: kopali kovy a z potoků rýžovali zlato. Nejvíc stříbra vydávala Březová hora a kníže tam posílal jednoho horníka za druhým.
Každý chtěl rychle zbohatnout, a tak lidé nechali doma všechno ležet. Kde dřív zrálo husté obilí, bujelo býlí. Lidé bohatli, ale chleba ubývalo a horníci ho museli kupovat až v pražském kraji.
Vladykům se to nelíbilo. Několik se jich vydalo za knížetem na Vyšehrad a v jejich čele šel Horymír, vladyka z Neumětel. Prosili Křesomysla, aby si vážil víc chleba než stříbra a aby horníky raději rozehnal. Kníže však byl leskem drahého kovu oslněný a poslal je s nepořízenou domů.
Když se horníci doslechli, co se na Vyšehradě mluvilo, rozbouřili se jako vosí hnízdo. Nejvíc se zlobili na Horymíra a přísahali, že ho zabijí, a to hned. Jiní posměšně pokřikovali: „Když se tolik bojí o chleba, nacpeme mu ho do krku, až se jím udáví!“
To se ostatním zalíbilo. Za podzimního soumraku se hnali k Neumětelům jako smečka za jelenem. V noci spatřili slaměné střechy vsi, ztišili krok a plížili se k ohradě.
Jeden dobrý člověk však běžel napřed a stihl vladyku varovat. Sotva Horymíra vzbudil, ozval se ze tmy divoký křik. Na obranu nebyl čas. Horymír skočil do stáje pro svého nejmilejšího koně, bělouše Šemíka. Rychle ho osedlal, tiše na něj promluvil a vyrazil branou do polí.
Horníci ho uviděli a hnali se za ním. Horymír pobídl Šemíka a věrný kůň se rozběhl tak divoce, že mu hříva vlála a zpod kopyt sršely do tmy jiskry. Bělavá halena se za jezdcem třepetala jako křídlo. Horníci ji chvíli viděli před sebou, ale Šemík jim mohutnými skoky brzy zmizel v noci.
Teprve na kraji lesa Horymír koně zastavil. Tady už byli v bezpečí. Jenže když se ohlédl, sevřel ho vztek i žal. Neumětely hořely. Rudá záře se rozlévala po nebi.
„Všechno tam shoří,“ pomyslel si hořce. „Stavení, stodoly plné obilí, stohy, celá úroda, všechna naše práce.“
Zahrozil k požáru sevřenou pěstí a přísahal: „Ať zčernám jako uhel, ať mě rozsekají mým vlastním mečem, jestli jim to všechno nesplatím, a ještě víc a hůř!“
Ves lehla popelem. Co oheň ušetřil, odvlekli horníci s sebou: dobytek i obilí z Horymírových stohů. Cestou se smáli a pokřikovali: „Když se bál hladu, ať ho má!“
Neuplynuly ani dva dny a Horymír svolal muže svého rodu i dobré sousedy, které násilí horníků pobouřilo. Za soumraku vyrazili ozbrojení a v jejich čele jel Horymír na věrném Šemíkovi.
U Březové hory nikdo nic netušil. Horníci si mysleli, že se Horymír ničeho neodváží, a ulehli bez stráží. Pozdě v noci je vzbudil dým a oslnivá záře: střechy jim hořely nad hlavami. Jak vybíhali ven, vrhli se na ně Horymírovi lidé s meči a oštěpy a mnoho jich pobili. Sám vladyka jezdil s mečem v ruce na Šemíkovi mezi boudami. Jeho muži pak rozbili stroje a jámy zavalili balvany.
Než se rozednilo, byli pryč. U Neumětel se Horymírova družina rozešla, ale vladyka jel dál. Šemík měl v sobě jakousi kouzelnou sílu a nesl ho rychle jako vítr. Když vycházelo slunce, stál už Horymír na neunaveném bělouši před vyšehradskou bránou.
Druhého dne přichvátali na Vyšehrad horníci a jedním hlasem obviňovali Horymíra z toho, co se v noci stalo. Horymír zapíral a připomínal, že byl na Vyšehradě už za svítání. Knížeti však bylo líto stříbrných dolů, a tak dal Horymíra zavřít do vězení.
