Dívčí válka

Když kněžna Libuše zemřela, dívky z její družiny brzy poznaly, že už nejsou v takové vážnosti jako za života své paní. Nesly to těžce. Hořce vzpomínaly na časy, kdy jejich kněžna sama vládla zemi i všem mužům, a hněv v nich ještě víc vzplál, když jim nejeden muž řekl s úsměškem:

„Vládly jste a my jsme se vám klaněli. A podívejte se na sebe: teď jste jako bludné ovce!“

Tajený hněv nakonec vyšlehl jako prudký plamen. Dívky zatoužily znovu vládnout, chopily se meče a luku, a aniž by zvážily své síly, rozpoutaly tvrdý boj proti všem mužům. Do čela se postavila Vlasta, kdysi první z Libušiny družiny. Ona první vyzvala k boji, první vzala do ruky zbraň, všechny dívky spojila a přiměla je postavit pevný hrad.

Ten hrad si vystavěly jako útočiště za řekou Vltavou, na vrchu o něco vyšším, než byl Vyšehrad na protějším břehu, a říkaly mu Děvín. Dívky poslouchaly Vlastu ve všem jako svou kněžnu a velitelku. Na její radu a rozkaz se mnohé rozešly do všech krajů a vyzývaly ženy a dívky, ať nechají všeho a přispěchají na Děvín bojovat proti mužům: ženy mají vládnout zemi a muži jen sloužit a držet se pluhu.

Vlastina výzva nezapadla jako hlas, který odnese vítr. Zapálila srdce mnoha žen jako jiskra. Ženy a dívky utíkaly od svých mužů, otců i bratrů na Děvín jako holubice, když vyletí z holubníku, až se jimi hemžily síně i světnice, volné nádvoří i vysoké valy.

Muži z Vyšehradu jen přihlíželi a bavilo je, jak se dívky učí zacházet se zbraní a jezdit na koních. I staří a zkušení se na ně dívali pohrdavě. Když se před knížetem Přemyslem mluvilo o ženách ve zbrani, posmívali se jim a chystali se tu ženskou statečnost vyzkoušet. Všichni kolem knížete se smáli, že to bude hon.

Jen Přemysl se nesmál. Byl zachmuřený a ustaraně řekl: „Slyšte, proč se s vámi nesměju. Ani vy byste se nesmáli, kdybyste viděli, co jsem dnes viděl ve snu.“

Chtěl je varovat, a tak jim pověděl, co se mu zdálo: „Byla noc a vzduch byl plný hustého, štiplavého dýmu. Ve světle požáru jsem uviděl dívku v přilbě. Zpod přilby jí vlály dlouhé vlasy, v jedné ruce držela meč a v druhé číši. Na zemi leželi v prachu a v krvi zabití muži. A ta dívka pobíhala jako vzteklá, šlapala po mrtvých, pak nabrala do číše krev a chlemtala ji hltavě jako dravá šelma.“

Potom dodal vážně: „Slyšte, mužové, hlas bohů a dbejte jejich znamení. Tím snem vás varuji. Poslechněte mě a neberte to na lehkou váhu!“

Zatím se dívky na Děvíně chystaly do boje. Umlčely v sobě hlas krve a tvrdě, bez soucitu vzkázaly bratrům i otcům: „Už pro nás nic nejste a nikdy nebudete. Každý ať se stará sám o sebe!“

Mezi sebou si pak slíbily věrnost a složily velkou přísahu: ať je zahubí jejich vlastní meče, jestli povolí nebo se dopustí zrady. Tak přísahaly na Děvíně své velitelce Vlastě a ta každé určila místo i úkol.

Nejmoudřejší si nechala v radě, opatrným svěřila hrad a ty nejodvážnější chystala do pole, aby bojovaly na koních a bily muže jako psy. A ty, které byly urostlé, měly krásnou tvář a svůdný pohled, vybrala, aby muže lákaly a svou krásou a půvabem je přivedly do záhuby. Chtěla muže hubit silou i lstí, kde jen to šlo.

Muži však zůstali ve svém omylu a na radu knížete Přemysla nedbali. Hrnuli se k Děvínu jako na nějakou slavnost. Každý si myslel, že jakmile se ukážou a zablýskají meči, dívky se leknou a utečou jako kočky, když na ně někdo zachrastí měchýřem s hrachem.

