Dívčí válka

Když kněžna Libuše zemřela, dívky z její družiny brzy poznaly, že už nemají takovou vážnost jako za jejího života. Hořce vzpomínaly na časy, kdy jejich paní vládla celé zemi i všem mužům, a hněv v nich rostl s každým posměškem.

„Panovaly jste a my jsme se vám klaněli,“ smáli se jim muži. „A teď jste jako bludné ovce!“

Tajený hněv nakonec vyšlehl jako plamen. Dívky se chopily mečů a luků a začaly válku proti všem mužům. V čele stála Vlasta, kdysi první z Libušiných dívek.

Přiměla ostatní, aby si za Vltavou, na vrchu naproti Vyšehradu, postavily pevný hrad, a ten dostal jméno Děvín. Na její pokyn se pak mnohé rozešly po všech krajích a volaly ženy a dívky, aby přišly na Děvín bojovat: ženy mají vládnout zemi, muži ať jen slouží a chodí za pluhem. Jako holubice se ženy rozlétly od mužů, otců i bratrů, až se jimi na Děvíně hemžily síně i valy.

Muži z Vyšehradu se smáli, jak se dívky učí jezdit na koních a ohánět se zbraní. Když se o tom mluvilo před knížetem Přemyslem, všichni kolem se chechtali, že to bude veselá honba. Jen Přemysl se nesmál.

„Slyšte, mužové, proč se s vámi nesměju,“ řekl ustaraně. „Dnes v noci se mi zdálo, že všude kolem je štiplavý dým a v záři požáru stojí dívka v přilbě, s mečem v jedné ruce a s číší v druhé. Na zemi leželi zabití muži a ta dívka po nich šlapala, nabírala do číše jejich krev a pila ji jako dravá šelma. To je varování bohů. Neberte ho na lehkou váhu!“

Na Děvíně se zatím dívky chystaly k boji. Vzkázaly otcům i bratrům: „Už vám nepatříme a patřit nebudeme. Každý ať se stará sám o sebe!“ Potom se zapřisáhly, že kdyby některá couvla nebo zradila, zahyne vlastním mečem. Vlasta každé určila úkol. Nejmoudřejší si nechala jako rádkyně, nejopatrnějším svěřila stráž hradu a nejodvážnější cvičila k boji na koních. Ty nejkrásnější vybrala zvlášť: měly muže lákat a svou krásou je přivádět do záhuby.

Na Přemyslovo varování muži nedali. Hrnuli se k Děvínu jako na hostinu a každý si myslel, že jakmile zablýsknou meči, dívky utečou. Jenže dívky vyrazily z brány a Vlasta je seřadila do šiku. Seděla na vraném koni, v kroužkové zbroji a s oštěpem v ruce.

„Jestli se dáme přemoci, muži z nás udělají otrokyně,“ volala. „Lepší je padnout než se jim vzdát na milost. Na ně! Nešetřete nikoho, ať je to bratr, nebo otec!“

Pobídla koně a s divokým výkřikem se hnala vpřed. Hned za ní jely Mlada, Svatava, Hodka, Radka a Častava a za nimi celý zástup bojovnic. Šípy se na muže sypaly jako vánice a smích je rychle přešel. Padali po celých řadách. Sama Vlasta srazila sedm mužů z první řady. Boj netrval dlouho: tři sta mužů zůstalo ležet na zemi a ostatní zachránil jen hustý les.

Na Děvíně dívky jásaly a zpráva o vítězství k nim přivedla nové družky. Ve všech krajích bylo zle. Nejednoho muže našli ráno zabitého nožem, a tak mnozí raději spávali v hájích než doma. Děvín nešlo dobýt silou ani lstí. Na Vyšehradě zato měly dívky tajné spojenkyně, které jim donášely, co muži chystají a kudy pojedou.

Válka se táhla dlouho. Jedna krásná dívka poprosila důvěřivého mládence, aby ji přišel vysvobodit, až půjde s družkami cestou za Děvínem. Mládenec přišel se svými druhy, jenže ze zálohy vtom vyrazily další dívky a všechny je pobily. Jiná dívka slíbila mladému muži, že mu Děvín vydá, a v noci ho tajně pustila do hradu i s družinou. Z Děvína se už nikdo z nich nevrátil.

Ze všech mužů nejvíc nenáviděla Vlasta mladého vladyku Ctirada, protože jeho meč jí zabil víc bojovnic než kterýkoli jiný. Jednou jí zrádná žena z Vyšehradu donesla, že Ctirad pojede zítra lesem na Pražský hrad. Vlasta všechno připravila.

Byl letní den a Ctirad jel s několika muži ze své družiny lesem. Všichni měli meče a luky, protože v té době nebylo radno jezdit krajem beze zbraně. Slunce pálilo a ani v lese nebylo chladněji. Nepohnul se ani list a potok pod skalami tekl bez jediného zvuku.