Pak kníže svolal vladyky k soudu. Horymír stál sám proti houfu rozzuřených horníků, kteří žádali, aby ho upálili zaživa. Vladykové prosili za jeho život, ale kníže dal víc na hlas horníků a odsoudil Horymíra k smrti. Vladykům vyhověl jen v tom, že Horymír nemusel zemřít v ohni: měli ho popravit jeho vlastním mečem.
Když bylo rozhodnuto, promluvil Horymír ke knížeti: „Kníže, odsoudil jsi mě. Když už mám zemřít, prosím tě jen o jedno: dovol mi, abych ještě jednou sedl na svého milého koně a chvilku se na něm projel. Potom si se mnou udělej, co chceš.“
„Jeď si!“ zasmál se kníže. „Ale bez křídel ti Šemík nepomůže!“ A poručil zavřít brány.
Horymír si posměchu nevšímal a spěchal do stáje. Objal Šemíka kolem krku, přitiskl tvář k jeho hlavě, hladil ho a tiše k němu mluvil. Šemík zařehtal a radostně hrabal přední nohou, až prkna duněla.
Pak ho Horymír vyvedl na nádvoří. Kníže s vladyky přihlížel z ochozu, dole stáli horníci, stráže i lid a všichni obdivovali krásného koně. Byl to bělouš grošovatý, se širokým krkem, dlouhou hřívou a hustým ocasem, na štíhlých nohou jako jelen. Oči mu svítily a nohy mu jen kmitaly v hravém, tanečním kroku.
Horymír se mu vyšvihl na hřbet a zavýskl radostí, že má zase svého koně. Šemík se vzepjal a zařehtal, až se to rozlehlo celým nádvořím, a dlouhými, lehkými skoky se rozběhl dokola. Horymír zavýskl podruhé a Šemík skočil od jedné brány až k druhé. U valu zavýskl Horymír potřetí a zvolal: „Hej, Šemíku, vzhůru!“ Sevřel koně koleny a sklonil se k vlající hřívě.
Vtom Šemík promluvil: „Pane, drž se!“
Jedním skokem byl nahoře na náspu, druhým, obrovským, se přenesl přes roubenou hradbu. Bělouš i jezdec se mihli nad jejím okrajem, prolétli vzduchem jako pták a zmizeli.
Všichni ztuhli úžasem. Pak se na hradě strhl křik a kdo mohl, běžel na valy. Každý čekal, že pod hradbou uvidí jezdce i koně mrtvé. Horníci však křičeli vztekem, vladykové radostí a všichni ukazovali do údolí k Radotínu. Tam rovinou uháněl dlouhými skoky Šemík s Horymírem na hřbetě.
Jezdec ještě nezmizel z dohledu a vladykové už za něj knížete usilovně prosili. Po takovém divu se přimlouvali i dvořané a Křesomysl je vyslyšel. Hned poslal do Neumětel vzkaz, že je Horymírovi všechno odpuštěno a může se bez obav vrátit.
Druhý den Horymír přijel, ale na jiném koni. Poklonil se knížeti, a když se ho kníže zeptal, kde má Šemíka, smutně odpověděl: „Stojí doma a moc se trápí. Tím velikým skokem si těžce ublížil.“
Na Vyšehradě Horymíra nic neudrželo, ani knížecí přízeň. Myslel jen na Šemíka. Jakmile to šlo, rozloučil se a hnal se bez oddechu domů, rovnou ke svému koni.
Šemík už ležel a nemohl vstát. Řekl Horymírovi, že brzy umře, a prosil ho: „Až umřu, nenechávej mě ptákům ani dravé zvěři. Pochovej mě před vraty svého dvora.“
Celý zarmoucený mu Horymír všechno slíbil a těžce se s ním loučil. Když věrný kůň dodýchal, udělal Horymír, oč ho Šemík prosil, a pochoval ho před vraty dvora. Šemíkův hrob je označený kamenem a v Neumětelích ho ukazují dodnes.
Převyprávěla Talerie, zdroj: Staré pověsti české (otevře se v novém okně) Volné dílo Text můžete kopírovat, upravovat a používat, jak chcete. Odkaz na Talerii potěší, povinný není. CC0 1.0 (otevře se v novém okně)