Horymír a Šemík

Když byl Přemysl už velmi starý, usnul navěky a jeho duše odešla k předkům. Vládu po něm zdědil Nezamysl. Když i ten zemřel, usedl na knížecí stolec Mnata, po Mnatovi vládl Vojen a po Vojenovi Vnislav. A když i Vnislav navždy zavřel oči, zvolili za knížete Křesomysla.

Stalo se to u posvátného jezírka, kde se sešel velký sněm. U jeho čisté vody přinesli oběť a nejpřednější z velmožů pak Křesomyslovi vsadil na hlavu čepici, kterou kdysi nosil Přemysl. Všichni kolem radostně volali: „Křesomysl je náš pán! Ať nám přinese požehnání!“ Pozdravili ho, poklonili se mu a s hlučným průvodem ho doprovodili na Vyšehrad. Tam ho slavně posadili na stolec, z něhož kdysi vládla jeho pramáti i zakladatel jeho rodu.

Za Křesomyslovy vlády se lidé starali víc o doly než o pole a stáda. Mnozí se pustili do hledání kovů hluboko pod zemí a u potoků vyplavovali z písku zlato, kterého bylo všude dost, nejvíc na jihu země. Sám kníže nejvíc dbal na věštby své pramáti. Poslal mnoho kovkopů na Jílový a na Březovou horu, která vydávala víc stříbra než kterákoli jiná.

Ze všech stran se tam hrnuli lidé dobývat rudu, protože každý chtěl rychle zbohatnout. Doma nechali všechno ležet. Nikdo už neoral, pole pustla a zůstávala ladem, a kde dřív zrálo husté obilí a tloukly v něm křepelky, bujely svízel a metlice. Lidé bohatli na kovu, ale chleba ubývalo. U dolů brzy nebylo co jíst a rýžovníci i kovkopové posílali kupovat chléb až do pražského kraje.

Mnoho vladyků a starostů rodů to neslo těžce. Bránili se tomu a stěžovali si, že doly ničí pole, že se kvůli drahému kovu rozpadají rody a upadá starý řád i kázeň. Někteří šli až za knížetem na Vyšehrad, v jejich čele Horymír, vladyka z Neumětel. Domlouvali Křesomyslovi, ať si váží chleba víc než stříbra a ať ten lid z podzemí raději rozežene.

Jenže kníže, oslněný leskem vzácného kovu, jejich řeči nedbal, a vladykové odešli s nepořízenou, nespokojení a rozmrzelí.

Horníky ale popudilo, že se proti nim takhle mluví a jedná, jako by je chtěl někdo zničit. Sběhli se u dolů mezi svými boudami a chatrčemi. Když jim posel vyprávěl, co vladykové na Vyšehradě říkali a radili a co říkal hlavně Horymír z Neumětel, bylo to tam jako ve vosím hnízdě, do kterého někdo šťouchl. Bouřili, křičeli a hrozili pomstou, nejvíc Horymírovi. Chtěli jeho krev, a to hned, bez odkladu.

Jiní se divoce posmívali a křičeli: „Když má strach o chléb, ať se ho nají dosyta! Nacpeme mu ho do krku, až se jím udáví!“

To se všem zalíbilo. Jako divoká smečka za jelenem se hnali k Neumětelům. Podzimním šerem se valil houf kovkopů přes pole i lada, která v rychlém soumraku černala. Byla už noc, když spatřili Neumětely: slaměné střechy chalup černé mezi stromy, vysoké stohy u stodol a vladykův hrádek obehnaný kulatým náspem. Tu zvolnili krok, ztichli a plížili se k ohradě jako lstivá šelma.

Jenže jeden dobrý člověk tam doběhl dřív než oni, aby vladyku varoval. Sotva ho vzbudil, už ze tmy zaburácel divoký křik. Na obranu nebyl čas. Houf kovkopů se hnal k hrádku a jeho surový řev se rychle blížil. Nezbývalo než utéct.

Horymír byl jedním skokem ve stáji, kde stál jeho nejmilejší kůň, bělouš Šemík. V mžiku ho vyvedl a osedlal, tiše na něj promluvil a už vyrazil branou do polí. Horníci ho uviděli, křičeli a hnali se za ním. Horymír slyšel za sebou i dusot jejich koní.

