Praotec Čech

Za Tatrami, v rovinách u řeky Visly, se odnepaměti rozkládala charvátská země. Žilo v ní mnoho kmenů, které mluvily stejnou řečí a měly stejné zvyky.

Jednou se ale mezi nimi rozhořely spory o meze a pole. Rod se postavil proti rodu, příbuzní bojovali proti příbuzným a mnozí z nich v těch bojích padli.

V té době žili dva bratři z mocného rodu, oba vojvodové, Čech a Lech. Už jejich předkové pilně obdělávali půdu, pěstovali obilí a chovali koně, ovce i dobytek. Bratři se domluvili, že nešťastnou zemi opustí.

„Pojďme si najít nový domov,“ řekli si, „kde by náš rod žil v míru, obdělával svá pole a pásl svá stáda.“

Jak se rozhodli, tak udělali. Svolali svůj lid, obětovali bohům a vzali s sebou sošky předků. Pak se rozloučili s otcovskou zemí a vydali se na západ, do neznámých krajů.

Rod šel za rodem. Vpředu zvědové a ozbrojení muži, uprostřed vojvoda Čech, šedovousý, ale statný a silný, vedle něj bratr Lech a kolem nich stařešinové rodů, všichni na koních. Za nimi jeli na těžkých vozech starci, ženy a děti, táhla stáda dobytka a průvod uzavírali zase ozbrojení muži.

Nejdřív procházeli kraji spřízněných kmenů. Pak překročili hranice charvátské země, přebrodili řeku Odru a vstoupili do neznámé hornaté krajiny. I tam ještě nacházeli osady, kde lidé mluvili jako oni, a stejně tak u řeky Labe.

Za Labem byl ale kraj pustší. Osady tu stály daleko od sebe a žili v nich lidé cizí řeči, oblečení do kůží. Nebylo jich mnoho, ale byli odvážní a postavili se příchozím se zbraní v ruce. Čech a Lech je přemohli a táhli dál, z lesa do lesa.

Zlá to byla cesta hlubokými hvozdy, bažinami a mokřinami zarostlými rákosím a ostřicí. Každý večer rozdělávali ohně a přikládali do nich až do svítání, aby záře v temném lese plašila šelmy.

Tak došli až ke třetí velké řece, k Vltavě, která tekla divokou krajinou. Když přebrodili i tu, začali všichni naříkat, že ta namáhavá cesta nemá konce a že nikde nemohou natrvalo spočinout.

Tu vojvoda Čech ukázal na vysokou horu, která se před nimi modrala nad širou rovinou.

„Pojďme k té hoře,“ řekl. „Tam si děti i dobytek odpočinou.“

Došli k ní a utábořili se na jejím úpatí. Ta hora se jmenuje Říp. Vojvodové a stařešinové prohlédli půdu kolem a shledali, že je úrodná.

Ráno za prvního světla vstal Čech a vydal se sám na vrchol Řípu. Stoupal tichým lesem, ve kterém ještě ležela noční tma.

Když vyšel nahoru, rozednilo se. Před ním se rozkládala široširá krajina až k modravým horám na obzoru: lesy a houštiny, pole a louky. Mezi svěží zelení se leskly řeky jako rozlité stříbro.

Čech se z té krásné krajiny zaradoval. Pak se zamyslel, co dají bohové a jak se tu povede jeho rodu i všem, kdo přijdou po něm.

Když sestoupil, vyprávěl ostatním, co viděl. Druhý den se mnozí vydali kolem hory, aby poznali okolí. Líbilo se jim, co našli: vody plné ryb a úrodnou půdu. Vrátili se a řekli, že se tu dá dobře usadit.

Třetího dne, sotva slunce vyšlo nad lesy, zavolal Čech bratra a stařešiny a dal svolat všechen lid. Vystoupil s nimi na místo, odkud bylo vidět daleko do kraje, a promluvil:

„Už nebudeme naříkat, protože jsme našli kraj, kde zůstaneme a postavíme si domovy. Podívejte, tohle je ta země, kterou jste hledali. Často jsem vám o ní vyprávěl a sliboval, že vás do ní dovedu. To je ta země zaslíbená, plná zvěře a ptactva, oplývající medem. Ve všem tu budeme mít hojnost a bude nás dobře chránit před nepřáteli. Hle, země podle vašeho přání! Jen jméno ještě nemá. Rozvažte, jak by se měla jmenovat.“

„Po tobě! Po tobě ať se jmenuje!“ zvolal nejstarší ze všech stařešinů, stařec s dlouhou bílou bradou, jako by mu to vnukli sami bohové.

A hned všichni, stařešinové i ostatní lid, volali jako jedním hlasem:

„Po tobě! Ať nese tvé jméno!“

Vojvoda Čech měl z vůle všeho lidu velikou radost. Poklekl a políbil zemi, novou vlast svého kmene. Pak vstal, zvedl ruce nad širým krajem a pohnutě mu žehnal:

„Vítej, země svatá, nám zaslíbená! Zachovej nás ve zdraví, chraň nás ode všeho zlého a rozmnož nás z pokolení na pokolení až na věky!“

Potom radostně postavil na zem sošky předků, které nesli zahalené v bílém plátně až z pravlasti, a zapálil velký oheň. Obětovali bohům na poděkování a pro požehnání a všichni se radovali.