Jenže stal se div. Dívky se za hradbami neschovaly, ale ani neutekly. Vyrazily přímo z brány a Vlasta je hned před hradem seřadila k boji. Seděla na vraném koni, v kroužkové zbroji, s přilbou na hlavě a oštěpem v ruce, a zapáleně povzbuzovala dívčí vojsko, ať se nebojí a bojuje statečně.

„Jestli se dáme přemoct,“ volala, „teprve se nám muži vysmějí! Budete jim sloužit jako děvečky, a ještě hůř, jako otrokyně! Je lepší zahynout než se jim vydat na milost. Proto na ně! Nešetřete nikoho, bijte každého, ať je to kdokoli, ať bratr, ať otec!“

Sotva to dořekla, trhla uzdou a pobídla koně do cvalu. Vykřikla, zamávala oštěpem a za ní se nesl divoký křik. Šik bojovných dívek se řítil v jejích stopách, dychtivý boje, a v čele všech, hned za Vlastou, jely Mlada, Svatava, Hodka, Radka a Častava.

Šípy bojovnic zasypaly muže jako náhlá vánice. A to už jim do smíchu nebylo. Krváceli a padali, ne po jednom, ale v celých řadách, a než se vzpamatovali, vrazily mezi ně dívky na koních a bodaly a sekaly do jejich zmateného houfu. Vlasta sama probodla sedm nejpřednějších mužů.

Boj netrval dlouho. Tři sta mužů leželo v krvi na zemi a ostatní se dali na útěk. Zachránil je jen hustý černý les nedaleko od hradu. Nebýt ho, zahynuli by všichni.

Na Děvíně i v celém okolí se rozléhal radostný jásot dívek. Vítězství v nich bojovnost ještě víc rozdmýchalo a přivedlo jim nové družky. Zpráva o něm se rozletěla po celé zemi a zapálila i ty ženy, které dosud váhaly.

Zle bylo po všech krajích. Nejednoho muže našli ráno mrtvého, probodaného nožem, a tak mnozí, kdo si nebyli jisti životem, odcházeli na noc z domu a spali v hustých hájích.

Zle bylo i s muži kolem Děvína. Nemohli se k hradu nijak přiblížit, nedokázali ho dobýt silou ani lstí. Na hradě nebyl jediný muž a žádná z dívek se nestala zrádkyní. Zato dívky měly přímo na Vyšehradě spojenkyně, které s nimi veřejně nedržely, ale tajně jim donášely všechno: co muži zamýšlejí a chystají, kam pojedou, kde by na ně mohly číhat a kde je přepadnout.

Tak se bojovalo dlouho, otevřeně v poli i tajně lstí. Jedna z krásných dívek přilákala důvěřivého mládence, aby ji přišel vysvobodit, až půjde s deseti družkami cestou za Děvínem. Mládenec přišel se svými druhy a čekal na osamělém místě, jak se domluvili. Dívka, na kterou čekal, opravdu přišla a s ní devět družek. Vtom však ze zálohy vyrazily další dívky a mládence i jeho druhy pobily.

Lstí zahynul také jiný mladý muž, který uvěřil slibu krásné dívky z Vlastiny družiny, že mu Děvín vydá. Jak se domluvili, pustila ho v noci tajně do hradu, jeho i jeho početnou družinu. Ale z Děvína se už nevrátil ani on, ani nikdo z těch, kdo šli s ním.

Lest zahubila také mladého vladyku, statného Ctirada. Toho Vlasta nenáviděla ze všech mužů nejvíc, protože v šarvátkách a v bitvách zabil svým mečem nejvíc jejích bojovnic.

Jednoho letního dne jel Ctirad s několika muži své družiny polem; mířil z rodového dvorce na Pražský hrad. Mladý vladyka i jeho průvodci měli meče u pasu a luky a toulce potažené kožešinou přes rameno, a nejeden z nich nesl i oštěp. V té době, kdy dívky přepadaly lidi ze záloh, nebylo radno vydat se krajem sám a beze zbraně.

Slunce pražilo a bylo dusno. Na lánech obilí a konopí se nepohnul ani klas, ani list. Ani v lese, kam Ctirad zajel, jak ho cesta vedla, nebylo o nic volněji. Stín starých stromů a tmavých skal, které se zvedaly nad hlubokým údolím, jako by vůbec nechladil. Nezavanul vítr, nehnula se ani větvička a potok v houštině pod skalami tekl bez jediného zvuku.