Pobídl Šemíka a věrný kůň se rozběhl ještě divočeji, až mu hříva vlála, zpod kopyt stříkala hlína a písek a do tmy sršely jiskry. Jezdcova bělavá halena za ním vlála jako křídlo a chvíli ukazovala pronásledovatelům cestu. Ale jen chvíli. Na Šemíka nestačili. Mocnými skoky se jim ztratil v temnotě podzimní noci.

Teprve na kraji lesa, v černém vřesovišti, ho jeho dobrý jezdec zastavil. Byli zachráněni. Když se ale vladyka ohlédl, popadl ho vztek i lítost. Viděl požár. Jeho ves hořela. Záře se rozlévala po tmavém nebi, rudla víc a víc a šířila se dál a dál.

„Všechno tam shoří,“ pomyslel si Horymír hořce. „Stavení, stodoly plné obilí, stohy, celá úroda, všechna naše práce.“

Pohrozil zaťatou pěstí k požáru a přísahal: „Ať zčernám jako uhel, ať mě rozsekají mým vlastním mečem, jestli to všechno nepomstím, jestli jim všechno nesplatím! A ještě víc a ještě hůř!“

Neumětely byly zničené. Co nespolkl oheň, to horníci odvedli a odvezli. Vraceli se s bohatou kořistí: vzali dobytek, na ukradených vozech s ukradenými koňmi odváželi obilí z Horymírových stohů a cestou i doma v divé radosti pokřikovali: „Když se bál hladu, ať ho má!“

Horníci hlučně jásali, ale ve vypálené vsi bylo ticho a pusto. Spáleniště dlouho doutnalo a kouřilo a podzimní vítr roznášel jeho štiplavý pach široko daleko.

Než uplynuly dva dny, svolal Horymír všechny muže svého rodu. Přidali se k nim mnozí další, samí dobří sousedé, které násilí horníků pobouřilo. Když se stmívalo, vyrazili všichni dobře ozbrojení a v čele jel Horymír na věrném bílém Šemíkovi.

U Březové hory nikdo nic zlého netušil. Horníci si byli jistí, že Horymír bloudí po kraji jako uprchlík a že se bezmocný už ničeho neodváží. Spokojeně a bezstarostně ulehli a ani stráže nepostavili. Teprve hluboko v noci je probudil dusivý dým a náhlá oslepující rudá záře. Střechy jim hořely nad hlavou.

Zmateně vybíhali ven, vynášeli majetek a nářadí, sháněli děti… Vtom se na ně vrhli Horymírovi lidé, sekali do nich meči a bodali je oštěpy. Vladyka sám se na Šemíkovi míhal s mečem v ruce mezi boudami a hned zase u šachet křičel na své, ať všechno zničí.

Rozzuření muži se tam kmitali jako noční přízraky, bořili boudy i stroje a zavalovali šachty velkými balvany. Tak zmařili všechno, co tam horníci namáhavou prací vybudovali.

Než se rozednilo, byli útočníci pryč. Zmizeli v mlhavém ranním šeru. U Neumětel se Horymírův houf rozešel, ale vladyka sám spěchal dál. Šemík, svěží jakousi čarovnou silou, ho nesl rychle jako vítr přímo ke knížecímu sídlu. Když vyšlo slunce, stál Horymír před vyšehradskou bránou a ani na něm, ani na jeho bělouši nebylo znát kapku únavy.

Druhý den dorazily na knížecí hrad zprávy o tom, co se stalo u Březové hory. Přispěchalo mnoho horníků. Všichni jedním hlasem vypovídali o hrůzách té strašlivé noci a rozhořčeně z toho zločinu vinili Horymíra. Horymír však všechno zapřel a připomínal, že hned za úsvitu po té noci už stál na Vyšehradě.

Jenže Křesomysl, kterému bylo líto stříbrných dolů, dal Horymíra zavřít do vězení. Vyvedli ho teprve tehdy, když se sešli kmeti a vladykové, které kníže svolal k soudu. Horymír stál před soudem úplně sám a proti němu houf rozlícených kovkopů, kteří tvrdošíjně žádali, aby ho upálili zaživa.

Kníže držel s horníky, vladykové s Horymírem a prosili, aby ho nechal žít. Hlas horníků však vážil víc, a tak kníže odsoudil Horymíra k smrti. Aspoň v tom vladykům vyhověl, že trest zmírnil: Horymír neměl zemřít v ohni, ale měl být popraven svým vlastním mečem.