Pak na všechny čekala těžká práce. Rozdělili si půdu a začali ji obdělávat. Lesy káceli nebo vypalovali, klučili pařezy, rozkopávali louky a druhý rok už je orali rádlem.

Hned si také stavěli obydlí, roubené chalupy se slaměnými střechami. Každý rod bydlel pohromadě u svých polí, a co ves, to rod. Chalupy s chlévy, stájemi a stodolami stály kolem kulaté návsi a obepínal je plot z proutí nebo z trámů.

Rok od roku přibývalo polí a rok od roku byla úroda bohatší. Na širých lánech se vlnilo žito, pšenice, ječmen, oves i proso, vedle nich se zelenal len a konopí a kvetly pestré máky. V lipových hájích bzučely včely a stáda ovcí i dobytka byla každým rokem větší.

Každý měl svou práci. Ženy se staraly o domácnost, předly, tkaly plátno a šily šaty. Muži pásli stáda, chránili je před vlky, pracovali na polích a chodili na lov.

V zimě se rodiny scházely v teplých jizbách u ohně. Ženy předly, muži spravovali nářadí a staří vyprávěli o pravlasti a o dávných bojích. Na jaře házeli do řeky Mořenu, obraz zimy a smrti, a vítali Vesnu, bohyni jara. O letním slunovratu hořely na kopcích velké ohně a kolem nich zpívala a tančila mládež.

Rok míjel za rokem. Rodů přibývalo a Čechův lid se rozrůstal. Pověst o nové zemi lákala z pravlasti další zástupy, až kraje osídlené jako první přestaly stačit. Rody se proto rozcházely do všech stran, na sever i na jih, na východ i na západ, a zakládaly nová sídla.

Stavěly si také hradiště obehnaná valy, kam by se schovaly ženy, děti a starci a kam by zahnaly stáda, kdyby do země vtrhl nepřítel.

Také Čechův mladší bratr, vojvoda Lech, který vedl početný lid, se rozhodl táhnout dál na východ. Když to oznámil a přišel se rozloučit, pouštěli ho Čech i všichni ostatní jen neradi.

Loučili se s ním přátelsky a prosili ho, aby neodcházel daleko. Kdyby je napadl nepřítel, ať jim Lech jako vlastní krev přispěchá na pomoc.

Lech jim odpověděl:

„Bratři moji, synové i muži české země! Nikdy nezapomenu, že jsem z vašeho kmene. Proto neodejdu tak daleko, abyste o mně nevěděli vy a já o vás. Dám vám znamení, abyste věděli, kde jsme se usadili. Třetího dne po našem odchodu vystupte na Říp, ještě než vyjde jitřenka. V tu chvíli zapálím v lese veliký oheň. Kde uvidíte plameny a kouř, tam budu bydlet já.“

Třetího dne tedy vystoupili ještě za tmy na vrchol Řípu a rozhlíželi se kolem. Na jihovýchodě spatřili v mlhavé dálce rudou záři rozlitou po nebi.

Když se rozednilo, uviděli na té straně pod jasným nebem černá mračna dýmu. To hořel obrovský oheň, který tam zapálil Lech se svými lidmi.

Na tom místě Lech zůstal a hned začal stavět hradiště obehnané mohutnými valy. A protože se tam tolik kouřilo, dali mu prý jméno Kouřim.

Od chvíle, kdy vojvoda Čech přivedl svůj lid do české země, uplynulo skoro třicet let. Když bylo Čechovi osmdesát šest let, naplnily se jeho dny a zemřel.

Všichni ho oplakávali jako vlastního otce a říkali:

„Byl jsi náš vojvoda i náš otec. Tys nás přivedl do této země, tys byl spravedlivý a věrný správce svého lidu. Běda nám, kdo se o nás teď bude starat?“

Nebylo nikoho, kdo by jeho smrti nelitoval. Věřili, že jeho duše odešla do ráje, do krajů věčného jara, aby tam žila dál ve stejné cti, jakou měl mezi svými na zemi.

Proto ho oblékli do nového šatu, do řaseného pláště a suknice se širokým pásem zdobeným kovovými řetízky. Na hlavu s dlouhými bílými vlasy mu nasadili vzácnou sobolí čepici.

K večeru ho posadili na vysokou hranici v šerém háji starých lip a dubů. Položili k němu medovinu, ovoce a vonné byliny, bochník chleba a maso, a po boku mu nechali jeho zbraně: oštěp, meč, mlat a černý štít.

Pak přistoupil jeho nejbližší příbuzný s hořící loučí v pravé ruce a s levou rukou za zády. Pozpátku došel k hranici a zapálil ji. Když dřevo chytlo, přicházeli ostatní a házeli do ohně své louče.

Zvedl se vítr, plameny zapraskaly a šlehaly vysoko a kouř zahalil vznešenou postavu vojvody, který naposledy seděl nad shromážděním svého lidu. Kolem všichni plakali a ženy zpívaly žalozpěvy.

Když hranice dohořela, sebrali popel do hliněné nádoby a uložili ho do hrobu i s vojvodovými ozdobami a zbraněmi. Nad hrobem navršili vysokou kulatou mohylu.

Za soumraku se vraceli z temného háje domů. Cestou sbírali kamínky, větvičky a listí a házeli je za sebe přes hlavu, a nikdo z nich se přitom neohlédl.

Na to místo pak chodili ještě dlouhá léta, plakali u mohyly a žehnali svému vojvodovi. A jeho jméno šlo z pokolení na pokolení.