Všechno ztichlo, voda, stromy i ptáci. Vtom se mrtvým tichem ozval lidský hlas: nářek a žalostné volání. Ctirad zastavil koně a všichni užasle naslouchali. Nářek zněl kousek odtud za skalou, a pak najednou utichl.

Tu se nad Ctiradem vznesl havran, kroužil nad ním a zakrákal chraptivým hlasem. Ale ani vladyka, ani nikdo z jeho družiny si černého ptáka, který je varoval, nevšiml. Vydali se za lidským hlasem. Jakmile objeli skálu, bezděky zarazili koně, protože to, co uviděli, je ohromilo.

Ve skále kvetla zlatá divizna a dole ji obrůstaly ostružiny a maliní, na kterých se bělaly květy a už se červenaly plody. Pod skálou se ve slunci zelenala malá mýtina, plná vysoké trávy a růžových květů. Na jejím kraji stál starý dub a pod dubem ležela dívka, pevně přivázaná provazem ke kmeni.

Byla zticha, vyčerpaná voláním i žalem, a hlavu měla skloněnou. Napůl rozpuštěné vlasy jí splývaly na ramena a přes ně jí na řemeni visel lovecký roh. Jakmile však zaslechla dusot koní, zvedla hlavu a znovu se dala do volání. Úpěnlivě muže prosila, při všech bozích je prosila, ať ji odvážou a smilují se nad ní.

Ctirada dojala její prosba i hlas té krásné dívky. Zapomněl na všechnu opatrnost a jeho druhové také. Rychle seskočil z koně, tasil meč, přeřezal a přesekal provazy a dívku osvobodil.

Netušil, že Vlastě už včera jedna zrádná žena donesla, že tudy dnes pojede na Pražský hrad. Netušil, že Vlasta všechno připravila, aby se už nevrátil, a že jí v tom slouží i tahle krásná dívka.

Vysvobozená dívka Ctiradovi vroucně děkovala. Pověděla mu, že se jmenuje Šárka a že je dcera vladyky z Okořína. Prý ji v háji přepadly dívky z Děvína, spoutaly ji a vlekly na svůj hrad, aby si na ní vylily zlost. Dojely s ní až sem, když tu zdálky zaslechly dusot koní.

„Pustily mě a nechaly tu, ale přivázaly mě tak, že jsem se nemohla ani hnout. A jen aby se mi vysmály, podívej, pověsily mi na krk ten roh, abych si spoutaná zatroubila o pomoc. A tady, vidíš, láhev medoviny, abych se žízní trápila ještě víc.“

Ukázala na velkou láhev s medovinou, která jí ležela v trávě u nohou. Hned se zase rozplakala a úzkostně prosila, ať ji tu vladyka nenechává, když ji vysvobodil, ať ji odveze k otci, než se ty zběsilé ženy a dívky vrátí.

Ctirad si k ní přisedl, uklidňoval ji, že to udělá, a podal jí láhev, aby se po tom strachu a trápení posilnila. Napila se a dala napít i jemu. Jeho druhové mezitím sesedli z koní, uvázali je opodál a sami si lehli do stínu, aby se trochu ochladili.

Bylo poledne. Borovice, mateřídouška a květiny z paseky voněly a vůně se nesla s horkým dechem chvějícího se vzduchu. Nic se nehnulo, jen tu a tam se ozářenou mýtinou mihl motýl. Mužům z družiny se klížila víčka a přemáhal je spánek.

Jejich vladyka však byl čilý a pozorně naslouchal Šárčině vyprávění i jejímu líbeznému hlasu. Ochotně se napil, když mu znovu podala medovinu. Prohlížel si i roh, který si sňala z krku, a když Šárka prohodila, že by ráda věděla, jak asi zní, přitiskl ho ke rtům a zatroubil z plných plic.

Roh se jasně rozezněl do mrtvého ticha. Jeho hlas se nesl skalami a hvozdem, slábl a zanikal, až doznel vzdálenou ozvěnou v hlubinách lesa. A v tu ránu jako by probudil bouři.