Když bylo rozhodnuto, promluvil Horymír ke knížeti: „Kníže, odsoudil jsi mě, a když už mi není souzeno žít, prosím tě jen o jedno. Dovol mi, abych ještě, než umřu, usedl na svého milého koně a chvilku se na něm projel. Potom si se mnou udělej, co chceš.“

„Jeď si!“ dovolil mu kníže. „Ale bez křídel ti Šemík nepomůže!“ Zasmál se a poručil zavřít brány.

Horymír si knížecího posměchu nevšímal a s radostí spěchal do stáje za svým Šemíkem. Skočil k němu, objal mu šíji, přitiskl tvář k jeho hlavě, hladil ho a tiše na něj mluvil. Šemík zařehtal a radostně hrabal přední nohou, až podlaha duněla.

Kníže s kmety a vladyky stál nahoře na vyvýšeném místě, kovkopové, strážci a lid dole na nádvoří. Když Horymír vyvedl Šemíka za uzdu ze stáje, všichni se podivili a obdivovali krásného ohnivého koně. Byl to bělouš grošovatý, se širokou šíjí, dlouhou hřívou a hustým ohonem, na štíhlých nohách s malými kopyty jako jelen. Oči mu svítily, pohazoval hlavou a roztahoval rudé nozdry.

Nohy se mu jen míhaly v hravém, tanečním kroku, a jak se na něj Horymír vyšvihl, začal se točit a obracet. Horymír, šťastný, že má zase svého milého koně, zavýskl. Šemík se vzepjal na zadní a zařehtal, až se to rozléhalo po celém nádvoří.

Dlouhými lehkými skoky se rozběhl dokola po prostranství. Horymír zavýskl podruhé a Šemík skočil od jedné brány ke druhé. Blízko valu zavýskl Horymír potřetí a zvolal: „Hej, Šemíku, vzhůru!“

Přitiskl kolena a sklonil se k vlající hřívě. Vtom Šemík promluvil: „Pane, drž se!“

Jedním skokem byl na náspu a druhým, obrovským skokem přeletěl přes roubenou hradbu. Všechno kolem ztuhlo úžasem. Bělouš s jezdcem se mihli nad okrajem hradby, prolétli vzduchem jako pták, koni zavlála hříva a jezdci vlasy, a už bleskurychle klesli dolů a zmizeli…

Na hradě vykřikli úžasem i hrůzou. Kdo mohl, běžel na valy, aby se podíval, kam zoufalý jezdec spadl a kde leží roztříštěný a zalitý krví i se svým Šemíkem. Dívali se z hradeb a srubů, žasli, strnuli ještě víc a křičeli vzteky i radostí, podle toho, jestli stáli mezi horníky, nebo mezi vladyky. Ukazovali do údolí k Radotínu, kde rovinou uháněl dlouhými skoky Šemík s Horymírem.

Jezdec jim ještě ani nezmizel z očí, a vladykové už za něj úpěnlivě prosili. Po takovém zázraku se za něj přimlouvali i dvořané a Křesomysl jim vyhověl. Hned poslal do Neumětel za Horymírem vzkaz, ať se klidně vrátí, že je mu všechno odpuštěno.

Horymír přijel hned druhý den, ale na jiném koni, ne na Šemíkovi, a poklonil se knížeti. Když se ho kníže zeptal, kde má Šemíka, odpověděl smutně: „Stojí doma a moc se trápí. Tím nesmírným skokem si těžce ublížil.“

Horymír nemohl na Vyšehradě vydržet. Ani knížecí přízeň, ani přízeň dvořanů ho tam neudržela, myslí byl pořád u věrného Šemíka. Jakmile to šlo, poklonil se knížeti i dvořanům, rozloučil se a hnal koně bez oddechu domů, do vsi, kterou jeho lidé, když se zase sešli, stavěli znovu.

V Neumětelích zamířil rovnou ke svému milému koni. Šemík ležel, už nemohl stát, a řekl svému pánovi, že musí zemřít.

„Pane,“ prosil ho, „až umřu, nenechávej mě napospas ptákům ani dravé zvěři. Dej mě pohřbít před vraty svého dvora.“

Horymír byl velmi zarmoucený. Všechno mu slíbil a těžko se se Šemíkem loučil. Když pak milý kůň zemřel, stalo se, jak si přál: Horymír ho pohřbil před vraty svého dvora. Dodnes v Neumětelích ukazují místo označené kamenem, kde leží věrný Šemík.