Chudý muž vykopá v lese pařízek, který vypadá jako děťátko, a žena si ho zavine do peřinky. Zpívá mu ukolébavku a vtom se Otesánek pohne a křičí, že by jedl. Sní rendlík kaše, ucháč mléka i celý pecen chleba a hlad má pořád větší.
Žili jednou muž a žena a bydleli na samém konci vesnice, v chalupě pod lesem. Byli chudí. Muž chodil za prací k sedlákům a žena předla přízi na prodej. A přece pořád dokola říkali: „Jen kdybychom měli nějaké děťátko!“
„Buďte rádi, že vám ho Pánbůh nedal,“ říkali jim sousedé. „Vždyť sami nemáte co jíst!“
„Když se najíme my, naje se i naše děťátko,“ odpovídali muž a žena. „Jen kdybychom nějaké měli!“
Jednou ráno kopal muž v lese pařezy a vykopal pařízek, který vypadal docela jako malé děťátko: měl hlavičku, tělíčko, ručičky i nožičky. Muž mu sekerou trochu otesal temeno, aby bylo kulaté a hladké, a přisekal kořínky na ručičkách a nožičkách, až vypadaly jako prstíčky. A bylo tu děťátko, jen kdyby ještě zaplakalo.
Muž ho přinesl domů a řekl ženě: „Tak tady máš, co jsi chtěla, děťátko Otesánka! Jestli chceš, můžeš si ho chovat.“
Žena zavinula pařízek do peřinky, houpala ho v náručí a zpívala mu:
Hajej, dadej, hajej, Otesánku malej! až se zbudíš, hošíčku, uvařím ti kašičku: hajej, dadej, hajej!
Vtom se dítě v peřince pohnulo, zavrtělo hlavou a dalo se do křiku: „Mámo, já bych jed!“
Žena radostí nevěděla, kam dřív skočit. Položila dítě do postele a běžela vařit kaši. Sotva ji uvařila, Otesánek snědl celý rendlík a zase křičel: „Mámo, já bych jed!“
„Počkej, děťátko, počkej, hned ti něco přinesu!“ řekla žena a běžela k sousedce. Přinesla od ní plný ucháč mléka.
Otesánek hltal a hltal, a když všechno vypil, křičel znovu: „Mámo, já bych jed!“
„Copak ti to ještě nestačí, děťátko?“ divila se žena. Šla do vsi, vypůjčila si pecen chleba a doma ho položila na stůl. Pak vyšla ze světnice přistavit vodu na polévku.
Sotva byla za dveřmi, uviděl Otesánek na stole chléb. Vymotal se z peřinky, skočil na lavici a v mžiku celý pecen spolkl. A zase křičel: „Mámo, já bych jed!“
Žena se vrátila a chtěla do polévky nadrobit chleba. Rozhlédla se po pecnu, a ten nikde! V koutě stál Otesánek, tlustý jako sud, a koulel na ni očima.
„Pánbůh s námi, Otesánku! Snad jsi ten pecen nesnědl?“
„Sněd, mámo, a tebe taky sním!“
Otevřel hubu, a než se žena nadála, byla v něm.
Za chvíli přišel domů muž. Sotva vkročil do dveří, volal na něj Otesánek: „Táto, já bych jed!“
Muž se lekl. Stálo před ním cosi velikého jako kamna, otvíralo to hubu a koulelo očima. Když v tom poznal Otesánka, vykřikl: „Aby tě čert vzal! Kde je máma?“
„Sněd jsem ji, a tebe taky sním!“
Otesánek otevřel hubu a v okamžiku měl i muže v sobě. Jenže čím víc snědl, tím větší měl hlad. V chalupě už nezbylo nic, co by stálo za řeč, a tak se vydal do vsi, jestli tam něco nenajde.
Na cestě potkal děvečku, která tlačila z pole plný trakař jetele.
„Ty jsi toho musel sníst, když máš takové břicho!“ podivila se děvečka.
Otesánek jí odpověděl:
Jed jsem, sněd jsem: kaši z rendlíka, ucháč mlíka, pecen chleba, mámu, tátu, a tebe taky ještě sním!
Skočil k ní a děvečka i s trakařem zmizela v jeho břiše.
Potom potkal sedláka, který vezl z louky seno. Otesánek se mu postavil do cesty a koně se zastavili.
„Copak se nemůžeš vyhnout, netvoro? Počkej, já ti dám!“ křičel sedlák a napřahoval bič.
Otesánek si toho ani nevšiml a spustil:
Jed jsem, sněd jsem: kaši z rendlíka, ucháč mlíka, pecen chleba, mámu, tátu, děvečku s jetelem, a tebe taky ještě sním!
A než se sedlák nadál, byl i s koňmi a s vozem v jeho břiše.
Šel Otesánek dál a na poli uviděl pasáka, který pásl prasata. Dostal na ně chuť a spolykal je všechna i s pasákem, až po nich nezůstala ani památka.
Pak uviděl na úhoru ovčáka se stádem ovcí. „Když jsem toho tolik sněd,“ řekl si, „sním i tohle!“ Šel a všechno to do sebe naházel: ovce, ovčáka i psa Voříška.
Kolébal se dál, až došel k poli, kde babička okopávala zelí. Dlouho nepřemýšlel, vytrhával hlávky zelí a polykal je jednu za druhou.
„Copak mi tu děláš škodu, Otesánku?“ zlobila se babička. „Vždyť už jsi toho snědl dost!“
Otesánek se na ni zamračil a povídá:
Jed jsem, sněd jsem: kaši z rendlíka, ucháč mlíka, pecen chleba, mámu, tátu, děvečku s jetelem, sedláka se senem, pasáka s prasaty, ovčáka s jehňaty, a tebe taky ještě sním!
A už ji chtěl spolknout. Jenže babička byla čiperná. Uhodila Otesánka motyčkou do břicha a rozpárala mu ho. Otesánek se svalil na zem a byl mrtvý.
A to jste měli vidět! Z břicha napřed vyskočil pes Voříšek, za ním ovčák a za ovčákem ovce. Voříšek je sehnal dohromady, ovčák hvízdl a hnal stádo domů.
Potom z břicha vyběhla prasata, za nimi vyskočil pasák, práskl bičem a hnal je za ovčákem. Pak vyšli koně a táhli plný vůz sena. Sedlák cukal opratěmi, hudroval a jel za pasákem taky do vsi.
Za vozem vyjela děvečka s trakařem jetele a za děvečkou vyskočili z břicha muž a žena. Pod paží si nesli domů ten vypůjčený pecen chleba.
A muž se ženou už potom nikdy neřekli: „Kéž bychom měli nějaké děťátko!“
Převyprávěla Talerie, zdroj: Sto prostonárodních pohádek a pověstí slovanských (otevře se v novém okně) Volné dílo Text můžete kopírovat, upravovat a používat, jak chcete. Odkaz na Talerii potěší, povinný není. CC0 1.0 (otevře se v novém okně)