Najednou se strhl divoký pokřik, kolem dokola, i vzadu za stromy, v křoví, ze šera hvozdu. Jako rozzuřený roj se k mýtině hnal houf ozbrojených dívek. Než se Ctiradovi druhové vzchopili, než doskočili ke koním a vytrhli meče, bojovnice už se na ně sesypaly, bily je a bodaly.

Ctirad chtěl druhům na pomoc. Ale než sebral z trávy meč, obstoupily ho dívky a ženy ze všech stran, a dřív než se po nich stačil ohnat, ležel povalený na zemi. Tam ho svázaly. Ležel v poutech na tom místě, kde před chvílí sám vysvobodil Vlastinu důvěrnici. Marně zuřil, marně Šárku proklínal a přál jí, ať ji za tu podlou lest ztrestají zlí duchové.

Šárka se jen smála. Smály se všechny a v divoké radosti vedly statného zajatce na Děvín. Musel jít přivázaný vedle Šárčina koně.

Ctiradovi druhové zůstali na pasece, v udupané trávě zalité krví. Leželi na slunci, probodaní a mrtví, sedaly na ně roje much a shora se nad nimi ozýval havran, kterého předtím nedbali, a krákáním svolával další havrany k bohaté hostině.

Tak zahynula Ctiradova družina a tak padl do záhuby jejich vladyka. A divoké skalnaté údolí, kde se to stalo, se dodnes jmenuje Šárka, po té, která je všechny zahubila.

Druhý den přinesly stráže a zvědové na Vyšehrad strašnou zprávu: nedaleko Děvína trčí na trámu kolo a do kola je vpletené tělo vladyky Ctirada. Tak ho dívky umučily. Zpráva se rozletěla po celém okolí a po všech krajích. Ze všech stran pak spěchali na Vyšehrad ozbrojení muži, rozhořčení a rozzuření tou dívčí zlobou, a žádali Přemysla, ať je vede.

„Veď nás, kníže!“ volali. „Musíme se pomstít, a od této chvíle tě budeme ve všem poslouchat.“

Mnozí ani nečekali na jeho rozkazy a sami, v houfech, jezdili k Děvínu a bili dívky na cestách. Mnohé také zajali a odvedli na Vyšehrad.

Vlasta se rozzuřila jako medvědice. Pyšná a už jistá vítězstvím vedla všechny své dívky k Vyšehradu, aby ho dobyly a všechny muže na něm pobily. Než však dorazily k hradbám, hnali se jim už vstříc muži v plném šiku, dychtiví krvavé pomsty. Strhla se krutá bitva.

Vlasta vyrazila na koni v čele svých mezi nepřátele. Hnala ji zuřivost a zároveň chtěla družkám ukazovat cestu. Myslela si, že jedou v plném houfu za ní. Dívky jí však nestačily, nedokázaly se tak daleko probít, a Vlasta pozdě poznala, že se ocitla mezi muži sama, v nejprudší vřavě. Muži kolem ní stáli tak natěsno, že se v jejich divoké tlačenici nemohla ani ohnat mečem. Obklíčili ji, strhli z koně a rozsekali noži na kusy. Tak zahynula.

Ostatní bojovaly také marně. A když viděly, že jejich velitelku strhli, přepadl je náhlý strach, a ty, kterých se muži dřív báli, se daly na útěk. Utíkaly divoce a zmateně k Děvínu, kde hledaly záchranu. Mnoho jich zůstalo na bojišti, mnoho jich padlo cestou, a ani ty, které se k Děvínu dostaly, záhubě neunikly. Muži se tam prodrali zároveň s nimi, zároveň s nimi vtrhli na most a pak do hradu.

Tu byl konec ženské síly a statečnosti! Dívky odhazovaly meče, zase naříkaly, jak ženy naříkají, zase poznávaly své bratry a příbuzné, padaly před nimi na kolena a se sepjatýma rukama je žalostně i úlisně prosily o milost. Ale muži se mstili za Ctirada a za všechny druhy, kteří padli v boji nebo zahynuli lstí. Mstili se krutě a neušetřili ani jedinou z bojovnic. Zabíjeli je a jejich krásná těla shazovali z oken a z vysokých valů. A když pobili všechny ženy, vypálili Děvín do základů a to, co z něj zbylo, rozmetali.

Tak skončila dívčí válka. Zase platil řád a právo jako dřív. Kníže Přemysl vládl sám a žádná žena se mu už nevzpírala.