Vtom se tichem ozval žalostný nářek a volání o pomoc. Ctirad zastavil a všichni naslouchali. Nářek zazněl kousek za skálou a pak umlkl. Tu se nad Ctiradem vznesl havran, kroužil nad ním a chraplavě krákal. Nikdo z mužů si černého ptáka nevšiml, a přece to bylo varování. Vydali se za hlasem.

Za skálou se na slunci zelenala mýtina a na jejím kraji stál starý dub. K jeho kmeni byla pevně přivázaná dívka. Hlavu měla skloněnou, vlasy napůl rozpuštěné a přes rameno jí na řemeni visel lovecký roh. Jakmile uslyšela koně, zvedla hlavu a prosila, ať se nad ní smilují a odvážou ji.

Ctirada její hlas i krása tak dojaly, že zapomněl na všechnu opatrnost. Seskočil z koně a přeřízl mečem provazy.

„Jmenuji se Šárka, jsem vladykova dcera z Okořína,“ řekla dívka. „Ženy z Děvína mě přepadly a vlekly na svůj hrad. Tady z dálky uslyšely koně. Utekly, ale mě tu nechaly přivázanou ke stromu. Pro posměch mi pověsily přes rameno tenhle roh, ať si prý spoutaná troubím o pomoc. Podívej, k nohám mi nechaly i medovinu, abych se trápila žízní ještě víc.“

Ukázala na velkou láhev medoviny v trávě a rozplakala se. Prosila, ať ji tu nenechává a odveze ji k otci, než se ty zběsilé ženy vrátí.

Ctirad slíbil, že ji k otci odveze. Přisedl si k ní a podal jí láhev, ať se po tom strachu posilní. Šárka se napila a pak dala pít i jemu. Jeho muži zatím uvázali koně opodál a ulehli do stínu. Bylo poledne, vzduch se tetelil horkem a mužům se klížila víčka.

Ctirad však nespal. Poslouchal Šárčin líbezný hlas a přihnul si medoviny pokaždé, když mu ji podala. Pak si prohlížel roh, který Šárka mezitím sňala z ramene.

„Ráda bych věděla, jak asi zní,“ řekla Šárka.

Ctirad přiložil roh ke rtům a zatroubil z plných plic. Jasný zvuk se rozlehl skalami i hvozdem, až zanikl daleko v lese. A jako by probudil bouři, strhl se kolem dokola divoký pokřik. Z křovin a ze šera mezi stromy se vyhrnul houf ozbrojených dívek. Než Ctiradovi muži doběhli ke koním a k mečům, bojovnice už byly na nich.

Ctirad chtěl druhům na pomoc, ale než v trávě sebral meč, obklopily ho dívky a ženy a strhly ho k zemi. Svázaly ho na témž místě, kde před chvílí sám vysvobodil Šárku.

„Ať tě stihne trest za tuhle zradu!“ proklínal Šárku.

Šárka se jen smála a smály se všechny. Vítězně vedly zajatce na Děvín a on musel jít přivázaný vedle Šárčina koně. Jeho druhové zůstali na mýtině mrtví a havran, kterého si předtím nikdo nevšímal, svolával nad nimi jiné havrany na hostinu. To divoké skalnaté údolí se dodnes jmenuje Šárka, po té, která je všechny přivedla do záhuby.

Druhý den přinesli zvědové na Vyšehrad strašnou zprávu. Dívky Ctirada umučily a jeho tělo vpletly do kola, které vztyčily na trámu nedaleko Děvína. Zpráva se rozletěla po celé zemi a ze všech stran se pak na Vyšehrad sjížděli ozbrojení muži.

„Veď nás, kníže!“ prosili Přemysla. „Musíme se pomstít a ve všem tě budeme poslouchat.“

Když se Vlasta doslechla, že se muži sjíždějí k Přemyslovi, rozzuřila se jako medvědice. Jistá si vítězstvím vedla všechny své dívky na Vyšehrad, aby ho dobyly. Muži jim však vyrazili vstříc v sevřeném šiku a strhla se krutá bitva. Vlasta se na koni vrhla mezi nepřátele první a myslela si, že ji družky následují. Ty jí ale nestačily. Pozdě poznala, že je mezi muži sama a že se v té tlačenici nemůže ani ohnat mečem. Strhli ji s koně a zabili noži.

Když dívky viděly, že jejich velitelka padla, zmocnil se jich strach a daly se na zmatený útěk k Děvínu. Mnoho jich padlo na bojišti i cestou. Ani ty, které doběhly k hradu, neunikly, protože muži se prodrali zároveň s nimi přes most až dovnitř.

Tím byla ženská moc zlomena. Dívky odhazovaly meče, padaly před bratry a příbuznými na kolena a se sepjatýma rukama prosily o milost. Muži však mstili Ctirada i všechny své padlé druhy a neušetřili ani jedinou. Všechny bojovnice zabili a shodili z oken a z vysokých valů. Pak Děvín vypálili a rozmetali.

Tak skončila dívčí válka. Zase zavládl pořádek a právo jako dřív a kníže Přemysl vládl sám.